Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 35. kapitola

04.09.2010 (08:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3720×

(Kapitola výjimečně napsaná z pohledu Joshe, ale vzhledem ke zmizení hlavní hrdinky to ani jinak nešlo.)

Usínal jsem s tím nejkrásnějším v náručí. Kdyby jen dokázala cítit, to co já. Tu lásku, oddanost, věrnost a zároveň panický strach z její soběstačnosti. Co když přijde na to, že mě nepotřebuje tak jako já ji? Vrtěla se, ale mně to dávalo alespoň pocit, že tu je. Cítil jsem ji každým pórem těla. Pomalu jsem usínal  a pak  se najednou před mýma očima objevila ohromná louka. Byla zelená a slunce ji sledovalo z nejvyššího bodu oblohy. Musel jsem se usmát té kráse. Lure tam byla se mnou a tančila mezi lučními zvonky. Nádherně se smála a její medové vlasy se nadnášely ve větru. V bílé vypadala jako lesní víla. Dokonalá lesní víla. Chtěl jsem se za ní rozeběhnout, ale neměl jsem šanci ji chytit. Modré nebe bylo jasné a čisté. Až moc. Začalo mě pálit do tváře. Zaclonil jsem si oči, abych mohl Lure dál sledovat, ale slunce svítilo moc silně. Co to ke všem čertům je? Vadilo mi to. Ubíralo to na té kráse, kterou jsem chtěl a potřeboval vidět. Zavrtěl jsem hlavou, ale jas neustával. Naopak. Zamžoural jsem a pak mi došlo, že to není v mém snu, ale v pokoji, kde spíme. Povědomé světlo. Už jednou jsem ho viděl, ale… To snad ne! Vytřeštil jsem oči a viděl jen přízrak uprostřed noci. Šokovanou a plačící tvář Lure. Ztuhl jsem v šoku, neschopný cokoliv říct.

Chyť ji! Křičelo moje podvědomí, ale ruka jejím tělem projela jako nůž máslem. Je pozdě! Vyskočil jsem na kolena a opět hmátl do prázdna.

„Ne! Lure! Proč?“ zavyl jsem, ale ve stejném okamžiku zmizela a pokoj opět potemněl.

„Lure!“ řval jsem jako raněné zvíře. Byl jsem raněný a opuštěný. Má noční můra se vyplnila. Přišel jsem o ni. Odešla!

„Proč?“

„Joshi?“ Ve dveřích se objevila tvář táty. Matně jsem si uvědomoval jeho přítomnost, když jsem splašeně přehraboval peřiny v naději, že ji tam najdu. Choval jsem se jako idiot. Po tváři mi stekla slza zoufalství.

„Joshuo! Neblbni, co je? Kde je Lure?“ vyzvídal tátův hlas, když se mě pokoušel chytit za zápěstí. Vytrhl jsem se mu a vztekle zavrčel. Táta zvedl dlaně v omluvném gestu a couvl o kus dál.

„Je pryč! Zmizela!“ syčel jsem a zatínal čelist.

„Zmizela?“ nechápal. Neměl jsem čas řešit jeho otázky. Proč se tak hloupě ptá? To nevidí?

„Použila medailon! Je paličatá!“ štěkal jsem a polykal nové slzy.

„Do pr…“ vzdychl táta. „Joshi, uklidni se. V peřinách ji nenajdeš!“ dodal opatrně. Měl pravdu. Bože, on měl pravdu. Moje tělo ochablo a zhroutil jsem se do polštářů, jak loutka, které někdo přestřihl vodící nitě.

„Pojď dolů, něco vymyslíme,“ nabádal mě.

„Co chcete vymýšlet? Není co! Podělal jsem to! Nedokázal jsem ji tu udržet, chápeš to? Nech mě,“ odsekl jsem. „Prosím,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a civěl do prázdna. V zorničkách jsem měl stále vypálenou její tvář. Bez úsměvu, bez jediného citu. Jen šok. Její i můj. Zavřel jsem oči. Co teď?

„Mrzí mě to, broučku,“ zašeptal mámy hlas, když se její ruce dotkly mého spánku. Vískala mě ve vlasech a jen seděla. Mlčel jsem. „Táta s Edwardem na něco přijdou.“

„Na co chtějí přijít? Umí snad čarovat? Mami, jestli se nevrátí…“ nedořekl jsem. Nechtěl jsem na to ani pomyslet.

„Vrátí se, věř mi. Cítím to, srdíčko,“ tišila mě. Tak moc jsem jí chtěl věřit. Nadechl jsem se a z povlečení byla cítit Lure vůně. Zatnul jsem zuby a ruce v pěst. Viděl jsem to bláznivé první setkání. Ten její pohled, když mě viděla. Byl jsem zvyklý na podobné reakce, ale proč jsem chtěl u ní víc? Líbilo se mi, když se jí nahrnula krev do sněhové tváře a v jejích zlatých očích se objevily jiskřičky. Od první chvíle jsem zbožňoval vůni jejích vlasů a styl, jakým chodila. Její blekotání a tu malou vrásku nad nosem, když se čertila. Trucovitě vystrčenou bradu, když se hádala… Uchvátila mě, omámila, začarovala! A teď, když jsem začal věřit v naši budoucnost víc než jindy – zmizela.

„Kéž bys měla pravdu,“ vzdychl jsem.

„Máte za sebou tolik přírodních katastrof… Jedna další, co to je?“ usmála se. Viděl jsem znovu tu hořící postel. Tak bláznivě zažehnanou deštěm. Naše malé stanování pod peřinou a poté tornádo, které přiletělo oknem. Tu bezmoc s její povahou. Já srab to tenkrát vzdal. Možná za to mohlo moje sobecké ego, které bylo dotčené z odmítnutí. Možná jen já. Chtěl jsem ji tak moc, že jsem zapomněl na to, co by chtěla ona. Byla tak sebejistá. Věřila sobě, ale mně? Přál jsem si, aby se to změnilo a tak jsem k tomu i přistupoval, ale opět chyba. Myslela si, že ji nechci. Utekla mi. Uprostřed noci mě Edward držel za zápěstí a pokoušel se mi to vysvětlit. Jak já ho tehdy nenáviděl, že ji odvezl pryč! Vysvětlil mi to a já to opět vzdal. Nechal jsem jí čas a vrátil se druhý den. S novým přístupem, který mi úspěšně hatila. To její tělo! Vůně! Tvář! Stálo mě to tolik sebeovládání! A pak, když mi ve škole Chris vtiskl do ruky lístek, že mě Lure čeká na dívčích záchodech… Byl jsem jako z divokých vajec. Jenže ona tam nebyla. Stála tam Tiffany, a mžourala si oko…

„Co tu chceš?“ vyjekla.

„Hledám Lure. Má tu být,“ odpověděl jsem. Proč lhát? S Tiff jsem míval dobrý vztah. Jenže ona chtěla vždycky víc, než jsem jí dal.

„Není tu, ale hele…“ vyhrkla, když jsem chtěl odejít. „Pomoz mi, mám něco v oku a dost mi to tam vadí,“ prosila.

Přešel jsem koupelnu a z uctivé vzdálenosti ji sledoval.

„No, tak to ti dík,“ odfrkla si.

„Tiff, nic tam nevidím. Nic tam nemáš,“ řekl jsem. Jenže ona nemohla vědět, že vidím i takhle moc dobře. Musel jsem hrát.

„Pojď k oknu, tam je víc světla,“ vybídl jsem ji. Automaticky na něj vyskočila a roztáhla nohy. Povytáhl jsem obočí.

„Lepší přístup, neboj. Vím, že nemáš zájem,“ culila se. Přistoupil jsem k ní a vzal její hlavu do dlaní. Natočil jsem ji víc do světla a hledal řasu, nebo smítko v jejím oku.

Zaslechl jsem klapnutí dveří a ucítil „svou“ vůni. V tu chvíli mě Tiff překvapila. Prudce mě objala, přitiskla se ke mně  a strčila mi jazyk do pusy. Než jsem stihl reagovat, odstrčila mě a v očích jí na okamžik vzplál oheň vítězství. „Joshi! Ne! Nevyjížděj po mně! Lure je moje kamarádka,“ pištěla a já zalapal po dechu. Ještě pořád jsem se vzpamatovával z toho jejího jazyku. Fuj! Kam se hrabala na Lure a její sladké rty?

„Pomátla ses? Ty mi strčíš jazyk do pusy a já po tobě vyjíždím?“ odpálkoval jsem ji ve chvíli, kdy mi došlo, že je Lure tady. Co si asi myslí? Mlčí! „Lure, tak to není!“ dodal jsem obranně tu nejhloupější větu. Lure mě umlčela zvednutou paží. Do prdele! Jestli o ni přijdu kvůli téhle huse! „Lásko, věř mi,“ prosil jsem. Nic víc jsem nechtěl. Tímhle jsem to podělal. Tiffany mi to podělala!

„Ty koště vymetený,“ zavrčela Lure a mě se roztřásla kolena jako malému klukovi. Já a koště vymetený? Vytřeštil jsem oči, ale když pokračovala, došlo mi, že mluví na Tiffany!

„Tohle je jiný,“ zašeptal jsem opět k mámě.

„Taky to zvládnete, věř mi, kruci,“ prosila.

„Chtěl bych, ale z tohohle jí nemůžu pomoct,“ skučel jsem.

„To jsi chlap? Fňukat tu do peřin? Vzmuž se! Pochlap se! Vstávej!“ ozvala se od dveří ségra. Střelil jsem po ní pohledem.

„Zmiz, smrade,“ sykl jsem.

„No to určitě!“ odfrkla si a uvelebila se v nohách postele.

„Joshi, Rory má pravdu. Takhle Lure nepomůžeš,“ souhlasila máma. Ségra se jen vítězoslavně zašklebila.

„Proč je celý dům vzhůru? Nemáte spát?“ vrčel jsem. Tohle jsem slyšet nechtěl. Rýpání starší sestry a přitakávání mámy. Připadal jsem si jako slaboch, co tu bulí do polštářů. Počkat! Mají pravdu! Takhle to nejde, vždyť ji chci zpět a dostanu ji zpět! Vstal jsem.

„Hele, ono to chodí!“ smála se Rory.

„Nech ho! Jdi si po svém, Auroro,“ vybídla ségru máma. Tentokrát jsem měl vítězoslavný úsměv já. Rory se zvedla a na tváři měla kyselý výraz.

„Dík, mami,“ zašeptal jsem. Máma mi odhrnula vlasy z čela a jen se usmála. Lure se vrátí! A já tu na ni budu čekat!

Jenže moje odhodlání s průběhem nového dne sláblo, a když přišla zase noc, byl jsem tam, kde předtím. Ležel jsem v peřinách a připadal jsem si tak sám... Převalil jsem se na břicho, zabořil tvář do jejího polštáře a objal ho rukama, jako bych v tu chvíli mohl obejmout ji. A zarazil jsem se. Ruka mi zavadila o něco tvrdého. Její deník!

Posadil jsem se, opřel se o pelest a otevřel ho. Třeba tam najdu způsob, jak ji dostat zpět! Listoval jsem až k poslední popsané stránce a tak jsem se zastavil. Byla trochu pocákaná, stránka byla zkroucená od uschlých kapek vody. Musela to psát v deštri, nebo… neměla ho vedle vany? Tehdy, když jsem se vrátil z lovu? Začal jsem číst a konec jsem už skoro neviděl díky slzám, které se mi valily z očí a já nevěděl, jestli štěstím, nebo lítostí. Teď už jsem věděl, co Lure cítí. Jsem tvá a doufám, že to víš, teď moje duše věří spíš,že ve tvé sladké náruči i milovat se naučí. Poslední sloku jsem měl vypálenou pod víčky a věděl jsem, že tam zůstane navěky.

Měl jsem ale dojem… nutkavý, neodbytný pocit, že to nesmím, nemůžu nechat bez odpovědi. Popadl jsem tužku a na vedlejší stránku začal psát:

Jsi moje láska jediná,

a s tebou všechno začíná,

a jako slepci bez zraku

tys vrátila dar zázraků.

Jsi moje láska největší

a chci tě zpátky v bezpečí,

bez tebe nikdy nemám klid

a nechce se mi ani žít.

Jsi moje láska, ty to víš,

a vím, že můj hlas uslyšíš,

i když nás dělí prostor, čas,

já věřím, pevně věřím v nás.

Dopsal jsem poslední slova, a deník zase schoval pod polštář. Připadalo mi, jako by tu byla se mnou… jako by ke mně mluvila… a pak se najednou její hlas měnil v pláč… v pláč?

Běžel jsem chodbou. Někam mě to hnalo. Na konec? Za světlem? V uších mi zněl její šílený bolestný křik.

„Vrať se mi!“ křičel jsem. Musí být u mě, jinak ji neochráním. Našel jsem ji. Ležela na zemi a umírala. „Zázraku, neopouštěj mě!“ prosil jsem ji. „Nezabíjej mě!“ Jestli umře, umřu s ní. Nedokážu tu bez ní být. Ne, nesmí! „Jsem s tebou,“ tišil jsem ji, když na mě vytřeštila oči. Něčeho se bála. Pane Bože, nedovol, abych o ni přišel! Lure se jen spokojeně usmála, když mě konečně poznala a zavřela oči. „Vrať se ke mně!“ vyhrkl jsem a tiskl si ji k tělu. „Jsem tvá kotva, mé ruce tě navedou,“ šeptal jsem a prsty jí omotával kolem těla. Kotva! Musím být silný a dostat ji z toho ven! Musím! Pro ni cokoliv! Lure mi vzdychla do náruče. Díky Bohu! „Tak je to správné, věř mi,“ prosil jsem a hladil její tvář. Opět se usmála a zkusila vstát. „Nevzdávej to,“ zašeptal jsem…

Do tváře mě uhodilo světlo. Byl den? Já usnul? Zabil jsem noc spánkem? Ne, to je nemožné. Vždyť jsem měl vymyslet, jak ji zachránit! Ty idiote! Ale ten sen. Zvláštní pocit, že jsem tam byl vážně s ní, že mě slyšela a vnímala. Její tvář byla… Vedle postele se rozdrnčel mobil.

„Jo?“ odsekl jsem do sluchátka.

„Matt, čau. Hele, ségra je pořád mimo. Už nevím, kde ji hledat. Potřebuju pomoct. Znáš ji a víš, kde by mohla být. Prosím,“ skučel do telefonu. Neměl jsem nejmenší náladu hledat ji. Když se ztratila, taky dobře. Mně se ztratila Lure, to ji bych měl hledat! Ale pak mi došlo, že nevím kde ani jak. Ale něco jsem dělat musel. Možná, když najdu Tiffany… Lure se taky najde.

„Jo, jen se obleču. Kde byla naposled? Nevíš?“

„Lítala kolem severní značky,“ odpověděl Matt.

„Fajn, tak já jdu víc na sever a ty vezmi jih,“ ukončil jsem to a šel se převléct. O čtvrt hodiny později jsem procházel domovními dveřmi.

„Dej si pozor,“ vybídl mě Edward. Jen jsem kývl a vběhl do lesa. Zastavil jsem až u severní značky. Vdechl jsem vzduch a hledal stopu. Neměl jsem tak vyvinuté smysly, jako upíři doma, ale trochu genů jsem měl. Tiffany šla směrem na sever, takže byla šance, že ji najdu. Co blbla? Její chování v posledních dnech bylo divné. A tohle to celé završilo, přemýšlel jsem, když jsem míjel bránu do „svého“ sadu.

Zarazil jsem se. Její pach tu byl silný. Zdržela se tu? Preventivně jsem změnil směr a vstoupil mezi stromy. Vše nasvědčovalo tomu, že tu někde byla, nebo je.

Sadem jsem prošel několikrát a až když jsem míjel můj a Lure strom, uviděl jsem ji.

Stála tam s dvěma kluky a byla v nesmírně podrážděné náladě.

„Přijde! Matt to slíbil!“ vrčela. „Uvidíte, že je tu za chvíli!“

„Tiffany!“ křikl jsem na ni. „Matt tě hledá po celém Forks a ty si tu randíš?“ vrčel jsem. Tiffany se jen ušklíbla.

„Čekáme tu na tebe.“

„Na mě?“ nechápal jsem. Ti dva pořízci si rozkročmo stoupli vedle ní. Vypadali by děsivě, kdyby člověku nedošlo, jak málo jim matka příroda nadělila rozumu.

„Chci s tebou něco probrat,“ začala.

„Až budeš doma, tak si promluvíme,“ tišil jsem ji.

„Ne!“ odsekla a ti dva se ke mně vrhli. Nemělo cenu se prát. Prohráli by a já bych nic nezjistil.

„Vrať se ke mně, nebo jí ublížím. Už jednou jsem to málem dokázala a ty to víš,“ pokračovala vztekle.

„Tiff, nech Lure být a mě ostatně taky. To, co bylo, je pryč. Chápeš to?“ mluvil jsem pomalu.

„Ne, není! Jsi můj! Cordy!“ vyzvala jednu z těch tykví a on mě pustil. Jen na chvíli, než se vynořil zpoza stromu s velkým barelem v ruce.

„Co chceš dělat?“ vyhrkl jsem a při pomyšlení, že podpálí můj strom, mi zatrnulo v zádech.

„Chci tě přesvědčit!“ cukrovala a v tu ránu se na mě snesla sprška benínu. Pár kapek se mi dostalo do pusy. Rozkašlal jsem se a setřásl krůpěje tekutiny z tváře. Pálilo mě to v očích.

„Tiffany, nebuď blázen, prosím. Tím, že mě budeš vydírat, ničeho nedosáhneš. Pojď domů, v klidu si o tom promluvíme, slibuju,“ přesvědčoval jsem ji. Tiffany vytáhla z kapsy zapalovač.

„Hej! Co blbneš? Tohle jsme si nedomluvili, zahoď to!“ pištěl Cordy.

„Sklapni!“ odbyla ho Tiff. Ve tváři měla šílený výraz.

„Tak v tomhle nejedeme,“ zamumlal ten druhý a oba začali utíkat pryč. Tiffany to očividně ani nerozhodilo. Zůstal jsem stát. Přeci jen mi zatrnulo při pomyšlení, že já jsem teď čekající pochodeň. Jen ji nedráždit.

„Idioti,“ odfrkla si.

„Tiff, poslouchej mě. Tímhle to nevyřešíš,“ opakoval jsem a v hlavě se pomalu loučil se svou láskou.

„Buď já, nebo žádná!“ vřeštěla.

„Miluju Lure,“ vzdychl jsem a podepsal si tím rozsudek.

„A kdepak je, ta tvoje kopretinka? Kdyby tě milovala, byla by tu!“ vrátila mi to a nejspíš ani sama nevěděla, jak často jsem si tohle za poslední dva dny opakoval. Jenže ona mluvila o téhle chvíli v sadu. Já o jejím zmizení z mého života.

„Nebude tě mít, nebude, ani ty její čáry jí nepomůžou,“ prozpěvovala si Tffany a oči jí svítily šílenstvím jako dvě pochodně. Pohazovala si zapalovačem a já jsem strnul, když jsem si všiml, že pokaždé palcem bezděky přejela po spoušti. Jen malý pohyb… Loučil jsem se.

„Tiffany!“ zařval za zády hlas a já se prudce otočil v náhlém šoku.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 35. kapitola: