Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství předků - 20. kapitola

26.08.2009 (21:00) • Jane87 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1002×

20. kapitola - Křik a pochopení

Zavládlo nesmírné ticho, celá smečka na mě koukala a vypadala, že se nedokáže s mými posledními slovy vypořádat. Chápala jsem je, asi bych taky nevěřila, kdybych byla v jejich situaci, ale to nic nemění na tom, že to pravda je.

A naráz, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, všichni zařvali. "Cože?!" Jejich nepříjemné pohledy se do mě zabodávali a v tu chvíli jsem si tolik přála, aby tu byl Edward se mnou, s ním bych to snášela líp. Ale musela jsem připustit, že oni by to líp určitě nesnášeli.

Nemohla jsem dál otálet, musela jsem jim odpovědět. "Slyšeli jste! Otiskla jsem se. Do upíra! Do Edwarda! Tak se totiž jmenuje."

"To není možný! Nemůžeš se otisknout do upíra! Měla bys ho zabít a ne s ním randit!" Leahnin hlas zněl rozhořčeně, ale připadalo mi, že tam slyším i podtón žárlivosti. Na Edwarda ale žárlit nemohla, je to přece upír, ale že by žárlila proto, že jsem se už otiskla a ani jsem o tom nevěděla? Budu se na to muset Jacoba zeptat. Teda jestli se mnou bude ještě chtít mluvit.

"No asi to možný je, když jsem se otiskla! Bylo to přesně jak jste mi vyprávěli, jakmile jsem ho po přeměně zahlédla, zasáhla mě i Edwarda zvláštní síla, připoutala nás k sobě. Nemůžu změnit co se stalo! A navíc, Edward a jeho rodina jsou neškodní, nepředstavují pro mě, ani pro nikoho jiného, nebezpečí."

"Amy, musíš to pochopit. Oni jsou pro nás nepřátelé," už jsem se nadechovala k jejich obhajobě, když mě Sam rukou zastavil a pokračoval, "je to pro nás těžké. Ale můžu tě ujistit, že ti v tom bránit nebudeme. Já sám vím, jak těžké je být od Emily dlouho odloučený a jak by mě její ztráta zasáhla. A navíc, vypráví se, že jednou omylem jeden vlkodlak zabil družku jiného a vzájemná soudržnost smečky se rozpadla, a z toho nic dobrého nevzniklo. Líbit se nám to nebude, ale ani tak ti bránit nebudeme."

Po Samových slovech snad padlo ještě větší ticho než po těch mých. S ostatními jsem na něho nevěřícně koukala a nedokázala to pochopit. On mi v tom bránit nebude? A ani ostatní nebudou moct? Ne tohle nemůže být tak lehké!

"Same! To nemyslíš vážně!" zdá se, že Leah to nemůže pochopit ještě víc než já.

"Myslím. Všichni ten příběh znáte a víte, že takovou bolest byste nechtěli nikomu způsobit. Vnímáte pocity jaké mě k Emily poutají a víte, jak by mě zdrtilo, kdybych ji ztratil. Nemůžeme si vybrat do koho se otiskneme. Je to prostě dané a my s tím nic neuděláme, a jestli je pro Amy souzeno, že její spřízněnou duší je upír, musíme se s tím smířit. Můžeme být rádi, že to je aspoň tenhle "vegetarián" než některý z těch krvelačných."

Po Samově proslovu zavládlo na chvíli ticho, ale po chvíli s ním souhlasili a od každého se ozývalo souhlasné vrčení, i od Leahy i když dost neochotně. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Že to vzali tak v klidu. Že neprotestují. Že Edwarda za to nechtějí zabít.

"Já vůbec nevím co mám říct. Díky Same."

"Nemusíš mi děkovat. Jak jsem říkal, otisknutí si nevybereš. My se s tím budeme muset smířit a stejně, vídat se s ním budeš ty a ne my, tak to pro nás nebude problém. A on tě nejspíš taky má rád, neublíží ti a to mě stačí. Tímhle bych to uzavřel a mohli bychom se věnovat tomu, proč jsme se měli sejít." S tím se otočil a vyšel ze dveří a mířil přímo do lesa.

Po malém zaváhání jsme ho i my ostatní následovali. Šli jsme pár minut, hlouběji do lesa, aby nás nemohl nikdo vidět a zastavili se.

"Dobrá, měli jsme se sejít a vyzkoušet, proč s námi nedokážeš komunikovat ve své vlčí podobě a proč i tvůj pach je cítit než nás ostatních. Možná to dokážeš nevědomě potlačovat, takže bychom mohli vyzkoušet jestli to budeš moct ovládat."

"Já bych docela i brala jak to je teď, aspoň mám nějaké soukromí," povzdechla jsem. Ale jediný jeho pohled mě odradil od dalšího odmlouvání. "Ale dobře, můžu se o to pokusit."

"Já bych měl jednu připomínku," ozval se Seth. "možná už jste zapomněli kvůli všem věcem ohledně toho upíra," ignoroval naše nechápající pohledy, "ale jak jsme si mohli všimnout, když Amy napadla Paula, nevypadala jak vlk. Jsem si stoprocentně jistý, že to byla puma. Možná to je tím."

Teď jsem pohledy všech stočili na mě a s otazníky v očích žádali vysvětlení.

"Seth má pravdu, byla to puma," nehádala jsem se.

"Ale jak je to možný? Měla by ses proměnit ve vlka a ne v pumu."

"Víš Jacobe, já se dokážu proměnit jak ve vlka tak v pumu."

"Ale jak…?" zmatený tón v jeho hlase nešel přeslechnout.

"Víš jak mi tvůj táta vyprávěl příhodu o tom, jak odešla moje máma?" Čekala jsem dokud nepřikývl. "Důvod proč s mým tátou odešla bylo, že se do sebe otiskli. Táta pocházel z jiného kmene, podobného tomu vašemu. Taky se mohli proměňovat ve zvířata, až na to, že jejich zvíře byla puma a ne vlk. A protože já pocházím z obou těchto kmenů, dokážu na sebe vzít podobu jak vlka tak pumy."

"Jiný kmen podobný našemu? Ale jak je možný, že jsi o tom nevěděla. U nás všichni slýchávají legendy o naších předcích, i když tomu nevěří. A když jsme se proměnili, na ty legendy jsme si vzpomněli a chápali, co se s námi děje, i když to bylo neuvěřitelné."

"Nikdy jsem takové pověsti v našem kmeni neslyšela. Myslím, že se mě moji rodiče snažili od toho ochránit, ale akorát nadělali víc škody než užitku. Kdyby mi to řekli víc, nemusela bych se tolik bát, že se mnou není něco v pořádku."

"Tak jak jsi se to vlastně dozvěděla?"

"Včera jsem si popovídala s mámou. Vyprávěla mi celý příběh od jejího setkání s tátou, i o vašem kmenu a době kdy tady žila a…" hlas se mi vytrácel, vzpomínky na včerejší rozhovor se draly na povrch a vháněly mi slzy do očí.

"Amy? Jsi v pořádku?" Jacob se ke mně pomalu přibližoval a sevřel mě v náručí, když jsem se začala mírně třást.

"Jo, jen jsem si vzpomněla co všechno mi máma včera řekla. Řekla mi, jak zemřel můj otec. Celou autonehodu si vymyslela, jen abych se nedozvěděla, že ho zabil upír." Cítila jsem jak Jacob ztuhnul a sevřel mě víc v náručí, ostatní jen zalapali po dechu.

"Je nám to líto Amy." Jacob mě hladil po zádech a snažil se mě uklidnit.

"Potom co ti upír zabil otce nechápu, jak dokážeš vystát toho svého, měla by jsi ho nenávidět a zabít."

Měla jsem Leah akorát tak dost. Všechen smutek nahradila zloba. Odstrčila jsem od sebe Jacoba a blížila se k Leah. "Co proti němu pořád máš! On ani jeho rodina mého otce nezabili! Měla bych ho nenávidět jenom proto, že jeho druh to udělal! To nemůžu! Je to stejné jako kdyby ho zabil člověk! Mám začít nenávidět všechny lidi, nebo jen toho jediného co to udělal?! Ne! To stejné cítím k Edwardově rodině! Jsou v tom nevinně, nemůžu je za to činit zodpovědnými! Ani vy byste neměli, nedali vám k tomu žádný důvod!" Stála jsem od Leah jen pár centimetrů daleko. Viděla jsem v jejích očích strach. Až teď jsem si uvědomila, že mě Jacob a Seth drží za ruce a snaží se mě zastavit. Táhla jsem je pár metrů za sebou, až udělali menší prohlubně do země, jak se mě usilovně snažili zastavit. "Omlouvám se." Kajícně jsme se ohlédla po Jacobovi a Sethovi.

"Myslím že pro dnešek bychom se mohli vyhnout tématu upír a začít s pokusy o napojení našich myslí s myslí Amy." Sam se jako správný vůdce snažil vyhnout blížícím se problémům a tak zaměřil naše soustředění jiným směrem.

Autor: Jane87 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství předků - 20. kapitola: