Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 1. kapitola

05.03.2012 (10:15) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1194×

Alex:

Seděl jsem v baru a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Kdoví, kolik let jsem se schovával v lesích a lovil jsem pocestné. Už mě to přestalo bavit. Povzdechl jsem si a vzpomněl jsem si na začátky své upíří existence.

„Vítej v armádě,“ zašeptala tajemná žena a kousla mě do krku. V tom momentu se mi po těle začal rozlévat nesnesitelný oheň. Věděl jsem, že ta žena neodešla. Prosil jsem ji, ať mě zabije, ať mě ušetří, ale ona neodpovídala. O něco později jsem slyšel, že je tam ještě někdo další, ale ani on nikdy nepromluvil.

Když bolest začala ustupovat, všiml jsem si, že toho slyším víc, než kdy dřív. Slyšel jsem, jak mi bije srdce, jak v korunách stromů šumí vítr, i jak vedle mě dýchají dvě osoby. Otevřel jsem oči, ale nikoho jsem neviděl. Zase jsem je zavřel a snažil jsem se nekřičet.

Cítil jsem, jak mi srdce bije čím dál usilovněji. Bolest se pomalu stahovala. Srdce začalo vynechávat údery, až se nakonec zastavilo úplně. Pár vteřin jsem jen ležel na studené mokré zemi. Potom jsem vstal a zaměřil jsem pohled na mé dva společníky.

Žena měla dlouhé, hnědé vlasy, byla vysoká a bezpochyby krásná. Její společník, také půvabný, měl krátké vlasy, skoro černé, a neměl tak bledou pleť. Oba měli zářivě červené oči.

Nedůvěřivě jsem je pozoroval, stejně, jako oni mě. „Co jste to se mnou udělali?“ položil jsem jim první otázku, která mě napadla. Zaposlouchal jsem se do svého hlasu. Byl nějaký jiný, jasnější…

„Ahoj, jmenuji se Heidi,“ promluvila žena. „Asi ti to teď všechno připadá divné. Ale máš úžasný talent, tak se náš vládce, Aro Volturi, rozhodl tě přeměnit v upíra, aby ten talent vynikl.“

Nevěřícně jsem na ni vykulil oči. Cože to říkala? Poslouchá se vůbec?

„Jestli nám nevěříš, přesvědč se sám. Budeš chtít zabíjet lidi pro krev. Budeš se třpytit na sluníčku. Nebudeš stárnout. Máš mnohem lepší smysly, než lidé. Můžeš rychleji běhat a získal jsi velkou sílu,“ promluvil pro změnu muž.

Nadechl jsem se, abych mu odporoval, když jsem ucítil tu nejúžasnější vůni na světě. Zavřel jsem oči a plnými doušky jsem tu vůni vdechoval. Pálilo mě z ní v krku. Věděl jsem, že jen původce té vůně může uhasit tu příšernou žízeň.

Otočil jsem se a rozběhl jsem se za ní. Překvapeně jsem sledoval, jak uháním lesem. Stromy se kolem mě míhaly obrovskou rychlostí. Bylo to naprosto neuvěřitelné.

Doběhl jsem až ke zdroji té vůně. Byla to nějaká žena, procházející se na kraji lesa. Naprosto instinktivně jsem ji chytil, prokousl jsem jí hrdlo a sál jsem tu dokonalou tekutinu, která v sobě nosila život.

Ale brzy jsem vysál poslední kapku. Odhodil jsem její tělo stranou a otočil jsem se, odhodlaný najít jiný zdroj krve.
Ale přede mnou stáli ti dva.

„Už nám věříš?“ zvedl obočí muž a pokynul rukou k tělu té ženy. „Mimochodem, já jsem Elezar. A teď pojď, musíme vyrazit.“

„Kam?“

„Do Volterry,“ sdělila mi jednoduše Heidi.

„Nikam nejdu,“ založil jsem si ruce.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Alex.“

„Poslyš, Alexi, život ve Volteře je to nejlepší, co by sis mohl přát. Budeš mít dostatek krve, nejlepší výcvik, rozvíjení a trénink své schopnosti… a společnost spousty ostatních upírů.“

Mlčel jsem. Nechtěl jsem být pokusný králík s talentem, o kterém jsem v životě neslyšel. „Co mám za schopnost?“

Slova se ujal Eleazar. „Máš možnost… jak to říct… vstoupit do astrálního světa. Vystoupit ze svého těla a být v podobě… ducha, nebo něco takového. Neumím to přesně vyjádřit,“ pokrčil rameny.

Wow. Duch. Tak to je něco.

„Tak pojď, už teď máme zpoždění… Budeme muset celou cestu utíkat,“ řekla rozmrzele Heidi.

„Ne, nikam nejdu,“ řekl jsem rázně.

„Přestaň s tím a pojď,“ zavrčela.

Pohlédl jsem na Eleazara. Netvářil se sice tak tvrdě jako Heidi, ale nemohl jsem počítat s tím, že mě pustí. Fajn. Zhluboka jsem se nadechl a rozběhl jsem se směrem od nich, jak nejrychleji jsem mohl.

Přímo jsem letěl tmavým lesem a horečnatě jsem přemýšlel, jak z toho ven. Rozhodně jsem nechtěl jít s nimi, to v žádném případě. Ale s mými nově nabytými smysly jsem věděl, že mou stopu jen tak neztratí.

Slyšel jsem je za sebou. Sice jsem získával čím dál větší náskok, ale to mi stačit nebude. Dovolil jsem si krátké ohlédnutí. Už zaostávali pár desítek metrů. Zariskoval jsem a vběhl jsem na pláž. Skočil jsem do vody a začal jsem plavat do otevřeného moře.

Zhluboka jsem se nadechl a potopil jsem se pod hladinu. A plaval jsem… a plaval jsem… a najednou jsem si uvědomil, že už jsem se hodnou chvíli nenadechl… nepotřebuji dýchat!

Po pár hodinách jsem se vynořil na ruském pobřeží. Po mých dvou pronásledovatelích nebylo ani památky. Zhluboka jsem vydechl a sundal jsem si vodou nasáklé boty.

Pak jsem se rozhlédl a vyrazil jsem vstříc světu.

„Hej, Alexi, už zase popíjíš v tomhle blbým baru tu svoji lacinou whisky?“ ozval se vedle mě energický, ženský hlas.

Otočil jsem se a pohlédl jsem rovnou do rozesmáté tváře mé dlouholeté společnice Tracy. Tracy je asi o sto let starší upírka. Je vysoká, má polodlouhé blonďaté vlasy a obličej andílka. Zdání ale klamalo. Duší byla spíš ďáblík. Nebyla zlá, ale když ji někdo naštval, nestačil se divit.

„Nazdar Tracy,“ kývl jsem jí na pozdrav.

„Nechápu, co na tom vidíš,“ přičichla si k alkoholu. „Krev je mnohem lepší.“

„Ššš, ne tak nahlas,“ napomenul jsem ji a rozhlédl jsem se, jestli ji někdo neslyšel.

„No jo… Co tady vlastně děláš?“

„Zapíjím pokutu,“ zazubil jsem se na ni.

„Ty jsi nemožnej,“ zasmála se. „Neumíš řídit?“

„Hele, seděl jsem v autě poprvý. Je to super, kdo by dával pozor na rychlost.“

Chvíli jsme seděli mlčky a pozorovali jsme dění kolem nás. Teprve před pár týdny mě Tracy přemluvila přestěhovat se do města. Bylo to… jiné. Vzrušující. Po několika desítkách let samoty jsem byl opět mezi lidmi.

„Kolik jsi toho vypil?“ zeptala se Tracy po pár minutách.

„Pár panáků.“

„Neměl bys tolik pít. Lidi si za chvíli všimnou, že nejsi opilej.“

Vzdychl jsem. „No jo, tak půjdeme.“

Zaplatil jsem a spolu s Tracy jsem vyšel ven. Procházeli jsme městem. Sedli jsme si na jednu z laviček a sledovali jsme dění kolem.

„Pořád ti to vrtá hlavou, viď? To s tvou matkou,“ zeptala se po chvíli potichu Tracy a já jsem se přistihnul, jak zírám na jednu rodinu, která kolem nás procházela.

„Jo,“ kývl jsem. „Chtěl bych aspoň vědět, jak se jmenovala, jak vypadala…,“ vzdychl jsem.

„Můžeš ji zkusit najít podle jména,“ navrhla Tracy nesměle.

„Pochybuji, že Roden je moje pravé jméno. To by byl otec moc nezodpovědný, kdyby se nepostaral i o tohle. Neznám ani svoje rodné město. A kdo ví, jestli mi nezměnili i datum narození,“ zavrtěl jsem nešťastně hlavou.

„Nevěš hlavu, osud je nevyzpytatelnej,“ řekla a položila mi ruku na rameno.

„Víš dobře, že na osud nevěřím. Ani na Boží ruku, ani na nic podobného.“

„Však jednou změníš názor. Na to budeš žít příliš dlouho, než abys nevěřil v něco nad náma.“

„Nech toho rozumování. Mám hlad. Jdu si najít něco k jídlu.“ Zvedl jsem se z lavičky a vydal jsem se do středu města.

„Počkej,“ chytla mě za ruku Tracy, zavětřila a ostražitě se ohlédla. „Máme společnost.“

Zhluboka jsem se nadechl vzduchu, který k nám přivál vítr a ztuhnul jsem. „Do háje,“ zaklel jsem potichu, když jsem poznal jednu z vůní. „To jsou ti z Volterry!“

„Přece tě nemůžou tolik chtít! Můžou tu být z jiného důvodu…“

„Nikdo tu žádný zločin nespáchal. Pochybuju, že se tady jenom tak zastavili na svačinu. Chtějí můj dar. Říkala jsi, že když Aro něco chce, dostane to za každou cenu. Musím zmizet.“

„Jestli mají Demetriho, jako že ho určitě mají, tak jim neutečeš!“

„Musím,“ přerušil jsem ji. „Nenechám ze sebe udělat pokusného králíka.“

„K čemu by jim byl tvůj talent? Kdyby chtěli mě, prosím, zastírání pachů je přece docela užitečné, ale proč by chtěli někoho, kdo může vystoupit z vlastního těla?“ nechápala Tracy.

„Nevím. Pojď, zmizíme odsud,“ chytil jsem ji za rameno a postrčil jsem ji k lesu.

„Neblázni. Počkej, mám nápad. Sedni do auta a odjeď. Já je zdržím. Až budu mít jistotu, že jsou opravdu pryč, zavolám ti a někde se sejdeme.“

„Co Demetri? Nenajde mě, ať jsem kdekoli?“

„Ne, pokud mi vyjde můj plán. Jeden můj známý má velkou upíří rodinu. Kdysi přebývali na severu, ale je možný, že už tam nejsou. Naposled jsem mu volala nedávno, když jsem se chtěla přesvědčit, že je v pořádku. Zmínil se, že někdo z jeho rodiny má mentální štít. Kdyby tě do něj schovali, Demetri tě nenajde. Až se vypořádáme s touhle situací, zavolám mu. Ty jeď, co nejdál to půjde,“ postrčila mě k autu.

„Dobrá. Buď opatrná, ať ti nic neudělají.“

„Neboj. Vymažu tvůj pach z celého města. Tak už jeď!“ naléhala.

„Fajn. Zavolej mi co nejdřív, ať nemám strach. Ahoj!“ mávl jsem jí na pozdrav, sedl jsem si do auta a šlápl jsem na plyn. Bylo mi jedno, že jsem ve městě a mohli by mě znovu chytit policisté. Musel jsem se odsud dostat co nejrychleji, abych nedostal do potíží i Tracy.

Vyjel jsem na jih největší rychlostí, kterou jsem byl schopný z auta vymáčknout. Jel jsem celou noc. Projel jsem několika velkými městy, ale nezastavil jsem. Věděl jsem, že kdyby na mě nějakým záhadným způsobem nepůsobil Demetriho dar, hledali by mě právě ve velkých městech.

Zastavil jsem až v jednom malém městečku. Nemohlo mít víc, než pár tisíc obyvatel. Vcelku mě ani nezajímalo, kde jsem. V krku mě pálilo, už pár dní jsem nic nejedl. Zaparkoval jsem auto u kraje silnice, vystoupil jsem a rozhlédl jsem se kolem. V ulicích bylo prázdno, nejspíš byl pracovní den.

Tak tady lovit nemůžu. Bylo by to moc nápadné. Zkusím v lese najít aspoň nějaké zvíře. Přešel jsem silnici a vešel jsem do lesa. Když jsem si byl jistý, že mě nikdo ze silnice nemůže vidět, rozběhl jsem se.

Uběhl jsem pár kilometrů, když mě do nosu praštil nasládlý pach spousty a spousty upírů.

„Sakra!“ zaklel jsem potichu a chtěl jsem se otočit a zmizet, když jsem v té spoustě upířích pachů našel ještě několik příšerně smradlavých stop. Zvedl se vítr a jednu z nich mi donesl čerstvou. Pár vteřin na to se za mnou ozvalo mohutné zvířecí zavrčení.

Otočil jsem se a pohlédl jsem přímo do očí obrovskému, nazrzle hnědému vlkovi. Byl skoro větší, než já. Okamžitě jsem si dal jedna a jedna dohromady.

Vlkodlak znovu zavrčel a vycenil obrovské zuby. Polkl jsem a pak jsem se otočil a vyrazil jsem pryč od něj nejrychleji, jak jsem dovedl. Bylo mi jedno, že mířím přímo do středu těch nasládlých pachů, dokonce jsem to uvítal. Aspoň na něj nebudu sám.

A pak jsem vyběhl z lesa přímo před velký bílý dům. A před ním stálo… Bože můj… osm upírů a další dva vlci.

Zastavil jsem se na místě. Bylo mi jasné, že jsem v háji. Přesně tohle jsem nechtěl. Prohlédl jsem si každého zvlášť. Jeden z nich vystoupil z řady směrem ke mně. Byl to blonďák, proměněný asi v pětadvaceti letech, nebo tak nějak.

Jsem v háji, jsem v háji, jsem v háji. Sakra!

„Zdravím tě. Jmenuji se Carlisle Cullen. Smím se zeptat, co v tomhle kraji hledáš?“ promluvil.

„Ehm… Vlastně nic. Už odcházím,“ začal jsem couvat zpět do lesa a snažil jsem se nemyslet na to, že zřejmě patří k Volturiovým. Bože, jaký já jsem pitomec. Myslel jsem si, jak snadno jim uteču.

„Počkej chvilku,“ zastavil mě další z nich, vysoký zrzavý kluk. „Utíkáš před Volturiovými?“

Zastavil jsem se a probodl jsem ho pohledem. „Jak to víš?“

Kluk se pousmál. „Umím číst myšlenky. Co jsi jim udělal?“

Sjel jsem ho pohledem a usoudil jsem, že by si to stejně přečetl z mé hlavy. „Vlastně nevím. Před pár desítkami let mě dva z nich proměnili. Chtěli mě do armády. Utekl jsem. Myslel jsem, že na mě zapomněli, ale včera se objevili ve městě, kde jsem nějakou dobu přebýval…“

„Aro nezapomíná,“ řekl mladík potichu a starostlivě pohlédl na ženu, která stála vedle něj.

„Mohla bych ho zaštítit,“ navrhla žena a pohlédla na mě. „Jmenuji se Bella. Demetri mě neumí najít. Jestli jsi za sebou nenechal stopu, mělo by to pomoct.“

„Přijel jsem autem,“ ujistil jsem ji. „A moje jméno je Alex.“

Následovalo několikaminutové představování a vysvětlování životního stylu. Souhlasil jsem, že budu lovit zvířata, zatímco tady budu. Nijak mi to nevadilo. Lovil jsem je i dřív, když jsem nemohl lovit lidi, abych se neprozradil.

Se všemi jsem si docela padl do oka. Edward, čtenář myšlenek, se mi líbil už od začátku. Konec konců mi zachránil kůži. Jeho žena Bella byla moc milá. Renesmé, jejich malou dcerku jsem si hned zamiloval. Podle jejich slov jsem byl jedním z mnoha.

Rosalie, nejkrásnější upírka, kterou jsem kdy viděl, po pár minutách odložila chladnou masku a spolu se svým mužem Emmettem mě docela přijala. Jasper byl docela nedůvěřivý, což jsem chápal, vzhledem k tomu, že vedl armádu nemrtvých. Ale Alice, jeho velice energická partnerka ho po chvíli přesvědčila, že mi může věřit. Carlisle byl velice chápavý, myslím, že jsem ještě nepotkal upíra jemu podobného.

Vlkům – Jacobovi, Sethovi a Lee – jsem byl sympatický už jenom tím, že jsem byl ochotný nezabíjet.

A jako poslední jsem poznal Carlisleovu milou a dobrosrdečnou manželku Esmé. Dozvěděl jsem se, že za svého života přišla o dítě, ale její rodina jí to plně vynahrazuje.

Bella mě ochotně zaštítila s podmínkou, že musím být neustále blízko ní. Nakonec jsme skončili v obýváku na gauči a já jsem poslouchal historky té úžasné rodiny.

Najednou Carlisleovi zazvonil telefon. Podíval se na display a zamračil se. Potom hovor přijal a přiložil si mobil k uchu. „Prosím, Carlisle Cullen…“

Shrnutí

Prolog ° 2. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 1. kapitola: