Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný sen... 3. kapitola

09.12.2009 (15:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2358×

3. kapitola

Už ti lásko nepatřím

Před třemi měsíci jsme zvolili kompromis a přestěhovali se do Clevelandu. Nebylo to o nic lepší, než doma. Viktorie mě poslední dobou strašně štve. Pořád do mne naráží a nevím ani pořádně, jaký k tomu má důvod, krom toho zřejmého - myslí si že mám něco s Lucasem a mě se nebaví pořád ospravedlňovat, že nemám. Možná proto bych právě měla udělat něco, aby to nebyly jen její domněnky, ale třeba i pravda…

„Isabell, kdy toho konečně necháš?“ soptila Vik.

„A koho, nebo čeho?“ Dělat ze sebe hloupou jí vytáčí čtyřnásobně.

„Nech Lucase na pokoji, jinak tě zabiju!“ Usmála jsem se na ni s provokativním nakloněním hlavy na stranu.

„To bych chtěla vidět.“ Věděla jsem, co bude následovat. První výpad zezadu - nezdařený. Druhý kop z boku - nezdařeno. Do třetice zkusila jen se proti mně rozběhnout - ale ovšem nezdařeno, odrazila se od mého štítu a dopadla na druhou stranu pokoje. Zvedla se a vražedně se na mne dívala - další výpady už ale nezkoušela.

„Hloupá Victorie na mě nikdy nebudeš moct. Poslední přání?“ Zděšeně se na mě zadívala.

„Přeci mne nezabiješ!" Pokrčila jsem rameny.

„Proč ne? Snad se nebojíš?!" Podívala se do země.

„Poslední přání tedy?" Přikývla jsem. „Neměj nic s Lucasem!“ S výsměchem ve tváři jsem se na ni podívala.

„To jediné ti nemohu slíbit a dokonce ani splnit.“ Přistoupila jsem k ní blíže a chytila jsem její hlavu.

„Setkáme se v pekle, Isabello." Vypadala odhodlaně a dívala se mi zpříma do očí.

„Možná, pokud někdy zemřu." Usmála se.

„Už jsi mrtvá." Na nic víc jsem nečekala a urvala jsem jí hlavu, poté stačila jedna jediná zápalka a Victoria byla spálena na popel. Zatímco ona, se musela cítit strašně, já se cítila silnější než předtím a ani jsem nevěděla proč. Zavrzaly schody, a tak jsem se otočila, stál tam Laurent s kufry. Díval se na hromádku popela přede mnou.

„Co to tady děláš s těmi kufry? Někam jedeš?“ Jeho pohled byl neprostupný.

„Jo odjíždím pryč, nebaví mě to tu, a tak si jdu za svým.“ Úsečně jsem se na něj podívala, přemění mě, abych se k nim přidala, a pak se zdekuje? Ani omylem.

„Mám pocit, že zůstáváš." Ukázala jsem na hromádku popela. „Jo mimochodem, to je Victorie.“

„Jsi blázen, co ti udělala?" Zakroutil hlavou, nerozuměl tomu. „Tvé pocity jsou velmi milé, ale stejně odcházím, jsme taky moc dlouho -  je to nebezpečné, měli jsme už dávno odejít.“

„Nikam nepůjdeš - zůstaneš.“ Výhružka v mém hlase byla zřetelná, ovšem on se ji rozhodl ignorovat - moje smůla to není…

Zrovna jsem si četla zajímavou knihu o Malajsii, když do dveří vstoupil Lucas.

„Ahoj Iz, kde je Viki a Laurent?“ Usmála jsem se, spíše sama pro sebe a otočila jsem se s tragickým výrazem na něj.

„To je Viki.“ Ukázala jsem směrem ke kuchyni. „A to je Laurent.“ Ukázala jsem ke schodům, kde stále stály jeho kufry.

„Ale, ale proč jsi zabila tak výjimečné upíry, jako jsou Laurent a Viktoria? Co to má ksakru znamenat a co ty kufry?“ Zdál se naštvaný, ovšem tady Isabella mu samozřejmě poví celou pravdu - tu krutou pravdu o Viki a Laurentovi. Sklopila jsem oči.

„Chtěli spolu utéct - ona tě nemilovala. Chystali se, že utečou, dnes, ale já je přistihla při činu. Je mi to velmi líto, ale oni chtěli zabít mě -  tak jsem se musela bránit a teď je po nich.“ Čekala jsem, jaká bude jeho reakce. Řekla jsem  mu tu lež bez studu, protože už velmi brzo skončí jako oni, pokud nebude se mnou spolupracovat. Moje hračky nemají dlouhou životnost, proč by také měly mít? Jsou přeci nahraditelní. Zůstal tam jen tak stát a koukal na mne. Zvedla jsem se a prošla jsem kolem něj, potom po schodech do patra.

Několik dní se nic nedělo, uklidila jsem dům a přichystala jsem se na přesun. Jedno mi ale nedalo spát, to, co jsem slíbila - spíše neslíbila - Victorii, Lucas.

Ve svém pokoji jsem se převlékla do velmi sexy oblečku, který jsem si nedávno koupila. Skládal se z černých kožených kalhotek a podprsenky. Navlíkla jsem si k tomu síťované silonky a moje nejoblíbenější černé vysoké kozačky 10  centimetrů nad kolena. Těsně nad okraj jsem si zapnula tlustý černý pásek s velikou sponou, kterou jsem vhodně umístila přesně doprostřed kalhotek. Pásek měl poutka, do kterých jsem zavěsila z tvrdé oceli pouta a bičík. Poté jsem velkou rychlostí zastřela všechny okna v domě a v obýváku zapálila krb a svíčky. Odklidila jsem i nábytek a stoupla si doprostřed. Svůdně tichým hlasem jsem řekla: „Lucasi.“ V tu chvíli byl u mě a pohledem mě sjel od hlavy k patě. Jiskřiček v jeho temných očích by si nevšimnul pouze slepý.

„Jdeš chytat zločince?“ zeptal se mě po chvíli.

„Ne, jdu do svých spárů lapit jednoho upíra, co mě zlobí.“ Neodolal a jak v jednu chvíli stál pod schody, ve chvíli další mě drtil v objetí a dusil mne polibky. Naše vášeň stoupala s každou sekundou. Během chvilky mě přitisknul na zeď.

Milování trvalo až do rána - bylo nekonečné, a během něj jsme se přesunuli do mého pokoje.

Ráno jsem vstala z postele a šla si dát sprchu. Oblékla jsem si svou oblíbenou karmínovou mini sukni a obepnuté červené tílko. Sukni jsem si přepnula bílým páskem a vzala jsem si ještě bílé bolerko.

„Kam jdeš?“ Ozvalo se za mnou, objal mě zezadu kolem pasu.

„Jdu na lov zvířat a až budou moje oči trochu zlatější, tak se půjdu přihlásit do školy.“ Překvapeně si mě k sobě otočil a podíval se mi upřeně do očí.

„Iz, co to má být s tím vegetariánstvím? Myslel jsem, že chceš z Clevelandu odjet? To nejsi ty!“ Usmála jsem se na něj.

„Víš, Lucasi, nemysli si o sobě víc, než jsi. Viktoriiným posledním přáním bylo, abych se tebou nic neměla. Tak jsem s tebou něco měla a teď mě již nezajímáš.“ přistoupila jsem k němu ještě kousíček - nic nenamítal, byl v šoku - stoupla jsem si na špičky a políbila jsem jej na krk…

V Clevelandu jsem strávila další tři měsíce života, zvykala jsem si na společnost lidí bez chutí je zabít, nebylo to vůbec lehké, během tří měsíců jsem zabila dva další lidi, ale poslední tři týdny chodím do obchodů, nebo na různé společenské akce a držím svou touhu všechny zakousnout pod kontrolou. Je tedy na čase se přemístit.

Věci jsem měla sbalené hodnou dobu, jen jsem čekala na správný okamžik, kdy odjet. Dala jsem věci do auta a zavřela jsem kufr a podívala jsem se na dům, který vidím naposledy v životě. Byl u lesů, takže mám pocit, že lidé ani nevěděli, že existuje - teď už zbývalo jen jedno. Jednoduchým pohybem jsem škrtla zápalkou a nechala dům shořet v horoucích plamenech.

Nastoupila jsem do Porsche a vydala jsem se na zpáteční cestu domů - do Forks. Díky té skutečnosti, že mě nikdy nikdo nepohřešoval, ani jsem neměla pohřeb, vypadalo to jen jako bych odjela. Během jednoho měsíce jsem si můj dům přestavěla. Dostal novou střechu a velkou budovu, do které jsem si nastěhovala auta. Vypěstovala jsem anglický trávník a zapustila jsem do země  bazén. I interiér domu se hodně změnil. Podlahy všech místností jsem si udělala v tmavém odstínu dřeva a stěny byli sněhově bílé. Tam kde byla kuchyň, stálo obrovské bílé křídlo. Místo zelené pohovky stál uprostřed bývalého obývacího pokoje bílý kožený gauč a velká televize. Pod schody jsem vybudovala ještě jednu místnost a tam jsem umístila černou kuchyni. Ve vrchním patře byly udělány čtyři obytné místnosti. Dvě místnosti sloužili jako šatník. Třetí jako můj pokoj. Čtvrtá  jako knihovna s pracovnou v jednom. A samozřejmě že tam nechyběla koupelna…

Má práce byla u konce, zajímala mě jen jedna věc - nevrátili se?

Lesem jsem se rozběhla směrem, kde kdysi bydleli. Nedávala jsem si naděje, že by se vrátili, přeci odešli i po tom, co mě už jednou opustil a já mu odpustila a on to udělal podruhé. Zachytila jsem několik pachů, a tak jsem pro jistotu zastavila. Nemohla jsem tomu uvěřit - doopravdy se vrátili. Všichni.

Nastalo pondělí - můj první školní den. Šla jsem se obléknout. Co si vzít na sebe? Uvažovala jsem asi jen dvě vteřiny, a potom jsem si na sebe natáhla černé prádlo, černou minisukni a bílou halenku. Nesmí chybět moje vysoké černé  jehlové podpatky. Voala a je to. Ještě černou koženou bundičku, aby mi nebylo zima. Ha, mě zima sice nebude, ale nesmím vzbudit podezření. Sešla jsem dolů do garáže. Tak co? Které moje autíčko si asi tak vezmu? Porsche!

Cestou jsem uvažovala, co jim řeknu, až je potkám. Předtím zde bydleli jen půl roku, po návratu z Itálie nechodili do školy. Já nastupuju do třetího ročníku, v kterém budou asi oni?

Vjela jsem na parkoviště a ladnou otočkou jsem zaparkovala na milimetr přesně. Otevřela jsem dveře a na střechu jsem si položila kabelku. Vtáhla jsem klíčky ze zapalování a vystoupila jsem. Na očích černé lenonky. Všichni ke mně stočili pohledy a ztichli. Cullenovi z Forks stáli nehybně, očividně překvapení, co vidí a pozorovali mě - nejspíše si mysleli, že jsem se zcvokla, nebo jsem někde mrtvá. Pomalým, plynulým krokem jsem se vydala k Angele, Mikovi a Jessice. Kluci na mě oči mohli nechat. Div neslintali.

„Ahoj." Hrobové ticho. Usmála jsem se na ně a pokračovala jsem v chůzi až do kanceláře sekretářky.

„Ahoj Bello. Ty ses nám změnila.“ Hodila jsem po ní vražedný pohled.

„Hlavně mi neříkejte Bello, prosím!“ Značně vyvedená z míry mi podala rozvrh, zapamatovala jsem si ho okamžitě a šla jsem přes parkoviště do třídy. Měla jsem angličtinu a taky velké zpoždění.

„Vítejte zpět, Bello.“ Profesor se zdál v pořádku.

„Isabell prosím, kdo mi řekne Bello, toho vlastnoručně zabiju!“řekla jsem to dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli a pan profesor mi jen pokynul, ať se jdu posadit, byli pouze tři volná místa. Vedle Mika, Jaspera a Edwarda. Sjela jsem pohledem židli vedle Jaspera.

„Můžu?“zeptala jsem se.

„Ale ovšem." řekl Jasper a sjel mě pohledem od hlavy k patě, potom se mi podíval do očí a Edward zavrčel, asi se mu nelíbili Jasperovy myšlenky. Pobaveně jsem si jej změřila a v myšlenkách mu poslala vzkaz:„Už ti lásko nepatřím!"

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný sen... 3. kapitola :