Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 18. kapitola

15.08.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4309×

„To je ono!“ vyjekla Rory a mávala mi před nosem kusem papíru. Marně jsem se pokoušela zaostřit, a když už mi to začalo lézt na nervy, chytila jsem ji za ruku a vytrhla jí list z ruky. Měla jsem na ni vztek, protože mi o Joshových narozeninách řekla na poslední chvíli. Prý jí to on sám zakázal, blázen.

„Medovník?“

„No jasně! Miluje med. To zvládneme,“ ujišťovala mě a vytáhla z lednice malou plechovku.

„Co s tím?“

„To dáme vařit,“ culila se. Napustila do hrnce vodu a ponořila plechovku.

„Co dál?“

„Musíme počkat,“ odpověděla s pohledem upřeným do hrnce. Přes rameno jsem nakoukla také. Plechovka si tam ležela a nic se nedělo. Byla to nuda.

„A pak?“

„Co tam píšou?“ vyzvídala.

„Nad párou v misce šleháme máslo, cukr, vejce, med a smetanu. Budeme mít krém, který nebude hustý. Do mísy si vysypeme mouku, smícháme s jedlou sodou a přidáme vlažný krém. Vypracujeme těsto, které zabalíme do mikrotenu a dáme do lednice odpočinout asi na hodinku,“ citovala jsem.

„Jak vypadá jedlá soda?“ vyhrkla Rory a zírala do lednice.

„Myslím, že tam ji nenajdeme,“ konstatovala jsem.

„Kde tedy?“

„Co špajz?“ navrhla jsem. Měla jsem se vsadit, byla tam. Malá krabička. Sotva postřehnutelná.

„Jak uděláme tu páru?“ nadhodila jsem nejistě.

„Ta jde z vody ne? Asi dáme vařit vodu a nad tím to budeme držet,“ spekulovala Rory.

„Fajn, ale drž si to sama. Nehodlám se spálit.“

„Citlivko,“ odfrkla si Rory a následovala své pokyny. Když už podruhé zahodila pálící misku, vzdala to.

„Co když to na ten hrnec prostě položíme?“ navrhla jsem a Rory mě propálila vražedným pohledem.

„To´s to nemohla říct před třemi spálenými prsty?“ vrčela.

„Mohla,“ odpověděla jsem a dusila se smíchy.

„Co dál?“ odbyla mě, když se té hmotě v míse dalo říkat krém.

„Nasyp tam tu mouku,“ vybídla jsem ji.

„Nad hrncem?“ vyhrkla.

„Neříkají, že se to má sundat,“ krčila jsem rameny.

„Ale říkají, že ten krém se přimíchá až potom. Radši to sundáme,“ rozhodla. Když byl potom náš výtvor v lednici a chrupkal v sáčku, vrátily jsme se k pozorování plechovky. Malé bublinky ji olizovaly ze všech stran.

„Z těsta si uděláme pět kousků, které máme přikryté, aby neoschly. Na pečícím papíře si vyválíme placku cca 2–3 mm silnou a vykrojíme kolo o průměru 22 cm. Zbytky těsta si dáváme stranou a pak z nich uděláme placku a její díl použijeme na ozdobu. Vykrojené kolo si přeneseme i s papírem na plech a upečeme v předehřáté troubě na 180° C cca 4 min. Upečené kolo si necháme vychládnout na papíře dokud nezchladne a bude se dobře přenášet. Takto upečeme všechny kola,“ přečetla jsem o hodinu později.

„Máš pravítko?“ zeptala se Rory.

„Ne,“ odpověděla jsem ji smrtelně vážně.

„Nechápu, jak to babička dělá, ale vždycky to zvládne bez pravítka,“ spekulovala Rory a prohlížela si hroudu.

„Jaký je rozdíl mezi pečícím papírem a normálním?“

„Normální není pečící,“ odpověděla jsem a obě jsme se začaly smát.

Po půl hodině jsme před sebou měly pět kol. Každé jinak velké a tlusté, ale upečené.

„Já říkala, že s pravítkem to bude lepší,“ vrčela Rory.

„Možná bychom měly vyndat tu plechovku,“ vyhrkla jsem. Plech v hrnci řádil, jak deset čertů.

Rory ji vytáhla jakýmsi udělátkem a položila ji na kuchyňskou linku.

„Podej mi nůž, prosím,“ houkla přes rameno ve chvíli, kdy jsem ji už nůž podávala a ve dveřích se objevila Bella. Rory se rozpřáhla a bodla.

„Ne!“ zařvala Bells, ale bylo už pozdě. Plechovka se v Roryiných rukou otřásla a obsah se roztřískl po kuchyni.

„No fuj!“ sykla Rory a okamžitě si otírala sladkou hmotu z obličeje. Bella jí sekundovala a mokrou utěrkou jí pomáhala odstranit pleťovou masku ze žhavého karamelu.

„Neotevíráme teplé! Plechovka by vystříkla,“ špitla jsem slova, která byla napsána malými písmenky u strany textu. Rory mě opět probodla pohledem. Omluvně jsem pokrčila rameny.

„Chcete pomoct?“ nabídla Bella a já s Rory jsme rozhodně kývly. Braly jsme ji všemi deseti. Ve výsledku to Bella ukmochtila za nás a my si lízaly poraněná místa. Popálené prsty, opařený obličej a přibouchnuté ruce v lince. Bella byla jak smršť. Pobíhala po kuchyni, míchala, lepila, sestavovala, a když konečně zavřela dveře od lednice, otočila se na nás.

„Spoléhejte na to, že si vás Taav s Joshem vezmou kvůli hezké tváři, protože v kuchyni jste nepoužitelné,“ smála se nám. Obě jsme vzdorovitě vystrčily brady.

„Nechte to do zítra uležet. Dnes je to ještě nejedlé, ano?“ vybízela nás.

„Nejsme blbé, babi,“ vrčela Rory a na Bellině tváři se odrazil zvláštní pochybovačný výraz.

„Kluci se vrátí po obědě, tak můžete zatím zmizet,“ konstatovala Bella a pokoušela se setřít zaschlé sladké mléko na lince. Zmizely jsme jako pára nad hrncem.

„Co pro něj máš?“ vyzvídala jsem.

„Nová kola na tu jeho rachotinu,“ smála se Rory.

„To je ale drahý dárek,“ vydechla jsem.

„Ne, když jsi Blacková,“ mrkla na mě a já smutně sevřela medailonek na krku. Můj dárek pro něj. Když jsem na to pomyslela, věděla jsem, že je to on. Ten pravý dárek, který mu chci dát. V medailonku byl můj život, můj svět a já. První krůček. Nikdy nešel otevřít, tak jsem se s tím smířila a teď mi přišlo vhodné poslat ho dál. Kdo jiný by měl mít můj medailon než Josh?

„Rory, já musím ještě do krámku, přijdu brzo, slibuju,“ vykoktala jsem. Potřebovala jsem se poradit.

„Tak vydrž. Za chvíli tu jsou. Skočíš tam večer. Odvezu tě,“ prosila a já rezignovaně kývla. Do večera to počká.

Mluvily jsme o všem možném. O minulosti její i mé. Rory mě trpělivě poslouchala a já mluvila víc než kdy jindy.

„To s vašima mě vážně mrzí,“ zašeptala.

Nadechla jsem se k odpovědi, když se na příjezdové cestě objevilo auto.

„Zlato, jsem doma!“ křičel vysmátý Josh a objal mě.

„Chyběl jsem ti?“ šeptal.

„Ani ne,“ odfrkla jsem.

„Ložnice je prý už funkční,“ mrkl na mě a ve mně hrklo.

„Jo?“ culila jsem se na oko.

„Neboj, jen chci pomoct se zařízením,“ ujišťoval mě.

V jeho pokoji bylo prázdno, ale strop byl opět stropem. Naštěstí.

Emmett s Edwardem přinesli jednotlivé kusy nábytku.

„Rozestav si to už sám,“ zamručel Emm a zavřel za sebou.

Joshua sundal z postele malou skříňku a na její rošt položil velkou matraci.

„Líbí?“ zeptal se. Postel byla podobná tamté. Jenže nebyla ohořelá.

„Velká,“ vydechla jsem.

„Myslíš? Já bych řekl, že se tam oba nevejdeme,“ vyhrkl.

„Určitě jo, věř mi,“ brzdila jsem ho a v krku měla knedlík. Ten týden v Roryině pokoji byl pohádkový a teď, když už měla přijít ona noc, bylo mi opět úzko.

„Lure?“ oslovil mě a mně došlo, že vyplašeně civím na tu postel.

„Zase jsem něco plácl, viď?“ Zavrtěla jsem nepřesvědčivě hlavou.

„Zázraku, nelži. Vidím to. Jsem blbec. Řekl jsem to špatně. Nemyslel jsem, že tam máme hned skočit. Jen jsem pro tebe chtěl pohodlí. Jestli chceš, můžu spát na zemi ve spacáku,“ nabídl.

„Do spacáku můžu já, jsem tu navíc,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si slova mohla v hlavě srovnat.

„Ne. Tohle je teď tvoje ložnice a já klidně budu spát venku, když budeš chtít. Já tě vážně nechci nutit. Jestli se mnou nechceš sdílet postel, pochopím to, ale nesnesl bych pomyšlení, že se mě bojíš,“ zašeptal.

„Já se nebojím tebe. Já se vlastně vůbec nebojím,“ lhala jsem si do kapsy.

„Je to vidět,“ zasmál se suše.

„Omlouvám se.“

„Není důvod. Já to chápu. Tedy spíš se snažím. Jak řekla Bella. Pošramotila jsi mi ego a stále ho dráždíš.“ Chtělo se mi zavýt jako psovi.

„Nechci tě pošramotit,“ kuňkla jsem a Josh se rozesmál.

„Jen šramoť, alespoň mi někdo shodí hřebínek,“ tišil mě a schoulil si mě do náruče. Stáli jsme mezi nábytkem a krabicemi, když se z přízemí ozval pro mě cizí hlas.

„Návštěva!“ Josh nepatrně ztuhl, načež se hlasitě rozesmál.

„Pojď. Je na čase představit ti další členy Cullenovic klanu, budou se ti líbit.“ Zatočila se mi hlava. Kolik jich je?

V přízemí se objímala skupina lidí. Sem tam jsem zahlédla malou a drobnou dívku s havraními vlasy a vysokého blondýna. Mísila se tam i zrzavá žena s dalším blonďákem v kravatě. Dlouhonohá černovláska a olivový chlap.

„Kde je Junior?“ vyhrkl ten olivový a rozhlédl se po pokoji.

„Neříkej mi Juniore,“ zavrčel na oko Josh a pořádně mu potřásl rukou.

„Má sílu, prcek, co?“ smál se.

„Jsem rád, že jste přijeli,“ smál se Josh a šel z náruče do náruče. Když skončilo vítání, konečně si ta dlouhonohá všimla mé přítomnosti.

„To je ta Lure?“ vyhrkla pobaveně. Vzhledem mi připomínala Bellu.

„Omlouvám se,“ zašveholil Josh a objal mě kolem pasu. Spolkla jsem strach a pokoušela se moc nerudnout. Rory se s dlouhonožkou objímala podobně.

„Lure, tohle je dědeček Carlisle a babička Esme,“ řekl a ukázal na zrzku a blonďáka s kravatou.

„Teta Alice a strýček Jasper,“ kývl směrem k malé černovlásce a druhému blondýnu a nakonec ukázal na dlouhonožku a olivového chlapa.

„Teta Skylar a strýček Manu,“ dodal.

„Je kouzelná,“ vydechla Esme a Alice se Skye mile přikývly.

„Podpálila nám dům,“ zařehtal se Emmett a Jasper s Manu se mohli smíchy potrhat.

„Prý kouzlíš,“ vyhrkla Skye.

„Trochu,“ pípla jsem.

„Minulý týden nám zajistila solidní počasí pro baseball. Teoreticky tě už, Alice, nepotřebujeme,“ smál se Edward.

„Však já vás taky ne,“ vyplázla na něj jazyk dotyčná.

„Kdy je oslava?“ vyzvídal Manu.

„Zítra,“ odpověděla Bella a spiklenecky na mě a Rory mrkla.

„Mám hlad,“ zavrčel Jasper a vykulil na mě oči. Vytřeštila jsem je také, i když jsem nevěděla proč, šílela jsem strachy. Chtěla jsem utéct.

„Nech toho!“ okřikl Jaspera Edward.

„Co dělám?“ bránil se se smíchem.

„Zlobíš ji.“

„Strejdo, Lure nech!“ vrčel Josh a přitiskl si mě víc k sobě.

Jasper zvedl ruce v omluvném gestu. Pot se mi stejně valil po zádech, jako řeka.

„Však je vyděšená i beze mě,“ smál se.

„Zázraku, ty se bojíš?“ zašeptal překvapeně Josh a pohled celé upíří smečky mě zkoumavě probodával pohledem.

No kdo by se nebál?

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 18. kapitola: