Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 5. kapitola

22.03.2012 (20:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1260×

Alex

Mlčky jsem k ní natáhl ruku s medailonkem a pustil jsem jí ho do dlaně. Esmé k němu sklopila pohled a zalapala po dechu.

„Páni, ten jsem naposledy viděla, když jsem…“ její hlas pomalu utichl.

Stál jsem naproti ní a sledoval jsem její reakci. Její překvapení, když spatřila medailonek. Zděšení, když jí došlo, odkud ho musím mít. A potom… popření. Mírně se usmála a zavrtěla hlavou.

„Taková náhoda. Mívala jsem úplně stejný,“ podávala mi ho s úsměvem zpět.

Na hrudi se mi usadil těžký kámen. Jak jí to mám říct?! Jsem pro ni mrtvý už více než 90 let… Jak by mi to mohla uvěřit?

„Esmé?“ oslovil ji Edward. „Můžeš se tady na něco podívat?“

Děkuju!, poslal jsem mu v duchu.

Esmé přikývla a přešla k počítači. Edward ho k ní natočil a Esmé začala číst. Po prvních pár slovech bolestně svraštila čelo. Bolelo mě vidět ji takhle. Ale jinak neuvěří.

Když dočetla, obrátila se na Edwarda. „Proč jsem to měla vidět?“ ptala se rozechvělým hlasem.

„Protože jsi to ty,“ řekl jsem potichu.

Otočila se ke mně a trhaně se nadechla. „Dobrá. Proč jsem to měla číst?“ Bolest jí z očí přímo tryskala.

Carlisle ji objal a mě s Edwardem poctil zamračeným pohledem. Jasper udělal pár kroků dopředu. „Může mi tady někdo vysvětlit, proč se Edward cítí bezmocně, Alex zoufale a Esmé… ještě zoufaleji?“

„On nezemřel,“ upřel jsem pohled na Esmé. „Tvůj manžel podplatil lékaře, aby ti dal jiné dítě. Toho malého si odvezl, aby ho mohl vychovat se svojí přítelkyní. Prostě se nemohl smířit s tím, že by nedostal svého syna…“ odmlčel jsem se, když na mě Esmé upřela bolestný pohled.

„Proč mi to říkáš? I kdyby to byla pravda, stejně bych neměla šanci na něj pohlédnout, obejmout ho! Proč?!“ vzlykla.

Srdce se mi sevřelo. Proč to dělám?! Nemůžu se s tím prostě smířit a nechat to být? Musím jí takhle ubližovat?

„On nezemřel,“ pokračoval jsem přiškrceným hlasem. „Stále žije,“ odkašlal jsem si, abych odstranil knedlík v krku. „Žije a…“ utichl jsem. Už jsem nemohl pokračovat. Hlasivky mi vypověděly službu.

„A stojí přímo před tebou,“ dopověděl za mě Edward.

V tu chvíli jako by se zastavil čas. Všichni ztuhli a dívali se buď na mě nebo na Esmé. V místnosti zavládlo naprosté ticho, rušené jen tlukotem srdcí vlkodlaků a Renesmé.

Esmé mě a Edwarda sjela bolestným pohledem. „Nechápu, kde jste na to přišli. Tohle je pěkně hloupý vtip. Něco takového bych od vás nečekala,“ zasyčela, otočila se a vyběhla z místnosti.

 „Jste vy dva vůbec normální?!“ zavrtěl Carlisle naštvaně hlavou a vyběhl za Esmé.

Pohlédl jsem na Edwarda. Tohle jsme nezvládli. Věděl jsem, že ostatní z rodiny tam pořád jsou. Stáli tam a nevěřícně nás sledovali.

„Ehm… Alexi?“ ozvala se Tracy jako první. „Tys to myslel vážně?“

Otočil jsem se na ni. „Ne, jenom jsem si to vymyslel, aby byla sranda,“ řekl jsem ironicky.

Opět se rozhostilo ticho, když si každý snažil urovnat své myšlenky.

„Páni,“ vydechla Bella. „Esmé našla svého ztraceného syna. Nebo spíš on našel ji.“

Edward zavrtěl hlavou. „Ona tomu nevěří. Nedivím se jí. Tak dlouho jí trvalo, než se s tím smířila a my jí tady řekneme, že to bylo k ničemu. Odmítá si tuhle možnost vůbec připustit. Je naštvaná. A Carlisle s ní. Měli jsme si to nejdřív pořádně promyslet…“ pohlédl na mě omluvně.

„Existuje aspoň nějaká šance, že tomu jednou uvěří?“ zeptal jsem se ho.

Edward pokrčil rameny, ale Alice vypískla. „Jasně, že jo! Viděla jsem to! Hned, jak ses vrátil,“ přesvědčovala mě energicky.

Tahle naděje, že se Alice nespletla, mi vydržela několik dní. Esmé se vrátila, ale odmítala s kýmkoli mluvit. Na mě a na Edwarda se ani nepodívala. Já jsem mlčel a nechal jsem ji. Dny ubíhaly a mě čím dál častěji napadalo, že kdybych nebyl tak posedlý hledáním své matky, všichni by byli šťastnější.

S ubíhajícím časem jsem byl čím dál tím zoufalejší. Začínaly mě napadat myšlenky o odchodu. Ale věděl jsem, že jestli se rozhodnu odejít, Alice to uvidí a zabrání mi v tom. Nechal jsem to tedy být. Až přijde čas, rozhodnu se.

Uběhly dva týdny a Esmé stále s nikým nemluvila. Uzavřela se do sebe. Chodili jsme kolem sebe, jako bychom neexistovali. Neodvažoval jsem se cokoli říct, abych jí neublížil ještě víc.

Nakonec se polovina Cullenových vydala na lov. Šla Alice, Edward, Esmé, Carlisle a Jasper. Já jsem si sedl na gauč a koukal jsem do blba. Několik hodin se nic nedělo. Slyšel jsem tikání hodin v kuchyni, bušení srdcí vlkodlaků a Renesmé, jejich tiché oddechování.

Věděl jsem, že teď je ta chvíle. Vzal jsem kus papíru a psal jsem. Dopis jsem adresoval Esmé. Snažil jsem se vyjádřit svojí lítost nad tím, jak jsem jí ublížil. Chtěl jsem, aby věděla, že kdybych mohl vrátit čas, nikdy bych jí to neřekl. Nechal bych si to pro sebe a jen bych si užíval její přítomnosti. Psal jsem, že je mi to líto, ale dál ji mučit nechci.

Dopis jsem ukončil jednoduchým Mám tě moc rád. Ona bude vědět, od koho je. Papír jsem přeložil a položil jsem ho na stůl v obýváku. Na čistou plochu jsem ještě napsal její jméno.

Pak jsem se sebral a vyrazil jsem ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zastavila mě Bella.

„Provětrat se. Za chvíli budu zpátky,“ lhal jsem sebejistě.

„Tak jo. Ale opravdu jenom na chvilku. Měla bych jít s tebou, abys nevyšel ze štítu…“

„Ne, to ne. Chtěl bych být sám,“ přesvědčoval jsem ji se srdcem v kalhotách. „Bude to pár minut,“ hleděl jsem jí do očí.

„Tak jo,“ usmála se.

„Dík. Mám vás všechny rád,“ vyletělo ze mě. Bella se zarazila a sjela mě podezřívavým pohledem.

„Co?“

„Nic. Ani nevím, proč jsem to řekl. Nějak to ze mě vyletělo. Hele, já jdu a za chvíli jsem zpátky,“ snažil jsem se to zamluvit. Na nic víc jsem nečekal a vyrazil jsem pryč. Běžel jsem jako o závod. Alice mě určitě viděla. Musím být rychlý.

Ale co teď budu dělat? Utíkat před Volturiovými? Před Cullenovými? To přece nemá cenu. Nemůžu pořád jen utíkat. Jednou se mi to vymstí. Buď se vrátím ke Cullenovým, nebo se přidám k Volturiovým.

Moje srdce se už dávno rozhodlo. Ale rozum stávkoval. Opravdu chci ublížit tolika lidem? Vlastně upírům… Tím, že byla Esmé smutná, trpěla celá rodina. A to já nechci.

S bolestným výrazem jsem se otočil k východu a vyrazil jsem. Cesta k moři mi trvala jen jeden den. Cestou mi stále zvonil mobil. Bzučel každých pět minut. Po prvních několika voláních jsem se už ani neobtěžoval dívat se na display. Vypnul jsem si zvuky a cestoval jsem dál.

U moře jsem na chvíli zastavil. Pár hodin jsem rozmýšlel své možnosti. Ve svém rychlém útěku jsem si nestihl vzít ani pár dolarů, takže letadlo jsem mohl zavrhnout rovnou. Zbývalo mi ukrást loď, nebo ten oceán přeplavat.

Ale když se mi do mysli vehnaly myšlenky na mé první a zároveň poslední přeplavování oceánu, rychle jsem tu možnosti zavrhl. Naprosto přesně jsem ji pamatoval, jak mě ze všech stran obklopovala jen voda. Tlačila na mě a zpomalovala mě. Zdálo se mi, že se vůbec nehýbu dopředu.

Takže voda ne. Musel jsem počkat až do noci, než jsem si troufl vloupat se do jednoho z menších člunů. Děkoval jsem, že mojí společnicí byla právě Tracy. Kdo jiný by mě naučil třeba nastartovat bez klíčků?

Když motor zavrněl, rozjel jsem se z přístavu na volné moře. Doufal jsem, že udržím kurz. No co, když tak dojedu do Afriky. Odtamtud už by to bylo stejně po souši. Většinou.

Přemýšlel jsem, co budu dělat. Pár dní se teď nebude dít nic. Do háje. Taky jsem mohl někoho okrást, koupit si letenku a během pár hodin bych byl v Itálii. Já blbec…

No co, vracet už se nebudu. Nějak to vydržím.

Esmé

Hlavou se mi míhaly vzpomínky a nebyly k udržení. Pořád jsem viděla to sladké miminko. Mého malého syna. Jak jsem ho tenkrát chtěla pojmenovat? Vzdychla jsem. Proč si nemůžu pamatovat aspoň tohle?

Hlavou mi létaly obrazy. Lékař, který mi řekl, že můj syn zemřel. Kdosi, do koho jsem vrazila, když jsem utíkala pryč z té nemocnice. Bolest, když jsem si na nerovné cestě vyvrkla kotník. Odřené ruce od ostrých kamenů. Vítr, který mi cuchal vlasy, když jsem stála na hraně země. Pocit beztíže, když jsem padala dolů. A potom bolest, bolest a ještě horší a delší bolest. A pak Carlisle…

Znovu jsem vzdychla a ucítila jsem kolem pasu paže mého milovaného manžela. Věděl, jak trpím. Věděl to, stejně jako Edward. Nechápala jsem, proč s Alexem říkali takové věci.

Můj syn… Jak by mohl žít? Vždyť zemřel! Charles ho nemohl odvést! Nemohl mi ho vzít!

„Esmé, jdeme na lov. Chcete jít s námi?“ objevila se u nás Alice s nesmělým úsměvem.

Už jsem chtěla zavrtět hlavou, když jsem slyšela Carlisla. „Ano, půjdeme. Už jsme nebyli dlouho.“

Nespokojeně jsem se zamračila, ale šla jsem. Ani jsem nevnímala, co lovím. Stále jsem byla ponořená do vzpomínek, když najednou Alice vyjekla a upustila polomrtvou srnku. Ta neváhala a vyděšeně prchla.

Alice stála s vytřeštěnýma očima. „Ten blbec!“ vykřikla po chvíli, což přivolalo Edwarda.

„Co se děje?“ zajímal se. Alice mu pohlédla do očí a tiše vrčela. „To ne,“ zasténal.

„Musíme zpátky,“ vykřikla Alice na celý les. Přihnal se Jasper s nechápavým výrazem.

„Alex je idiot,“ vysvětlil Edward a rozběhl se k domu. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme doběhli.

„Kde je Alex?!“ vlítla do domu Alice.

„Chtěl být sám,“ pokrčila Bella rameny.

Alice zavrčela a přiskočila ke stolku. Ležel tam přeložený kus papíru. Vzala ho a podala mi ho. „Myslím, že to je pro tebe,“ řekla zbytečně. Nahoře bylo napsáno mé jméno.

Rozložila jsem papír. Co mi Alex mohl chtít? Sklopila jsem oči k textu a srdce se mi sevřelo. Čím více jsem toho četla, tím hůř jsem se cítila.

Esmé, pokud tohle čteš, zřejmě jsem názor nezměnil. Rozhodl jsem se odejít. Nemůžu snést pohled na to, jak se trápíš. Vím, že jsem to způsobil já a proto nemůžu zůstat. Nesnesu pohled na tvůj smutek. Doufám, že teď budeš šťastnější, když ti nebudu připomínat minulost.

Znovu se ti omlouvám. Vím, že pro tebe musí být těžké slyšet něco takového o svém dítěti. Neměl jsem to říkat. Ale tím se nic nemění. Až do konce věčnosti na tebe budu myslet s láskou a vděčností. Konečně jsem našel to, co jsem hledal.

Odpusť mi všechno.

Mám tě moc rád, maminko.

Vytřeštěně jsem zírala na poslední slova. Maminko? On napsal maminko? Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Vzlykla jsem. Cítila jsem tlak v očích. Odešel…

Edwarde?, oslovila jsem svého syna v duchu. Je to všechno pravda?, ptala jsem se.

Edward mi pohlédl do očí a přikývl.

Znovu jsem vzlykla a objala jsem si hruď. Odešel. Zmizel. Nevrátí se. Můj syn. Můj biologický syn.

Carlisle mě objal a já se stulila do jeho náruče. Nemohla jsem pochopit, proč se to stalo. Proč jsem mu nevěřila? Vždyť za to můžu já. Kdybych to přijala, kdybych připustila, že to může být pravda, byl by tady.

„Takže můžeme?“ vyhrkla netrpělivě Alice.

„Co?“ otočilo se na ní osm párů očí.

„No snad si nemyslíte, že ho nechám utéct? Podle mých posledních vizí míří do Volterry. Vstoupí do gardy, jestli ho nezastavíme včas.“

„To ne!“ zděsila se Tracy. „Jdeme!“

„Jo, jdeme,“ přidali se všichni.

Renesmé a Jacob zůstali doma a poté, co Edward na Jakea vychrlil seznam varování, jsme vyrazili. Dojeli jsme na letiště a sedli jsme na první letadlo do Itálie.

Nervózně jsem se ošívala a v duchu jsem popoháněla letadlo dopředu. On nesmí vstoupit do gardy. Nesmí se k Volteře ani přiblížit! Musíme ho zastavit!

_________________________________________________________________

 Chtěla bych začít poděkováním - děkuji moc všem, kteří se překonali a nechali mi u předchozích dílů nějaký komentář. Je vás tak málo, že bych vás snad mohla i vyjmenovat: AddyCullen, LadyLilianne, J..., Simiik, rawenwine, Origamigirl a lele.

Jinak bych vás ráda upozornila, že mi došly nápady. A jelikož nejsou téměř žádné komentáře, nemám moc důvodů nad tím přemýšlet. Pokud chcete pokračování, napište komentář. Pokud jich bude aspoň 5, pokračování bude, jinak povídku pozastavuji! Děkuji za pochopení.

Shrnutí

4. kapitola ° 6. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 5. kapitola: