Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec ve tmě - 4. kapitola

19.03.2010 (21:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1619×

Probudila jsem se v nemocnici, určitě to byla nemocnice, podle toho smradu okolo. Všude bílá a injekce. Br. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Byla jsem příliš unavená, abych je otvírala. A také jsem nebyla psychicky připravená na tolik světla a bílé barvy. Mírně jsem hlavu naklonila a zase jsem usnula.

Motorka. Potlesk. Mávání. Skřípění brzd. Pád. Tma. Probudila jsem se s výkřikem. Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se, že jsem pořád součástí snu a propadla jsem se někam hluboko.

Zhluboka jsem dýchala a panika se pomalu vytrácela. Ještě jeden hluboký nádech. Byla jsem dost klidná už jsem věděla, že nespím. Byla jsem na motorce. Pak jsem spadla a tma. Proto jsem tady. Když jsem byla chvilkami vzhůru, slyšela jsem něco o ztrátě paměti, ale vypadá to, že to byl jen krutý žert.

Pohnula jsem ztuhlými končetinami. Vypadá to, že vše funguje jak má. Sbalila jsem prsty do pěstí, ale v levém předloktí mě něco píchlo. Snad to není střep. Lekla jsem se. Otevřela jsem oči. Tma. E? Jak to, že je tma? Možná je noc. Ale v nemocnici přece i něco svítí.

Znovu jsem se pokusila otevřít oči a zase tma. Jako bych je měla pořád zavřené. To mě snad ty oči neposlouchají. Rozzuřila jsem se. Pravou rukou jsem nahmatala jedno oko. Zatlačila jsem ukazováčkem na pravé horní víčko a posunula ho víš. Pak ještě dolní víčko. Možná jsem si to oko moc zmáčkla. Stále jsem nic neviděla. Zkusila jsem to druhé. Tma. Asi jsem... Ne, ne, ne, ne, né. Němé výkřiky se mi draly z hrdla, ale já jsem cítila obrovitánský knedlík v krku, který se mi tam hrůzou a strachem vytvořil. Nemohla jsem ani polknout, natož křičet.

Němě jsem otevřela pusu. Došlo mi to. Jsem slepá. Kvůli tomu pádu jsem oslepla. Né. Třeba je to jen chvilková slepota. Možná se mi za pár hodin zrak vrátí. Nebo mi dali nějaké oblbující prášky. Nebo jsem byla na operaci oka. Možná jsem naivní, ale věřila jsem jedné z těchto možností.

Zaslechla jsem kroky. Celá jsem ztuhla. Knedlík se ještě zvětšil. Bála jsem se. Nic jsem neviděla.

„Kdo je to?“ Jak stupidní otázka. Takhle se ptá jenom debil, což asi jsem.

„Dobrý den slečno Swanová, já jsem doktor Jenkins. Jak se máte?“

„Tykejte mi. Jak bych se asi mohla mít. Mám se hrozně.“

„Co tě bolí?“

„Mno, něco mě píchá v ruce.“

„Ano, jsi na kapačce. Byla jsi dva dny v bezvědomí.“

Neodpovídala jsem.

„Isabello, musím si s tebou o něčem promluvit. Náraz ti poškodil mozek. Obávali jsme se toho, že ochrneš nebo ztratíš paměť.“

„Já vím, co myslíte. Mou chvilkovou ztrátu paměti.“

„Máš z poloviny pravdu Isabello, ale není chvilková. Náraz ti poškodil část mozku, která ovládá zrak. Bohužel to není chvilkové. Je mi líto.“

„Ne,“ zaječela jsem už schopna slova.

Ze slepých očí se mi začaly kutálet velké hrachy horkých slz. To nemůže být pravda. To není pravda. Je to jen zlý sen, který je tak skutečný. Nemohu se z něho probudit, ale pravda to není. Nesmí být. Vždyť já jsem něco, jsem hvězda.

„Isabello, je tu tvá matka.“

Hned jak to dořekl, přišla sem moje hektická matka.

„Bello,“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Rozplakala jsem se ještě víc. Dusila jsem se vzlyky. Nemohla jsem se nadechnout. Nikdy už ji neuvidím. Svojí maminku. Lucy, Paula, Phila, naší partu, rozzuřené obličeje profesorů, náš dům, naše měst. Nic. Vůbec nic, jenom tmu.

Mamka mi sem přinesla nějaké oblečení a pomohla mi obléci se. Nikdy neuvidím, jakou barvu má to a to tričko. Ani jaká barva je in. Já už uvidím jen tmu. Měla bych chodit v černé. Jako černá vdova.

Na ruku mi skápla další slza. A následovali ji další a další. Můj bezedný soudek se slzami se vylil a já jsem zase brečela jako štěně. Nebudu moct tančit. Myšlenka mou hlavou proletěla jako kulka. Byla horká a tvrdá.

Seděla jsem na posteli a dívala jsem se na zeď. Tedy směrem, kde jsem myslela, že je zeď. Jak ironické. Ironie osudu. Proč já? Co jsem komu udělala? Aha už vím. Měla jsem moc štěstí. Měla jsem asi týden fajn život. Štěstí, lásku a zdar. Ale jak vidím, platí se za vše. Vlastně, já nevidím.

Hystericky jsem se rozesmála. Jak se teď mohu smát?

„Bello, můžeme jít.“

„Mami, máš ty sluneční brejle?“

„Jasně.“

Podala mi něco, co na omak připomínalo brýle. Nasadila jsem si je a pomalu jsem se postavila. Zatočila se mi hlava a já jsem zase spadla na postel.

„Mami, já to nezvládnu.“

„Ale no tak beruško, to zvládneš. Jsi silná jako tvůj otec. Je to jen pár kroků.“

Donutila mě postavit se a nastavila ruku na rámě. Pomohla mi opřít se o ní a vyšly jsme.

Krok, krok, krok. Byla to hrůza, jako bych našlapovala do prázdna. Kdykoliv mohla být na zemi před mnou díra a já bych do ní slepě vstoupila. Ještě že mě máma podpírá. Díky ní jsem si jistá, že přede mnou není žádná propast, žádná díra.

Nastoupila jsem do výtahu a ten se najednou rozjel. Z hrdla se mi vydral výkřik. Věděla jsem, že je to výtah, protože mi to máma řekla, ale když najednou ve tmě padáte, je to hrůza. Pak už jsem nekřičela, jen jsem drtila mamčinu ruku v té své. Bála jsem se, strašně jsem se bála.

Cinklo to a výtah s cuknutím zastavil. Mamka mě postrčila a já jsem vyšla. Šli jsme dlouhou chodbou. Prošli jsme dveřmi a mě ovál teplý, květnový větřík. Na tváři se mi rozlil chabý úsměv. Poprvé od mého probuzení. Byla jsem na nějakém chodníku. Štěrk mi vrzal pod nohama a já jsem se snažila to zapamatovat. Budu si muset pamatovat pachy, znaky, zvuky. To teď budou mé oči.

Nasedla jsem do auta a mamka nastartovala. Cítila jsem ty vibrace, které přicházely od motoru. Nikdy dřív jsem je nevnímala a ani jsem nevěděla, že tu nějaké vibrace jsou. Slyšela jsem, jak mamka přidala plyn a rozjely jsme se.

Bylo to hrůza. Auto se mnou každou chvilku cuklo a já letěla na stranu. Mamka mě chytla za ruku, protože jsem strachy křičela. I když jsme jeli pomalu, mě to připadalo strašně moc rychlé.

Pak mamka zabrzdila, přičemž jsem letěla dopředu, ale zachytil mě bezpečnostní pás. Snažila jsem se nahmatat tu klapku, kterou se otvírá bezpečnostní pás ale nemohla jsem ji najít. A když jsem ji našla, nemohla jsem ji rozepnout. Marně jsem s ní lomcovala, zápasila, ale ona ne a ne povolit. Pomalu jsem to vzdávala. Ale nakonec se vedle mě otevřely dveře a mamka mi s ní pomohla.

Šla jsem kamenitou cestičkou směrem k baráku a nejasně jsem vzpomínala, jak vypadá. Jenže moje mysl nechtěla spolupracovat. Vzpírala se mi a nechtěla mi nic ukázat. Vím jen, že náš dům má světlou barvu, ale jakou?

„Pozor, schod.“

právě včas, protože jsem tu žádný schod nečekala. Klidně bych šla rovně a zlomila si nos při pádu. Ale jak mohu vědět, že tam je schod, když ho nevidím? Vidím jen tmu, tedy jestli se tma dá vidět.

Raz, dva, tři, čtyři schody. Už bude rovinka, ale podraz. Byl tam ještě jeden zákeřný schod a já jsem začala padat. Cítila jsem, jak se zem přibližuje a já ochutnám její příchuť. Ale najednou jsem cítila nějakou sílu na levém lokti a ta síla se mnou trhla. Zastavila jsem se a síla mě tahala zpět.

Narovnala jsem se a ten pád mi připadal jako sen, protože se to událo tak rychle.

„Jsi v pořádku Bello.“

„Ne!“ zaječela jsem.

Jak se může tak blbě ptát? Jak mohu být v pořádku? To si ještě nevšimla, že jsem do konce života vyřazená ze všech normálních aktivit? Že jsem slepá? Že už nic neuvidím? Budu odkázaná na ostatní a nebudu moct mít soukromí. Protože kdykoliv se otočím kolem své osy, ztratím se. Kdykoliv se můžu zranit, může mě někdo zabít, unést, znásilnit, ale já nebudu moci udělat nic. Ani mu dát facku, protože neuvidím jeho hlavu.

„Jak můžu být v pořádku, když jsem slepá?“

„Bello...“

„Jsem slepá jako netopejr, akorát já nevydávám nějaký ty signály, který se odráží od růzej předmětů. Já do těch předmětů rovnou vrazim.“

„Bello...“

„Nikdy neuvidím svoji kamarádku, nikdy neuvidím Paula. To není fér. To není fér!“ hystericky jsem vřískala po pokoji, protože absolutně nemám páru o tom, kde jsem. Vřeštěla jsem všechny nadávky, na které jsem si vzpomněla a proklínala jsem zrádnost osudu.

„Jaks to mohl dovolit? Zničit mi život. Byla jsem šťastná a tobě to připadalo moc a vzal si mi všechno,“ ječela jsem někam do tmy. Určitě to má někdo na svědomí. Osud.

„Bello, uklidni se.“

„Mami, jak se mám uklidnit? Nic nevidím a ty víš, že jsem se bála hrát na slepou babu. Teď slepá jsem a baba taky budu. Jak mám být klidná, když ani nevím kde jsi?“

„Jsem tady.“

„Kde tady?“ rozhodila jsem rozhořčeně rukama a o něco jsem se třískla.

„Au.“

„Bude to dobrý,“ mluvila na mě konejšivým hlasem.

„Nelži mi! Nikdy to už dobrý nebude. Bude to jenom horší a horší. Já jsem slepá, jestli si ještě nevšimla.“

„Bello..“

„Nikdy nic neuvidím,“ z posledních sil jsem zakřičela a sesunula jsem se na zem. Skrz slepé oči mi proudili slzy jako vodopád a já jsem toužila, aby mě slzy zbavily té tmy. Abych viděla.

Jenže žádný zázrak se nekonal. Brečela jsem, hrozně jsem brečela. Mamka si vedle mě sedla a konejšivě mě hladila po hlavě, ale sama taky v klidu nebyla. Otřásala se vzlyky stejně jako já.

„Mami, to není fér,“ zašeptala jsem mezi vzlyky.

„Já vím holčičko, já vím.“

„Já nechci žít v temnotě.“

Na to už odpověď nebyla, ale já jsem to i tak vycítila. Budeš muset! Znělo to tvrdě, ale pravdivě. Budu se musela naučit žít znovu.

Otevřela jsem oči v naději, že to byl jen zlý sen, který se mi zdál, ale nebyl. Byla jsem slepá. Byla jsem v posteli, ale jak jsem se sem dostala? Jediné, co si pamatuju, že jsem brečela v nějakém pokoji na zemi. Asi jsem vysílením usnula. Ani nevím, jak dlouho jsem spala a kolik je hodin.

Zvedla jsem se z postele a pomalu sunula nohu za nohou někam dopředu. Ruce jsem instinktivně natáhla před sebe. Jako při slepé babě. Krok po kroku jsem se sunula dál a dál, než jsem rukama do něčeho dřevěného. Ohmatala jsem to. Byla to asi skříň. Ano, moje velká skříň s oblečením.

Snažila jsem se rozvzpomenout, kde moje skříň je. Je naproti posteli, to ano, ale co dál? Stůl jsem měla vedle skříně, ale po jaké straně? Sama ani nevím, kde je levá a pravá. Otočila jsem se ke skříni bokem. Ruce jsem natáhla před sebe a vyrazila jsem vpřed.

„Au,“ zaječela jsem.

Narazila jsem stehny do stolu. Ten jsem tady nečekala. Leknutím jsem ze stolu něco shodila. Jsem jako slon v porcelánu. Nedokážu se sama pohybovat ve svém pokoji.

„Bello, co to děláš?“

„Hledám dveře,“ pípla jsem.

Zaslechla jsem kroky na měkkém koberci. Mamka mě chytla za ruku a někam táhla. Poslušně jsem za ní šla. Vytáhla mě asi na chodbu, protože mě do bosých chodidel zastudila studená laminátová podlaha.

„Kam potřebuješ, Bello?“

„Na záchod.“

Zase mě někam táhla. Už jsem se nebála, že spadnu do nějaké neviditelné díry. Věděla jsem, že tady je pevná podlaha.

Zastavily jsme. Mamka mě chytila za ruku a natáhla mi ji tak, abych ohmatala kliku. Ucukla jsem, protože byla studená. Ale byla hladká a rychle se ohřála. Zabrala jsem se následovala jsem dveře dovnitř. Pomalu jsem posouvala chodidla. Čekala jsem, dokud nenarazím na záchod. Moje lýtko se dotklo studené záchodové mísy. Sklonila jsem se a nahmatala prkýnko. Takhle kdyby mě někdo uviděl... Br. Jenom jsem na to pomyslela, nahrnula se mi krev do tváří. Jak to asi musí vypadat. Holka, která ohmatává záchodové prkýnko. Fuj. Ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem riskovat, že si sednu mimo a skončím na studená zemi.

Posadila jsem se a vykonala potřebu. Ale kde je papír? Měl by být vlevo. Vystřelila jsem levou ruku do strany a vyjekla jsem. Zapomněla jsem, že jsem v malé místnosti a je tu málo místa.

Začala jsem levou rukou pomalu prošmátrávat zeď a hledala jsem poutko s toaletním papírem, ale nikde tu nebylo. Zuřivě jsem kroužila rukou po stěně, ale nic tu nebylo. Nikdy bych neřekla, že budu mít takový problém najít toaleťák.

„Mami?“

„Ano Bello?“

Slyšela jsem cvaknutí dveří, jak ke mně vešla do malé místnůstky. Začervenala jsem se, protože je to trapné být s matkou na záchodě. Jak to asi musí vypadat? A jak asi vypadám já? Na to nechci radši ani myslet.

„Mami, kde je toaleťák?“

Mamka zase uchopila mojí ruku a společně jsme nahmataly poutko s toaletním papírem.

„Děkuju.“

Mamka se otočila a zacvakla za sebou dveře. Za chvilku jsem za ní vylezla já.

„Mami, kolik je?“

„Je šest ráno.“

„Nemáš být už v práci?“

„Dnes nejdu do práce. Budu tady s tebou. Dneska by měla přijít paní z centra pro nevidomé.“

„Cože?“

„Bello, ona ti pomůže.“

„Ale já nechci chodit do nějaké pošahané společnosti.“

„Bello, ona přijde sem a dá nám nějaké rady. Klid. Máš hlad?“

Jako odpověď jí bylo moje zakručení v žaludku. Tedy mě přišlo hlasité, ale ona ho asi ani nezaznamenala.

„Jo.“

„Teď půjdeme po schodech.“

Táhla mě chodbou ke schodům. Tedy doufám.

„Pozor, schod.“

Spustila jsem nohu dolů a ucítila náraz, jak narazila do schodu. Netušila jsem, jak jsou schody hluboké, tak jsem spouštěla nohy asi moc hluboko. Jde to špatně. Šly jsme schod po schodu a trvalo nám to určitě čtvrt hodiny, protože já jsem se na každém schodu zastavovala a odpočívala, protože z tolika úkonů mě rozbolela hlava. Musela jsem myslet na tolik různých věcí, jako například kolik je tu schodů, jak jsou hluboké, jakou mají plochu, kdy už skončí atd.

Bylo to na mojí hlavu moc a byla jsem opravdu šťastné, že jsem ty schody zvládla a nezabila jsem se, ale teď jsem si musela na chvilku sednout, protože jsem se unavila. Hlava mě tolik bolela. Odmítala tolik úkonů najednou a nebyla na to zvyklá. Ani ve škole mi nedávali tolik zabrat jako teď.

Mamka před mě postavila misku s mlékem a kukuřičnými lupínky, jak mě informovala. Jenže kde je ta miska?

„Mami, kde je ta miska.“

Mamka zase uchopila mojí ruku a pomalu se dotkla misky. Pak mi do pravé ruky vložila lžičku. A já jsem začala jíst. Levou rukou jsem si přidržovala misku, abych neztratila její polohu a pravou jsem nabírala. Byla to větší fuška, než sejít ze schodů. Připadala jsem si jako malé dítě, které se učí jíst. Několikrát se mi lupínky vysypali nebo jsem vylila mléko ze lžičky a to pak s tichým čvachtnutím spadlo na zem nebo na stůl, v lepším případě. Určitě jsem vypadala jako prase, když jsem dojedla.

Mamka mě zavedla do koupelny. Zavedla mě ke sprše, ukázala mi, kde je kohoutek a mýdlo. Odešla a já jsem se svlékla. S nataženýma rukama jsem pochodovala vpřed, dokud jsem nenarazila na sprchu. Vešla jsem dovnitř. Vpravo je kohoutek. Pomalu jsem s ním otočila a ze sprchy vytryskla voda. Zaječela jsem, ale pak jsem se uklidnila, když jsem sprchu nahmatala. Stříkala z ní ledová voda, takže jsem zase musela nahmatat kohoutek a pustila si teplou. Na mýdlo jsem se vykašlala, protože jsem opravdu neměla náladu ho někde lovit.

Vypla jsem vodu a někde nahmatala ručník. Akorát vešla mamka a položila mi na pračku oblečení a zavedla mě k ní. Pak mi zase nechala soukromí, abys se oblékla. Trvalo mi to dlouho, protože jsem musela rozeznávat kalhoty od mikiny a velkou fušku mi dalo zapnutí podprsenky, ale vše jsem zvládla.

Vykročila jsem směrem do prostoru, abych našla umyvadlo. Motala jsem se po koupelně jako střelená husa, ale umyvadlo ne a ne najít. Už jsem se vzdávala, když jsem pravou rukou narazila do něčeho tvrdého a hladkého. Po ohmatání jsem se skoro rozesmála radostí.

Nejsem šílená, mám radost z toho, že jsem našla umyvadlo. To jsem na tom tak bídně? Jak u toho musím vypadat. Ještě, že mě nikdo nevidí.

Další můj cíl bylo vyčistit si zuby. Než jsem našla poličku, udělala jsem si nejméně tři modřiny, ale našla jsem ji. Moc prudce jsem se rozmáchla a všechno shodila. Hned se dovnitř vřítila mamka a určitě uviděla tu spoušť, kterou jsem ztropila. Omluvně jsem se na ni usmála, tedy doufala jsem, že se na ni koukám.

„Mami, podáš mi prosím kartáček?“

Podala mi ho i s vymáčknutou pastou. Vyčistila jsem si zuby a s mamčinou pomocí jsem se dostala do obýváku. Poprosila jsem ji ještě o svojí mp3 a ponořila jsem se do hudebních tónů. Bylo mi fajn. Po dlouhé době mi bylo alespoň na chvilinku fajn.

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec ve tmě - 4. kapitola: