Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 12. kapitola

02.07.2011 (09:00) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1405×

Pohled Haley

Hodina tance dopadla přímo katastrofálně. A já se těšila, že si dneska s Rickem pořádně zatancujeme a pak, že si půjdu s holkami zajezdit. Ale on musel přijít Emmett s Rosalie na hodinu tance.

„Samozřejmě, ještě nemáme dokončenou sestavu,“ odpověděla jsem svému partnerovi odměřeně, ale bylo to mířeno spíše na ty dva.

„Dobře,“ přikývl a já doufala, že Rose s Emmettem rychle zmizí. Dneska už jsem na ně neměla náladu. Nebo spíše na Emmetta a řekla bych, že on si to moc dobře uvědomoval.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale nemohli bychom se dívat?“ zeptala se Rose a já zuřila.

Fréderick se na mě podíval, a tak jsem pouze pokrčila rameny. Stejně by mi nepomohlo dávat najevo svůj vztek. Pouze jsem si říkala, že by mi právě teď vyhovoval jiný tanec než Waltz a to Paso doble.

„Ale jen na chvíli.“

Pustila jsem hudbu celkem nahlas a snažila jsem se věnovat tanci, abych zapomněla na ty dva upíry, co tu jsou. A že to celkem šlo. Navíc, čím déle jsem tancovala, tím méně jsem ty dva vnímala. Takže nakonec, když odešli, téměř vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Divné, ale nespíše to bude tím, že jsem k nim – tedy k Emmettovi – cítila akorát vztek a ne takové to nebezpečí, které je přítomné u každého upíra. Taky je pravda, že nepředstavovali téměř žádné ohrožení.

„Promiň, už musím jít. Ještě na mě čeká Guliver,“ upozornila jsem Ricka a začala si sbírat své věci, a také se převléct ze šatů do riflí a trička.

„Dobře, ahoj.“

„Tak čau.“ Rychle jsem odsud vypadla. Guliver mi celkem dost chyběl.

Cestou ke koním jsem se stavila akorát doma, protože jsem se potřebovala převléct. Vzala jsem si modré rajtky, které se hodili ke Guliverově dečce, a jezdecké boty. Převlékání mi zabralo jen chvíli a už jsem opět jela ke koním, a to s dobrou zásobou jablek a mrkve. Tímhle tempem tam budu sice o deset minut dříve než holky, ale nevadí. Alespoň budu mít čas pořádně vyčistit Gulivera, což si on vždycky užívá.

Ve stáji jsem nikoho nepotkala, a tak jsem zamířila k boxu svého miláčka.

„Gulivere!“ Ten zastřihal ušima a začal do mě žďuchat a chtěl se drbat. A tak jsem mu dala pár mrkví a jablek.

„Ty krasavče, já budu ale vypadat.“ Dala jsem mu ohlávku, abych ho mohla vyčistit. S čištěním jsem si dala záležet, neboť jsem měla čas, než holky přijdou. Poté jsem ho osedlala, nauzdila a vydala jsem se na dvůr. Hned za mnou přišli Kathy se Songem a Clear s Egitou v plné výbavě. Já ovšem na rozdíl od nich vynechala helmu a vestu.

Vyjeli jsme cestou, kde je spousta cvalových drah i pár překážek, ale zatím jsme koně jen zahřívali.

„Tak co znamená ten tvůj prstýnek?“ začala vyzvídat Clear ještě předtím, než jsme najeli na první cvalovku.

„To by vás zajímalo, co?“ optala jsem se a pobídla do cvalu. Věděla jsem, jak budou holky vyvádět a rozebírat to, takže jsem se chtěla nejdříve alespoň trochu projet.

„Haley, tak co?“ vyzvídala i Kathy, která byla zřejmě více nadšená z mého tajemství než z jízdy. Chudáčci koně.

„Nejspíš to, že jsem zasnoubená,“ dostala jsem ze sebe, když jsme zrovna klusali.

„Cože? Tak ty ses jako zasnoubila v osmnácti?“ Nevěřícně na mě zírala Clear.

„A kdo to je?“ ptala se Kathy.

„Jmenuje se Demetri a je z Itálie,“ prozradila jsem jim a holky začaly pomalu i šílet.

„To si děláš srandu?“

„Hej, holka, ty si se zbláznila!“ Jenže Gulivera náš rozhovor, nebo spíše ječení Clear a Kathy, zřejmě přestal bavit, a tak vyhodil, aby si přitáhl moji pozornost. Ovšem já jsem to ani v nejmenším nečekala a už jsem letěla vzduchem.

Jasně, tak já jsem se zbláznila. Leda tak tím, že jsem se právě učila létat. No jo, při jízdě na Gulivera nemá nikdo zapomínat nebo letí vzduchem. A mně se to, bohužel jen dodnes, vyhýbalo. Sakra, myslím na Demetriho a hned se vznáším nad zemí. Tomu jsem se musela začít smát.

„Haley, jsi v pohodě?“ vyhrkla Kathy a hrnula se ke mně. Cítila jsem se naprosto v pohodě, ale než bych jí odpověděla, tak jsem se raději chtěla podívat, kde je a co dělá Guliver. Ten stál kousek ode mě, spokojeně se popásal a koukal po mně. To je ale potvora jedna.

„Neříkala jsi, že z Gulivera nepadáš?“ optala se Clear vyčítavě. No jo, asi mu ještě neodpustila ty tři zlomené žebra. Ale vždyť mě přemlouvala strašně dlouho, aby si mohla zajezdit. Co jsem s ní měla dělat?

„Zavolám sanitku. Nehýbej se.“ Kathy se ujala vedení a já protočila oči v sloup.

„Tak to ani omylem, mě totiž nic není!“ upozornila jsme ji a nejraději bych jí ten mobil z ruky vytrhla.

„Nic? Slítla jsi z Gulivera a to bez přilby a vesty. Rozhodně neříkej, že ti nic není!“ vyšilovala Clear.

Do háje, tohle je děsný. Nejraději bych jim řekla, nic mi být nemůže, protože jsem upír. Jenže to jsem nemohla. Tak a co teď? Nechat se, jak ten pošuk, sanitkou odvézt do nemocnice, aby se holkám konečně ulevilo? Tohle je vážně děsný!

Na druhou stranu vždy, když z Gulivera někdo padal, to nedopadlo dobře. Clear měla zlomené žebra, Kathy zlomenou nohu a naraženou páteř a její otec - majitel stájí - to zaparkoval do příkopu u cesty a měl vymknutý kotník. Ty jsi mi ale zlobivý koníček, Gulivere.

„Se s vámi třeba vsadím, že mi nic není. Navíc mě Guliver nechtěl dostat ze svého sedla, akorát mi dával vědět, že bych na něj nemusela zapomínat,“ začala jsem jim vysvětlovat, jenže ty dvě se na mě dívali jako na bláznivku. No jo, už jsem se asi z upírů zbláznila. Anebo se z těch dvou dneska zblázním!

„Jaj, s vámi je tedy zábava.“ Tohle měla být vyjížďka a ne čekání na ten příšerný odvoz.

Holky se na mě starostlivě dívaly a nedovolily mi vstát, tak jsem na ně vyplázla jazyk. Zlatí upíři, kteří vědí, jak co je. Já už jsem se asi vážně zbláznila. Tohle bych nikdy dřív neřekla.

„Bolí tě něco?“ zeptal se mě saniťák. Tak schválně, kolikrát tuto otázku ještě uslyším.

„Ne, ale ty dvě mě neposlouchají.“ Nevztekala jsem se, protože to bylo vážně zbytečné.

„Protože, když někdo spadne z Gulivera, tak to končí převážně zlomeninou!“ ozvala se Kathy, jakoby mi to nemělo docházet.

„Dobře, pojedeš s námi a v nemocnici tě pořádně vyšetří.“

„S vámi si to ještě vyřídím,“ otočila jsem se na holky, které se nyní chystaly zpět do stáje s tím, že Gulivera povedou.

Dobrovolně povinně jsem tedy jela do nemocnice. Cestou po mně chtěli ještě jméno, příjmení a takové ty nesmysly. Prostě děsná nuda.

„Haley Ellen Medissonová, pád z koně. Nevypadá, že by jí něco bylo, ale dcera pana Goldena pěkně vyváděla,“ upozornil jeden ze saniťáků příchozího doktora – upíra. Do háje, tak krytí je totálně v tahu. Teď už budou znát celé mé jméno. No nic. Dnešek se nějak nepovedl.

„Nespadla náhodou z Gulivera?“ ptala se sestřička. Jaj, proč jen toho mého raracha všichni znají.

„Trefa. Náhodou je to můj kůň,“ řekla jsem jí už v ordinaci. Nevím, odkud mého koně zná, ale nejspíše tu pracovala, i když tu byla Kathy nebo Clear.

Místo přemítání nad mým jménem, jsem se koukla na Carlislea Cullena. Věděla jsem o něm, že je doktor a taky to, že je dobrým přítelem Ara. Byl to vegetarián a díval se na mě zkoumavě a… jako by uvažoval, zda mě už náhodou neviděl, či jako bych mu někoho připomínala. Divné. Zas na druhou stranu vypadal mile a na upíra velice neškodně a mírumilovně. Pravý opak Ara, že přestávám chápat, jak mohou být přáteli. Ale vím jistě, že je spojuje jedno. Zkoumaní neznámého a neobvyklého.

„Bolí tě něco?“ začal se mi věnovat ten upír. No jo, pro dnešek to bude mít bez práce.

„Ušetřím vám čas. Nic mi není.“ Jenže jelikož o mně on nic nevěděl, tak nechápal mou jistotu a díval se na mě opět zkoumavě.

„To beru, jako ne. Ty jsi Haley? Nebo si necháš říkat Ellen,“ prokoukl mě. Nejspíše mě už doma rozebírali a jiná Ellen Medissonová tu rozhodně nežije. Což je i škoda.

A jelikož to byla už opravdu nuda, tak jsem mu výjimečně hodlala odpovědět. Mnohem lepší, než to jeho prohmatávání a kdo ví, co ještě.

„Ellen je mé druhé jméno, ale moc často ho nepoužívám,“ řekla jsem mu a on byl rozhodně udivený.

„Vlastně vaše děti budou jediné, co by mě oslovili Ellen,“ utahovala jsem si z něj.

„Ale proč?“ optal se mě se zájmem.

„A proč ne?“ osočila jsem se na něj a v tu chvíli jsem uviděla ten prstýnek. Stejný, jako můj talisman. Tohle nebude a není náhoda. Možná bych už měla konečně zjistit podrobnosti.

„Měla jsi pravdu, jsi v pořádku.“

„To už vím dvacet čtyři minut a třicet šest vteřin.“ Snažil se skrývat údiv, že jsem mu to řekla tak přesně, ale nešlo mu to.

„Co skrýváš Haley?“ tvářil se, jako by věděl něco víc. Ale jak by mohl?

Doufám, že se Vám kapitolka líbila. K té sanitce mě přemluvila moje nejlepší kamarádka. :D

Zanechte mi zde své komentáře, prosím a děkuji. :D

11. kapitola ** 12. kapitola ** 13. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 12. kapitola: