Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 14. kapitola

24.07.2011 (07:45) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1430×

Pohled Haley

„Tak co mám s vaší rodinou?“ vyhrkla jsem, když jsme vystoupili každý ze svého auta a mířili do toho upířího doupěte. Snažila jsem se to skrýt, ale byla jsem nervózní a nesvá.

„Jsi vnímavá,“ utrousil si spíše pro sebe Carlisle, jenže já právě nic nechápala. Kdo by taky mohl?

„Tak co?“ Bylo mi jedno, že je to Arův přítel. Bylo mi jedno, že se snaží být milí a taky mi bylo pro tuto chvíli jedno, že chování jeho a jeho rodiny se vůbec nepodobá ostatním jejich druhu. Nesnášela jsem upíry za to, co jsem, čím jsem se stala.

„Je to jen domněnka, možná pravda, ale pokud by tomu tak bylo, pak ty také skrýváš tajemství,“ oznámil mi Carlisle, když už jsme stáli v obýváku. Byl pěkný a prostorný, ale já se na to nedokázala soustředit, neboť jsem čekala, kdy se tu objeví další z nich.

„Jaká domněnka?“ Jelikož zatím nikdo nepřišel, přestala jsem celkem zkoumat, kde všichni jsou, a místo toho jsem si šla za svým.

„Víš, kdo jsme? Co jsme?“ zeptal se mě Carlisle a jelikož za tímhle bylo víc a on o mně mohl vědět ještě něco jiného, tak jsem své skrývání hodila úplně za hlavu.

„Upíři,“ odpověděla jsem a on přikývnul. Slyšela jsem přicházet i ostatní, ale byla jsem tak nervózní z čekání, že jsem se nechtěla jimi rozptylovat.

„Jeden z nás měl předtím, než byl přeměněn, dceru. Ale nechtěl ji ohrozit, proto se jí po své přeměně rozhodl opustit a už ji nikdy nekontaktoval.“

„A?“ skočila jsem mu do řeči, neboť mi ještě pořád nějak nedocvaklo, co tím sleduje.

„Jediné, co si o ní pamatuje, je...“ Opět nemohl dokončit svůj monolog, jenže tentokrát mu skočil do řeči Emmett.

„Jméno mé dcery bylo Haley Carlsson, měla modré oči, celkem tmavé vlasy a teď by jí muselo být sedmdesát sedm let.“

Tohle není možné, nebo snad ano? On nemůže být upír, protože můj táta zemřel. Zemřel, když mi byl jeden rok. Zemřel při lovu medvědů. Zemřel doopravdy, anebo byl přeměněný v upíra?

„Cože?“ ozval se někdo z nich, ale já to nebyla schopná vnímat.

Vždy, dokud jsem byla ještě člověk, jsem si přála znát svého otce. Ať už by mi bylo dovoleno ho byť jen spatřit nebo s ním i žít. A on se mezitím stal zrůdou bez duše? Navíc mě už nikdy nechtěl vidět. Vždyť kdyby byl novorozený, tak by byl šílený jen jeden rok. Pouze jeden rok. A navíc získal své sebeovládání! Ale chtěla bych ho vůbec vidět? Monstrum, kvůli kterému jsem to, co jsem?

Takže můj otec je zrůda, která už mě nikdy nechtěla vidět? Jak já je nenávidím! Jak já ho nenávidím!

„Ty máš dceru?“ ptala se pohrdavě a naštvaně Rosalie. Takže svou dceru prostě vymazal ze svého života?

„Haley?“ zavolal na mě a to mi nehorázně vadilo. Co teď po mně sakra chce?

„Co je?“ Otočila jsem se po něm a bylo mi vlastně celkem jedno, co bude říkat. Nestála jsem o jeho řeči a nestála jsem o svého otce, který by byl zrůdou. Můj otec byl mrtvý, tedy spíš měl být.

„Meredith Carlsson byla má matka. Takže ty jsi Emmett McCarty?“ Potřebovala jsem ujištění. Můj poloupíří mozek to totiž pořád nějak odmítal brát.

„Ano, byl jsem Emmett McCarty, než mne Carlisle přeměnil. Nevěděl jsem, že jsi upír.“ Přerušilo ho mé zavrčení, protože upír nejsem a nechci s nimi mít téměř nic společného.

„Nebo nejsi upír, vlastně nikdo z nás pořádně neví, co jsi. Rozhodně nejsi člověk, ale přesto všechno bych tě rád poznal,“ říkal mi svůj nudný a pěkně zmatený monolog. Každopádně jedno dobré to má, právě jsem zjistila, že vážně nezjistili, co jsem. Jo, to je vážně velká výhoda.

„Vážně? A proč se o mě tak najednou zajímáš?“ vyjela jsem po něm. Najednou mě chtěl poznat. Co kdybych nikdy Cullenovi nepotkala? Vůbec by si na svou dceru nevzpomněl! Byla jsem pro něj jako upíra nic, vzduch. A teď by mě chtěl poznat?

„Vždy jsi mě zajímala, Haley, ale chtěl jsem tě ochránit před nebezpečím.“ Snažil se, ale to já nevnímala. Nevím, co po mně vlastně chce? Už snad mohli pochopit, že nesnáším upíry. Chytří by na to mohli být dost.

„Tak to jsi zklamal!“ zavrčela jsem na něj. Tohle nebyla ochrana, ale vyhýbání se mně. Kdykoliv si ze mě, ještě z člověka, kterýkoliv upír mohl udělat svačinu. A tohle měla být nějaká ochrana?

„Ale já pro tebe byl nebezpečí!“ upozornil mě naléhavě. Ano, byl, pár let, ale to neznamenalo, že mne vůbec nikdy nemohl kontaktovat. Navíc u mě minimálně jednou byl, tím jsem si jistá. To bylo tehdy, když u mne moje matka našla můj talisman.

Nevěděla, kde se tam vzal, a já byla moc malá, abych to věděla a navíc jsem ještě spala. Nechala mi ho a poté zjistila, že je můj otec mrtvý.

„Ne jediné! A ne celý můj život , aby ses o mne nemohl zajímat!“ Věděla jsem přesně, co obnáší upíří život, a měla jsem dost jeho výmluv. Pro mě byl celou tu dobu mrtvý, stejně jako i nyní moje máma.

„Nechtěl jsem se ti plést do života, navíc jsem nevěděl, že jsi…“ Zarazil se, neboť pořád nevěděl. Nikdo z nich nevěděl.

„A to přesně jsi jednou udělal. Možná bys věděl, co a kdo jsem, kdybys…“ Neměla jsem nejmenší chuť to dokončit, a tak jsem raději sáhla po Talismanu, který jsem si dala do kapsy.

„Tohle je tvoje!“ křikla jsem na něj a hodila jsem po něm mým Talismanem. On byl zřejmě z toho tak mimo, že i kdyby ho bez problému mohl zachytit, nechal jej spadnout na zem.

Dál už jsem neváhala a vyrazila upíří rychlostí z jejich baráku. I když to nebyl vhodný výraz, ale já to nevnímala. Nasedla jsem do svého auta a vyjela nepovolenou rychlostí. Bylo mi jedno, kam jedu. Pro tyto chvíle jsem litovala, že je Demetri tak daleko. To on byl jediný upír, kterému jsem důvěřovala. To on byl jediný přítel v mém životě, kterému bych se mohla svěřit se vším.

Své auto jsem nechala u svého bytu, ale nehodlala jsem tam jen tak sedět, hrát si na člověka nebo něco takového. Upíří rychlostí jsem se vydala do lesa, kde mě nikdo nemohl vidět, až jsem doběhla k mému oblíbenému vodopádu.

Nevěděla jsem, co mám dělat, ale i přesto si mé slzy prodraly cestu na povrch. Můj otec má být už sedmdesát šest let mrtvý, zabitý medvědem. Alespoň jsem si to vždy myslela. Sakra, co je tohle za život? Jsem poloupír, kterému zemřeli rodiče, a po takové době zjistím, že můj otec žije a je z něj upír.

Pohled Emmetta

Takže Haley je vážně má dcera. A já o ní nic nevím více jak sedmdesát let. Má pravá a jediná dcera, na kterou jsem se snažil zapomenout, abych jí nezasahoval do života.

„Takže ona je…“ Nestihla to dokončit Esmé, protože ji přerušila Rosalie, má láska. Tak na tohle jsem se netěšil, nikdy jsem to nechtěl zažít. Rose vždy chtěla mít dítě a já jí zatajil, že jsem měl dceru. Dceru, o které jsem já věděl a své životní lásce jsem to neřekl.

„Emmette! Ty máš – jsi měl dceru a nic jsi mi o tom neřekl?!“ syčela na mne Rosalie vztekle a já měl co dělat, abych před ní neustoupil a nepodřídil se její autoritě. Takto rozzuřenou jsem ji nikdy neviděl a medvědi jsou proti ní i pro člověka nic. Možná, že je dobře, že jsem upír.

„Rosalie… lásko moje, prosím,“ začal jsem, ale ona to nechtěla slyšet. Nedivil jsem se jí, protože jsem to moc dobře chápal. Ovšem i přesto jsem toho litoval. Bylo mi líto, že jsem opustil svou dceru. Bylo mi líto, že Rosalie Haley nesnáší. Bylo mi líto, že jsem to Rosalie nikdy neřekl. Ale co mám dělat teď? Haley je přeci moje dcera. Moje pravá dcera. A Rose je zase moje milovaná žena.

„Co? Co bys mi k tomu mohl říct, Emmette? Sedmdesát šest let, celých sedmdesát šest let jsme spolu a tys mi neřekl, že jsi měl – že máš dceru?!“

Věděl jsem, že to byla má chyba. Jenže co by Rosalie dělala, kdybych jí o Haley řekl? Jak by se zachovala? Nevěřila by mi? Nesnášela by ji i tehdy? Chtěla by si ji přivlastnit?

„Rose, zlatíčko moje…“ zkusil jsem to ještě jednou, ale tím jsem to spíš ještě zhoršil. Nesnášel jsem chvíle, kdy na mě byla naštvaná. Ale většinou to vydrželo tak pár hodin. Vždy jsem měl způsob, jak si ji udobřit. Způsob, který se líbil nám oběma. Jenže nějaký můj vnitřní hlásek mi radil, že tentokrát by to nepomohlo. Tohle mi jen tak neopustí.

„Ty víš moc dobře, že já jsem vždycky chtěla mít dítě, a to mi ani neřekneš, že jsi měl jako člověk dceru?! Není, co bys mi mohl říct, Emmette McCarty!“ štěkla po mně příjmením, které jsem měl, když jsem ještě byl člověk a vyběhla schody. Nejraději bych šel za ní, ale věděl jsem, že by to nepomohlo.

Sakra, ženský jsou zatraceně složitý! A nejvíc ty moje.

13. kapitola ** 14. kapitola ** 15. kapitola

Doufám, že se vám kapitolka líbila. Zanechte mi komentáře, prosím a díky.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 14. kapitola: