Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 8. kapitola

01.08.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4223×

Úsměv mi zamrzl na tváři a srdce jsem cítila až v krku.

Stříbrné Volvo!

Z okýnka se zubil Joshua a prohlížel si zvědavě mou tvář. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Kmitala jsem pohledem z auta na něj a zpět.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když si všiml mého výrazu ve tváři. Neodpověděla jsem a on svraštil čelo.

„Zázraku,“ zkusil to znovu. Rozhodně jsem zavrtěla hlavou na znamení, aby mlčel. Nechtěla jsem ho poslouchat. Jediné, co jsem viděla, bylo to Volvo řítící se ze zatáčky. Na světě jich bylo spousta, tak proč tohle mi zvedlo tlak a vehnalo do tváří slzy? Nechtěla jsem brečet. Nebo spíš chtěla, ale ne před ním.

Nebreč! Vrčela jsem na sebe v duchu, jenže ta kouzelná formulka ještě mé slzy uspíšila. Neviděla jsem. Slyšela jsem jen bouchnutí dveří od auta. On vystoupil? Bože, ne! Musela jsem pryč. Jen žádné utěšování!

Mé nohy se rozeběhly směrem od něj. Jen zelená šmouha přede mnou mi udávala směr. Les! Jediné bezpečné místo. Neslyšela jsem, že by za mnou šel. Možná mu to došlo, že chci být sama. Nenáviděla jsem stříbrná Volva!

Znovu jsem slyšela Slunečnice křik a skřípění kol. Cítila jsem ten náraz, který mě i s pásem mrštil na okno a něco těžkého mě uhodilo zezadu do hlavy. Tenkrát jsem ztratila vědomí.

Vběhla jsem mezi stromy a rozvzlykala jsem se naplno. Zhroutila jsem se do trávy a zabořila hlavu do dlaní. Měla jsem vztek.

„Lure, mluv se mnou.“ Kruci, kde se tu vzal?

„Proč jsi mi neřekl, že máš stříbrné Volvo? Věděl jsi o tom. Vždyť jsem ti o té nehodě vyprávěla.“ Chtěl mluvit, má to mít.

„Nechtěl jsem, abys reagovala přesně takhle. Chtěl jsem tě na to nějak připravit,“ vysvětloval směšně.

„Tím, že mi ho naservíruješ před nos?“ vřeštěla jsem.

„Zázraku, omlouvám se. Nedošlo mi to. Jel jsem z města, viděl jsem tě a vůbec mi nedocvaklo, že jedu ve Volvu.“

„Měl jsi mi říct, že máš Volvo!“ Nenechala jsem se odbýt.

„Já vím, ale tak teď už to víš.“

„Jo, teď už jo.“ Celá jsem se třásla. To auto bylo moc reálné. Viděla jsem několikrát stříbrné Volvo, ale tohle.

„Hele, měla by ses přes to přenést. Co když to nebyla vina toho Volva?“ vyhrkl. Vytřeštila jsem oči. On snad omlouvá tu osádku, co mi zabila rodiče?

„No promiň!“

„Zjišťovala sis o tom něco?“

„Nebylo třeba, já tam byla, víš,“ vrčela jsem.

„Po nárazu tě odvezli do nemocnice, jak můžeš říct, že víš, co se dělo?“ bránil je stále Josh.

„Nech mě být,“ odsekla jsem rozzuřeně.

„Nenechám. Bojím se o tebe. Nemysli si, že tě opustím uprostřed lesa. Pojď domů. Odvezu tě,“ nabídl se a když jsem se chystala udělat smířlivé gesto a kývnout, zarazila jsem se.

„Nepojedu tím autem.“

„Bože, ty jsi palice, Zázraku!“

„Nenuť mě! Taky po tobě nechci spoustu věcí!“

„Co například?“ povytáhl překvapeně obočí.

„No, například,“ začala jsem, ale nedokončila to. Vždyť já po něm nikdy nic nechtěla. Nikdy neudělal nic, co bych vážně nechtěla.

„Například?“ vybídl mě znovu se zájmem.

„Nechci po tobě, abys přestal… Nechci, abys mě… Prostě spoustu věcí!“ ukončila jsem své tápání. Josh se rozesmál.

„Jsi sladká, když zuříš,“ culil se a natáhl ke mně ruku. Kolena se mi roztřásla jak v ruské zimě.

„Nezuřím,“ vydechla jsem. Vzal mou bradu mezi dva prsty a přitiskl své mramorové rty k mým. Exploze v mé hlavě vymazala celé Volvo i se vztekem. Zmetek!

Když odtáhl svou tvář od mé, zastrčil mi pramen vlasů za ucho a usmál se.

„Pojď, svezu tě domů.“

„Půjdeme pěšky, prosím?“ zkusila jsem sladce.

„Musím odvézt ty věci k nám. Nemůžu tu nechat auto, Lure.“

„Já tím nepojedu,“ sykla jsem opět po svém.

„Zázraku, kdy se s tím konečně smíříš?“ zeptal se tiše.

„Jakmile najdu to správné Volvo.“

Jak hloupý plán, když si představím, že stříbrné Volvo má každý druhý.

„Takže, když budeš vědět, kdo to je, budu tě moct odvézt domů?“

„Leda, že bys to věděl hned, protože čekat tu v lese několik let nehodlám,“ zasmála jsem se zvláštním smíchem, ve kterém se míchala hysterie s nadějí. Kdyby věděl, kdo to byl, klidně bych mu i odpustila, že mi to neřekl hned. Jemu jo.

„Slibuješ?“ zašeptal a přimhouřil oči.

„Přísahám!“ Na důkaz jsem zvedla s úsměvem dva prsty, jako skaut.

„Počkej, ty vážně víš, kdo to byl?“ vyhrkla jsem, když se nezačal smát mé přísaze. Srdce se mi přesídlilo do hrdla a v břiše jsem cítila kámen.

„Vím,“ zašeptal. Obrovský neonový vykřičník v mé hlavě ječel: Neptej se ho! Neptej se ho!

„Kdo to byl? Znám ho?“ vyhrkla jsem a ignorovala palčivou bolest v hrudi z nedostatku kyslíku. Nedýchala jsem.

Josh mi omotal ruce kolem pasu a přitiskl si mě k hrudi. Ani jedinkrát se mi nepodíval do očí. Zato já v těch jeho hledala svou odpověď.

„Objímáš se s jedním z nich,“ zašeptal a zesílil sevření. V uších mi začalo pískat a na rukou mi naskočila husí kůže. Slyšela jsem tlukot svého srdce v mozku. Viděla jsem jeho tvář. Viděla jsem stříbrné Volvo, které se na nás řítí a uvnitř sedí dva muži s vytřeštěnými pohledy. Vteřinu předtím se hádali. Já to viděla, ale moje mysl to vystrnadila. Joshua a Jacob.

„Dej ty ruce pryč,“ vydechla jsem bez jediné tóniny v hlase.

„Nedám. Jsi rozrušená, něco uděláš.“

„Dej ty pracky pryč,“ zopakovala jsem důrazněji.

„Ne.“

„Do háje, pusť mě, idiote! Vůbec na mě nesahej! Táhni! Ty…“ Nezvládla jsem to. Selhalo moje sebeovládání.

„Bastarde!“ dodala jsem a dlaněmi jsem ho odstrčila. Povolil. Měl v očích zlomený výraz a sklo.

„Nech si to vysvětlit, prosím.“ Pořád mluvil klidně.

„Nemluv na mě, nechci tě už vidět. Vypadni. Vrahu! Zabil jsi mi rodiče!“ Hlavu jsem měla jak na kolotoči, nemohla jsem dýchat. Tentokrát se bránilo moje tělo. Rozmazalo se mi vidění a jakmile se mi podařilo odstrčit ho od sebe, nedokázala jsem zůstat stát. Složila jsem se jako hromádka z karet. Jen jeho vyděšený pohled mě provázal do té tmy.

Nebolelo to. Už několikrát jsem omdlela a vždycky jsem cítila ránu, ale teď to vypadalo, jako kdybych nedopadla. Spíš mě někdo nesl, nebo vezl? Sanitka? Ten cvok zavolal doktora? Jenže to bych ležela, tak proč sedím?

Začala jsem vnímat zvuky. Motor byl tichý. Žádné řvaní ani nárazy. Jen houpání, když zatáčelo. Pomalu jsem otevřela oči. Skrz řasy jsem viděla palubní desku. Byla černá a nízko. Silnice nevypadala, jako když ji sleduju ze sanitky. Byla blízko. Pohodlná sedačka. Šedá kapota před čelním sklem. Spíš metalíza. Stříbrná? Pootočila jsem hlavu vedle sebe. Vytřeštila jsem oči.

„Stůj!“ zařvala jsem až sebou Josh u volantu trhl.

Auto se roztančilo na pár vteřin po vozovce a moje jediná myšlenka byla, aby nás nezabil. Automaticky jsem mu sáhla do řízení a trhla volantem ke krajnici. Zadek auta sebou smýkl, ale Josh mi odstrčil ruku a srovnal vůz.

„Přestaň, nebo se vybouráme, Lure!“

„Zastav! Hned!“ vrčela jsem vzteky bez sebe.

„Ne!“ sykl rozhodně a naopak přidal plyn.
„Dělej, nebo vystoupím za jízdy!“ On mě vezl v tom hnusném autě! V tom, co zabilo moje rodiče! To nemůže myslet vážně. Nemá kus studu!

„Seď, Moonová a neštvi mě už!“

„Nebudu v autě s vrahem!“ vřeštěla jsem a sáhla na kliku. Prudce dupl na brzdu a než jsem se nadála, stál u mých dveří a vytahoval mě ven. Nestihla jsem ani vyjeknout.

„Poslouchej mě,“ vrčel a drtil mi nadloktí.

„Chápu, že tě bolí ztráta tvých rodičů, ale jediný vrah v té zatáčce byl Moon! To on nám to napálil do auta! On zdrhal před policií, ne my! On vjel do protisměru, kde neměl co dělat! Ano, my nesledovali vozovku tak, jak jsme měli a ano, neseme svou vinu za rychlost, ale my ze svého pruhu nevyletěli! My řízení zvládali!“ Jeho slova se mi vrývala do hlavy. Byla plná vzteku a zuřivosti a lítosti. V krku jsem měla knedlík.

„Jak se opovažuješ říct, že to zavinil táta! Ty bastarde! Chodíš si tu jak pán a myslíš si, že ti k nohám padne každá! Nemáš trochu studu a ke všemu se motáš kolem mě! Co sis myslel? Že tím dostaneš rozhřešení za vraždu? Že ti to odpustím? Idiote! Vrahu! Lháři! Věděl jsi to a držel jsi zobák! Nenávidím tě! Zabil jsi člověka s tím svým podělaným bratříčkem!“

„Tátu nech být! Rozumíš! Tímhle nic nevyřešíš! To je jedno, jdi si, kam chceš, nemám na tebe sílu,“ odsekl, pustil mě a sedl do auta. Stála jsem tam jak idiot a sledovala ujíždějící auto.

Předešlá Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 8. kapitola: