Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 28. kapitola

27.08.2010 (10:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3701×

Když jsem se druhý den ráno probudila, konečně jsem měla pocit, že je vše tak, jak má. Hlava se mi netočila a připadala jsem si silnější. Josh seděl u postele na zemi  a opíral si hlavu o mou matraci. Spal. Ve spánku svíral mou ruku. Musela jsem se usmát tomu pohledu. Ležel tam, blízko mě a byl připravený mi pomoct. Vzdal se pohodlí sofa nebo lůžka vedle mě, abych měla místo, a přesto tu byl. Neodpustila jsem si letmé pohlazení jeho tváře. V tu ránu byl vzhůru. Oči navrch hlavy. Pohledem mě zkoumal a dlaní mi sahal na čelo, ruce, tvář.

„Bolí tě něco? Nepotřebuješ vodu? Nechceš polštář?“ nabízel.

„Jsem v pořádku, děkuju,“ zachraptěla jsem. Josh se zkusmo protáhl. Nejspíš zjišťoval, jak moc si pochroumal záda z té nepohodlné polohy.

„Proč jsi nespal vedle mě, nebo na tom sofa?“ plísnila jsem ho.

„Nechtěla jsi mě pustit, Zázraku,“ culil se.

„Já?“

„Držela jsi mě za ruku a volala moje jméno ze spaní. Když jsem tě pustil, byla jsi jak utržená ze řetězu. Myslel jsem, že tohle bude lepší, než se na tebe dívat, jak jsi nešťastná,“ vysvětloval mi. On to dělal pro mě? Kvůli mému štěstí si tu lámal záda a nespal? Zato já asi spala až moc. Když jsem si to přebírala v hlavě, znovu mi docházelo, jaké můry mě děsily v horečce. Až moc jsem si je pamatovala. Dokonce jsem pokládala i tetu za sebe. Jiné světy? Možná existují jiné galaxie. Mluví se o stejných realitách, ale nikdo to nikdy nedokázal. Zmátlo mě to.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Josh a znovu mi sáhl na čelo.

„V naprostém,“ kývala jsem.

„Donesu ti snídani,“ slíbil a vstal.

„Budeš vařit?“ zděsila jsem se a Josh vystrčil vzdorovitě bradu.

„Já ne. Nechám to na Belle,“ mrkl a odešel. Letmo jsem se dotkla místa, kde se ještě před chvílí opírala jeho hlava. Zkusmo jsem se protáhla a převalila se ze zad na břicho. To byl ráj. Připadalo mi, že jsem celou tu dobu ležela jen na těch zádech… Celou tu dobu… Jak dlouho to bylo? Den? Dva?

„Ve skutečnosti týden,“ ozval se od dveří Edward a mile se usmál. „Ahoj. Josh ti to včera říkal, ale asi si to nepamatuješ,“ dodal.

„Ahoj,“ kuňkla jsem.

„Vypadáš líp než včera. Jak ti je?“ vyzvídal.

„Nevím, očividně je to nejhorší za mnou,“ odpověděla jsem a zkusila se posadit. Ihned byl u mě a pomohl mi.

„Horečku už nemáš. To je dobře. Doufám, že ti to nevadí, že tu jsem, ale Josh chtěl pomoct Belle a zároveň tě tu nechtěl nechat samotnou, kdyby náhodou. Ostatní jsou na lovu,“ vysvětloval.

„Josh tu zůstal? A vy taky? To mu to Nessie s Jacobem dovolili?“ divila jsem se.

„Nejsou tak přísní, věř mi. Sice to občas přehání, ale ono to není jen tak mít za potomky Auroru s Joshuou.“

„Tomu věřím,“ usmála jsem se.

„Zeptej se Taavettiho, co si s Jacobem užil. Ze začátku ho málem zabil. No a pak se narodil Josh a při té tychlosti měli jiné starosti,“ smál se. „Nestihli se vzpamatovat a měli dvě dospělé děti,“ dodal.

„Při té rychlosti?“

„Poloupíři dosahují dospělosti, nebo spíš vzhledu dospělého člověka během sedmi let. Když měl Josh sedmé narozeniny, vypadal jako osmnáctiletý.“

„Kolik je vlastně Joshovi?“ vyzvídala jsem. Docela jsem se zhrozila, kolik mu může být let.

„Neboj se. Joshovi je čerstvých osmnáct i v normálním životě,“ uklidňoval mě a koutky úst mu cukaly v zadržovaném smíchu.

„Nebála jsem se,“ odfrkla jsem si.

„Jistěže ne!“ zhrozil se na oko.

„Edwarde, říkal jsi, že jsou oba potížisté. Mluvíš o tom, co Josh dělal ve škole? O jeho minulosti?“ Připadla jsem si hloupě, ale zajímalo mě to. Rory tehdy říkala, že si holky domů nevodil, ale to ještě neznamenalo, že je netahal jinam.

„Josh je temperamentní. Nebudu ti ho tu vychvalovat do nebe, protože bych lhal. Je to kluk jako jiný v jeho věku. Jen je synem vlkodlaka a poloupírky a jeho sestrou je wolpirka. Než tě poznal, vyhříval se na výslunní pozornosti holek. Nebyl jako jiní členové rodiny. Místo toho, aby se držel zpět, šel do všho po hlavě. Vyhledával společnost lidí a neustále se pokoušel najít své místo. Štvalo ho, že je jen poloupír. Jenže nakonec se mu zalíbil styl playboye. Uvědomil si, jak působí na lidi a obzvlášť holky a začal žít. Stal se hvězdou střední a vypadalo to, že je svým způsobem spokojen, dokud ses neobjevila ty. Měla jsi ho vidět!“ rozesmál se. „Ty první dny přestal jíst, smát se… Byl neustále zamyšlený a podrážděný, protože tys ho nechtěla! Někdo si dovolil nechtít Joshuu Blacka!“ nepřestával se smát Edward. „Jenže ten jeho šok z tvého odmítnutí a ohromení ze tvého vzhledu přešlo do něčeho víc. Když tě přivedl sem, věděli jsme, že našel svou druhou část,“ zakončil s milým úsměvem Edward. Zrudla jsem. Já a druhá část?

„Samozřejmě do chvíle, než mu vyhořela ložnice a domem se prohnalo tornádo,“ mrkl. Došlo mi, že jen odlehčuje situaci, ale smích mi uvízl v hrdle.

„Já si to uklidil, dědo,“ ohradil se Josh ve dveřích a Edward se po něm ohlédl.

„Taky proto ti nic nevyčítám,“ smál se.

Bolela mě záda od sezení bez opěrky. Rozhlédla jsem se po pokoji a přemýšlela, kam si zalézt, abych neseděla jen tak. Edward se nadechoval ke slovům, když si Josh sedl za mě a přiměl mě, abych se o něj opřela.

„Není to lepší?“ vyzvídal šepotem.

„Mnohem,“ zavrněla jsem blahem, když má bolest zad polevila.

„Nechám vás. Dobrou chuť, Lure,“ popřál mi Edward a když odcházel, zavřel dveře.

„Pomlouval, že jo?“ mračil se Josh.

„Ale hrozně moc!“ vyhrkla jsem zděšeně. Samozřejmě jen na oko. Z přízemí se ozval smích.

„Neposlouchej! To nevíš, že kdo poslouchá, se o sobě nikdy nic hezkého nedozví?“ křikl Josh a podal mi podnos s jídlem.

„Srdíčko?“ smála jsem se toastu.

„Neboj, jen jsem ho vykrajoval. Opekla ho Bella,“ ujišťoval mě.

„Je škoda ho jíst, je krásné.“

„Měl jsem formu,“ špitl.

„Jo, jsi ve formě,“ souhlasila jsem.

„No, já myslel takové to malé vykrajovátko na cukroví ve tvaru srdce,“ opravil mě.

„Aha,“ kuňkla jsem a Josh se začal smát. Zase jsem za blbce!

„Jez, nebo ti to vystydne,“ pobídl mě a podal mi jedno ze srdíček. Naservíroval mi jej až k ústům.

„Doleva, doleva, víc… ještě kousek. Stop! Doprava…“ naváděla jsem ho, abych si mohla kousnout.

„Zázraku, víš jak blbě se krmí, když nevidím na tvou pusu?“ vrčel pobaveně Josh, když jsem spokojeně kousala do kusu toustu, zapatlaná od marmelády a másla.

„Nevím. Ham?“ vynutila jsem si další akci. Tentokrát měl lepší mušku než předtím. Trefil se napodruhé.

„Máš ještě hlad?“ vyzvídal, když jsem zhltla všechna čtyři srdce a hladově se rozhlédla po tácu.

„Ne, děkuju,“ lhala jsem. Natáhla jsem ruku pro hrnek s čajem, ale Josh byl rychlejší. Jenže když se s tím přiblížil k mému obličeji, znejistěla jsem.

„Joshi, asi se raději napiju sama, tohle by mohlo bolet,“ vyhrkla jsem. Z čaje se stále lehce kouřilo a mít jej vylitý na hrudi… Br!

Napila jsem se a vrátila mu hrníček. Celé tělo křičelo, že ho to nebaví sedět, ale uvnitř mě se nahromadil jakýsi přebytek energie. Muselo to nějak ven, ale jak? Chtěla jsem ji nějak vypustit, ale víčka se rozhodla, že budou těžká a břicho spokojené a já unavená.

„Chceš koupel?“ zašeptal Josh a pohladil mě po nacpaném břichu. Tetelila jsem se blahem.

„Za chvilku, ano?“ prosila jsem a Joshovi došlo, proč nikam nechci. I přes píchání v zádech jsem se nepohnula. Měla jsem hlavu opřenou o jeho rameno a vrněla spokojeně z jeho doteků na bříšku. Chtělo se mi spát.

„Co bys chtěla k obědu? Bella se ptá,“ zašeptal.

„To je jedno,“ vzdychla jsem a proti své vůli zívla.

„Lehni si,“ špitl a opatrně vstal. Podpíral mi záda, když jsem se kácela do polštářů. Bolest v zádech byla pryč a nic mi nebránilo usnout. Obzvlášť, když mě začal vískat ve vlasech.

„Zazpívej mi,“ škemrala jsem z polospánku a Josh se jen tiše zasmál. Sladký zvuk mi však prostupoval celým tělem, když začal pobrukovat pomalou a klidnou melodii.

„Tuhle napsal Edward, když jsem se narodil,“ zašeptal a já během první sloky usnula.

Zdál se mi sen. Byl zvláštně barevný, jako ty sny, kdy víte, že se vám to jen zdá, ale líbí se vám to. Jedovaté barvy křičely do všech stran a měnily se. Kolem mé hlavy vířili prazvláštní motýli a včely. Všechno bylo jiné. Ptáci štěkali, psi štěbetali. Slunce bylo modré a nebe žluté. Smrky kvetly a jabloně měly jehličí. Zvláštní místo, ve kterém jsem byla já a Josh. Ten sen se mi líbil. Josh měl na sobě jen javorový list a nic víc. Byl nahý… a já taky a nevadilo mi to. Dokonalý Eden. Napadlo mě, jestli ten list s podzimem opadá. Klidně bych si počkala. Josh mě vedl za ruku ohromným sadem plným obrácených stromů. U jednoho se zastavil a pohlédl do koruny. Napodobila jsem jeho pohled a vzhlédla. V koruně stromu bylo hnízdo a malá kukačka na nás upírala stejně zvědavý pohled. Byla oranžová. Divné! Vedle ní na větvi viselo jedno jediné jablko. To ptáče na mě písklo a pak mrklo. Hledala jsem očima odpověď u Joshe, ale ten jen pokrčil rameny a natáhl ruku, aby mi ovoce utrhl. Bylo neuvěřitelně sladké. I Josh ochutnal a poté jsme se svalili – k mému šoku přejedení – do trávy a on mě políbil. Byl sladší než to jablko. Líbal mě a hladil po celém těle. Věděla jsem a cítila, že je ta chvíle…

Vzbudila jsem se.

Za okny byla tma.

„Ou,“ posteskla jsem si.

„Copak? Bolí tě něco?“ ozval se Joshův hlas ze sofa. Doslova zahodil knihu a už u mě seděl.

„Propásla jsem den,“ stěžovala jsem si.

„To nevadí, ještě jich bude. Hlavně, že je ti líp. Máš hlad? Žízeň? Chceš si sednout?“ vyzvídal.

„Zatím ne. Nic nepotřebuju. Proč tu pořád jsi?“ zajímalo mě.

„Mám jít pryč? Chceš být sama? Já… Nevěděl jsem, že by ti to mohlo vadit, omlouvám se,“ šeptal smutně.

„Co?“ nechápala jsem. „No počkej! To ne! Tak jsem to nemyslela! Jen mě zajímá, proč tu jsi, když se mnou nic není. Jen spím a spím. Vždyť můžeš být venku s přáteli, nebo dole s rodinou, ale ty tu u mě sedíš a hlídáš mě.“

„Nehlídám tě, vážně ne. Dobře, možná trošku, ale jen kvůli té horečce. Nechci, aby se ti vrátila, a co když budeš něco potřebovat? Můžu být s přáteli anebo s rodinou dole, ale pravdou je, že bez tebe tam být nechci. Nějak potřebuju tvou společnost. Nevyděsil jsem tě?“ znejistěl. Došlo mi, že se tvářím, jako když jsem viděla ducha. Pusu dokořán a oči vytřeštěné. Jenže důvod byl jiný než strach. Šlo spíš o šok. O šok z toho, co řekl. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Jak mohl tenhle Adonis potřebovat mou společnost? Obyčejné holky z malého domku, bez peněz, bez budoucnosti, bez přátel… No moment! Já mám přátele. Mám Rory a Bellu s Edwardem a další členy jeho rodiny. Zesmutněla jsem. Mám za přátele upíry, vlkodlaky a wolpírku, ale mají i oni mě? Mám ještě tetu z krámku. Myšlenka na ni mi do hlavy nasadila opět několik vzpomínek, které mě provázely v horečce. Jenže tam i měly zůstat. Šlo jen o hru mé mysli a vysoké teploty.

Nebo ne?

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 28. kapitola: