Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajný ctitel - 2. kapitola

09.02.2012 (21:45) • Kika57, zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2219×

2. kapitola

Ráno začalo neobvykle brzy. Po děsivé noční můře v pět ráno jsem se už raději nepokoušela usnout a vydala se na expedici do koupelny. Aspoň jednou stihnu vše, co chci, a nebudu muset těsně před odjezdem zmatkovat.

Nechávala jsem horké kapičky vody stékat po celém těle a tím jim dovolila, aby mi uvolnily všechny svaly a vytáhly mě z rozespalého stavu. Po pár minutách, leč se mi nechtělo, jsem vystrčila paty ze sprchového koutu a cupitala do svého pokoje. Překvapilo mě, že i když jsem se ve skříni nějakou dobu přehrabovala, zbývala mi ještě necelá hodina do odjezdu.

Jako první mi do oka padl počítač. Dnes je to snad poprvé, co ho zapínám hned ráno.

„Nezlob, broučku… Rozjeď se už,“ popoháněla jsem ho. Jaká škoda, že trpělivost je jedna z mála věcí, která mi nebyla dopřána. Nejraději bych luskla prsty a posunula čas do doby, do které bych potřebovala. Ach… To by byla paráda.

Z přemýšlení o nadpřirozených schopnostech mě vyrušila známá melodie, oznamující, že mi je počítač plně k dispozici, a já se mohla podívat tam, kam chci – na mail.

Emailová schránka byla samozřejmě plná. Blikala mi v ní hromada reklam, pozvánek, soutěží, vzkazů, ale našel se tam i jeden tajemný…

Drahá Isabello,

krásná a kouzelná.

Mé srdce by bilo,

jak letí kometa světelná.

Poprvé jsem spatřil oči Tvé,

když otevřely se do nového dne.

Uhranula mě jejich čokoládová hloubka,

už nemohu se vymotat z lásky smotaného klubka.

Vlasy třpytí se Ti jako diamant,

s těmito slovy připadám si jako komediant.

Nedokážu vystihnout krásu celého světa

vloženou jen do Tebe, Tvého těla.

Jak několika slovy vyjádřit padající hvězdy?

Jak slovy popsat západ slunce nad mořem?

Ani jedno se nedá téměř popsat nikdy,

aspoň vidíš, jak jsem Tebou nesmírně okouzlen.

Potřeboval jsem sdělit Ti své city,

rád Tě poznám – nevím, jestli mě i Ty.

Pro teď se s Tebou loučím, má nádherná paní,

podepisuji se já, Tvůj Neznámý.

„Neznámý…“ zašeptala jsem nahlas do ticha pokoje. Četla jsem e-mail pořád dokola a dokola a nemohla uvěřit svým očím. Patří ta krásná básnička mně, nebo si Neznámý spletl mail? Je to někdo ze školy? Znám ho, nebo je to nějaký stolker?

„Bello! Co tam děláš? Chceš přijet pozdě?!“ volala na mě mamka. Vyděšeně jsem se podívala na hodiny a zjistila, že opět nestíhám. To jsem tak dlouho přemýšlela nad Neznámým?

„Už letím!“ zavolala jsem nazpět a vypla počítač. Popadla jsem tašku s učením, svetr a vyběhla z pokoje. Vše proběhlo neuvěřitelně rychle. V jednu chvíli jsem se loučila s mamkou, v druhé jsem strkala klíčky do zapalování.

Pomalu jsem se rozjela, ale pořád mou mysl zaměstnával pisatel oné zprávy. Představovala jsem si různé typy kluků, kteří by mi to mohli poslat. Mám na škole nějakého tajného ctitele? Možná by to mohl být Mike Newton… Ne, toho můžu rovnou vyloučit. Ten by nedal dohromady ani jeden verš, natož celou a ještě k tomu nádhernou báseň. Možná bych se mohla poradit s… Angela!

Okamžitě jsem se otočila a jela zpět. Jak jsem na ni mohla zapomenout? Každé ráno ji vyzvedávám a teď… Do háje! Zoufale jsem sešlápla plyn k podlaze a doufala, že se Ang nebude moc zlobit.

„Bello!“ slyšela jsem její hlas ještě dřív, než nastoupila. To vypadá zle…

„Promiň, Angelo. Já… Nějak jsem se zamyslela a…“ Přerušila mě.

„To jsem si všimla! Mávala jsem na tebe jako idiot a stejně jsi jela dál!“ rozčilovala se. „Jeď už nebo přijedeme pozdě.“

Po celou dobu se mnou nepromluvila ani slovo. Mrzelo mě, že je naštvaná. Nejlepší kamarádky jsme opravdu dlouho a za tu dobu jsme se snad nikdy pořádně nepohádaly. Již párkrát nastala tato situace – že jedna s druhou nemluvila, avšak to nikdy netrvalo dlouho. Snad se to brzy zlepší.

Pomalu jsem dojela na školní parkoviště a zajela na své obvyklé a nejspíš poslední volné místo. Měla jsem kliku, že mi tam nikdo nezaparkoval. Představa, že bych musela přemýšlet, kam zaparkuju, byla příšerná.

„Promiň…“ uslyšela jsem. Překvapeně jsem se otočila na svou spolujezdkyni. „Neměla jsem na tebe tak vyjet… Vždyť se to stalo poprvé a jistě naposled, ne?“ šeptala nejistě.

„Proboha, Ang, vždyť se nemáš za co omlouvat. To já jsem na tebe zapomněla.“ Po mém proslovu opět nastalo ticho. Obě dvě jsme se na sebe koukaly a z ničeho nic jsme se začaly smát. Byla to opravdu zvláštní, ale neuvěřitelně vtipná chvíle.

„Pojď,“ promluvila jako první a vylezla z auta. Já udělala to samé a děkovala Bohu, že je má nejlepší kamarádka zrovna ona. Že není jako ostatní a neurazí se kvůli každé maličkosti. Že se nedokáže zlobit dlouho.

Vyučování probíhalo neuvěřitelně rychle a překvapivě úspěšně. Nikdo z učitelů nám nedal napsat neočekávaný test, nezadal domácí úkol a ani jeden z nich mě nevyvolal k tabuli. Možná to bylo tím, že měli dobrou náladu, ale možná to bylo rozruchem, který všude panoval. Rozruch, který vyvolala nová rodina, která se přestěhovala do našeho zapadlého a nejdeštivějšího městečka ve Státech. Rodina, jejíchž pět dětí má nastoupit na naši střední školu. Jací blázni si pořídí pět dětí a ještě k tomu tak brzy za sebou? Musejí mít doma pořádně veselo.

Každý se sázel o to, jak budou vypadat, a i když ještě nikdo nevěděl, jak vypadají, tak se některé dívky sázely, která dřív dostane nějakého kluka z těch nových. Bylo to potrhlé a nedávalo to smysl, ale nějak jsem to neřešila – netýkalo se mě to.

„Vyrazíme?“ zeptala se mě Angela, jakmile jsem přišla k autu.

„Jasně. A nechceš jet dnes k nám? Slíbila jsi mi podrobnosti ze včerejšího večera,“ zakřenila jsem se na ni a nastoupila.

„A co když ti nic neřeknu?“ zkoušela.

„Řekneš, protože to nevydržíš.“ Věděla jsem, že mi to řekne, i kdyby tvrdila pravý opak, vyklopila by mi to při první příležitosti. Ang je opravdu skvělá, ale co neví, nepoví. Jedna ze špatných vlastností, které má.

Cestou ze školy jsem opět myslela na pana Neznámého. Pořád jsem si opakovala některé rýmy, které jsem si pamatovala. Kdo to je… Jak moc bych si to přála vědět.

„Zpomal!“ smála se Angela. Zmateně jsem zatřásla hlavou sem a tam a rozhlédla se okolo. Byly jsme kousek od mého domu. Opět cesta nějak rychle utekla. Promluvila na mě, když jsme jely? Nevypadá moc naštvaně. Ale co když to skrývá?

„Nechceš mě odvést domů? Nevypadáš zrovna… No, prostě…“ Nedovolila jsem jí dokončit.

„Vím, jak to myslíš. Opravdu ti to nebude vadit?“ Bylo mi nanic. Nestávalo se často, že bychom zrušily naše plány na odpoledne.

„To víš, že ne. Zavolám Ericovi, třeba bude mít čas.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. Angele se pomalu nahrnovala krev do hlavy.

„Tak Ericovi, jo?“ zasmála jsem se. „Hodím tě domů, ale mezitím chci všechno vědět!“ přikazovala jsem a otočila se.

„No… Ono se toho moc nestalo. Ale Eric je opravdu úžasný a jak se ke mně choval. Je to snad ten nejhodnější kluk na světě…“ básnila. Celou dobu vedla řeč ona, mě nepustila ani ke slovíčku. Měla jsem z nich opravdu radost, přála jsem jim to a doufala, že se Eric odváží k dalšímu kroku a pozve ji znovu někam do restaurace nebo do kina.

Vyhodila jsem ji u jejího domu a opět jsem se rozjela k sobě, ale tentokrát jsem na to opravdu šlápla. Chtěla jsem tam být rychle. Chtěla jsem si opět přečíst ten skvost, co mi včera večer přišel…

Téměř po roce se na scénu vrací povídka Tajný ctitel - nyní ve spoluautorském provedení.

Doufáme, že i tak dlouhá doba od vydání předchozí kapitoly vás neodradí od přidání komentáře a přečtení další kapitoly, které se budeme snažit přidávat pravidelně. Jsme tři, tak by to neměl být takový problém. :-)

Doufáme tedy, že tu zanecháte kladný či záporný komentář.  Díky moc. :-)

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), zuzinecckaa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajný ctitel - 2. kapitola: