Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 18. kapitola

22.10.2011 (07:30) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1127×

Pohled Emmetta

Já dostal pětku! To snad není možný! Nejenže se se mnou nebaví část rodiny, nenávidí mě vlastní dcera, já ještě dostanu pětku!

Zavrčel jsem si pro sebe a odnesl to další strom.

„Emmette, vážně nemá cenu tu kácet stromy. Stejně se ti neuleví,“ zopakoval to již po několikáté můj, právě teď víc než otravný, bratr Jasper, a tak jsem mu na to zavrčel.

„Zmlkni a vypadni odsud, Jaspere!“ Neměl jsem na něj náladu ani v nejmenším. Kdo by taky měl.

„A ty vyvedeš nějakou kravinu, ne? Takhle naštvaný jsi ještě nebyl a já to nehodlám riskovat.“ Kladl si podmínky a z toho důvodu mu po hlavě letěl kmen dalšího stromu, který jsem vyrval ze země i s kořeny.

Samozřejmě to pro něj nebylo ničím, ale já vážně doufal, že konečně vypadne. Proč jen mě musí hlídat jako malé dítě?! Já ho tak nenávidím! A doufám, že si to plně uvědomuje, jinak mu to brzy vytmavím.

„Jo, on to ví, Emmette.“ Došla k nám pomalu a na můj vkus velice klidně ta malá potvora jménem Alice.

„Alice.“ Vložil jsem do toho tolik nenávisti k jejímu daru, co jen to šlo. Proč jen mi nemohla říct, že mé tajemství vyjde na povrch? Proč mne jen ten skřet nemohl varovat! Vždyť to věděla předem! Sice ne moc dlouho, ale věděla to dřív než já!

„Emmette, já ti za to nemůžu, tak se mě vůbec nesnaž obviňovat!“ Otočila se po mně s varovným pohledem a já se radši začal opět zabývat stromy.

I když je Alice upírka, stejně silná jako já, pořád je to holka a o hodně menší než já… ne, já jí prostě nic neudělám. Je tu Jasper a ten by mi zakroutil krkem a pak taky Alice za to fakt nemůže.

To jen já jsem pitomec! A Rosalie s Haley si zas nemůžou připustit, co je jistý fakt, a smířit se s tím!

Zaťatou pěstí jsem dal opět ránu do stromu a ten pod tím náporem nevydržel. Jenže, jak říkal Jazz, moc to nepomáhalo, možná jsem tím vybíjel svou sílu, kterou vztek ještě umocňoval, ale zadostiučinění mi to přineslo alespoň na jednu jedinou vteřinu, kdy jsem uslyšel praskat dřevo.

„Jazzi, pojď, on nic nevyvede. Tedy… kromě toho, že udělá novou a pěkně zničenou mýtinu,“ přemlouvala Alice Jaspera tím, že na něm vysela pohledem.

„Jo, Jazzi, běž!“ Doufal jsem, že odsud konečně vypadnou oba dva. Jak umíněná Alice, tak i můj panovačný brácha.

A světe div se, Jasper Alice vážně uvěřil a pomalu spolu odešli. No hurá! Už bylo na čase.

Pohled Haley

Rozhodla jsem se. Pojedu za Guliverem. Nic lepšího už stejně nevymyslím, nic takového totiž už není. Kdyby Demetri nebyl tak daleko, mohla bych s ním být, a tak jsem musela zvolit tu reálnější variantu a šla jsem za svým druhým miláčkem.

Už z toho důvodu, že jsem doma právě teď neměla, co dělat, jsem se nezdržovala.

Strávila jsem tam tedy jen chvilku, abych se převlékla do jezdeckého a vzala svému vranému koníčkovi nějaké ty dobroty jako mrkev a jablka. Pak mi už vůbec nic nebránilo za svým miláčkem číslo dvě vyjet a doufat, že mi alespoň trošku zlepší náladu.

Já jsem totiž živá a energetická osoba, takže tohle není nic pro mě. Vždy jsem si myslela, že umím řešit problémy, ale z jiného úhlu pohledu… tohle není problém. Je to něco, co jsem měla dávno vědět. Dokonce bych možná mohla říct, že jsem na to měla i právo. Jenže tady nejsme u soudu a informovanost záleží na rozhodnutí toho, kdo to dobře věděl. Na rozhodnutí Emmetta Cullena. A už je to zase o něm!

A ačkoliv bych na to nejraději přestala myslet, opět se mi díky tomu vrátila má ponurá nálada.

Nejspíš naštěstí jsem už parkovala u stájí právě ve chvíli, kdy Kathy odjížděla i s Clear a nějakou další holkou na vyjížďku. Hurá, nebudu s sebou tahat hysterky, které mě dostaly tam, kde to všechno začalo. I když, je možné, že bych to zjistila i tak.

„Ahoj, jdeš za Guliverem nebo za mnou?“ optala se mě Kath pohotově a já se tomu usmála.

Že bych vyměnila koně a šla s ní na vyjížďku?

„Fajn, vrať koně, já si vezmu cajky, čistá jsi, tak pojedu na tobě,“ oznámila jsem jí, ona se začala chechtat a já měla strach, aby neskončila na zemi.

„Skvělý nápad… vážně, ale já už musím jet.“ Vzpamatovala se a vzala si Orion na otěže. „Uvidíme se později?“

„Nevím, jak dlouho budu venku a jakou dobu pak strávím ve stáji, takže… necháme to osudu.“ Pokrčila jsem rameny. Paradox je, že na osud nevěřím.

„Dobře, tak ahoj nejpozději ve škole,“ rozloučila se, pobídla koně a vůbec nečekala na mou odpověď. Potvora jedna.

„Jasně, čauky.“ Vzala jsem si z auta pamlsky, otočila se na patě a vydala se konečně do stájí.

Hned na začátku jsem potkala Kattynina tátu, jak kontroluje jednu březí kobylu, a tak jsem ho pozdravila, řekla mu, že si beru Gulivera, a šla jsem dál. A jelikož mě ten můj koníček slyšel, už netrpělivě vykukoval z boxu a sotva jsem byla blíž, tak zaržal. Alespoň někdo mě vždy rád vidí.

„No to víš, ty můj miláčku, že jsem přišla za tebou.“ Dala jsem mu jablko a vstoupila k němu do boxu. „Ty vůbec nevíš, jak jednoduchý život máš. Žádné starosti. Většinu času trávíš ve výběhu se svými koňskými kamarády, se mnou venku či v útulné stáji. Nažrat vždy dostaneš a já tě těmi pamlsky taky tak trošku rozmazluju, že.“ Pousmála jsem se. „I když ty máš nejspíš také nějaké své problémy a trápení, jen o nich nic nevím,“ plácala jsem nesmysly, a tak jsem místo toho raději popadla čištění a začala Gulivera pořádně čistit.

Jakmile to bylo hotové, osedlala jsem ho a vydala se na vyjížďku. Na jízdu krajinou, kde všechno záleží jen na mě, mém koni a porozumění mezi námi.

Nejprve jsem musela Gulivera jen zahřívat, ale ihned jakmile jsem věděla, že můžu zrychlit, přidala jsem. Už předem mně napadla má celkem oblíbená cesta, a tak jsem se tam rozjela. Byla to taková osamělá část lesa, kde nikoho nepotkáte.

Tedy, upíry bych potkat mohla kdekoliv a proto bych asi měla začít doufat, že budu mít štěstí a že se to nestane. Vážně doufám.

Guliver nesouhlasně zatřepal hlavou a právě z toho důvodu jsem se myšlenkami raději vrátila do reality, kde byl on, já a okolní zeleň. Jela jsem tudy už mnohokrát, ale přes cestu padlého kmenu jsem si všimla poprvé. Jestli to nebude tím, že hlína okolo něj byla čerstvá, tudíž to není tak dlouho, co se to stalo.

V tu chvíli mě ale nenapadl důvod, proč by mi to mělo být podezřelé, a tak jsem se rozhodla, že si ten kmen přeskočím. Guvča miloval tyto přírodní překážky a z toho důvodu jsme si ji přeskočili se vší ladností.

A přímo uprostřed skoku, tudíž nad tím kmenem, mě do nosu uhodila ta známá vůně. Vůně upíra. A navíc Emmetta, tím jsem si byla jistá.

Zatočila jsem Gulivera doleva za pás nízkých smrčků, kudy vedla cesta. A tam jsem ho spatřila. Jeho a nově vybudovanou paseku.

Zíral na mě, jako by spatřil přízrak a já, rychleji než bych možná měla, zastavila Gulivera.

„Haley?“ promluvil na mě překvapeně a já si o sobě opravdu začínala myslet, že jsem jen přízrak. Jenže nejsem!

„Emmette… to ty kácíš stromy, jako by ti to tu patřilo?!“ Nechápala jsem, co ho vedlo k tomu, aby ničil můj oblíbený kousek lesa. Nebo spíš nechtěla chápat.

„No a? Vždyť jsou to jen stromy.“ Díval se po mně zkoumavě a zřejmě si myslel, že se nic neděje.

„Jen stromy? A ty jsi asi jen další blbec v davu!“ Naštval mě jeho přístup víc než on samotný. Nic není jen, ani tyhle stromy.

„Jo, asi jsem blbec, že jsem se ti nechtěl plést jako upír do života a nic už o tobě nevědět. A tu pětku, jestli tě to zajímá, jsem dneska dostal kvůli tobě!“ Obvinil mě a já v tu chvíli na něj dostala vztek, takže začal Guliver nervózně přecházet. Tak já?!

„Jestli jsi dostal pětku, tak je to kvůli tomu, že jsi idiot a ne kvůli mně!“ štěkla jsem po něm.

„Vážně? Takže jsem idiot, protože jsem vzpomínal na tebe, když jsi byla ještě malá? A když jsem si představoval, jak jsi rostla, tak jsem idiot?“ Nechtěla jsem se s ním o tom nadále bavit, a tak jsem radši pobídla nervózního Gulivera a jela pryč.

Takže… on dostal pětku… kvůli mně? Proč? Tedy, ne proč dostal pětku, ale proč myslel na mě? Vždyť já o to ani nestojím. Od doby, kdy jsem se stala poloupírem, jsem vedla osamělý život. Tedy, nějaké kamarády ve škole jsem si vždy našla, ale neměla jsem žádnou rodinu. Má matka a otec pro mě jsou, byli mrtvý a sourozence nebo jiné příbuzné jsem neměla. Nikoho.

Do doby, než jsem potkala Demetriho. Vlastně jsem se ve Volteře celkem bavila se všemi. Nemohli mi sice nahradit rodinu, ale stali se mými přáteli i přesto, jak upíry nesnáším.

Ale teď, je tu Emmett… a po sedmasedmdesáti letech se dozvím, že je to můj otec…

Lidičky, poslední dobou vydávání vázlo a nové kapitoly přibývaly cca po měsíci, ale to se nyní mění k lepšímu. :) Zjistila jsem, v kterých hodinách můžu i ve škole psát, a tak to bude rychlejší.

I teď mám k dobru přes třetinu další kapitoly.

Doufám, že vás to potěší. :)

17. kapitola ** 18. kapitola ** 19. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 18. kapitola: