Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný sen... 5. kapitola

30.12.2009 (09:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2650×

5. kapitola

Nákupy a usmiřování

Jela jsem nakonec jen já Alice, Rose a Esme. Zbytek rodiny protestoval proti nákupům. Myslím, že usmiřování S Esme a Emmettem bylo nejjednodušší a dopadlo dobře. Esme byla ráda, že jsem zpět, říkala, že jsem jí neuvěřitelně chyběla. Však ona mi taky. A Emmettovi stačilo půjčit auto. No prostě chlap. Jasper byl velmi vnímavý a cítil, že to říkám od srdce. Bylo to fajn mít přítele. Nejhorší to bude s Edwardem, ten cítí velikou touhu, ale i strach. Carlisle mi stále nedokáže věřit a neví přesně, co si o tom všem myslet, ale věří své intuici a ta ze mě má dobrý pocit. A já jsem z toho na mrtvici. A potom je tady Rosalie.

„Bello, vesmír volá Bellu! Už jsme v obchodě. Nakupování je jaký? Skvělý.“ Zamávala mi Alice rukou před očima.

„Tak co kam nejdříve? Gucci? Prada? Chanell? Dior?“ Alice vyvalila oči a podívala se na Esme a rose.

„To jako fakt? Nikdy, i kdybychom mohli, nenakupujeme ty nejdražší věci, nemají trvanlivost. Vážně?“

„A proč ne? Víš, Lucas mi před tím, než jsem mu utrhla hlavu, nadělil velmi štědré konto.“

„Tak jedem!“ vypískla Alice a vláčela mě po obchodech. Mně to nevadilo, byla ve svém živlu a já cítila, jak se všechno, skoro všechno vrací do normálu. Většinou mě jen strčila do kabinky a za mnou poslala mnoho oblečení. Já si jako poslušná holčička vždy nějaké vybrala a zaplatila. Když jsme skončily s oblečením, přišly na řadu boty. Byla ve svém živlu, nemohla se rozhodnout, nakonec vykoupila půlku obchodu. Já si vzala zlaté Gucci na jehlách, čímž jsem Alice udělala nesmírnou radost. Byla šťastná. Asi po sedmi hodinách jsme mohli odjet domů. Ještě, že jsme se před nákupy stavily u mě doma pro Jeep, Alice koukala na má auta, která byla totožná s jejich auty. Rose se tvářila celkem přátelsky, chtěla půjčit Porsche, protože Alice jí prý to své nikdy nechtěla půjčit. Nevím, čeho jsem se obávala, s Rose to bylo snadnější než kdykoliv jindy, možná konečně pochopila, že jsme si podobnější, než myslela. Celou cestu k nim domů jsme se spolu bavily jako nejlepší kamarádky.

Dojeli jsme kolem desáté večer a mě došlo, že musím začít komunikovat s posledním člověkem na světě, který se mi vyhýbal, jako čert kříži. Alice na mě mrkla.

„Rodino, jde se na lov!“ Dole se objevili všichni, až na Edwarda.

„Bello, dopadne to dobře. Viděla jsem to. Jen si pamatuj tři hodiny ani o chlup víc.“

„Díky Alice.“ Řekla jsem a objala ji. Avšak upoutal mě Em válející se na zemi.

„Jestli máte tři hodiny na to na cosi myslím, tak to bude historický okamžik a já nikam nejedu!“ řekl, když se postavil a tím si zasloužil hezkou facku od Rose a vražedný pohled od ostatních. Naklonil se ke mně blíž a pošeptal mi do ucha

„Dobře, tohle kolo jsi vyhrála, ale za tři hodiny tady budu. Přesně za tři.“ Odklonil se a tak jsem se k němu naklonila já.

„Na to spoléhám.“ Odklonila jsem se a oni odběhli. Šla jsem do obýváku a sedla si na sedačku. Pustila jsem si telku. Po chvíli sešel po schodech Edward, a když mě viděl, šel k zadním dveřím.

„Ty někam jdeš?“ Zastavil se, nepočítal s tím, že jej zaregistruji.

„Na lov.“ Řekl a chtěl odejít, jenže dveře byli zamčené. Alice. Pomyslela jsem si.

„Nikam Edwarde Cullene. Teď půjdeš za mnou.“ Řekla jsem a šla nahoru do jeho pokoje, který zdobila velká postel, která tu před tím nebyla.

„Je to rok co jsem tady byla naposled, rok co jsem poznala tvou rodinu a rok co jsem ti poprvé řekla, že tě Miluju.“ Otočila jsem se na něj a on jen na mě zíral a hledal slova, kterými by mi odpověděl.

„Moc jsem ti ublížil." Přikývla jsem.

„Stalo se."

„Omlouvám se, odpustíš mi?"

„Chceš moc rychle moc věcí." Zamračil se. „Začneme pomalu, ano?" Přikývnul. Natáhla jsem před sebe ruku.

„Isabella, ale ty mi můžeš říkat Bello. Jsem upír." Usmál se a přijal mou ruku.

„Edward, také upír, dovolte mi vyseknout vám poklonu." Začala jsem se hrdelně smát.

„Ne, pšt. Nic nevysekávej, prosím." Posíval se mi zhluboka do očí.

„Asi vás miluji, slečno." Pohladil mne po tváři.

„Asi  vás také miluji, pane." Pomalu a opatrně se ke mně skláněl. V jeho očích se zračila obrovská touha, ale také obrovský strach z mé reakce. Naše rty se spojily ve vášnivý, nekonečný polibek. Zajela jsem mu prsty do vlasů a on si mě na sebe velmi těsně přitáhnul.

„Neměli bychom." Překryla jsem mu rty prstem.

„Nekaž to. Chci to." Zvednul dokonalé obočí.

„Doopravdy?"

„Jediné co teď po tobě chci, aby sis mě vzal, abys mě líbal. Slyšíš? Chci být jen tvoje.“ Řekla jsem a objala jsem ho. Políbil mě nejdříve jen tak letmo, ale potom hladověji, toužebněji. Chtěl mě, viděla jsem to na něm, a tak jsem to cítila i já. Vzal za lem mých šatů a už jsem je na sobě neměla. Strhla jsem z něj jeho košili a potom i kalhoty. Naše rty se však od sebe ani na minutu neodtrhly. Nepotřebovaly jsme vzduch. Nepotřebovali jsme kyslík. Vše zmizelo a já jsem jen cítila, že mě opatrně položil na postel. Dělilo nás jen spodní prádlo, kterého jsme se však velmi rychle zbavily. To, co jsme chtěli, se právě splnilo a nejlepší bylo, že jsme to chtěli oba…

„Bylo to krásné.“ Řekla jsem mu.

„To bylo.“ Řekl a políbil mě do vlasů. Jen jsme leželi vedle sebe v objetí.

Samozřejmě by se nestalo, aby Emmett porušil slib. Bohužel já na čas v tento moment nemyslela, a tak přesně za tři hodiny s úderem první hodiny ranní se otevřely dveře a v nich stál Emmett. Za ním zbytek rodiny až na Alice.

„Kruci. Já jsem to propás.“ Řekl sklesle Emmett a do pokoje přitančila Alice.

„Já ti to říkala.“ Řekla mi a položila na stůl dvě hromádky oblečení. Potom se na nás všichni s úsměvem dívali, jakoby viděli obrázek Ježíška.

„Trochu soukromí by nebylo?“ Zmizeli.

„Byli jsme přistiženi při činu.“ Řekla jsem Edwardovi a začali jsme se spolu smát. Chtěla jsem se zvednout, ale v tu ránu byl na mě a líbal mě. V tom do pokoje vrazil Emm a zmáčknul spoušť.

„Vypadni, Emmette!“ zařvala jsem na něj a v tu ránu do pokoje přiletěli Carlisle a Jasper hodili po mě úsměvem, a potom se na sebe koukli a odtáhli Emmetta pryč. Potom přišla Rose a omluvně se na nás koukla, usmála se a zavřela dveře. Vymanila jsem se Edwardovi ze sevření a začala jsem se oblékat.

„Kampak jdeš?“ Hodila jsem po něm pobaveným úsměvem.

„Dolů. Když je Emm blíž jak na dvacet kilometrů, tak ne. Ne že bych nechtěla, ale přešla mě chuť.“

„Tak slečinka by chtěla vzdorovat upírovi?“ Zamračila jsem se při nazouvání lodiček.

„Slečinka je taky upír, pane.“ Odpověděla jsem a jemu začaly hrát jiskřičky v očích.

„Ne Edwarde Cullene. Na to ani nemysli!“

„Ale ano.“ Řekl a přiblížil se. Vyletěla jsem z pokoje jen v sukni a podprsence. A nebyla bych to já, kdybych neměla kliku. Zrovna když jsem běžela, narazila - spíše vrazila jsem do Jaspera a Carlislea, kteří vycházeli z pracovny. Byla to rána na celý barák. Najednou se okolo objevili i ostatní a nakonec i Edward. Když ke mně přišel blíže, vyskočila jsem na nohy. Polonahá jsem se cítila trapně a Edward se na mě díval jako na maso.

„Ne, Edwarde Cullene!“ řekla jsem mu. Ostatní se na nás nechápavě dívali. „Vysvětlím vám to někde, kde to bude alespoň trochu možné. Anebo se zeptejte tady pana upíra. Nashle.“ Řekla jsem a vystřelila pryč z domu.

Pohled Edwarda:

„Vysvětlím vám to někde, kde to bude alespoň trochu možné. Anebo se zeptejte tady pana upíra. Nashle.“ Řekla a vystřelila z chodby, pak jsem jen slyšel její startující auto a myšlenky ostatních:

(myšlenky)

Emmett -> „To je tak špatnej v posteli, že utekla?“

Rose -> „Co jí ten blb zase udělal?“

Esme -> „No to snad ne! Vždyť mi tady zničily tu stěnu. Musím to nechat vymalovat. Jo už vím levandulová."

Jasper -> „Je fakt hezká, co se asi stalo? Takovéhle tělíčko, stála by-  K sakru Jaspere, na co to myslíš? Máš Alice a Edward ti asi zrovna čte Myšlenky, že se mračí jak kakabus.

Carlisle -> „Bože ta má sílu, rozbili jsme Esme zeď. A Edward má na zádech fakt hezké modřinky, tý bláho. Musím to tu nechat Esme vymalovat.

Alice -> „Ty si blb. Jede k sobě domů.“

Velmi povzbudivé myšlenky, pomyslel jsem si.

„Ty si blb. Co sis myslel? Že se nechá?“ rozkřičela se na barák Alice.

„Tak já, jo? To tady pan VELKEJ HUMOR se musel přiřítit s foťákem a vy jste se začali culit jak - “

„My za to nemůžeme. Ty máš blbý nápady.“ Rose zakroutila hlavou a odešla.

„Hele jsou ty modřiny tak moc vidět?“ zeptal jsem se Carlislea.

„Celkem dost, ale to se ztratí.“

„Díky, jo a tu chodby nech vymalovat na levandulovou, Esme už o tom taky přemýšlela.“ Řekl jsem a šel k sobě do pokoje.

Tak zajímalo by mě jak se vám to líbí.

A co Bella a Edward, mají zůstat spolu?

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný sen... 5. kapitola :