Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 31. kapitola

30.08.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3536×

Josh byl rozhodně proti tomu, abych to jen zkusila.

„Nehodlám sledovat, jak to vcucne i tebe! Nepustím tě!“ rozčiloval se.

„Joshi, věř mi. Nevcucne mě to,“ slibovala jsem a doufala, že nelžu.

„Lásko, nedělej to,“ prosil.

„Musím.“ Odtáhla jsem se od něj a nadechla se. Hrdlo mi svíral strach. Když jsem chtěla říct první slova, zaváhala jsem. Co když je tohle naposledy, co ho vidím? Odložila jsem deník a vrhla se k němu. Vletěla jsem mu do náruče a přitiskla své rty k jeho. Možná byl tohle poslední polibek. Nikdy víc už neochutnám jeho rty, neucítím jeho vůni. Je možné, že by mě to kouzlo mohlo zabít? Co když je teta mrtvá? Jeho slova nebyla profesionální a už vůbec ne promyšlená. Nikdo neví, kam se poděla a kde je. Líbala jsem ho a hlavou se mi honily šílené myšlenky.

„Lure, nedělej to,“ zkusil znovu Josh.

„Musím,“ zopakovala jsem. Josh mě nehodlal pustit. Držel mě za ruku a jediným pohledem mi dal najevo, že buď takhle, nebo vůbec. Doufala jsem, že kdyby mě to vcuclo, stihnu se mu vykroutit. Bylo to na mně. Celé to bylo na tom, jak to vyslovím…

„Otvírám bránu, otvírám čas,

nechte mě projít, teď vyzývám vás.

Duchové živlů všech pomocných,

poslušní buďte příkazů mých.

Přede mnou den a za mnou je noc,

z mých rukou přijměte ke kouzlům moc.

Země a oheň, voda a vzduch,

otevřete pro mě dnes magický kruh!

Sama vás volám, slyšte můj hlas,

jen moje síla teď zkrotí vás.

V žilách mi tepe krev předků mých.“

Zavřela jsem oči a čekala. Předpokládala jsem nějaké pocity, nebo stavy, ale nic se nedělo.

„Jak to?“ vydechla jsem překvapeně. Josh svraštil obočí.

„Znovu,“ sykla jsem a zkusila to odříkávat pomaleji, ale zase se nic nestalo.

„To děláš určitě ty,“ vrčela jsem.

„Já?“ vyhrkl Josh dotčeně.

„Jo, bráníš mi v tom. Proč? Já ji musím najít! Nejspíš bys měl jít pryč,“ napadlo mě.

„Ani omylem,“ bránil se. „Lure, dnes nic nevyřešíš. Pojď domů. Doma to probereme s ostatníma a něco vymyslíme. Vezmi deník a já vezmu tebe a jdeme,“ vybídnul mě. Podívala jsem se do zahrady jakožto únikového východu. Byla už tma. Nejspíš by mě chytil dřív, než bych přelezla zeď.

„Co když je někde v nebezpečí?“ zašeptala jsem.

„Lásko, teta je skvělá čarodějka. Zvládne to, než se k ní dostaneme,“ sliboval. Sevřelo se mi srdce, ale souhlasila jsem. Celou cestu jsem svírala její deník v rukou a zvažovala, jak to kouzlo říct. Do očí mi vyhrkly slzy. Z ničeho nic mi začala chybět ještě víc. Ona by věděla, jak z tohohle ven. Ona ano. Kde je? Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na pláč. Nemyslet na nic. Na nikoho…

„Do háje!“ vyjekla jsem a posadila se. Byla jsem v posteli a za okny začínal nový den. Josh se vedle mě zavrtěl a natáhl ke mně ruku.

„Lehni si,“ prosil.

„Proč jsi mě včera nevzbudil? Mluvil jsi s nimi? Co říkali?“ sypala jsem otázky a měla vztek.

„Mluvil jsem s nimi, neboj se. Dej mi ještě hodinku a povím ti to,“ brblal do polštáře.

„Joshi! Tobě je jedno, že je teta pryč?“

„Ne, není, ale nevyspalý a rozrušený nic nevyřeším. Obzvlášť, když nás Carlisle s Edwardem nadopovali,“ mumlal.

„Co?“

„No budila ses v noci, tak ti ďobli něco na spaní a já zase stávkoval, že nebudu spát, když ty šílíš, tak jsem to taky schytal.“

„Vaše rodina ze mě udělá feťáka,“ vrčela jsem a zívla. Adrenalin byl pryč a mně se chtělo zase spát. Nesmím!

Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny. Studená sprcha mi pomohla, a když jsem se vrátila, seděl i Josh na lůžku a prohlížel si mě.

„Jdu do krámku,“ vyhrkla jsem.

„Myslím, že ne. Jdeme do školy,“ odporoval Josh.

„Zešílel jsi?“

„Já rozhodně ne, ale Edward s ostatními jo.“

„Co je do mě tvojí rodině? Já si budu dělat, co chci a kdy chci.“ Josh kývl…

„Je to vidět,“ smál se, když jsme jeli směrem ke škole s Bellou a Nessie v autě. Trucovitě jsem mlčela a měla vztek. Tohle bylo omezování lidské svobody.

„To není fér,“ sykla jsem.

„Mohla sis vybrat. Buď škola, nebo krámek,“ bránila se Bella.

„To byla volba. Buď škola, nebo mi vymažete paměť. Super kauf,“ prskala jsem.

„Připomněl bych ti to,“ tišil mě Josh.

„Ty tak,“ smála se Nessie. Josh na svou matku vyplázl jazyk a začal se smát. Jeho smích byl nakažlivý. Začaly mi cukat koutky. Pořád jsem myslela na tetu. Pořád jsem alespoň v duchu listovala jejím deníkem. Jenže uspěchané rozhodnutí, jak řekl to ráno Edward, nebylo nejlepší nápad. Stále jsem nechápala jednu věc. Jak to, že to tetu tenkrát vcuclo a mě teď ne? Vždyť to byly stejné verše.

„Vystupujeme, miláčkové,“ vybídla nás Bella.

„Ale to nejsme u školy!“ zhrozila jsem se.

„Ne, nejsme. Josh nás požádal o malou zastávku,“ mrkla Nessie a společně s Bells odkráčely o kus dál.

„Chci ti koupit malé autíčko. Nebo spíš ti na něj půjčit,“ opravil se, když viděl, že se nadechuju k nesouhlasu.

„Jsem špatný řidič. V dětském domově mě učil jeden údržbář jezdit, ale autoškolu nemám,“ bránila jsem se.

„Doučím tě. Jen si vyber, jaké chceš.“

„Tamto,“ ukázala jsem na malé autíčko v koutku dvora.

„Tohle se ti nelíbí?“ nabídl mi větší a novější.

„Ne, tamto je outsider. Chci ho,“ smála jsem se. To, že se mi bude lépe splácet, jsem si nechala pro sebe. Bylo to rychlé. Rychlejší, když se do toho obula Bella, jakožto uhrančivá upírka.

Do školy mě Josh donutil dojet. Moje nové autíčko plakalo a Josh na školním pozemku také.

„Tyrane,“ vzlykl naoko.

„No dovol!“

„Pojď, jela jsi jako šnek. Nestíháme,“ vybídnul mě a vzal za ruku. Na mé skříňce byl vzkaz: Bacha na blondýny. R.

„Je sladká,“ rozplývala jsem se nad Rory.

„Je praštěná. Musím letět, uvidíme se potom,“ vyhrkl a po letmém polibku se rozeběhl chodbou pryč. Já se vydala opačným směrem na biologii.

Tiffany tam samozřejmě seděla s dokonale upraveným účesem a růžovými nehty.

„Ahoj, kamarádko,“ trylkovala. Huso!

„Ahoj, Tiff. Jak je?“ špitla jsem, protože akorát vešel profesor. Hodina nebyla dost dlouhá při pomyšlení, že mám před sebou tělocvik. Jednou týdně. Br!

Přestávka byla ztracená už jen tím převlékáním a to jsem vůbec nemyslela na mučení.

„Tak, princezny. Dáme si tři kolečka kolem tělocvičny a pak trošku gymnastiky na zahřátí,“ ráčkovala profesorka v teplákách s gumou v pase a u kotníků. Běh – ok, trénink mám z lesa. Gymnastika – horší, nezavážu si ani tkaničku bez skučení. Ok, přeháním, ale sport nesnáším.

Když jsem dobíhala poslední kolečko, zpomalila jsem. Tak moc jsem se gymnastice pokoušela vyhnout…

„Lure, hele můžeš mi pomoct? Nemůžu tu najít náramek. Sklouzl mi z ruky, buď tak hodná,“ prosila holka v bleděmodrých šortkách po tělocviku v šatně. Další sport?

„Zlato, stříbro?“ vyzvídala jsem, co přesně hledat.

„Zlato, samozřejmě,“ řekla dotčeně. Omluvně jsem zvedla ruce v obranném gestu.

„Mám ho,“ vyjekla nadšeně a mě se ulevilo. Konečně můžu do sprch a pryč odtud. Voda byla fajn, až jsem zvažovala, že si dám matematiku pod kohoutkem tekoucí rozkoše, ale to by nesměla do sprch vpadnout tělocvikářka. Vyhnala mě, jako malé dítě. S vzteklým pohledem jsem se oblékla a vyšla z šaten.

„Lure!“ křikla další holka z Tiffaniny bandy.

„Tiff tě hledala. Máš za ní jít na záchodky. Prý jde o Joshe,“ předávala vzkaz. „Je v druhém patře,“ dodala za mnou. Tak copak pro změnu vymyslela dnes? Pokusí se mě tam zamknout? Praští mě pálkou a neomluví z hodiny?

S nechutí jsem vpadla do dívčí koupelny v druhém patře a zůstala stát jako opařená. Tak tohle bylo mnohem, ale mnohem horší. Připadala jsem si jako ve špatném filmu.

Na okně seděla Tiffany a mezi jejími stehny byly boky mého Joshe. Držel její tvář v dlaních…

Když mě Tiff zahlédla, přirazila si Joshe k sobě a přilepila se mu ke rtům. Povytáhla jsem překvapeně obočí.

„Joshi! Ne! Nevyjížděj po mně! Lure je moje kamarádka,“ zaječela a odstrčila ho. Josh byl v šoku.

„Pomátla ses? Ty mi strčíš jazyk do pusy a já po tobě vyjíždím!“ syčel, než si mě všimnul. Pak ztuhnul.

„Lure, tak to není!“ bránil se, ale já jen zavrtěla hlavou a utnula ho zvednutou dlaní. Oči jsem nespouštěla z Tiff.

„Lásko, věř mi,“ prosil.

„Ty koště vymetený,“ začala jsem a oba vyvalili oči. „Ty napomádovaná příšero z muzea. Ty kreaturo odporná. Ještě jednou na něj sáhneš a vyrvu ti chlupy z nosu!“ vrčela jsem na ni.

„On po mě vyjel. Viděla jsi to sama! Já ne, já bych ti to neudělala! Jsme kamarádky!“

„Nejsme kamarádky a on po tobě nevyjel. Josh by mi to nikdy neudělal. On není jako ti frajírci okolo. Josh mě miluje, což je pro tebe cizí pojem. Já mu věřím a ty už to konečně vzdej, nebo za sebe neručím,“ pěnila jsem a Tiff přestala dělat překvapenou.

„Však já tě odtud nějak dostanu, neboj se,“ zasyčela nenávistně,  a vykráčela z koupelny. Josh si mě mlčky prohlížel a lehce se usmíval.

„Co?“ vyjekla jsem stále v soptící náladě. Josh se kousl do rtů, aby se nezačal smát.

„Chlupy z nosu?“ vyhrkl nakonec.

„Mlč, nebo uvidíš,“ odbyla jsem ho a začala se smát.

„Ty mi věříš?“ nedal si pokoj. Když to znovu zopakoval, došlo mi, že to tak je. Vždycky na něj bylo spolehnutí a pokaždé to byl právě on, kdo mi přispěchal jako první na pomoc.

„Ani omylem,“ odfrkla jsem si a Josh se přikrčil.

„Ne?“ zašeptal výhružně.

„No, ani na to nemysli!“ vyhrožovala jsem mu pro změnu já a vyklidila pole. Utekla jsem.

Když byla polední pauza na oběd, zastavil mě před učebnou, ze které jsem vycházela, a vedl mě k parkovišti.

„Jdeme jezdit, draku,“ odpověděl na můj nechápavý výraz.

„Teď?“

„Jistěže.“

„Mám hlad.“

„Mám tousty.“

„Fuj!“

„Jo. Holt koláče budou až po práci,“ mrkl na mě a otevřel mi dveře.

Startování ušlo a dokonce jsem vyjela i elegantně z parkovacího místa.

„Drž se v limitu, ať nezaviníš havárku,“ prosil pobaveně.

„Nejsi vtipný,“ bručela jsem za volantem a málem si překousla jazyk.

„Jsi ve městě. Povolená rychlost je padesát. To nevíš?“ dobíral si mě. Svraštila jsem obočí. Jistěže jsem to věděla, ale to auto nejspíš ne. Svištělo čím dál rychleji.

„Asi nejdou brzdy,“ vydechla jsem vyplašeně.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 31. kapitola: