Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství mého srdce - 1. kapitola

08.05.2010 (13:15) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1081×

1.KAPITOLA

NOVÝ BYT

Položila jsem papírovou krabici na podlahu v tmavé chodbě a začala hledat po kapsách klíče.
Když jsem je konečně našla, odemkla jsem dveře od našeho nového bytu. Znělo to krásně. Náš nový byt. Sklonila jsem se pro krabici a usmála se.
Sluneční paprsky dopadaly na tmavou podlahu, která krásně kontrastovala se světlými stěnami pokoje, a bylo cítit, že dnes mají opravdu velkou sílu. Tiše jsem si pro sebe zavrněla a doběhla si do kuchyně odložit těžkou krabici, abych se mohla jít podívat k oknu.
Stará podlaha pod mou váhou zavrzala a já leknutím ztratila rovnováhu. Naštěstí se mi ale ztracený balanc podařilo najít dřív, než jsem byla schopná spadnout. Došla jsem k oknu a uviděla nádherný park, kam jsme chodili s Jakem po škole, když jsme ještě studovali. Před očima se mi najednou objevila „naše“ lavička a první pusa, kterou jsme si na ní dali. Zahřálo mě u srdce.
Z mého snění mě probudilo zavrzání podlahy. Prudce jsem se otočila. Stál tam Jake.
„Ahoj, Jaku,“ řekla jsem a šla ho políbit.
„Ahoj, zlato. Tak jak se ti líbí náš byt?“
„Oh, Jaku,“ řekla jsem, objímajíc ho. „Je perfektní. A je náš!“ Na slovo náš jsem dala dostatečný důraz.
„Já vím,“ zasmál se.
„Kdy nám přivezou nábytek?“ zeptala jsem se zvědavě. Už jsem se ho nemohla dočkat.
„Tak za půl hodiny.“
„Dobře. Tak co třeba naplánovat nějaké věci okolo svatby?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Uh… Bello, víš, že někdy dokážeš všechno zkazit?“ řekl naoko nakvašeně.
„Ale to tak, Jaku…“ zaprosila jsem a udělala psí oči.
„No tak dobře…“ řekl mučednicky.

***

„A měli bychom mít nějaké taneční kurzy…“ zakončila jsem svou řeč a zhluboka se nadechla.
„Cože? Bello? To po mě přece nemůžeš chtít!“ řekl naštvaně.
„Musíme si spolu přece zatancovat první tanec!“ odporovala jsem mu.
„Tak k tomu mě nikdy nedonutíš!“
Už už jsem otvírala pusu, abych řekla svůj další argument, ale v tu chvíli zazvonil zvonek. Napjatá nálada se trochu uvolnila. Alespoň že se nemusíme hádat kvůli rozmístění nábytku. Měli jsme ho totiž namíru.
„Jdu tam,“ oznámila jsem a svižným krokem šla ke dveřím. Otevřela jsem je a spadla mi čelist.
Ve dveřích totiž stála Alice, Edwardova malá sestřička.
„Bello?“ zeptala se udiveně, „totiž, promiňte slečno Swanová.“
„Ahoj, Alice,“ řekla jsem a objala ji. „Klidně mi říkej Bello, jsme přece spolužačky.“
„Kde se tady bereš? A pro koho je ten nový nábytek pro Blackovi? Že by špatná adresa?“
„No víš, Alice, já tady teď bydlím se svým snoubencem!“ poslední slovo jsem skoro vypískla.
„Vážně?“ zeptala se nevěřícně.
„Jasně. Jsme spolu už dva roky!“ řekla jsem a bylo vidět, že je Alice ráda. Poté, co se Cullenovi odstěhovali z Forks, mi hodně chyběla. Byly jsme opravdové kamarádky. „A co tu vlastně děláš?“
„Pracuji jako designérka firmy, u které jste si objednali nábytek. Přišla jsem dohlédnout na jeho správné umístění.“
„Aha, tak pojď dál!“
„Promiň, Bello, ale nejde to, musím dojít pro stěhováky… A pak jim ukázat, kam přesně nábytek patří. Proto jsem taky přišla. Chtěla jsem vás požádat, jestli byste nemohli na dvě hodiny odejít. Myslím, že se tu bude dost prášit a tak…“
„No jasně, Alice,“ řekla jsem a cítila, jak ke mně zezadu přišel Jake. Podívala jsem se na něj a zpátky na Alici. „Mimochodem, tohle je Jake.“
„Těší mě,“ řekla Alice a podala Jakovi světlou ruku, která dost kontrastovala s tou Jakovou.
„I mě.“
„Půjdeme?“ zeptala jsem se Jaka.
„Jasně.“
Při odchodu jsem ještě řekla Alici, že se musíme někde sejít. Na to Alice ochotně kývla, usmála se a podala mi její číslo.
Dvě hodiny, které jsme měli s Jakem jen pro sebe, uběhly neuvěřitelně rychle. Nešli jsme daleko. Prostě jsme si sedli na naší lavičku, drželi se za ruce a vzpomínali. Tak jako za starých časů, kdy nebyly hádky na denním pořádku.
„Bello? Zlatíčko?“ zeptal se tiše Jake. Možná si myslel, že spím. Proto jsem pomalu zvedla hlavu z jeho teplého ramene a podívala se na něj.
„Ano?“
„Už se stmívá, měli bychom jít domů.“
„Oh, jasně,“ řekla jsem trochu unaveně a protáhla se.
„Tak pojď,“ řekl a vzal mě za ruku.
Beze slova jsme vyšli z parku, otevřeli domovní dveře, nastoupili do výtahu a vyjeli do šestého patra. Když se konečně otevřely těžké kovové dveře, vesele jsem vyskočila na chodbu.
Vytáhla jsem klíče z kapsy a dnes již podruhé s lehce roztřesenýma rukama strčila klíč do zámku. Otočila jsem jím a zhluboka se nadechla. Vzala jsem za kliku a omámeně vstoupila dovnitř…