Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 37. kapitola

06.09.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3499×

Tohle blonďaté stvoření vážně připomínalo Edwarda, ale jak to?

„Jsi blond,“ vydechla jsem.

„A ty jsi dvakrát. Co se stalo?“ obrátil se na tetu ve dveřích.

„Nevím,“ odpověděla nešťastně teta. „Vrátila jsem se sice v čase, ale dostala jsem se do jiné reality. Do jiného světa, který je stejný jako ten náš, ale přece jiný. A našla tam sebe, se stejným strachem ze závazků. Myslela jsem, že když to napravím tam, změní se i naše realita. Jenže jsem se vrátila dřív, než jsem to stihla… a moje druhé já mě přišlo hledat. A jestli se nevrátí včas, bojím se, že se to odehraje stejně jako tenkrát se mnou. Dobře, že jsi tady. Musíme na něco přijít.“

Kulila jsem oči na Edwarda a ani nevnímala, co teta vlastně říká.

„Ty jsi blond!“ zaječela jsem znovu.

„Já vím. Asi jsi zmatená, ale věř mi, že to jsem vážně já. Pokud jsi v šoku ze mě, co teprve řekneš na ostatní?“ culil se.

„Jak ses sem dostal?“ znejistěla jsem.

„Oknem,“ odpověděl a opět se rozesmál. „Tohle je hrozný pocit deja vu, to mi věř.“

„Edwarde, kde jsou ostatní?“ vyzvídala teta ve dveřích.

„Čekají na znamení, jako vždy, Lure.“

Tak tohle bude hodně zmatené, pomyslela jsem si.

„Lure, bude to v pořádku. Věř nám,“ sliboval mi Edward.

„Věřím vám,“ vyhrkla jsem společně s tetou a Edward se opět rozesmál.

„Bea měla pravdu. Přišel den a Boston je dvakrát silnější. Máte moc zničit Volturiovy v obou světech!“ Edward byl nadšený.

„Ale Edwarde, v mém světě už Volturiové nežijí. Culleni je zničili před mnoha lety,“ promluvila jsem opatrně. Edward vykulil oči.

„Lure, zavolej ostatní. Tohle musí slyšet!“ vybídl tetu, která ihned poté zmizela z pokoje. „Pojď dolů. Bude to na dlouho, nejspíš.“

V obýváku jsem se posadila na starý gauč a vyčkávala. Edward stál u okna a sledoval příjezdovou cestu.

„Já to věděla!“ zapištěl Rory hlas ve dveřích a já se otočila. Nikdo z příchozích se nedivil, že tu jsem, teta jim to nejspíš vysvětlila venku, ale já zírala jako na zjevení.

„Do prčic!“ ulevila jsem si opětovně. Tohle bylo jako ze špatného komixu. Rory byla černovláska a měla krátký sestřih. Bella, která vykoukla hned za ní, měla měděné vlasy, rovné, do půli zad. Nessie byla blond jako Edward a Jacob měl sice své černé vlasy, ale dlouhé. Taavetti naopak neměl na hlavě skoro nic. Jeho sestřih byl hodně krátký a ne hnědý, ale medový.

„Máš divnou barvu vlasů,“ vyhrkla Bella směrem ke mně.

„Mám normální, to vy ji máte divnou,“ osopila jsem se.

„Ne, ty máš být černovláska,“ bránila babičku Rory.

„Ty zrzka,“ odpálkovala jsem ji.

„Já?“

„A dost. Hele, je tu jedna věc. Tahle Lure říká, že v jejím světě jsou Volturiovi poraženi,“ přerušil nás Edward.

„Jak to? Vždyť to je nemožné!“ nechápal Taavetti.

„Je tu možnost, že se něco stalo. Něco, co změnilo v její době dějiny. Jiné rozhodnutí, které zvrátilo průběh.“

„To jde?“ vyzvídala Nessie.

„Nejspíš ano. Jiné vysvětlení mě nenapadá,“ odpovídal Edward.

„Kdo stráží tajemství?“ zeptala se Rory a upřela na mě svůj zelený kukuč.

„Vy,“ vydechla jsem.

„Páni!“ jásal Jacob.

„A dál?“ pobízela mě Bella.

„Alice s Jasperem a Rose s Emmettem jsou ve Finsku. Zůstali tam. Carlisle s Esme žijí ve Volteře,“ odpověděla za mě teta.

„Kde jsou tady?“ nechápala jsem.

„Klid. Taky byli ve Volteře, ale po jisté události… Hlídají doupě,“ tišil mě Edward.

„Balí, abychom byli přesnější,“ sykla Rory vztekle. Nejspíš ji nebavilo se takhle schovávat.

„Možná, že to v Lure světě bylo jinak s historií medailonku a věštbou,“ napadlo Taavettiho.

„To je pravda. Třeba ji Bea ani nevyřkla, nebo ne celou. U nás se očividně plní. Boston je zpět a dvakrát silnější,“ culil se Edward.

„Co máte pořád s tou Boston? Vždyť tu není!“ vrčela jsem.

„Je. Je tu hned dvakrát. Tedy ne přímo ona, ale její potomek. S tebou dokážeme sesadit Volturiovy.“ Se mnou? Zešíleli! Copak na to je čas?

„Musí být, Lure. Co jiného?“ přerušil mě Edward.

„Jak se u vás povedlo sesadit Trio?“ vybízela mě Rory.

„Cullenům pomohla Zafrina. Oslepila Volturiovy a Bella, jakožto silný štít, je ochránila před Jane, pokud si to pamatuju z vyprávění a nemotám to,“ znejistěla jsem.

„Zafrina?“ divili se.

„Jo, upírka z Amazonie,“ objasnila jsem.

„Znám ji. Carlisle ji tedy zná,“ řekl Edward. Tak tohle je pěkně zapeklitá situace.

„Co Skylar s Manu?“ zeptala jsem se opatrně.

„Kdo?“

„Aha, chápu. No nic,“ brzdila jsem.

„Lure, musíš pochopit, že to je asi opravdu hrozně jiné. Miliony jiných rozhodnutí, která se učinila, ovlivnila budoucnost nás všech. Jenže jak se tak dívám, tak základ je všude stejný.“

„Jo, nejspíš jo. Jména, věk, počet…“ vyjmenovávala jsem a pak se zarazila. Počet nesouhlasil a nejen kvůli Skye s Manu.

„Edwarde, bylo v té knize něco o tom pohybu časem? Říkal jsi, že Hedges o tom psal,“ začala jsem jiné téma. „Tedy ne ty, ale můj Edward,“ dodala jsem pro vysvětlení.

„To nevím. Nečetl jsem tu knihu. Jaksi jsem neměl šanci dostat se do Volterské knihovny,“ vysvětlil smutně.

„Já ji mám,“ vyhrkla teta a vyběhla schody.

„Jak k ní přišla?“ nechápal Jacob.

„Neptej se,“ radil Edward.

Když se teta vrátila, nesla velkou knihu v podpaží a usmívala se.

„Dobře, dejte mi pár hodin. Upíři na stanoviště a ti, co se dobíjí, spát,“ rozkázal a já si uvědomila, že je opět tma.

„Budeš spát se mnou, Lure. Máme si nejspíš o čem povídat,“ vybídla mě teta a já souhlasila. Edward se neobtěžoval s přemisťováním a rovnou otevřel knihu.

„Dobrou noc,“ kuňkla jsem k nim, když odcházeli.

„Lure?“ oslovila mě Rory.

„Hm?“

„Ve tvém světě… Žije?“ špitla, načež se otočila i Nessie s nadějí v očích. Věděla jsem, koho myslí. Jak je to zvláštní. Dvacet let a stále oplakávají jednoho z nich. Stvoření noci, krvelačná monstra, kterých se normální člověk děsí. Chtěli naději a víru. Chtěli vědět, že Joshua v mém světě žije.

„V mém světě žije, Rory. Zatím.“ Vzpomněla jsem si na ten Mattův telefonát. Jestli to proběhne stejně jako u tety… Ne! Nesmí!

„Jak vypadá?“ přidal se Jacob.

„Je ti hodně podobný. Má jen kratší vlasy, než ty. V mém světě je má pro změnu delší než ty… Je to zmatené.“

„Jaké má oči?“ prosila Nessie.

„Ebenové a vlasy taky. Jak jsem řekla, většinu má po Jacobovi, jen je bledý.“

„A jaká jsem tam já?“ nadhodila Rory, aby změnila téma. Nemohlo to nikomu uniknout, že se všem do očí valí slzy a kdo může, tak vzlyká.

„Jsi hrozná bestie,“ řekla jsem smrtelně vážně a Rory se rozzářila.

„Takže jako tady, že?“ mrkla a začaly jsme se smát.

„Jsi zrzka. Máš vlasy po matce,“dodala jsem. Obě si vyměnily pohledy.

„Takže já jsem taky zrzka?“ ujišťovala se Nessie.

„Ano, po otci,“ mluvila jsem dál.

„No sakra!“ smála se Rory. „jako zrzečka bych byla kouzelná, nemyslíš, Léto?“ obrátila se k Taavettimu, který jen lehce zavrněl.

„Josh vypadal taky jinak,“ připomněla ho teta. „Byl měděný, jako Bella.“

Smích utichl a odlehčená situace byla pryč.

Tohle je týrání všech Lure na světě mém i jejím!

***

Do postele jsme se dostaly poměrně pozdě oproti tomu, kdy nás Edward vybídl. Ten na to však nereagoval, protože hltal knihu.

Teta mě přikryla a vlezla si vedle mě.

„Je zvláštní vědět, že to víš,“ zašeptala.

„Proč? Jsem ráda, že to vím. Takhle víc vyřešíme a já se stihnu vrátit domů,“ slibovala jsem si.

„Teď spi,“ vybídla mě a zhasla lampičku na stolku.

„Teto?“

„Hm,“ zamumlala.

„Josh nás z toho dostane.“

„Věřím tomu,“ usmála se.

Místo oveček jsem počítala Joshovy úsměvy. Tančily mi kolem tváře a postupně se měnily. Z úsměvů byl výsměch a z výsměchu křik. Křičel na mě… Vrať se mi... Zatřásla jsem hlavou a k obličeji přibylo tělo a prosebně sevřené ruce… Zázraku, neopouštěj mě… mrzelo mě, že jsem ho tam nechala bez vysvětlení a jediné naděje k návratu… Nezabíjej mě… svraštila jsem čelo. Jeho slova mě bodala do srdce a pálila v očích. Tohle nebylo fér! Jeho obličej vystřídala tvář. Tety tvář a přesto jsem věděla, že není její, ale moje. Zubila se na mě jako příšera a nakonec vyplázla jazyk… Jsem s tebou… ten hlas byl Joshův. Bála jsem se. Cítila jsem strach v každém póru svého těla… vrať se ke mně… prosil Josh, ale ta tvář se mi stále smála. Nikdy se k němu nedostanu…. Jsem tvá kotva, mé ruce tě navedou… Sliboval hlas a já mu věřila. Vždycky jsem mu věřila… Tak je to správné, věř mi… Pobízel mě… Nevzdávej to…

„Lure!“ budil mě hlas.

„Joshi?“ zaváhala jsem a otevřela oči.

„To jsem já. Mlátila jsi sebou a mluvila ze spaní. Jsi v pořádku?“ Nade mnou se nakláněla teta s rozespalou a ustaranou tváří.

„Jsem,“ špitla jsem a rozhlédla se kolem. Venku už byl den.

„Tak pojď. Nejspíš už na nás dole čekají,“ vybídla mě.

Opláchla jsem si v koupelně tvář a vyčistila zuby půjčeným kartáčkem. Oblékla jsem se do tetiných kalhot a trička. Bylo mi to větší, protože teta byla přeci jen silnější.

Sešly jsme do obýváku ve chvíli, kdy Edward zaklapl knihu a zamyslel se.

„Přišel jsi na něco?“ vyzvídala teta.

„K cestování potřebujete upíří krev milované osoby, což asi nedostaneme, když…“ nedořekl, ale všem bylo jasné o kom je řeč.

„Nepotřebujeme ji u sebe. Stačí v ni věřit,“ vyhrkla jsem. Byla jsem skálopevně přesvědčená o své pravdě. Z pocitu, že by to tak nebylo, se mi však udělalo zle.

„Dejme tomu, že to tak je,“ ukončil to Edward. „Kolik nám zbývá času?“

„Týden,“ odpověděla teta. Bylo mi ještě hůř. Měla jsem prázdný žaludek a ten přesun… Na záchod jsem doběhla na poslední chvíli.

„Jak ti je?“ vyzvídala Bella a osahávala mi tvář.

„Dobrý, jen nervy pracují,“ ujišťovala jsem ji. Soucitně kývla.

„Takže ty se do týdne musíš vrátit zpět a naše Lure do minulosti? Co pak?“

„V té minulosti napravím chybu, a Lure ve svém světě taky. Obě musíme zabránit tomu, co stalo nebo se má stát. Pak bych měla splynout se svým mladším já. Nebo zmizet. Nevím, jak to vlastně funguje, ale nemůžu tam být dvakrát, jednou mladá a jednou stará.“

Tety slova mi roztočila hlavu. Zmizet? Brr!

„Nikdo to nepostřehne,“ ujišťoval mě Edward. „ A do naší doby už půjde historie jinak, když se změní to špatné rozhodnutí v minulosti.“

„Volturiové se tohohle báli. Měli paniku z opakování pokusů o jejich vyvraždění, dokud se nepovede,“ spekuloval Edward.

„Porazíme  je někdy?“ ptala se Nessie.

„Ano. Věřím tomu. Ale možná by nebylo na škodu najít Zafrinu,“ navrhl Jacob.

„To rozhodně nebylo, ale teď musíme tyhle dva zázraky poslat tam, kam obě patří a vrátit mi syna,“ rozhodla Nessie a konečně jsem u ní viděla pravý optimismus. Vždyť kdo by ho neměl, kdyby dostal naději, že bude zase dobře?

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 37. kapitola: