Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 20. kapitola

22.03.2012 (16:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1281×

Pohled Haley

Ráno jsem šla vcelku nedobrovolně do školy. Nechtělo se mi od Demetriho, nechtěla jsem vidět Emmetta a další z jeho rodiny, ale Demetri stejně musel odejít a já bych přemýšlela nad blbostmi. Úžasné vyhlídky, to půjdu radši do školy a budu dávat pozor.

Zaparkovala jsem své auto na svém oblíbeném místě na parkovišti a zamířila do třídy. Udivilo mě, že jsem nikde nezahlédla nikoho z Cullenových. Tedy, krom Alice, která si to vykračovala okolo mě a přitom se usmála, a tak jsem nahodila nadšený výraz a zamávala jí stylem nezdržuj se a odejdi. Nakonec stejně akorát prošla kolem.

Přišlo mi hrozně divné, že Emmett nevyužil volné místo v mé zadní lavici, ale sedl si za Rosalie. Že bych ho konečně odradila? No… o tom pochybuji, na to byl dost neodbytný. Nebo že by se s ním Rose konečně usmířila? Hurá, bude klid.

Na druhou stranu mi to ale přišlo hodně zvláštní a divné, takže namísto toho, abych dávala pozor, jsem je po očku sledovala. Taková změna. Najednou… proč?

„Slečno Medissonová, pojďte k tabuli. Zopakujete nám poslední látku,“ vyvolal mě učitel a já se překvapeně zvedla. Tak tohle jsem nečekala. Vždyť probíral novou látku, tak proč se zdržuje zkoušením?

Pohledem jsem sjela celou třídu a dle mého odhadu jim to bylo absolutně ukradené. Oni zkoušení nejsou, tak proč by je to zajímalo? Ale pochopila jsem z těch jejich výrazů, že neměl v plánu zkoušet. To jen proto, že jsem mu nevěnovala pozornost při jeho perfektním výkladu, jak si on sám myslí. Jenže skutek utek. Není nic extra, jen další učitel v řadě.

Jedinou výjimkou, koho mé zkoušení zajímalo, byl Emmett a možná i Rosalie. A když nad tím tak přemýšlím… Sakra. Někdy je fakt, že o mě upíři nevědí i nevýhoda. Vždyť by mi mohli potichu napovídat správné odpovědi. I když… mám o to vůbec zájem? Radši se u zkoušení spolehnu na svou hlavu. U závěrečných zkoušek to taky budu jen já.

Učitel se začal vyžívat v pokládání otázek a jeho výraz napovídal, jak moc si myslí, že jsou záludné. Ve skutečnosti to byla jednoduchá látka, kterou, když se ji jednou naučíte, nezapomenete. A o jeho složitých otázkách stačilo trochu přemýšlet a v hlavě si srovnat, co to vlastně chce, a tak jsem mu plynule odpovídala.

Tohle je nuda. Škoda, že se tu Demetri nezdržel déle. Byla bych raději s ním než ve škole.

„Výborně. Tohle ovládáte, příště věnujte pozornost mému výkladu.“ S kyselým výrazem mi napsal jedničku. No jo, určitě by byl raději, kdybych to nevěděla. To by si užíval, je to pěkná svině, když se mu někdo čímkoliv znelíbí.

„Jsi dobrá,“ utrousil Emmett, když jsem se vracela kolem něj do lavice. Co na tom bylo dobrého? Obyčejné zkoušení? Spolkla jsem své odpovědi a raději se tvářila, že jsem ho přeslechla. To nikdy neuškodí a je to jednoduché.

Zbytek hodiny už proběhl v klidu. Předstírala jsem, že dávám pozor a přitom mé myšlenky lítaly všude okolo. Jiné to bylo v tom, že si mě učitel už nevšímal. Asi zjistil, že si na úkor mých známek náladu nezlepší.

Hodina skončila a já s pocitem, že bych se mohla začít opět soustředit na školu bez toho, aby mě Cullenovi otravovali nebo rozčilovali, šla na matematiku, kam chodí i Alice s Jasperem. No, to jsem zvědavá, jestli to bude platit i pro toho skřítka, co si říká Alice. Jenže něco mi říkalo, že ne. Například ta její ukecanost. Anebo výraz, který měla, když jsem ji viděla na parkovišti.

„Ahojky,“ nadšeně se ozvala Alice a oči jí přitom zářily vzrušením. No nazdar, pro ni ticho naplatí. A co je ještě horší, má stoprocentně něco v plánu. To je ale pech. Copak asi způsobilo takový natěšený výraz u téhle mini upírky? Nejspíš nic dobrého.

„Čau.“ Zaplula jsem do své lavice a radši nic neříkala, neboť když mi dá konečně Emmett pokoj, tak zas začne otravovat Alice.

„Půjdeš se mnou dneska nakupovat? Prosím,“ vyhrkla, než jsem stihla cokoliv udělat.

„Nepůjdu. Minule mi to stačilo.“ Zašklebila jsem se na ni, aby pochopila, že nechci.

„Ale no ták! Bylo to už dávno a stejně nemáš odpoledne nic v plánu.“ Nasadila jistý, přemlouvavý kukuč a Jasper se na mě omluvně usmál. Zato já se zamračila.

„Alice, hodláš se dlouho hrabat v mé budoucnosti, nebo ti to mám zatrhnout?“ ptala jsem se jí nekompromisně. To, že má dar vidět budoucnost je jedna věc, ale to, že ho zneužívá je zase druhá.

„Promiň. Ale kdybych nevěděla, že se mnou půjdeš, tak se neptám.“ Tvářila se jak andílek. Přitom je to pěkný ďáblík, i když, kdybych ji neznala, tak bych si to o ní myslet nemohla.

„To je výmluva, jak kdyby padal sníh v létě.“ Založila jsem si ruce v bok a Jasper se mému přirovnání uchechtl. Dokonalý protiklad – sníh a léto. Stejně jak Alice – tváří se jak andílek a přitom je to pěkný ďáblík. Ostatním u nich doma musí asi občas lézt na nervy. A možná i častěji než často.

„Vtipný. Ale beru to jako souhlas. A Emmetta nechám doma,“ dořekla to a urychleně odešla, než jsem stihla začít protestovat. Ta Alice je fakt děsná! To má jako právo rozhodovat o životě někoho jiného, nebo co?! To si ke mně netroufl, jako k jediné z tolika, ani Aro!

Ale tenhle malý skřet si to prostě usmyslí a je to. Tak to teda ne, tohle jí vrátím.

Začala jsem přemýšlet, co jí provedu já. Jaké by pro ni asi byly nákupy bez jejích vizí? Jo, to by ji mohlo dostatečně naštvat. A když ne, tak něco domyslím…

Další hodina – fyzika s Edwardem, ale tak ten je mi, kromě těch pohledů, úplně fuk. I když… mohla by být sranda pozorovat, jak se tváří, když nemůže ostatním číst myšlenky, namísto fyziky či toho, jak mě neustále pozoroval on. Že by odplata? Vždyť co je na tom vlastně špatného – odebrat mu dar. Bude pak upír, jako každý jiný.

Došla jsem do třídy a ještě chvíli o tom přemýšlela. Když jsem ale vytušila jeho pohled, udělala jsem to. V tu chvíli jsem si sedla do lavice a pozorovala, jak se Edward začal nervózně ohlížet po třídě a jakoby se na každého chvíli soustředil a snažil se mu přečíst myšlenky. Jak před písemkou, na kterou nic neumí. Zakroutila jsem hlavou.

Ještě jednou zatřepal hlavou, jako by ho bolela, a pak si mě všiml. A já ho zrovna sledovala. Sakra, tak tohle nevyšlo, jak jsem si představovala. No, nevadí, ještě pořád mu nemusím potvrdit, že to dělám já. I když… kdo jiný tady?

A i jemu to zřejmě došlo, takže vstal a šel si sednout vedle mě.

„Ahoj,“ promluvil na mě, asi tak poprvé. Já jen protočila oči v sloup, a jelikož ho to neodradilo, tak jsem mu kývla na pozdrav a lehla si na lavici. Asi začnu z nudy protestovat proti fyzice. Stejně je v našem oboru na prd.

„Tohle asi nebude rozhovor, ale ty určitě budeš vědět, jak to myslím,“ odpověděl mi sebejistě. Jaj, to je náfuka.

„Ti kape na maják.“ Otočila jsem se na něj. Věděla jsem moc dobře, jak to myslí, ale říct to takhle je děsný.

„Dobře, řeknu to takhle… přesně před pěti minutami jsi to byla ty,“ řekl mi a já na něj koukla stylem jsi blázen. Před pěti minutami… to bylo, když jsem přišla a dál?

„Nenavštěvuješ náhodou svého tatínka v nemocnici s tím, že chodíš i na trochu jiné oddělení… jako například psychiatrie?“ Podívala jsem se po něm znovu a málem jsem vyprskla smíchy. To se nedá. Kam já na ty přirovnání chodím?

„Klidně ze mě udělej blázna. Že je to pravda, stejně oba víme, protože kdyby nebyla, tak by ses na mě osočila, co myslím a ne, kam chodím,“ dělal chytrého. Typicky namyšlený upír.

„A i kdyby, tak co?“ Vyplázla jsem na něj jazyk jako malá holka. Naneštěstí přišel učitel, a tak Edward zůstal vzadu vedle mě. No to bude snad ještě horší fyzika.

„Je to pro mě divný, ale vlastně fajn. Mám klid, alespoň na chvíli. Díky.“ Koukl na mě s upřímným výrazem. To jako… Co?! Takže já nakonec pomáhám upírům? Divný!

„Fajn, tak ale sklapni.“ Otočila jsem se po něm nekompromisně a říkala si, že pokud bude zticha, nechám to tak. Pokud ne… má smůlu.

Edward mi na to přikývl a už mlčel. Jo, tak tohle není taky hrozný, poněvadž o sobě nedává vědět. Takže jemu to zřejmě vyhovuje a mně je to vcelku jedno.

A takhle jsme strávili celých pětačtyřicet minut. Edward si dělal zápisky a já si místo toho namalovala koně. Krásného Frísana. Jé, že bych ho dala Clear? Zbožňuje je.

Další dvě hodiny jsem měla programování, kde jsem byla s jen s kluky a bez Cullenových.

Pak jsem měla francouzštinu s Clear a Anne, a tak jsem jí dala ten obrázek, z čehož byla nadšená. Až jsem si říkala, že příště jí něco takového dám až na konci vyučování. Jinak by totiž nedostala trojku. Takhle to dopadá, když někdo kvůli obrázku zapomene přemýšlet.  

Cestou do šatny a ze školy mě Clear tak dvacetkrát objala a děkovala mi, takže jsem jí pokaždé řekla, že nemá zač a co nejrychleji zalezla do auta. Nastartovala jsem a chtěla odjet, ale Alice mi zaťukala na okýnko. No bezva, a já si říkala, že Alice neví, kde bydlím.

„Co zase?“ Z auta jsem vylezla a čekala, co z ní ohledně nákupů vypadne. Nákupy už jí nerozmluvím, to je jasný. Ale v jednom má pravdu… stejně bych neměla co dělat. A když jsem se dokázala přátelit s Jane, tak proč ne s ní?

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 20. kapitola: