Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 9. kapitola

09.06.2011 (07:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1439×

Pohled Emmetta

No dobře, tak Ellen a Rosalie si rozhodně nesedly. Jenže já se chci dozvědět o té holce všechno. Vlastně nevím, z jakého důvodu, ale je dobré, že já o ní chci vědět vše a Rose nic.

Asi tak o půl hodiny později přišli Jasper s Alice a já s výmluvou, že jdu za Jazzem, jsem se chtěl jít porozhlédnout po tomto celkem malém městě. I když Ellenina pachová stopa není nijak výrazná, neměl by pro mě být problém ji najít. V obýváku kolem mě prošel se smíchem Edward. Jasně. Náš čtenář myšlenek musí být všude.

„Emmette, co se s tebou děje? Odkdy zdrháš Rosalie z postele? To se bojíš se s ní vyspat či co?“ neodpustil si tuto poznámku můj povedený bratr a já si zase neodpustil použít na něj pravý hák.

„Emmette, kam si myslíš, že jdeš? Já myslela, že za Jasperem,“ přiřítila se za mnou Rosinka, která si ještě před chvílí upravovala nehty. Dneska to nevychází.

„Samozřejmě, Rose. To jen tady Edward si myslí, že ví všechno,“ řekl jsem jí, ale ten blbec Edward se začal smát ještě více a Rosalie syčet.

„Ale no tak, děti. Co se tu děje?“ ozvala se pohotově Esmé a za ní šel i Carlisle.

„Emmett dostal celkem dobrý nápad,“ ozval se skřítek alá Alice.

„Vážně? A jaký?“ Ještě pořád jsem doufal, že to neřekne před Rosalie.

„Chtěl zkusit najít Ellen. Případně o ní zjistit něco více.“ Ta potvora!

„To je dobrý nápad,“ přitakal Carlisle a Esmé na to přikývla. Věděl jsem, že Jasper se podřídí Alice a Edwardovi to bylo celkem jedno. Jenže moje Rosinka byla neustále proti.

„Fajn, Rose, necháme jim to, ať se vyblbnou a pojedeme nakupovat, co ty na to?“ No to má Alice štěstí, když už mě do tohoto dostala.

Takže Alice s Rose jely nakupovat a my ostatní jsme si rozdělili město a jeho okolí na tři části. Carlisle šel s Esmé, já s Jasperem a Edíka jsme pustili samotného.

Jasper je vždy skvělý parťák, ale tentokrát jsem musel uznat, že byl otravný. Tedy především mě otravoval v tom, že se o Ellen zajímám až moc. Takže jsem ho brzy a rád vyměnil za Edwarda.

Stejně jsem se chystal podívat se ke koním, kde by taky mohla být. Tedy myslím, a na to byl vážně lepší Edík. Těsně před jízdárnou jsem narazil na dvě holky, co se o ní bavily. Počkat, ty přeci znám ze školy. Myslím, že to jsou Kathy a Clear. Její přítelkyně.

„Myslíš, že nemá Gulivera ráda? To by vysvětlovalo, proč nakonec nepřijela,“ ptala se Clear. Musí se bavit o Ellen.

„Ne, to rozhodně ne. Ona ho zbožňuje, ale brzy bude Ples města, kde má předtančení. Myslím, že má spoustu tréninků.“

Moment… tanec. No jistě.

V tu chvíli jsem dostal nápad, jak zařídit dvě věci najednou. Už několikrát jsme slyšeli zmínku o ní a o tanci. A taneční studio je zde jen jedno a to Studio Parslow - divím se, že mě tam Rose ještě nezatáhla. Mé nohy se samovolně rozběhli za jasným cílem. Mělo mě to napadnout dříve.

Zvláštní byl ovšem fakt, že ani tam nebyla. Rozhodně jsem ale nemohl pochybovat, že tu pracuje nebo sem chodí tancovat. Všiml jsem si totiž fotografie, která zde byla pověšená. Pěkná fotka.

Snímek zachytil ji a Frédericka Parslowa, kterému to tu patřilo - tedy přesněji jeho rodičům. No, když nic jiného, tak se tu bude Rose rozhodně líbit.

Od Ricka jsem si nechal vypsat dárkový poukaz pro mě a mou Rosinku na zítřejší odpoledne. To se jí snad bude líbit.

S dobrou náladou jsem se tedy vydal domů. Těsně před vilkou mě Alice s úsměvem na rtech zastavila a podala mi koště, co si říká kytice žlutých lilií. No, alespoň něco, když Rose předtím naštvala.

„Nikdo jiný o ní nic nezjistil. Nepodařilo se vám ani pořádně zachytit její pachovou stopu,“ řekla mi Alice a nechala mě jít dál.

„Rose, miláčku. Něco pro tebe mám.“

„No jistě, o tom nepochybuji.“

„Mohla by ses alespoň podívat, lásko, prosím.“ Podal jsem jí obálku.

„Fajn, tak co je to tentokrát?“ ptala se podrážděně, ale i tak to rozbalila.

„Emmette,“ vydechla překvapeně, když zjistila, co přesně jsem pro ni udělal.

„Mohla by ses na mne přestat zlobit?“ optal jsem se jí a podal jí kytku od Alice.

„Pokud si tu hodinu ještě nerozmyslíš, pak samozřejmě,“ souhlasila konečně a já jsem měl vyhráno. Super, potěšil jsem Rosinku a navíc tam bude Ellen. Tedy měla by být.

Pohled Haley

„A-ano,“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli. Já koktám? A co jiného bych mu na to mohla vlastně říct?

No, mohla bych mu udělat scénu ‚snad si nemyslíš, že si vezmu upíra', ale na to jsem vážně neměla. Demetri se na mě usmál tím nejkrásnějším úsměvem a zpod kytice vytáhl krabičku.

Opatrně jsem si ji od něj vzala a otevřela. V tu chvíli jsem uviděla stříbrný prsten se safírem a dvěma diamanty. Byl prostě úžasný.

„Ten safír mi připomněl barvu tvých očí,“ řekl mi a já se na něj usmála.

„Je překrásný. Děkuju.“ Skočila jsem mu kolem krku.

„Miluji tě.“

„O tom nepochybuji, ale já tebe víc,“ odpověděla jsem mu a pro tuto chvíli jsme hodlali využít velikou postel, která tu byla. Ale k něčemu přeci jen bude, i když toto letadlo vlastní Aro.

Po celkem krátkém letu jsme přistáli na letišti v Hammerfestu - v Norsku. Nevěděli jsme přesné místo výskytu toho upíra, a tak jsem hodlala projít turistické trasy v oblasti nejbližších měst. Těch tu bylo stejně málo. To by mělo vyjít, takže šance, že na toho novorozeného upíra narazíme, jsou velké.

Vydali jsme se k nejbližšímu městu, což bylo Molla. Moje intuice byla správná. Ve stejnou chvíli jsme já i Demetri zachytili jeho pach. A jelikož je noc nejspíše loví. Je to pro upíry přirozenější.

„Myslíš, že je ve městě?“ ptal se mě Demetri, toužící ho již zabít, abychom měli čas na sebe.

„Je celkem dost pravděpodobné, že tam je. I když možná je jen v jeho blízkosti,“ odpověděla jsem svému miláčkovi po zvážení nejpravděpodobnějších možností.

„Tak jdeme.“ Demetri se prostě rozhodl, že tu bude velet, ale to se mi ani omylem nelíbilo. To já tu mám rozhodovat!

„Počkat, tohle je moje práce tak se drž zpátky!“ přikázala jsem mu nesmlouvavě.

„Je to tvůj úkol, ale nehodlám se dívat, jak moje budoucí manželka zabíjí novorozeného upíra sama!“ upozornil mě a já na to zavrčela. Zajímavé, nikdy dřív mu to nevadilo.

Jen jednou na něco upírovi řeknu ano a jsou z toho jen problémy. Mám o tom začít snad pochybovat nebo co? Ne, rozhodně ne! Ne u něj. Ona je jiná věc být mým… vlastně už snoubencem, a druhá plést se mi do práce. Tedy pokud mne nechce naštvat.

„Tak to máš smůlu. A vůbec, ví o tom Aro?“ zajímala jsem se. Tím jsem myslela naše zasnoubení.

„Neví, Haley.“ Konečně to vzdával. Super, takže jen zkouška ‚nemůžu ti pomoct?‘. To si mohl vážně odpustit, v tomto se měnit nehodlám.

„Tak vidíš. Víš co, nech mě zabít toho upíra a Arovi to oznámíme někdy jindy a spolu. Rozhodně bude méně naštvaný, když tam budu s tebou. Takže mě příště nehodlej naštvat,“ začala jsem ho vydírat, protože jsem už chtěla, aby ten mladý upír byl konečně po smrti.

„Jsi hrozná, Haley!“ stěžoval si Dmetri poraženecky. Musím uznat, že se vzdal snadno.

„Já vím. Právě v tomto jsem nekompromisní!“ upozornila jsem ho, když už jsme pokračovali v cestě. Jako by nám to hádání snad k něčemu bylo. A jestli nás slyšel ten upír, co ho tu honíme, tak už je někdy pryč. Sakra! Já vím, proč chodit vykonávat své úkoly sama.

„Počkej tady!“ přikázala jsem Demetrimu, když se nám ho konečně povedlo najít. Ten naštěstí poslechl a já jsem nezaváhala.

Byla jsem si jistá, že nás ten upír již slyšel. Proto jsem mu odebrala velkou část jeho síly. Já tak byla rychlejší a silnější a naopak on mi nemohl utéct a téměř ani odporovat. Super, alespoň ho nemusím nahánět.

Upír, kterého jsem měla zabít, byl v podstatě ještě kluk. Měl krátké světle hnědé vlasy, které mu padaly do čela, a divoce rudé oči. Nemohlo mu být více jak sedmnáct, ale já ho nelitovala. Nepomohlo by to. Co se stalo, stalo se a z něj je nyní krvelačná zrůda, které jsem já nesnáším! Navíc byla jeho chyba, že nedodržoval zákony a já ho teď můžu bez problému zabít.

Začal na mne vztekle vrčet a snažil se bránit. Jenže měl smůlu. Nechala jsem mu síly asi tak, jako když byl člověk. I tak proti mně zkusil udělat výpad. Toho jsem akorát využila a utrhla jeho ruku. Ihned poté se ozval srdceryvný výkřik.

Tentokrát se nesnažil mě napadnout. Zato se snažil dostat se ke své ruce. A mě si nevšímal. Chtěla jsem to rychle ukončit, proto jsem mu skočila za záda a oddělila jedním pohybem hlavu od těla.

Teď už zbývalo pouze roztrhat zbytek jeho těla a hodit tyto kousky do ohně připraveného Demetrim.

„Kdybych nevěděl, co vím, možná bych se tě i bál,“ připustil Demetri, jakmile jsme zamířili k letišti. Jo, a kdyby mi Aro občas nedal příležitost zabít nějakého upíra, tak on by se měl také čeho bát, dodala jsem si.

„Ne, ty nemusíš.“ Políbila jsem ho s upozorněním na ‚ty‘.

„Teď asi poletíme k tobě domů?“ zeptal se mě.

„Ano. Sice jsou tam Cullenovi, ale mnohem lepší než společnost ve Volteře,“ ujistila jsem ho.

„Cullenovi nejsou tak špatní upíři. Měla bys je zkusit poznat.“

Prosím, zanechte mi zde své komentáře, připomínky, námitky aj. Děkuji.

8. kapitola ** 9. kapitola ** 10. kapitola

Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Moc se mi do psaní nechtělo. :D Ale děkuji, že jste se připomněli.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 9. kapitola: