Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 23. kapitola

21.08.2010 (10:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3653×

Jeho slova mi zněla v uších jako rajská hudba.

Kuchyni jsme domalovali už ve vzájemné shodě. Ale vnímala jsem, že Josh po mně pokukuje.

Pak nám došla barva a já zjistila, že se stmívá.

„Dal by sis něco k jídlu?“ zeptala jsem se nesměle. Půjde domů? Nebo tu zůstane? A jestli zůstane, co bude pak? Zemětřesení?

„Jo, něco bych slupl,“ přerušil moje myšlenky.

„Udělám sendviče.“ Otevřela jsem lednici a zaskučela. No jo, nejde elekřina! Fuj! Ale balíčky vakuově balené šunky a sýra přežily. Vytáhla jsem je a naplácala na toastový chleba. „Zapéct je nemám na čem, když nejde proud,“ podala jsem mu talíř a on na něj sice chvíli nevěřícně zíral, ale pak se do jednoho „toastu“ přece jen zakousl. Zašklebil se.

„Já… Joshi, myslíš, že máme nějakou šanci, když vyvolávám tornáda?“ vyhrkla jsem najednou a vzápětí si začala nadávat. Kruci, ta moje pusa! Bude si myslet, že ho uháním!

„To nevím, ale jsem pevně rozhodnutý, že to nevzdám.“ Potěšilo mě to. Upřímně jsem si myslela, že je konec. Na jednu stranu bych se mu nedivila, kdyby to ukončil. Měl na to plné právo. Sama bych se nejspíš zbláznila a utekla s křikem pryč. I teď jsem měla nutkání vzít nohy na ramena. Přitom mi tu bylo tak krásně. Josh se znovu zakousl do studeného sendviče a lokl si z lahve vody.

„To je hnus,“ stěžoval si a šklebil se.

„Já vím, není to teplá večeře od Belly, ale nikdo tě nenutil se mnou večeřet,“ smála jsem se, abych zamaskovala zklamání a ponížení.

„To není,“ odfrkl si a vstal ze zaprášeného gauče. srdce v hrudi se mi vzbouřilo. Kam jde?

„Už prcháš?“ převrátila jsem to v žert, ale moje vnitřnosti se zmenšily.

„Divíš se?“ zasmál se. Zavrtěla jsem hlavou.

Čekala jsem alespoň polibek na dobrou noc, nebo nabídku, že tu se mnou zůstane, ale Josh mi jen mávl na pozdrav.

„Je to jed,“ křikl a zmizel. Osiřela jsem. Zdi byly opět černější a ticho hlučnější. Nikdy bych neřekla, že může být ticho tak hlasité. Dokousala jsem zbytek toustu a lokla si vody. Byla ledová. Chtělo by to trochu tepla, pomyslela jsem si. Jenže to byl luxus, který jsem já paličák, odmítla. Nejsem blbá?

Využila sem zahřátého místa na gauči a rozhodla se nepřemisťovat do studené ložnice. Přeci jen je to v tuhle chvíli jedno, jestli dám přednost studené a čisté posteli, nebo teplému a špinavému gauči, když jsem zmrzlá a zpocená. Byla tu tma. stíny kolem mě dostávaly zlověstné obrysy a chvilkami bych přísahala, že se hýbou. Stočila jsem se do klubíčka a přitiskla si kolena k bradě. Přes hlavu jsem si přetáhla deku a modlila se, aby už bylo ráno. Jenže spánek se nedostavil. Místo toho jsem začala vnímat zvuky kolem mě. Ztuhla jsem. Myš? Ne. Je na ně zima, ale proč tedy vrzla podlaha v chodbě? Teď zase! Do prčic, co to je? Zašustění koberce? Nějaká látka. Jako by tu někdo byl! Blbost, kdo by tu byl? Někdo tu je! Srdce jsem měla až v krku a pokoušela jsem se nedýchat. Hlava se mi točila z nedostatku kyslíku. Něco tu škrtlo! Pyroman? Bože, pomoz mi! Prosila jsem se zavřenými víčky. Jen halucinace! Jen halucinace! Klid! Halucinace! Do háje, kroky!

Počítala jsem vteřiny do chvíle, kdy mě zloděj objeví. Nemohlo to trvat dlouho. Když mě nenajde, tak to tu stejně podpálí a já uhořím! Alespoň mi bude teplo, pomyslela jsem si suše. Á kroky jsou blíž! Stupňují se! Zesilují a blíží se. Našel mě! Taky kdo by mě nenašel? Měla jsem jít do ložnice, tam bych měla krapet šanci, ale tady! No skvělé. Oheň! Slyšela jsem, jak se blíží. skrz deku ke mně prosvítalo mihotavé nažloutlé světlo. Z několika stran. Uhořím tu, to je jasné, skučela jsem v duchu. Vážně je možné, že si mě doteď nevšiml? Adrenalin v krvi sílil. Bylo mi horko a přitom jsem cítila, jak mi mrznou prsty u nohou. Dostávala jsem křeč do levé nohy a pravou ruku jsem pomalu necítila. Odumírala zkroucená pod mým tělem. I kdyby musela upadnout, nehnu se! Ten zloděj se tu stále promenádoval, aniž by zaregistroval kupu hmoty na gauči. Co tu chce? Co tu krade? Vždyť tu nic není? Jen já a o to by nejspíš milerád přišel. Co bude, až mě najde? Šum a nepatrný hluk ustal. Jestli mě nenašel doteď, právě přišla ta chvíle. Lure, připrav se! Teď umřeš! Napnula jsem všechny svaly ve svém těle. Nepatrné šustění látky a tupé kroky sílily s jeho přibližováním. Zrychlily a já naposledy zadržela dech. Deka mi zmizela z tváře a já semkla víčka a vystřelila pěstí do prázdna. Zároveň jsem vykopla ztuhlou nohou a zařvala.

„Neječ!“ vrčel hlas a pokoušel se mě umlčet. Zakryl mi pusu, ale já ještě nehodlala umřít. Kousla jsem ho, až sykl bolestí. Znovu jsem máchla do prázdna a zasáhla cíl.

„Co tě posedlo? Uklidni se! Nech… Lure! Dost… Lure… Lure! Lure, přestaň do prčic!“ zařval na mě hlas tak silně, že jsem na sekundu zaváhala. Využil toho. Chytil moje ruce a přišpendlil mě ke gauči.

„Otevři oči, blázne!“ poručil.

„Dělej!“ zařval a moje víčka se rozevřela jak lastura. Nade mnou byl jen stín chlapa.

„Nechte mě,“ špitla jsem.

„Nechtě mě? Lure! To jsem já!“

„Joshi?“ znejistěla jsem.

„Kdo jiný, cvoku? Páni, nevěděl jsem, že máš vůči mně až takovou averzi, Zázraku,“ smál se. Měl obličej kousek od mého a moje ruce stále tiskl k opěrce gauče. Přesto jsem neodolala radostnému vyjeknutí doprovázenému polibkem. Přitiskla jsem mu své rty k těm jeho. Chutnal božsky a svobodně. Byl to on! Josh! Žádný zloděj, nebo pyroman! Josh! Líbala jsem ho jako o život. Hladově, náruživě. Jeho prsty mi svíraly zápěstí víc a víc. Nakláněl se nade mnou a nebránil se. Pokoušela jsem se mu vymanit ze sevření, abych si jej stáhla do objetí, ale můj pohyb ho probral.

„Pojď jíst, Zázraku,“ vzdychl a chvilku zaváhal, než mě pustil a odtáhl se.

Až teď sem si všimla toho, co jsem pod dekou považovala za oheň. Po pokoji byly rozmístěné svíčky a na stole proutěný koš.

„My máme jídlo?“ zašeptala jsem.

„Jistěže. Říkal jsem ti, že jsem tu hned. Chvilku to trvalo. Bella dodělávala moučník,“ vysvětloval.

„Neříkal jsi, že tu jsi hned. Jen ses vztekal, že je to jídlo jed a pak jsi odešel,“ stěžovala jsem si. Josh si mě změřil pohledem, než se začal tiše smát.

„Říkal jsem: Jsem tu hned. Neloučil sem se, protože jsem věděl, že se vrátím. Vždycky se k tobě vrátím,“ sliboval.

„Nezlobí se u vás, že tam nejsi?“ vyzvídala jsem.

„Vůbec ne. Jsou rádi, že tu nejsi sama, když takhle trucuješ. Emmett uzavírá s tátou sázku, za jak dlouho tu uhořím, až budeme dělat elektriku, ale neboj. Neuhoříme, protože elektriku vážně necháme odborníkům. Přijdou zítra v poledne.“

„Nic od vás nechci, co na tom nechápeš?“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu. „Nejsem na prodej!“

„Kdo to řekl? Vždyť si to zaplatíš, připrav si peněženku,“ smál se. Jenže to, co on nevěděl bylo, že má peněženka pláče. Nic v ní nebylo.

„Zítra ještě ne. Chvilku to musí počkat. Tousty nejsou špatné. Naučím se mít je ráda,“ vymlouvala jsem se.

„Lure. Zítra se udělá elektrika. Nediskutuju. Nenechám tě tu mrznout. Buď to přijmeš, nebo tě unesu zpět k nám domů,“ vrčel.

„Ok, ale necháš mě to splatit,“ trvala jsem si na svém.

„Jistěže, nic jiného bych od tebe nečekal,“ mrkl a otevřel koš s jídlem. Zavonělo to koláčem a kuřetem. Brambory a zelenina, hm… teplé jídlo! Jupí!

„Jo a zítra jdeš do školy,“ zamumlal mezi sousty.

„Nejdu,“ odsekla jsem.

„Jdeš, jinak tě vezmou holky na nákupy. Toho by ses měla bát,“ mumlal.

„Miluju školu, už se tam zítra těším,“ vyhrkla jsem a Josh se rozesmál.

„Chceš vážně nocovat tady?“ vyzvídal.

„Jistěže ne. Půjdu do ložnice,“ rozhodla jsem se a pokoušela se nemyslet na tu zimu.

„Fajn. V tom případě pro tebe mám další prezent,“ konstatoval a vstal.

„Koho?“

„Spíš co. Vydrž,“ křikl a nakonec se zastavil a otočil zpět ke mně.

„Rozuměla jsi mi?“

„Mám vydržet,“ opakovala jsem a Josh spokojeně kývl. „Nejsem hluchá,“ dodala jsem. Tentokrát povytáhl pobaveně obočí. Když se vrátil, nesl velkou krabici.

„Krabic tu je dost, nemusel sis dělat škodu,“ smála jsem se.

„Pojď,“ vybídl mě a zamířil nahoru.

„Hele, jak víš, kde mám pokoj?“ přemýšlela jsem, ale nakonec jsem to vzdala. Vždyť to bylo jedno.

Josh začal z krabice vyndávat věci na zem před postel. Autobaterie, kabely, větrák…

„Co to?“ nechápala jsem.

„Naše topení pro dnešní noc, Zázraku.“

„Jak?“

„Tohle dáme sem a támhle to zapojíme tady a…“ odmlčel se dramaticky, než otočil kolečkem u větráku. Lopakty se roztočily, větrák rozkřičel a vzduch…

„Pane bože! Teplo!“ vyjekla jsem nadšeně a vrhla se před větráček. Josh se posadil kousek vedle mě a pořádně mi upravil deku na zádech. Vychutnávala jsem si ten vzduch a tetelila se blahem. Josh se opřel o nohy postele a stáhl si mě do náruče. Poslouchala jsem jeho tlukot srdce a bylo mi fajn. Ta jistota tepla mě uspávala. Unášelo mě to do říše snů. Poslední, co jsem cítila, byly jeho ruce, jak mě zvedají ze země a někam mě nesou. Na moment byla zima, než přese mě přehodil ledovou deku a provizorní větrák držel tak, že teplý vzduch proudil pod peřinu a mě bylo božsky. Zdálo se mi o rozkvetlém sadu, kde květy padaly místo deště z nebe. Byla jsem tam já a on. Měl bílou košili a stejně zbarvené kalhoty. Na krku se mu třpytil medailonek a zářil. Moje kůže byla lesklá jako ta jeho. Jenže něco bylo jinak. Nebyla to moje obvyklá bledost. Byla jiná. Děsivá. Probudila jsem se zpocená a vyděšená. Co to bylo? To nechci! Podívala jsem se na svého společníka, který tiše oddychoval vedle mě. Jeho paže mě objímala přes peřinu a usmíval se. Věděla jsem, že upíři jsou nesmrtelní, ale jak je to s poloupíry? Větrák už dávno neběžel. Nejspíš došla baterie, ale mně bylo teplo. Dívala jsem se z jeho náruče do okna. Probouzel se nový den. Od úst mi šla pára a zvenku jsem slyšela zpěv ranních ptáků. svět se budil. Tohle byla první noc, kterou jsem přežila v jeho náruči bez tornád, vodopádů, nebo ohnivých postelí. Taky bez vášně a chtíče. Došlo mi, že jsem mu prostě usnula v náruči, aniž sem mu popřála dobrou noc. Tak si počkám, až se probudí a budu první.

„Dobré ráno, krásko,“ zašeptal vedle mě Josh.

Sakra, tak příště!

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 23. kapitola: