Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství předků, 16. kapitola

19.06.2009 (18:30) • Jane87 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1169×

16. První tajemství odhaleno

Vešla jsem do obýváku a našla mamku začtenou do knihy. Mírně jsem si odkašlala, abych ji upozornila na mou přítomnost. Zavřela knihu a vzhlédla ke mně. „Ahoj Amy. Kde jsi byla celý den? Začínala jsem se o tebe bát."

„No já... byla jsem se projet," najednou jsem nevěděla, jestli ji to chci vůbec říct, dozvědět se víc věcí. Ale když už jsem začala, měla bych to dokončit. „Do La Push."

Úsměv na rtech ji zmrznul, ale rychle se ovládla. „Ano a co jsi tam dělala. Šla jsi se podívat na moře?"

„Ne, nic takového. Byla jsem někoho navštívit." Čím víc jsem mluvila, tak tím víc máma bledla. Asi ji už došlo, koho jsem šla navštívit. „Navštívila jsem Blackovi." Pozorně jsem ji sledovala. Vypadala hrozně. Všechna barva její kůže se vytratila. Nechala jsem ji čas aby se trochu zklidnila a posadila se do křesla naproti tomu jejímu.
„Jak... jak jsi zjistila, že... že jsou to tvojí příbuzní." Odmlčela se, aby se mohla pořádně nadechnout a pokračovala „Že mám bratra, o kterém jsem ti nikdy nic neřekla?" 

Kdybych se dozvěděla tohle, tak za nimi možná ani nejdu, můj důvod návštěvy, byl úplně o něčem jiném. „Já nevěděla, že je to tvůj bratr. Vůbec jsem nevěděla, že to jsou příbuzní. Šla jsem za nimi kvůli jinému důvodu." Po těchto slovech snad zbledla ještě víc. „Já, něco se mnou stalo, a zjistila jsem, že oni by mohli vědět důvod."

Dívala se na mě. V očích jsem poznala, že ví co se mi stalo. Ale bylo tam něco dalšího. Snad vina? Cítila se provinile? Že je to její vina, co se se mnou děje. Nebo to, že mi o téhle možnosti neřekla? Chvíli jsme se navzájem pozorovali, dokud máma ticho nepřerušila.

„Tohle jsem nechtěla. Myslela jsem, že když se přestěhujeme, tak se ti to nestane." O čem to mluví? Stěhování?

„Amy. V jaké zvíře jsi se proměnila? Ve vlka? V pumu?" Jak ví i o pumě? Billy říkal, že jejich kmen se mění pouze ve vlka. Najednou mi to došlo. Její bláznivá zamilovanost do táty. Důvod, že se měním i v pumu. Táta byl z podobného kmene, jenže oni se proměňovali do pumy. Máma byl tátův otisk. Jeho spřízněná duše. Proto odešla. Nemohla bez něho žít.

„Ve vlka i v pumu. Mami řekni mi všechno. Proč jsi mi o tom neřekla. O možnosti, že se to může stát. Víš vůbec, jak jsem byla vyděšená z toho, co se se mnou děje. Ty poslední dny jsem nebyla nemocná, ale vystrašená, že když se k někomu přiblížím tak mu ublížím. Že je ze mě zrůda, netvor nebo něco horšího." Na konci jsem na ni už křičela. Chtěla jsem všechno zoufalství z předešlých dnů konečně ze sebe dostat ven.

„Amy promiň. Já myslela, že když se přestěhujeme, tak se to vůbec nemusí stát. Ale asi jsem se zmýlila. Možná, kdybychom se odstěhovali dřív."

„Proč pořád mluvíš o stěhování. Řekni mi všechno co o tom víš. A pěkně od začátku. Ještě z dob, kdy jsi vyrůstala tady. V La Push."

Svalila se hlouběji do křesla, jako by se snažila s ním splynout. Oči upírala do neznámá a utápěla se ve vzpomínkách. Zdálo se mi, že to trvá věčnost, než se nadechla a začala vyprávět.

„Nevím co všechno ti Billy řekl, ale lidé v našem kmeni se proměňují už velmi dlouho. Legendy vypráví, že se náš kmen z vlků zrodil. Nebudu tě zatěžovat legendami, jestli budeš chtít, Billy nebo ostatní v rezervaci ti je rádi řeknou. Pravda je, že se nemění všichni členové kmenu. Jen pár potomků některých rodů, jako je například ten náš. Ale taky tady je jedna okolnost, kvůli které se to děje. Vlci jsou přirozenými nepřáteli jiných, no jak to říct, nadpřirozených druhů. Tím druhem jsou upíři. Kdykoli se v našem okolí začnou vyskytovat a zdržovat po delší dobu, tak začne proměna. Jsme ochránci lidí. Chráníme je před těmi krvelačnými zrůdami, které vraždí lidi, a hlavně si to užívají. Jsou silnými protivníky. Jsou nesmírně rychlí, silní a odolní. Nic je nemůže zničit. Teda můžeš je spálit, ale předtím musí být roztrháni na kusy a na to je potřeba velká síla. Po proměně se staneš silnější, rychlejší a budeš mít citlivější smysly a to jen proto, aby ses stala hodnotným protivníkem. Myslím, že těchto změn sis určitě všimla. Ale abych se dostala k tomu proč jsem ti o tom nikdy neřekla. Jak víš, vyrůstala jsem v kmeni, který těmhle věcem věří. Vlkodlaci. Upíři. Nepřátelé na život a na smrt. Ale jen málo kdo tomu věří. Většina si myslí, že jsou to pouze legendy. Jenže můj otec a pár dalších z kmene se měnili. Billy tátu viděl jak se měnil, tak tomu od začátku věřil. Jenže já byla mladší a nepamatovala jsem si to. Taky jsem tomu nevěřila. Až když jsem poznala tvého tátu, tak jsem začala věřit. Bylo mi teprve čerstvých sedmnáct když se objevil. Hned jak jsem ho viděla, tak jsem se do něj zamilovala. Jemu bylo devatenáct. Přijel ještě s partou dalších tří kluků z jeho kmene. Někoho sledovali a našli ho tady. Byl to upír co zabíjel v jejich okolí, tak ho sledovali sem a konečně zabili. Chtěli hned zase odjet, jenže to už jsme se potkali. Nemohli jsme bez sebe být. Později mi řekl, že je to spojeno s tím, čím je. Že se to někdy objeví, ale taky nemusí. Věčná láska. Dvě duše, které se stanou jednou. Vysvětloval mi, že mají podobnou minulost jako náš kmen. Proměna ve zvíře. Jenom místo vlka to byla puma. Úkol ochraňovat lidi před upíry. Zakázal mi o tom někomu říct a já ani nechtěla. Nechtěla jsem, aby věděl, že to stejné se děje s naším kmenem. Že o upírech vím, jen jsem tomu nevěřila. Nikdy se to nedozvěděl. Strávil se mnou v La Push dva týdny, ale musel se vrátit chránit svůj domov, ale taky chtěl zůstat se mnou. Rozhodla jsem se, že odjedu s ním. Nic mě tady nedrželo. I když jsem svého bratra nadevše milovala, pouto co mezi mnou a tvým tátou vzniklo bylo silnější. Pohádali jsme se. On říkal, že to je jen bláznivá první láska, která mě přejde. Chtěla jsem mu říct, že to je otisknutí, ale bála jsem se, že zklamu tvého tátu. Prozradím tajemství, které mi sdělil a jeho důvěru. Že jsem mu neřekla o našem kmenu. Byla jsem bláhová. Vše mohlo být jinak. Stála bych se stýkala s bratrem. Měla by jsi další rodinu. Ale stalo se a už to nejde vzít zpátky. Takže jsem se odstěhovala, vdala za tvého tátu a žili jsme spolu šťastně. Po pár letech se nemusel ani měnit, upíři se už neukázali. Proto jsme ti o tom ani neřekli. Nemuselo se ti to vůbec nikdy stát. A taky v mém rodném kmeni se nikdy ženy neproměnili. V tátově ano, ale výjimečně. Nechtěli jsme tě zbytečně zatěžovat. Jenomže před půl rokem se vše změnilo."

Odmlčela se. Za celou dobu co vyprávěla, mluvila nezúčastněným hlasem. Jako by jenom četla cizí text a nevzpomínala na svůj život. Ale když se dostala až sem, oči se zaplnili slzami a hlas nabral bolestnou podobu.

„V okolí našeho domu se začali objevovat násilná úmrtí. Musíš si na to pamatovat, byli toho plné noviny. Táta poznal styl upírů. Lidi nalezeni mrtví v tmavých uličkách. Všechny věci jim zůstali, žádná vražedná loupež. Čím víc se to přibližovalo k našemu městečku, tím nervóznější otec byl. Bál se o nás. Potloukal se lesem a hledal jejich možné stopy. Nevím co ho to napadlo, nedal si to nijak vymluvit. Už dlouho se nezměnil, neměl by proti nim šanci. Až jednoho dne na ně narazil. Nemohl se bránit. Zabili ho. Volal mi každou hodinu, abych věděla, že je v pořádku. Jenže ten den nevolal. Zašla jsem za ostatními, kteří o tom věděli. Šli ho hledat našli ho v lese za městem. Vysátého do poslední kapičky krve. Když mi to řekli, zhroutila jsem se. Byla jsi ten den pryč a já nechtěla abys věděla, že byl zabit. Raději jsme ti řekli, že měl autonehodu. Tím to ale nekončilo. Upíři se v okolí pořád zdržovali a já se bála, že by ses mohla proměnit. Nechtěla jsem přijít i o tebe. Rozhodla jsem se, že se raději přestěhujeme. Dřív než se to stane. Ale asi to nebylo dost brzo. Stejně si se změnila." 

Skončila se svým vyprávěním a já jsem nemohla než nevěřícně na ní koukat. Tátu zabil upír. Žádná autonehoda. Byl nemilosrdně zavražděn. Nemohla jsem ji ani říct, že to s upíry v minulém městě nemá co dělat, ale s těmi co jsou tady. 

Beze slova jsem běžela do svého pokoje a zhroutila se na posteli. Objímala jsem polštář a pořád brečela. Myšlenky mi vířili okolo tří slov. Tátu zabil upír. Žádná bouračka. Hnusná násilná vražda. Seděla jsem tam hodiny. Slyšela jsem mámu jak šla spát. Zvuk bouřky za okny. Všechno mi ale bylo jedno. Utápěla jsem se ve svém smutku a narůstající zlobě na všechny upíry. 

Z nečinnosti mě vytrhl zvuk otvíraného okna. Podívala jsem se za zvukem a viděla ho. Nepřítele. Vraha. Zloba ve mně převládla nad rozumem. Nezastavilo mě ani zmatené „Amy?" Vyskočila jsem na nohy a vší silou, co jsem v sobě našla, jsem ho prohodila oknem ven. Rozběhla jsem se, ve skoku se proměnila a začala se s upírem prát.

Autor: Jane87 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství předků, 16. kapitola: