Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 15. kapitola

12.08.2010 (15:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4169×

Mezi prsty jsem držela jednu stránku svého deníku a pokoušela se přimět k tomu, abych trhla. Jenže pokaždé, když jsem list sevřela pevněji a chtěla udělat ten ošklivý zločin, rozmyslela jsem si to.

„To je blbost!“ vztekala jsem se už po několikáté a odložila deník. Místo toho jsem sešla do přízemí a v kuchyni si dala vařit v malém kastrůlku vodu na další čaj. Rychlovarnou konvici jsem měla mimo provoz a peníze na novou tak nějak chyběly. Snad za měsíc.

Možná bych jí mohla namluvit, že jsem to zničila a přitom ne, přemýšlela jsem po cestě do pokoje. Poznala by to? Plácla jsem se do čela. Jistě, že by to poznala.

Sebrala jsem deník z postele a přehodila přes sebe mikinu. Dnešek byl dost chladný, k mé smůle.

Pohled na hodiny mě vyděsil. Do vyučování zbývala půl hodina a já stále trčela doma. Neměla jsem šanci to stihnout. Pěšky rozhodně ne, tedy pokud tu budu ještě stát a zírat na ciferník.

Vyběhla jsem z domu, jak vítr a do školy dorazila s prvním zvoněním, jak jinak. Jazyk jsem měla na vestě, když jsem procházela dveřmi na hodinu matematiky. Josh si mě změřil pohledem a omluvně se usmál.

Zkroutila jsem se do lavice a pokoušela se moc nefunět.

„Tys běžela?“ vyzvídal.

„Nějak jsem zapomněla na čas. Nic jiného mi nezbývalo,“ vysvětlovala jsem mu.

„V pondělí si tě vyzvednu. Nenechám tě běhat do školy. Mám výčitky, že mě to nenapadlo dřív,“ omlouval se.

„V pořádku. Já mám ráda sprinty po ránu. Je to osvěžující,“ culila jsem se.

„Nediskutuj,“ špitl a přitáhl si mě přes uličku, aby mě políbil. Za mými zády se ozvalo nesouhlasné mručení Tyfusky a ve dveřích varovné odkašlání profesora, který akorát vešel.

Zrudla jsem jako pivoňka a tiše se otočila učitelovým směrem. Josh se jen krátce zasmál mé reakci. Vtipné!

Učitele jsem absolutně nevnímala a zírala jen na deník, nebo na Joshe. Zničit deník, políbit Joshe. Zničit deník, políbil Joshe. To je dilema, které jsem v tuhle chvíli nebyla schopna vyřešit. Profesor by to nejspíš moc neschválil.

Neustále jsem přemýšlela nad tou destrukcí. Ničit něco co mi dávalo pocit svobody? Proč? Nedá se to vyřešit jinak? Určitě dá. Musí to jít.

Když jsem minimálně po desáté objížděla malé kolečko v rohu sešitu, konečně mi to došlo. Viděla jsem před očima ta slova. Mohlo by to fungovat. Opatrně jsem se pohnula a přiložila pero k papíru tak lehce, jako bych se bála, že prudkým pohybem ty rýmy vyplaším a oni se rozutečou…

Jestli chci kouzlům stavět hráz,

s prázdnou myslí to půjde snáz.

Necítit nic, být jako hrob,

zastavit. Konec. Dost a stop.

Byla jsem na sebe hrdá.  Otázkou zůstávalo, jestli to bude fungovat. Musela jsem to nějak vyzkoušet a jediný způsob byl vymyslet další verše. Nebo použít již vzniklé. Prolistovala jsem deníkem a narazila na jedny z prvních veršů o dešti. Po škole to vyzkouším, rozhodla jsem se a zaklapla sešit. Od té doby, co mě teta varovala před tím, co mohou moje nekontrolovatelné rýmy způsobit, jsem kazila, co se dalo. Raději to zkoušet beze svědků, rozhodla jsem se.

Zbytek dne jsem strávila ve své lavici, nebo v náruči Joshe. Doprovázel mě na každou hodinu, a když nebyla společná, čekal na mě.

Dřív, než jsem věděla o jejich sladkém tajemství, bych nejspíš nedokázala v klidu usnout nad tou záhadou o rychlosti. Zvláštní bylo, že mě jejich identita nevyděsila tak, jak původně měla, ale podle Rory to patřilo k nim. Bella a ani Taavetti neutekli. Naopak. Rory mi vyprávěla i o jejich tetě Skylar, která si našla Manu. Ten stejně, jako Bells a Taav zůstal.

„Rodinné prokletí,“ smála se tomu Rory, když vyprávěla jejich životní příběhy a trable.

„To se mám na co těšit, co?“ vyhrkla jsem, když jsme stáli u svých skříněk a Josh mě objímal kolem pasu a velice zaujatě si hrál s pramínkem mých vlasů.

„No dovol,“ osopil se. „Nedovolím, aby ti někdo někdy ublížil. Ohlídám si tě, věř mi.“

Rory jen pobaveně povytáhla jedno obočí.

„Co je?“ vyštěkl na ni dotčeně.

„No nic, já jen, že se tu povyšuješ nad stoleté upíry,“ vysvětlila.

„Tobě je těžko sto, sestřičko,“ sykl.

„Mluvím o Skye a Edwardovi, blbečku,“ zavrčela.

„Hej, lidi, klid. Neperte se mi tu, nebo vás rozsadím,“ tišila jsem je a hrdinsky se postavila mezi wolpira a poloupíra. Prostě blbec!

V jediné sekundě mě napadlo, co by se stalo, kdyby Rory předvedla tu svou Bílou vlčici, o které mluvila, nebo Josh svou sílu. Byla by ze mě mastná skvrna. Au!

„Doprovodím tě domů,“ vybídl mě Josh a bez jediného pohledu na sestru mě táhl pryč.

„Měj se, Rory,“ křikla jsem přes rameno, jelikož na víc jsem se nezmohla. Neodpustila jsem si smích, stejně, jako ona. Josh byl nervák.

„Joshi, klid!“ prosila jsem ho.

„Jsem naprosto v klidu, tohle je normální. Tedy u nás doma. Ty si vážně myslíš, že se zlobím?“ vyhrkl s pobaveným úsměvem.

„No a ne?“

„Vůbec. Tímhle zlobíme rodiče. Jednou to udělám já, jednou Rory. Někdy to vyhrotíme do rvačky, ale nikdy to není tak vážné. Jen tím udržujeme rodiče v pozoru.“

„To je dětinské,“ konstatovala jsem.

„Viď,“ smál se a otevřel mi dveře u auta.

„Joshi, mohl bys to vzít nejdřív k pláži? Chci tam něco zkusit. Musím prý trénovat, prosím,“ škemrala jsem, ale Josh byl najednou divný.

„No, nejspíš bychom měli jet nejdřív k tobě.“ Zarazila jsem se.

„Proč?“

„Dívej,“ vybídl mě a ukázal přibližným směrem, kde ležel můj domeček.

„Kouř?“ nechápala jsem.

Josh dupl na plyn a když jsme se dostali až k mému domečku, viděla jsem hasiče, jak balí své nádobíčko.

„Joshuo, tohle není na okukování,“ okřikl ho jeden z nich.

„Já vím, moje přítelkyně tu bydlí. Co se stalo?“ vyzvídal a hasič po mně střelil pohledem. Instinktivně jsem se přikrčila za Joshovo rameno.

„Menší požár v kuchyni. Bohužel z toho vyhořela elektrika a praskly vodovodní trubky.“

Z hrdla mi uniklo tiché zasténání. Ten hloupý kastrol na plotně!

Zbaběle jsem mlčela, když se mě hasič ptal, jestli nevím z čeho to bylo. Stejně to zjistí, ale zatím stihnu emigrovat.

„Je to obytný?“ vyzvídala jsem.

„Dá se říct, že jo, pokud ti holka nevadí, že máš z kuchyně vchod a v přízemí spoustu vody. Musíš to rychle zlikvidovat, než se ti do domu nastěhuje plíseň.“ To byl můj konec. Jak to mám likvidovat?

„Budeš zatím u nás,“ rozhodl Josh.

„No nebudu. Je tu spousta práce!“

„Budeš. Nech to na mně,“ sykl rozhodně a přiložil si telefon k uchu. Sledovala jsem ho jen chvíli. Víc mě zajímalo, kolik práce budu mít. Přelezla jsem vyvrácené dveře od hasičů. Jen za ně dám majlant, pomyslela jsem si.

Když jsem viděla tu spoušť v kuchyni, chtělo se mi brečet. Všude byla voda a ohořelé zdi. Co nevytopila ta nehoda, to zničili hasiči.

„Zázraku, pojedeme. Pojď,“ křikl na mě Josh od dveří.

„Nemůžu nikam jet, podívej. Mám tu práci,“ bránila jsem se.

„Nemáš. Odcházíme.“

„Joshi, nemám na to, abych si platila nějakou firmu,“ vrčela jsem.

„Sbal si věci a nesmlouvej se mnou.“

„Ne,“ trvala jsem si na svém.

Josh jen rezignovaně vzdychl a zmizel z kuchyně. Než jsem se stihle rozkoukat, byl zpět. V jedné ruce držel můj kufr a do druhé teď chytil mě.

„Pojď, žhářko!“ sykl a vytáhl mě z domu.

„To neplatí,“ vrčela jsem v autě, když jsme se blížili k jejich domu. Byla jsem rozhodnutá, že z vozu nevylezu. Nedostane mě ven.

Když zastavil, zjistila jsem, že můj odpor nemohl stihnout postřehnout, jelikož mě vytáhl bez jediného problému. Možná, že i ten kufr mu dal zabrat víc.

„Lure, jsi v pořádku?“ vyjekla Bella s Nessie a Rory.

„Ne, unesl mě,“ vrčela jsem. Očividně jsem je tím zaskočila.

„Nenechám tě v domě, kde nic nefunguje a je narušená statika kvůli vodě,“ bránil se Josh, když mi odnášel věci do patra.

„Josh má pravdu, Lure. Je to nebezpečné. Nech to nejdřív opravit a pak se tam samozřejmě můžeš vrátit. Zatím budeš bydlet u nás,“ nabídla Bella.

„Kde? Máte tu málo místa,“ oponovala jsem.

„Budeš v mém pokoji se mnou,“ ozval se Josh a já šla do mdlob. I Nessie vypadala na chviličku šokovaně.

„Jistěže,“ vyhrkla nakonec právě ona.

„Fakt?“ vyprskli unisono Josh s Rory i Bellou. Očividně byli překvapení stejně, jako já.

„Co se divíte? Snad mu můžeme věřit, ne?“ vyzvídala Ness.

„Jistěže,“ kývala Bella s úsměvem.

„Mami? Kde je vůbec děda s tátou?“ změnila téma Rory. Přišlo mi to oslovení divné. Takové nepřirozené.

„Jsou s Rose a Emmettem v La Push,“ vysvětlovala Ness.

„Lure, pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ vybídl mě Josh. Rory opět jen pobaveně povytáhla obočí. Bella se dívala z okna a skoro se dusila smíchy a Ness jen zalapala pusou.

„Renesmee, nezajedeme se podívat na tu bandu do rezervace?“ navrhla Bella a Rory ji už táhla ze dveří. V duchu jsem počítala. Zhrozila jsem se, když mi došlo, že jsme v domě jen my dva. Josh stále čekal, jestli jej doprovodím. Možná, že právě tohle byla ta chvíle, kdy jsem měla zpřetrhat veškeré své fobie. Jenže ta největší se právě dostavila. Je vážně možné, že se člověk bojí toho, čemu básníci dávají největší moc a lidstvo to považuje za neuvěřitelný zázrak početí? Ježíš! Početí ne! A vůbec nic z toho… Nebo jo?

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 15. kapitola: