Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství předků - 24. kapitola

14.10.2009 (11:30) • Jane87 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×

24. kapitola - Upír

Setřela jsem si slzy a pomalu se vydala k Deanovi. Potřebovala jsem ho obejmout a udělat za námi tlustou čáru. Znát příčiny našeho rozchodu, vypořádat se s nimi a žít dál. Objímala jsem ho a cítila jsem, jak všechna nenávist, kterou jsem v sobě dusila, ustupuje. Mohla jsem se s tím vším prostě smířit a pohnout se dál. Co se mělo stát, stalo se a ani jeden z nás už to nespraví.

Odtáhla jsem se od něj, zadívala se mu do očí, „Tvoje spřízněná duše na tebe čeká, jenom ji musíš najít a možná, možná je blíž, než si myslíš,“ řekla jsem a vtiskla mu polibek na tvář.

Smutně se na mě usmál a polibek mi oplatil. Pustil mě a já se vrátila zpátky k Edwardovi. Pozorně jsem si ho prohlížela, jestli mu to nevadilo, ale viděla jsem mu na očích, že to chápe a že ví, že on je pro mě jediný, už napořád. Chytla jsem ho za ruku a společně jsme se posadili na gauč. Nebezpečí ze zabíjení snad pominulo, tak jsme si mohli promluvit jako lidé.

Pokynula jsem Deanovi do křesla, čekala jsem až se posadí a pak se zeptala, co tady vlastně dělá.

„Susan mi volala, řekla mi, že jsi se proměnila a jestli bych nemohl přijít a vysvětlit ti pár věcí.“

„To jsi sem jel celou tu dálku, jenom proto abys mi vysvětlil pár věcí?“

„Vlastně jsem byl poblíž. Já a ještě dva kluci ze smečky.“

Proč by tady byl i s dalšími z jeho smečky? Forks je od našeho bývalého města dost daleko. Náhle mi Edward pevněji stiskl ruku a já věděla, že se mi ten důvod nebude líbit.

„Sledujeme jednoho upíra,“ řekl a já si všimla, že máma začala brečet a mě došlo, jakého upíra sledují.

„NE! Řekni, že to není pravda!“

„Promiň Amy, ale je. Sledujeme upíra, který zabil tvého tátu. Stále nám uniká.“

Cítila jsem, jak všechen vztek, který jsem vnímala, když jsem se o pravém úmrtí otce dozvěděla, vyplouvá zpět na povrch. Musela jsem se zklidnit, nechtěla jsem, aby šelma ve mně opět získala kontrolu nad mým tělem.

„Kde je?! Řekni mi, kde je! Za to, že zabil tátu, musí zemřít!“

„Amy ne! Nepůjdeš po něm! Nechci ztratit i tebe,“ máma vyskočila na nohy a dívala se na mě pohledem, který jasně říkal, že mi nic tak nebezpečného nedovolí.

„Nemůžeš mi to zakázat!“

„Jsem tvoje máma, samozřejmě že ti to můžu zakázat a taky ti to zakazuji! K tomu upírovi se nepřiblížíš!“

Chvíli jsme se navzájem dívaly do očí, ale pak jsem to vzdala. Zahlédla jsem bolest, kterou se snažila zamaskovat a uvědomila si, že by neunesla, kdyby se mi něco stalo. Už kvůli tomu ztratila svou životní lásku, nechce ztratit ještě i dceru.

„Mami, musí za to zaplatit! Nenechám ho, aby zabil ještě někoho dalšího!“

„Zaplatí,“ řekla, „ale nebudeš to ty. Nech to na Deanovi a těch dalších dvou.“

„Ano Amy, nech to na nás. Zapřísáhli jsme, že za to ten upír zaplatí. Je nám jedno, jak dlouho to bude trvat.“

„Já jen, že se mi to nelíbí. Ale dobře, nepůjdu po něm, ale jestli se dostane do mé blízkosti, tak mě od něho nikdo z vás neudrží.“

„Děkuji, to mi stačí,“ řekla máma a úlevně se na mě usmála.

„Takže, je něco, co by jsi chtěla vědět? Proč jsi se změnila? Proč máš citlivější smysly? Nebo něco jiného?“ Dean očividně opustil od předešlého tématu a zaměřil se na důvod, proč v první řadě vůbec přijel.

„Možná pár detailů o vašem kmeni. Proč se měníte zrovna v pumu. Většinu jsem se už dozvěděla od Sama, tak už mám nějakou představu, co se se mnou všechno děje.“

„Sama? Kdo je Sam?“ zeptala se máma.

„Vůdce Quileutské smečky. Říkala jsem ti, že jsem byla v La Push, zjistit pár věcí o tom, co se se mnou děje.“

„Chceš mi říct, že se Quileuté proměňují?“

„Ano. Mami, v jejich blízkosti žije sedm upírů, jasně, že se budou proměňovat. To byl taky důvod, že jsem se proměnila já.“

„Vás je sedm?“ Dean nevypadal, že by ho tak velký počet upírů v jeho blízkosti uklidnil, i když věděl, že nikomu neublíží.

„Ano, je jich sedm,“ odpověděla jsem a pokračovala dál, „mami, pamatuješ na příběhy tvého kmene? O upírech, s kterými má kmen smlouvu? Těmi upíry jsou Edward a jeho rodina. Byli tady před nějakými sedmdesáti lety a nyní se vrátili.“

„Takže, za tvojí proměnu můžou oni. Oni způsobili, že jsi se začala měnit.“

„Susan, my jsme nevěděli, že když se vrátíme, začnou se Quileuté zase proměňovat. Mysleli jsme, že ta možnost zemřela s jejich předky. Nepřišli bychom, kdybychom to věděli.“

Dívala jsem se na mámu, snažila se zachytit jakýkoli protest, že ji Edward oslovil křestním jménem, jak to dělal předtím, než se dozvěděla, že je upír, ale vypadala, že jí to nevadí.

„Skoro tady nesvítí, tak se nedivím, že jste se sem vrátili.“

„Ano. To je hlavní důvod, proč jsme se vrátili.“

„Edwarde? Nechci se tě nějak dotknout, ale můžeš mi říct, nevadí ti, že nestárneš. Že nemůžeš zemřít, teda jako normální lidé?“ Vypadalo to, že už si máma zvykla a objevila se její zvědavá část.

„Naučili jsme se s tím žít. Všichni z mojí rodiny by dali cokoli, abychom mohli být zase lidé. Zestárnout a v klidu zemřít. Většina upírů je s tím spokojená, jenže všichni potlačili svou lidskou povahu, nechali ať je ovládá lovec v nich. My takoví nejsme, snažíme se žít normálně, ale nikdy nebudeme jako normální lidé.“

Máma se začala vyptávat pomalu na celý Edwardův život a Edward ji ochotně odpovídal. Poslouchala jsem a snažila se vstřebat všechny detaily, které Edward vyprávěl. Jeho život, proměna v upíra, život jako upír vegetarián. Zmínil se i o svém období, kdy se živil lidskou krví. Sledovala jsem Deana, viděla jsem na něm, jak na něho Edwardovo vyprávění působí. Při vzpomínce na Edwardovo temné období se netvářil moc nadšeně. Ale výraz, který se mu usadil na tváři, když se máma zeptala, jestli je pravda, že je Carlisle doktor, byl k nepopsání. Nevěřícnost spolu s úžasem. Edward vyprávěl skoro dvě hodiny, když mu začal zvonit mobil.

„Alice,“ zvedl ho, „co se děje?“

Snažila jsem se poslouchat, co mu Alice říká, ale mluvila tak rychle, že jsem ji nestačila sledovat.

„Kdy?“ zeptal se a podíval se na Deana a potom na mě.

„Můžeš sem přijet?“ zeptal se jí, potok dodal a zavěsil, „Vezmi sebou Jaspera.“

„Edwarde? Co Alice viděla?“ měla jsem neblahé tušení, že se upír přibližuje směrem k Forks.

„Upíra. Před chvíli se rozhodl, že zamíří k nám. Říkala, že jeho budoucnost špatně vidí. V jednu chvíli ho vidí a pak zničehonic zmizí. Nevěděla proč, ale jestli je to ten upír, co ho Dean pronásleduje, tak to budou mít na svědomí ti další dva, kteří ho sledují.“

„Za jak dlouho se sem dostane?“

„Jestli se nic nezmění, tak kolem zítřejšího večera.“

„Mami. Musíme tě schovat někam do bezpečí. Nezůstaneš doma sama, půjdeš někam, kde se k tobě nedostane. A já myslím, že vím kam.“

„Sama nikam nepůjdu! Jdeš se mnou, slíbila jsi, že po něm nepůjdeš!“

„Mami!“ snažila jsem se namítat, ale byla neoblomná a bohužel pro mě, souhlasil s ní Edward i Dean.

„Ne! Nebudeš se zbytečně vrhat do nebezpečí.“

„Fajn!“

Šla jsem pro telefon, že zavolám Jacobovi, jestli by smečka nemohla přijít, musí se o tom taky dozvědět a hlavně se zeptat Billyho, jestli mu nebude vadit, když se k němu s mámou na chvíli schováme.

Vytáčela jsem Jacobovo číslo a zeptala se Edwarda, proč vlastně přijde Alice i s Jasperem.

„Chci si prohlédnout Alicinu vizi a Jasper přijde proto, aby mi pak neutrhl hlavu za to, že jsem Alici nechal samotnou v domě plném vlkodlaků a navíc, jeho schopnost se může hodit.“

Přemýšlela jsem, jestli by to Jasper udělal, ale když jsem si vzpomněla na naše první střetnutí po mé proměně, věděla jsem, že Jasper svojí rodinu a především Alici chrání před jakýmkoliv nebezpečím.

„Dobrý den Bille, tady Amy Darkwoodová. Je doma Jacob? Potřebuji s ním nutně mluvit.“ Slyšela jsem, jak volá na Jacoba, že s ním chci mluvit, a vzpomněla si, že jsem se chtěla zeptat na něco i Billa.

„Hned přijde.“

„Děkuji a Bille, mám ještě jeden dotaz na vás? Potřebuji někde na pár dní schovat mámu a pravděpodobně i sebe. Nebude vadit, když přijdeme k vám?“

„Proč se potřebujete schovat? Má to co dělat s upíry?“

„Ano Bille, ale víc vám zatím říct nemůžu.“

„Samozřejmě že můžete, budu rád, když Susan uvidím. Máme si toho hodně co říct.“

„Děkuji,“ poděkovala jsem mu a slyšela jsem jak přišel Jacob a bere si od táty sluchátko.

„Ahoj Amy, co se děje?“

„Ahoj Jacobe, mohli byste se smečkou přijít? Vyskytli se menší potíže.“

„Jasně, za pár minut tam budeme.“

„A Jacobe, je u mě Edward, jeho další dva sourozenci, máma a ještě jeden kluk z mého bývalého kmene. Tak jestli bys mohl zbytek smečky na jejich přítomnost připravit. Hlavně Paula a Leah, nechci, aby se opakovalo to samé co ráno.“

„Asi se nemá šanci vyptávat, co tam všichni dělají?“

„Ne, to opravdu ne, všechno vysvětlím až sem dorazíte.“

„Dobře,“ řekl a zavěsil.

Autor: Jane87 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství předků - 24. kapitola: