Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 11. Křehký most naděje

25.11.2009 (15:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1190×

11. Křehký most naděje

Celou noc jsem strávila schoulená v posteli a pozorovala noční oblohu, jako za dob, kdy jsme byli s Edwardem tolik šťastní. Stále jsem musela přemýšlet nad naším rozchodem. Co se to semnou vlastně stalo, že jsem byla schopna opustit svoji životní lásku? Kdy nastal ten zlom? Opravdu to bylo všechno Edwardova vina? Mohl zato tím, že mě tehdy opustil, anebo měl Jasper pravdu a mohl a to někdo jiný? Někdo, kdo na mě nějakým způsobem působil a teď stejně omamně působí i na Edwarda? Možná….

S úsvitem slunce se mi konečně podařilo na pár hodin usnout a po svém probuzení mi bylo jasné, co udělám. Plna odhodlání a předstírané sebejistoty jsem vstala a vydala se za ostatními.

Tanya s rodinou byla na lovu a v celém domě zůstal akorát Carlisle s Japerem a Alice, a právě s nimi jsem teď potřebovala mluvit. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se rozhodla správně a bylo mi jasné, že ať zjistím cokoliv, spatřit Edwarda po boku jiné dívky mi vyrve srdce z těla, ale pokud je tohle trest za moje předchozí chování, za bolest, kterou jsem Edwardovi způsobila, příjmu jej.

„Chtěla bych jet do Forks vlastně kamkoliv, kde je Edward . Musím ho najít a promluvit si s ním. Možná jsi měl Jaspere pravdu s tím divným chováním, a pokud to tak opravdu je, musíme mu pomoct. A když to tak nebude…nechám ho jít, nechám ho, aby byl šťastný, a vrátím se do New Havenu.“ řekla jsem pološeptem třem upírům sedícím v obývacím pokoji. „Dobrá volba“ kývnul Japer a ostatní s ním souhlasili.

Alice se hned dala do balení, Carlisle vysvětlil situaci Tanye a ostatním, co se vrátili z lovu, a Jasper vymýšlel plán, co budeme dělat a jak vlastně Edwarda najdeme.

Jen pár hodin po té už jsme seděli v autě a mířili na úplný začátek, tedy do Forks. Podzimní krajina ubíhala tak rychle, že jsem ji okýnkem ani nestačila pozorovat. Řídila Alice a ručička tachometru přesahovala 200 km/h. Carlisle s Jasperem něco stále řešili, ale já je nevnímala. Duchem jsem byla ve vzpomínkách. Vybavoval se mi první den, kdy jsem Edwarda spatřila, první polibek…

„Vstávej, ty ospalče“ vzbudil mě zvonivý hlas Alice. Když jsem se vzpamatovala, došlo mi, že auto už není v pohybu, nýbrž že už je zaparkované na svém místě. Ano, na svém místě v garáži Cullenovic vily. „Co nevidět přijedou i ostatní. Esme už se na návrat moc těší, jen Alex s Eileen raději zůstanou v New Havenu, aby nedráždili Quiletty“ šveholila a očividně byla taky ráda, že je zpět ve Forks.

Pomalu jsem se vysoukala z auta a promasírovala si krk, ztuhlý z nezvyklé polohy v autě. Přesunula jsem se do domu, ale na prahu jsem zaváhala. Nebyla jsem si jistá, jestli je to správný nápad. Nebylo by lepší, bydlet raději v mém a Eileenině domě? Nakonec jsem přece jen vstoupila a jako mávnutím kouzelného proutku se mi začaly vybavovat další chvíle s Edwardem, spojené s pobytem v tomto domě. Tohle ovšem nebylo to nejhorší. Mnohem hůř mi bylo v Edwardově ložnici.

„Nedokážu tu bydlet, je mi to líto“ seběhla jsem po schodech zpět do haly, kde se mě pokoušela zastavit Alice, aby mi to rozmluvila, ale naštěstí pochopila, že to nemá cenu „Tak mě alespoň nech tě tam odvést“ zaprosila smířlivě, když pomocí vizí zjistila, kam chci jít. „Ne, díky Alice, chci být sama“ odmítla jsem její pomoc. Náš dům nebyl jediné místo, kam jsem měla v úmyslu jít. Jako první na seznamu byla naše mýtinka. Je to bláznivé, přímo masochistické, ale já jsem tam přesto toužila jít.

Brodila jsem se čerstvě napadeným sněhem, ale zima mi nebyla. Jako bych byla duchem mimo. Doufala jsem, že se stane zázrak a Edward tam na mě bude čekat, no spíš to bylo zbožné přání, a přesto…

Když  jsem došla na sněhem zapadlý palouk, nemohla jsem si nevšimnout stop. Ne ledajakých stop, nýbrž čerstvých lidských, odhadla jsem, že velikost bot by odpovídala těm Edwardovým. Rozhlížela jsem se, jestli ho tam ještě náhodou nespatřím, ale už tam nebyl. Pokud to byl opravdu on, museli jsme se minout. „Bláznivá naivko, co sis myslela?“ zamumlala jsem si pro sebe a otočila se k návratu a cestě domů. Pomalu, ale jistě se na les začala snášet tma a s ní i další ledové, sněhové vločky.

Naposledy jsem se otočila a pohledem přejela místo, které jsem ve Forks milovala nejvíc, nejvíc, protože jsem tak milovala jeho – Edwarda a pak popošla pár kroků směrem zpět když…

Za zády jsem zaslechla křupající sníh a šustot. Kroky…něčí blížící se kroky. Zůstala jsem stát jako opařená nebo spíše zamrzlá. Moje srdce tlouklo jako by chtělo každým okamžikem vyletět z mého hrudníku a jít za ním. Koneckonců, pořád měl klíček od mého srdce. Ale byl to opravdu Edward, ta osoba, co se ke mně pomalými kroky blížila? Nemohl to být někdo jiný? Abych to zjistila, musela jsem se otočit, ale bála jsem se. Bála jsem se pravdě pohlédnout do očí a tak jsem tam stála a nechala padající vločky dopadat do rozpuštěných vlasů, které se sem tam pohnuly se závanem větru. Zavřela jsem oči a nechala je, aby mi zdobily i řasy a chladily moje vřelé tváře, hořící netrpělivostí a hrůzou zároveň.

Co když je to někdo z Volturiů? Nebo někdo se smečky se šel přesvědčit, že jsou Cullenovi zpět. Pochybnosti mnou vířily a já se začala chvět. Možná netrpělivostí, zimou, strachem, už nevím, ale teprve hlas…hlas, který na mě promluvil, mě zbavil veškerých pochyb a obav.

„Neotočíš se?“ Neměla jsem tu sílu odpovědět, nezmohla jsem se na jediné slůvko, protože jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. Ten hlas…nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšela, hlas, díky kterému se moje srdce vždy rozbušilo ještě rychleji. Hlas, patřící člověku, kterého jsem bezmezně milovala a i přesto jsem nedokázala otočit a promluvit na něj. Bylo to zvláštní, že jsem se tak bála, ale pořád jsem měla v živé paměti Edwarův pohled, když jsem mu řekla, že je konec. Všechny ty jeho pohledy ve školy, jeho snahy semnou mluvit…Bože jak já se nenáviděla za všechnu tu bolet, co jsem mu způsobila. Konečně jsem pochopila, jak bylo Edwardovi, když se vrátil. Jak jen mohl žít s těmi výčitkami…

„Hailey“ zašeptal Edward a já ucítila jeho sladký dech na své tváři. Stál naproti mně. Stačilo jen otevřít oči. Zaváhala jsem, co když je tam ona s ním? Ne…nebyla, jeho chladné prsty zlehka přejíždějící po mé tváři mě přesvědčily a tak jsem otevřela oči, zatěžkané vločkami, a spatřila jej.

Moje láska, moje štěstí, moje srdce, důvod k radosti a pláči, důvod, proč žít – Edward, stál naproti mně. Jeho rozcuchané, měděné vlasy zdobily sněhové vločky, stejně tak jako jeho tmavě šedý kabát. Stál jen kousek ode mě a jeho oči mi prozrazovali, že je stále smutný. Měla jsem pocit, jako by to byl jen sen, potřebovala jsem důkaz, že to opravdu je. Nevydržela jsem to. Udělala jsem krok k němu, padla mu kolem krku a objala jej.

Nebyl to jen sen. Cítila jej jsem jej, jeho slad a žár zároveň. Začala jsem plakat úlevou a strachem, že ho zase ztratím. Třeba mě už nechce, je tu přece ta jiná žena, ale jako by cítil moje pochyby, jeho ruce se ovinuly kolem mého chvějícího se těla.

Chvíli jsme tam jen tak stáli na tom samém místě, bez sebemenšího pohybu. Ani jeden z nás už neřekl jediné slovo, jako bychom oba cítili, že cokoliv řekneme, může zabít ten křehký most naděje, který se mezi námi začal tvořit. Byli jsme spolu a to pro tento okamžik muselo stačit.

Po chvilce, kdy se ve mně mísily všechny ty protichůdné a srdce drásající pocity a strachy jsem nedokázala vyřknout jediného slova, mě Edward zvedl do své náruče a odnášel pryč. Nezeptala jsem se, kam má namířeno, bylo to mi jedno, hlavně, že jsem byla s ním.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 11. Křehký most naděje: