Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný sen... 4. kapitola

13.12.2009 (08:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2510×

HUDBA

4. kapitola

Nový začátek a tentokrát už na ostro!

Chladně jsem se na Edwarda koukla a zase zavřela můj štít. Přiznávám, velmi mě to bolelo ale co nadělám? On měl v očích bolest, smutek a nakonec i zlost. Jasper střelil pohledem na něj a potom i ke mně.

„Proč mu to děláš? Proč ses vůbec vracela?“ Úsečně jsem se na něj podívala.

„Tohle byl můj domov, mám právo se vrátit, vy ne. A potom, on… Ublížil mi, tak ať to ví. Já už nejsem jako kdysi, jsem jiná. A můžeš být naprosto klidný, neohrozím vás -  jsem vegetarián.“

„Tak to je bomba." Sarkasmus v jeho hlase se nedal přehlédnout. „Co se ti ale stalo?“ Byl zvědavý, všichni byli.

„Ten den co Edward odešel - již podruhé - mě našli v lese Laurent, Viktoria a jejich nový přítel Lucas. Přeměnili mě. Je zvláštní, že jste si loni nevšimli, že mají - tedy spíše měli - velmi užitečné dary. Dle jejich slov jsem něco jako čistokrevný upír - oni si říkali Wampíři. Celkem divné. No mám prý velmi silný jed a jako upír se projevuju jinak. Ovšem jsem obyčejný upír, až na nějaké maličké odlišnosti.“ Cítila jsem na zádech upřený pohled Edwarda a na obličeji pohled Jaspera.

„To je zajímavé. Carlislea to také bude určitě zajímat. Nechceš se k nám po škole zastavit?“ Podívala jsem se po třídě, všichni spali.

„Jaspere, nevím, zdali by to bylo nebylo nevhodné, určití z vás mě rádi uvidí a jiní budou trpět, anebo mě probodávat nenávistnými pocity a to by asi ani můj štít nevydržel.“Nasadila jsem protizvukový štít.

„Ehm… Jaspere, já nevím, zdali bych to sama zvládla. Edward byl můj život celý rok. Nespočetněkrát mi zachránil život. Nepřebolelo mě to, když mě opustil, když mi říkal ty hnusné věci a já mu odpustila, a potom málem umřel. Když mě opustil podruhé, cítila jsem se zranitelnější, než kdykoli jindy. Mám to v paměti jako by se to stalo včera. Moc pro mě znamenal a já nevím, který cit, který k němu chovám je silnější. Jestli láska, vášeň a radost, že ho vidím, nebo nenávist, zloba a smutek, že je tu. To ani upíří tělo a přeměna nedokázaly změnit. Neboj, neslyší nás, mám nasazen protizvukový štít, ale stejně si to později přečte v tvojí hlavě." Přikývnul a podíval se na mě s takovou zvláštní nadějí v očích.

„Bello, tak se k němu vrať.“ Podívala jsem se do země.

„Z toho mám ten strach. Co když už mě doopravdy nemiluje a navíc, žádný upír, jako jsem já, nevydrží moc dlouho na zvířecí krvi. Proto mám doma konzervy té lidské. Teď jsem už dva měsíce bez lidské krve a jsem slabá, a to hodně. Bojím se, že mě za to zavrhne.“ Chápal, co tím myslím.

„Bello, ty nevíš - nemohla jsi znát jeho pocity, když jsi vystoupila z toho auta. Nemusím umět číst myšlenky, abych poznal, že se kvůli tobě trápí. Myslel si, že ses zabila, nebo co. Celých těch šest měsíců měl deprese, jestli to ovšem u upíra jde.“ Podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Jaspere, potřebuji přítele, který mě podrží. A ty mě chápeš, víš, jak se cítím. Pomůžeš mi prosím získat si zpět důvěru tvé rodiny i Edwarda? Nebudou se mnou chtít mluvit, až jim povím, co jsem všechno udělala, budou mě nenávidět, že jsem je ranila, ale musí pochopit - i ty - že to i já musím získat důvěru k vám a odpustit hlavně Edwardovi, že odešel - podruhé a to mi sliboval, že už to více neudělá.“

„Ovšem že ano, nebude to jednoduché, Alice tak snadno nepřesvědčíš a ještě hůř Rose. Ale už velmi brzo, brzičko z tebe bude moje druhá sestřička.“ Jeho postoj vůči mé osobě, byl zajímavý. Nevěděla jsem přesně, co si o tom všem mám myslet, ale pro tento moment mi nejspíše zbývá pouze jediné. Věřit mu.

„Děkuji.“ Usmál se.

„Nemáš zač, ale dneska k nám přijedeš jasný?“

„Tak tedy, jasný.“ Zazvonilo a my s Jasperem jsme spolu měli i další čtyři hodiny. Povídali jsme si celou dobu o tom, kolik lidí jsem zabila, kolik mám aut, jaké značky, jaké barvy. Kolik mám šatníku a bot. A nakonec jsme spolu šli i na oběd.

„Alice by z tebe měla radost, dvě šatny nemá ani ona.“ Šli jsme se postavit do fronty. Všichni se po nás dívali, bylo to otravné. Cullenovi si mě měřili a Jasper jen vnímal jejich pocity, stejně jako já, jelikož máme velmi podobný dar empatie.

„Jaspere, myslím, že bys měl jít za rodinou. Se mnou jsi byl celých pět hodin.“ Zastavil se a podíval se na mě.

„Nesmysl, zůstanu s tebou, musíme si ještě promluvit o tvých šatnách a dvanácti autech.“ Emmett se na mě kouknul fascinovaným pohledem kvůli autům a Alice si mě naštvaně měřila.

„Jaspere, myslím, že Alice se to nelíbí. Další hodinu mám biologii a potom tělák. Máš se mnou ještě nějaký z těch předmětů?“

„Ne já ne, ale Edward má s tebou biologii a Alice tělák.“

„Tak to vypadá, že se uvidíme až u vás doma, koho pro mě pošleš?“ Usmál se.

„Emmetta, natřásá se, jen aby viděl ta voje Ferrari!“

„Tak se zatím měj.“ Objala jsem ho, objal mě taky a šel ke své rodině. Která po mě zkoumavě pokukovala. Šla jsem si sednout na druhou stranu jídelny a v tom se ke mně přihrnula skupina nějakých děcek.

„Ahoj Bello, dlouho jsi tu nebyla.“

„Vypadáš dobře.“

„Sluší ti to.“

„Máš krásné auto.“ Ani nevím, kdo to říkal. Ale zavrčela jsem na ně.

„Necháte mě v klidu se najíst?“ Zvedla jsem se a odnesla jsem svoje jídlo k pultu. Cestou tam jsem se uculovala na Jaspera, který se po mě koukal i s jeho rodinou. Na další dva předměty jsem nešla. Místo toho jsem jela na pláž  Ke-Rower kde mě táta bral, když jsem byla malá a s Edwardem jsme sem taky jezdili. Bylo to naštěstí velmi daleko od La  Push, tak jsem se nemusela obávat vlkodlaků. Sedla jsem si na naplavené dříví a přemýšlela jsem, připravovala jsem se na setkání s Cullenovými, promýšlela jsem strategii. Alice musím vytáhnout na nákupy. S Edwardem to bude hrůza a Rose. No Emmett bude hračka, tomu půjčím své Ferrari. Po asi hodince na pláži jsem vyrazila domů.

Před domem stál Jeep a v něm seděl Emmett. Když mě viděl přijíždět, vystoupil a šel ke mně blíž, když jsem otevřela svou garáž dálkovým ovládáním tak zůstal stát jako opařený. Tikal pohledem z mé maličkosti k mým autům, a potom z jeho Jeepu na ten můj, který byl totožný.

„Budeš tu celej den tak stát a civět na mé broučky?“

„Hm… ne jasně že ne, můžu dál?“

„Myslíš, že tě tu nechám mrznout?“ Šla jsem do domu a Emmett za mnou, měla jsem ho na háku. To bude snadnější, než jsem myslela. Zůstal stát jako opařený hned v předsíni.

„Hezké že? To jsem vše stihla za měsíc, za domem je ještě bazén a pod schody nová kuchyně. Udělej si pohodlí, anebo pojď se mnou, ukážu ti vrch.“ Šel za mnou po nových schodech nahoru.

„Tak to je moje ložnice, pracovna s knihovnou, koupelna, šatna na večerní a večírkové šaty. A toto je moje druhá šatna, je větší než ta první, ale to je tím, že tady to je oblečení, které nosím.“ Sednul si na pohovku uprostřed místnosti a já jsem si vysvlékla své kozačky. Potom i zbytek oblečení, zvednul se, že odejde.

„Nemusíš chodit, já se nestydím.“ Řekla jsem. Vzala jsem si na sebe černé mini-šaty s dlouhým rukávem. A stříbrné boty s vysokým podpatkem.

Vyšli jsme z šatny a sedli jsme si v kuchyni na bar. Nestihla jsem se najíst, a tak jsem z lednice vytáhla konzervu krve a nalila jsem ji do dvou sklenic.

„Zvířecí." Jednu jsem postavila před něj, s tichým děkuji, ji přijal.

„Poslal mě Jasper, abych tě vyzvednul.“ Dopila jsem - stejně jako on - a sklenice jsem dala do myčky. Otočila jsem se na něj.

„Já vím. Můžeme jít.“ Přikývnul a vstal.

„Máš hezké auta. To modré Ferrari - nemůžu z něj spustit oči.“ Usmála jsem se, následoval mě do předsíně, kde jsem z věšáku sundala jedny klíčky.

„Všimla jsem si. Chytej.“ Hodila jsem mu ty klíče a on se na mě šibalsky usmál.

„Ty mi ho fakt půjčíš?“ Založila jsem ruce a úsečně jsem se na něj podívala.

„Ne, proto ti dávám klíčky." Pozvedl obočí. Usmála jsem se. „Jeep si zaparkuj do garáže, aby ti ho neukradli.“ Zaparkoval Jeep, a pak si sednul za volant Ferrari.

„Fakt můžu?“ Obrátila jsem oči v sloup.

„Ne, nesmíš.“ Řekla jsem mu. Oba jsme se začali smát. Vyjel z garáže a opatrně najel na cestu. Ještě na chvíli zastavil a zadával se na mě.

„Bello, hodně ses změnila.“ Bello… Asi se toho už nezbavím.

„Jo, já vím, je to hrůza, ale být upír je lepší než být člověk.“

„Moje řeč.“

„Co Rose?“ Díval se před sebe, když se nadechoval k odpovědi.

„Je v poho, ale je z tebe nešťastná.“

„Ze mě? Proč ze mě?“

„No nechápej to blbě, ale Rose se ještě nepřenesla přes to, že nemůže mít děti. Zato ty jako člověk si je mít mohla.“ Svraštila jsem čelo.

„Ale já i teď mohu mít děti. Sice jenom jedno za tři sta let, ale je to něco.“ Málem to naboural do stromu.

„Jak je to možné?"

„Jasper vám asi pověděl, že patřím k jinému druhu, že?" Přikývnul. „Wampíři se liší od upírů jen nepatrně. No přejímáme dary a můžeme mí jednou za tři sta let děti.“ Zbytek cesty jsme jen a pouze mlčeli. Když Emmett zabočoval na jejich cestu, přísahala bych, že se ve mně  srdce pohnulo. Naposledy, když jsem zde byla, dům vypadal opuštěně.

Viděla jsem Jaspera, jak vychází z domu a kouká na Ferrari a Emma za volantem. Vystoupila jsem. Přišel ke mně blíž a objal mě. Emm mezitím odjel zkoušet moje Ferrari.

„Na poslední hodiny jsi nebyla ve škole.“ Uličnicky na mě mrknul.

„Jo, no, nebaví mě biologie a tělák. Jela jsem na pláž Ke-Rower. Je to daleko od La push, tak klídek.“

„Tak to je fajn. Sluší ti to." Sjel mě pohledem a zčernaly mu oči. Zasmála jsem se.

„Nech si zajít chuť. Máš Alice.“ Řekla jsem mu a zvedla mu hlavu, aby nepozoroval moje nohy. Vešli jsme do domu, kde stáli Esme a Carlisle. Rose a Alice si lakovaly nehty a Edward seděl vedle nich. Když jsem vešla, vystřelil z místnosti jako blesk.

„Tak to bude těžké.“ Zašeptala jsem Jasperovy, stojícího vedle mě. Slyšeli to ovšem všichni a probodli mě pohledem. Alice byla naštvaná, že je jasper tak blízko a drží mě za ruku. Poodstoupila jsem od něj a podívala jsem se na něj.

„Jaspere, pusť mě, Alice se to nelíbí.“ Pustil mě, ale nehnul se ode mě na krok, udělala jsem to tedy já.

„Ahoj Bello, vítej u nás.“ Pozdravil mě Carlisle, usmíval se, ale cítil se nesvůj, asi jako každý v tomto pokoji.

„Děkuji Carlisle, Esme.“ Esme se na mne dívala s takovou bolestí v očích a přesto se usmála.

„Jasper mi řekl, co se ti stalo, alespoň část, nechtěl mi říct vše, to prý uděláš sama." Přerušil můj oční kontakt s Esme Carlisle a vedl mne do obýváku, kam se sešlo osazenstvo domu. „No zkoumal jsem legendy a o Wampírech se šíří mnoho pověstí. Řekneš nám, co je na vás tak odlišného?“

„Ovšem. Mohu mít jednou za tři sta let dítě, přebírám moc upírů, které zabiju a nevydržím dlouho bez lidské  krve. Teď je to můj rekord, dva měsíce.“ Byl ohromen, ovšem měl také jisté starosti. Kouknul se na Rose.

„Neslyší nás, vím, že by jí to zranilo, mám nasazený protizvukový štít.“ Přikývnul, a tak jsem štít stáhla.

„Jsi velkorysá. Co Edward? Nevrátila ses kvůli němu?“ A zase zde byla tato otázka, říci ne, lhala bych.

„Carlisle nebudu ti lhát, chci ho, pořád. Byla jsem na pláži a probírala jsem se svou duší. Pořád ho miluju, i když jsem upír. Ale bojím se, co on. Co ke mně cítí. Sice mám empatický dar, ale jeho pocity nedokážu rozluštit. Je to složité. Tak jako on mi nevidí do hlavy. Taky plně nevím, zdali mu ještě dokážu po všem, co mi udělal věřit.“ Koukali se na mě nevěřícně, věděli, že mám pravdu, že v tomto ohledu se nemám zač omlouvat, protože to Edward mě dvakrát opustil, ne já jeho.

„Dobře, povíš mi prosím, co se ti stalo?“ Zeptal se Carlisle. Všichni bedlivě poslouchali, a tak jsem zabodla pohled do země.

„Byl to den jako jiný, ale ten den mě Edward vzal do lesa za mým domem. Řekl mi, že mě nemiluje, že mě nechce, ale to je teď jedno. No potom odešel. Běžela jsem do lesa a zakopla - tentokrát tam už ale Sam nebyl, aby mě našel. Zlomila jsem si nohu, jelikož jsem se nemohla postavit. Tak jsem tam jenom tak ležela a čekala na smrt. Věděla jsem, že umírám, cítila jsem to." Zlomil se mi hlas. „Najednou začalo pršet a já při každé kapce, která po mě stekla jako bych na kůži cítila jeho ledové dotyky, které mě uklidňovali. Věděla jsem, že smrt je blízko, když v tom mě něco bolestivě, teď vím, že kouslo, do krku, zápěstí a loktů." Nevědomky jsem se chytla za zápěstí. „Probudila jsem se a viděla jsem před sebou Laurenta, Viktorii a Lucase. Bydlela jsem v Seattlu ještě měsíc, a když jsem se sem jednou vrátila, nebyli jste zde. Poté jsme se přestěhovali do Clevelandu, kde jsme byli další tři měsíce. Nakonec jsem zabila Laurenta a Viktorii, následně Lucase, to bych nerozebírala. Převzala jsem jejich schopnosti a ještě tři měsíce jsem tam zůstala, až jsem nakonec odjela zpět sem,  do Forks.“  Skončila jsem a oni na mě zírali vyvedeni z míry. V tom se rozrazily dveře a do nich vpadnul Emmett. Vypadal vyděšeně a vystrašeně, začal něco blekotat o stromu.

„Pomalu." Emmett zamrkal a o krok ustoupil.

„Ježíši na nebi, Bello prosím tě promiň mi to." Zírala jsem na něj. „Fakt jsem nechtěl. Zkoušel jsem zatáčky a otáčky za nejvyšší rychlosti a najedno tam byl ten strom a veverky!" Zamrkala jsem.

„Veverky?" Rozhlídnul se kolem.

„Naboural jsem ti Ferrari.“ Začala jsem se smát, jako blázen.

„To nevadí, mám objednaný nový model z Evropy. Můžeš si půjčit jiné.“ Hodila jsem po něm dálkové ovládání od garáže a on se na mě díval jako bych se zbláznila, potom se usmál a vystřelil z pokoje. Během této scénky se z pokoje vytratila Alice i Rose, čehož jsem si zprvu nevšimla.

„Omluvíte mě? Musím si to spravit u Alice, nejspíš je na mě naštvaná. Musím se jí zeptat, jestli by mi nechtěla pomoct zaplnit moje dva šatníky a spoustu botníků.“ Jakmile jsem to dořekla, stála ve dveřích a tvářila se jako kakabus.

„Jdeme nakupovat?“ Zeptala jsem se opatrně. Obličej se jí roztáhl do úsměvu.

„Jasně!“Vypískla…

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný sen... 4. kapitola :