Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 20. kapitola

17.08.2010 (20:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4287×

Byla jsem ze sebe tak nadšená, že mi ani nedošlo, jak rychle jede Josh na motorce a ani mi nedocházelo, že vůbec na té motorce jedu já. O to horší pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že jsem dobrovolně a bez rozmýšlení vlezla pod společnou peřinu a přitiskla se k Joshově nahé hrudi. Až tlukot jeho srdce, který zklidnil to mé, mě probral z transu. Hlasitě jsem polkla a ztuhla. Zase něco podpálím?

„Už ti to došlo?“ zasmál se a zesílil sevření svých rukou omotaných kolem mého těla.

„Co?“

„No to, že jsme v domě sami,“ vysvětlil a mně se přitížilo.

„Já to vím,“ lhala jsem, což ho opět rozesmálo.

„Tak to se mi ulevilo.“

„Kde jsou všichni?“

„Slaví moje narozeniny. Lovem,“ dodal.

„To je každý rok?“

„Řekl bych spíš dvakrát ročně. Minimálně.“

„Jak to?“

„No, Roryiny narozeniny jsou to samé.“

„Taky přijíždějí všichni?“

„Jo. Většinou potom odjíždíme na celý srpen do Španělska k Manu a Skye.“

„Celý měsíc v Evropě?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Jo. Bývá to fajn. Eternidad je báječná,“ rozplýval se. Cítila jsem kdesi v hrudi bodnutí a z neznámých důvodů mi přišla tahle Eternidad nesympatická.

„Jak vypadá ta Eternidad?“ vyzvídala jsem nenápadně.

„Je nádherná. Musela bys ji vidět. Všichni jí jsou uchváceni. Neuvěřitelně září. To je možná tou přemírou lásky, kterou jí dáváme.“

„Všichni?“ vyhrkla jsem.

„Ne, jen muži. Holky ji moc nemusí. Nejraději by ji kolikrát utopily na dně oceánu, protože má víc pozornosti než ony.“

„Hm,“ odsekla jsem a Josh znejistěl.

„Děje se něco?“

„Nic,“ sykla jsem a odtáhla se od něj.

„Co je?“

„Nic!“ zopakovala jsem.

„Lure?“ oslovil mě opatrně.

„Dobrou noc,“ prskla jsem a otočila se k němu zády.

„Co jsem udělal?“ vyzvídal.

„Něco mi řekni, Joshuo Blacku. Proč nejsi s Eternidad, když je tak krásná?“ vyštěkla jsem a posadila se na posteli.

„No, protože není jen moje. Dělíme se o ni,“ vysvětlil nechápavě. Co k tomu bylo k nepochopení?

„Takže to je taková španělská kurvička?“ vrčela jsem. Josh byl chvíli ticho, načež se začal neuvěřitelně smát. To mě dožralo ještě víc. Odhodila jsem peřinu a chystala se nocovat mezi stromy.

„Počkej, ty blázne žárlivý!“ prosil a strhl mě zpět do peřin.

„Nech mě!“ vrčela jsem a pokoušela se s ním prát.

„Dej mi pusu, žárlivko,“ smál se.

„Trhni si, Blacku. Řekni si Eternidad.“

„Nemůžu. Je daleko a pak… Byl bych nejspíš samá tříska,“ dodal, a jelikož jsem mu polibek nechtěla dát dobrovolně, vzal si ho sám.

„Au!“ vyjekl, když jsem ho kousla do jazyku.

„Tyf me koufla,“ vrčel.

„Patfí ti to,“ pitvořila jsem se.

„To boí,“ stěžoval si a zkoumal prsty jazyk.

„Eternidad ti to pofouká,“ odsekla jsem.

„Eternidad je plachetnice,“ odpověděl mi už normálně.

„Loď?“ vyjekla jsem a hlas mi přeskočil o celou oktávu, jak jsem byla v šoku.

„Jo, žárlíš na kus dřeva a já kvůli ní málem přišel o jazyk. Nějak ji už nemám rád,“ mumlal.

„Promiň,“ kála jsem se. Konečně mi došlo, jak trapná jsem. Žárlit na loď můžu vážně jen já. Jenže on mi tu myšlenku, že je to ženská, nijak nevyvracel.

„Bolí to,“ zopakoval.

„Chceš to pofoukat?“ vtírala jsem se a lísala. Políbila jsem ho do koutku úst. Jemně a lehce. Ztuhl a vyčkával.

„Au, au,“ vybídl mě. Tiše jsem se zasmála a znovu ho políbila, tentokrát na hranu brady.

„Au, au, au!“ přehrával. Mým cílem byl jeho krk. Tam jsem chvilku setrvala, dokud nezačal příst jako kočka.

„Ještě to bolí?“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Hrozně moc. Au, au…“ mumlal monotónně a natočil hlavu tak, abych měla lepší přístup. Když jsem mu dlaní přejela po hrudníku, vzdychl a strhl si mě pod sebe. Jednu nohu přehodil přes má stehna a omezil mi pohyb. Ruce mi přišpendlil za hlavou a pozoroval mě. Tedy myslela jsem si to, protože byla tma. Po chvilce ticha jsem ucítila ledový dotek na svém ušním lalůčku. Zatajila jsem dech. Líbal mě. Všude, kam jen dosáhl v téhle nepraktické poloze, a se mnou se točila celá ložnice.

„Jsi nádherná,“ zašeptal a mě to přišlo spíš jako vítr, který šálí můj sluch. Zatočila se mi hlava a ať jsem chtěla nebo ne, myslí se mi znovu rozběhla slova… „Točím se, točím ve víru,

jak malá loďka z papíru, jak listí z větví servané, co větrná smršť přivane.“ Jen koutkem mysli jsem vnímala Joshova další šeptaná vyznání.

„Ne, jsi víc. Pro tebe bych vyvraždil svět. Afrodita přišla o svou vládu, když ses narodila,“ šeptal, ale já slyšela každé druhé slovo. Pokoušela jsem se kočírovat levitaci pokoje. Připadala jsem si jako uprostřed tornáda… „Ten vítr vane v žilách mých jak tisíc smrští větrných, a jako uragán se žene tmou, tak ženeš vpřed i touhu mou.“

Náhle prudký poryv větru rozrazil  okna pokoje a vtrhl dovnitř. Strhl záclonu, jedna polovina okna narazila na zeď a nás zasypal déšť střepů. Josh ztuhl.

„Lure?“

„Hm,“ špitla jsem.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se. Nadechla jsem se k odpovědi ve chvíli, kdy do pokoje vpadla Alice.

„Zmizte odtud, to bude zlý!“ křikla a než jsem mrkla, stála jsem opět jen ve spodním prádle na chodbě jejich domu, zabalená v peřině. Josh vedle mě jen v boxerkách měl ruce svěšené před rozkrokem a poslouchali jsme. Z pokoje se ozývaly divné zvuky. Rány, meluzína, hučení…

„Co to je?“ vyzvídal Josh a poslouchal u dveří.

„Tornádo,“ odpověděla nevzrušeně Alice.

„Tor co?“ zahřměl.

„Tornádo. Takové to vzdušné monstrum, co bere vše, když to není přidělané k jádru planety,“ vysvětlila a já se pokusila zdekovat.

„Kam ses vydala?“ houkl na mě, až jsem nadskočila.

„Potřebuju na vzduch,“ vyhrkla jsem první blbost, která mě napadla. To o vzduchu jsem si možná mohla nechat pro sebe.

„Tak to vypadá, že má Rory další noc nocležníka a gauč v obýváku také,“ zašeptala Alice a nenápadně vyklízela pole. Josh stál u dveří svého pokoje. Kliku svíral v dlani a zíral do země. Nehýbal se a nemluvil. Věděla jsem, že bych měla něco říct. Něco udělat.

„Joshi, já…“

„To nic. Já to chápu. Je už pozdě. Měli bychom jít spát. Zítra je oslava a já mám nejspíš hodně práce,“ skočil mi do řeči.

„Mrzí mě to,“ vzdychla jsem.

„O nic nejde. Tornádo je nejspíš pryč. Už tam je ticho. Jdi spát. Jen zkontroluju škodu a půjdu taky,“ ujišťoval mě a otevřel dveře. Zakryla jsem si pusu, když jsem uviděla tu spoušť. Zlatý požár. Vše, co bylo ze dřeva, bylo na třísky. Vymlácená okna, stržené závěsy, poničené reprobedny a drobné předměty, které měl Josh mezi knihami.

„Joshi, je mi to líto, vážně,“ prosila jsem o odpuštění.

„Jdi spát, prosím,“ zašeptal. Natáhla jsem se v naději, že mě políbí, ale odtáhl se.

„Dnes už bylo pohrom dost,“ vzdychl. Měla jsem v očích slzy. Tohle bylo to nejhorší. Zvládla bych i tři tornáda na holou kůži, ale jeho chladný přístup…

„Chci ti něco dát,“ vzdychla jsem. I kdyby mě poslal v zápětí do háje, chtěla jsem, aby to měl.

„Je po mé mamince. Tedy po té biologické i po Slunečnici. Nejde otevřít, ale je to celý můj život a to, čím jsem. Chci, abych ho měl ty,“ vzlykala jsem a sundala si z krku medailonek. Natáhla jsem k němu ruku, ale jelikož se na mě nedíval, musela jsem svůj ubohý dárek pověsit na kliku u dveří. Takhle jsem si to nepředstavovala.

V mrákotách jsem vběhla k Rory do pokoje.

„Jsi v pohodě?“ vyzvídala rozespale.

„Potřebuju šaty,“ vzlykla jsem.

„Co je? Proč?“

„Jdu domů.“

„Kam? Neblázni, vždyť tam nic není. Ještě minimálně týden nebude.“

„Tak jdu k tetě, to je fuk. Prostě jdu,“ vrčela jsem a celá se třásla.

„Co se stalo? Josh ti něco udělal? Kretén! Já ho zabiju,“ vrčela a vyhrnula se z pokoje. Nečekala jsem. Stáhla jsem její oblečení ze židle a vyběhla z domu. Na prahu jsem narazila na Alici s Edwardem.

„To není dobré,“ vzdychl, když mě viděl.

„Nech to být,“ prosila jsem a hnala se dál.

„Počkej, cvoku! Vezmu tě k ní,“ klidnil mě Edward a Alice mezitím vyjela s autem z garáže. Vyměnili se rychleji, než jsem mohla mrknout.

„Nebudu s tebou mluvit,“ vrčela jsem přes slzy.

„Nemusíš. Stačí, že mě Josh nezabije za to, že jsem tě nechal jít samotnou,“ odpověděl.

„Jemu to je nejspíš fuk,“ vzdychla jsem a utřela si nos do Roryiny košile.

„Není, nevěř tomu. Jen je sám zmatený. Má pocit, že ho odmítáš a jen se mu to bojíš říct. Neví nic o tom, jak to cítíš ty,“ vysvětlil.

„Jak tohle víš?“ zarazila jsem se.

Edward semknul rty, chvíli váhal a pak odpověděl. „Slyším vás. Slyším vás oba, ale nerad se pletu do osobních záležitostí. Musíte si to vyříkat mezi sebou.“ Znovu zaváhal, ale pak přece jen pokračoval. „A Lure… Jasper cítí, že máš Joshe ráda, ale já vím, že jsi zmatená. Nejsi zvyklá se na někoho spoléhat, protože na nikoho v tvém okolí nikdy spolehnutí nebylo. Ale pochop, že v naší rodině je to přesně obráceně. Josh je odmalinka zvyklý se na nás spoléhat – vždycky jsme tu pro něj byli a vždycky budeme. Nezná tvůj způsob života a nechápe ho. A tak si to přebral po svém. Myslí si, že ho nechceš, a tenhle tvůj útěk ho v tom jenom utvrdí. Musíte si to vysvětlit, jinak budete nešťastní. Oba.“¨

Tekly mi slzy. Já už nešťastná byla a bolelo mě to… jenže teď jsem neměla sílu se tam vrátit a znovu čelit té jeho bolesti. Spoléhat na něj? Nevěděla jsem jak.

„Odvez mě, prosím,“ špitla jsem a Edward už nic nenamítal.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 20. kapitola: