Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 14. kapitola

09.08.2010 (14:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4126×

Ve škole bylo druhý den obrovské haló. Rory, ta malá mrška, se postarala o to, aby každý věděl, že Joshua, ten Joshua, kterého holky uháněly, co mohly, a on přesto s žádnou nechodil, má vztah se mnou. Nejhůř to nesla asi Tiffany, která se na mě vrhla, když jsme vešli ruku v ruce do třídy. Josh ji chytil těsně před tím, než mi svými dlouhými růžovými nehty vydrápala oči.

„Nemůžeš s tou nickou chodit! My dva máme být spolu!“ vřeštěla.

„Uklidni se!“ prosil ji důrazně.

„Dej jí facku, bude v pohodě,“ vybídla ho Rory, která se objevila s další skupinkou zvědavců ve dveřích. Tiff po ni šlehla pohledem.

„Ty aby ses neozvala, Cullenová, co?“ syčela a Rory jí poslala vzdušný polibek.

„Joshi, nemůžeš s ní chodit. Vůbec se k tobě nehodí!“

„Naopak, Tyfusko. Včera mi přišlo, že ke mně pasuje moc dobře,“ vyhrkla jsem a Tiffany zrudla vzteky.

„Tys s ní spal?“ vrčela.

„Ne, nespal. Všechno není o sexu, víš,“ sykl dotčeně a pustil její zápěstí.

„Nepřitahuje tě tak, jako já, co?“ Bloncka byla ihned na koni.

„Spíš je na jí víc zajímavého, než ehm… rozkrok,“ odpálkovala ji od dveří Rory.

„Rory!“ okřikl ji Josh ale koutky úst mu cukaly. Tiffany hystericky zařvala a vyběhla ze třídy.

„Slabé nervy, nejspíš,“ krčila Rory rameny, jako největší neviňátko.

Když se scéna uklidnila a já se uvelebila v lavici, posadil se Josh na stolek za mnou a stáhl si má záda do klína. Rty mi přitiskl na temeno hlavy. Opřela jsem se mu o kolena a vychutnávala si tu blízkost.

„Proč jsi ji dráždila?“ zeptal se po chvíli.

„Protože si to zaslouží.“

„Chtěl bych tě,“ vzdychl mi do vlasů.

„Máš mě,“ špitla jsem a vstala, abych ho mohla políbit. I když jsem stále měla tik z toho vlastnění, pokaždé jsem si vzpomněla na jeho verše.

„Mám?“ ujišťoval se.

„Je ti to málo?“

„Jsem nenasytný, chci tě víc,“ šuškal mi do ucha.

„Myslím, že tady by to nebylo moc vhodné a hlavně mám odpoledne práci,“ smála jsem se a připadala si jako ty husičky, co se hihňají. Br! Co to se mnou je?

„Nemusíš tam chodit, víš to? Postarám se o tebe,“ vyhrkl. Odtáhla jsem se.

„Ne! Na to zapomeň. Zvládnu to sama. Nechci tvoje peníze!“ vrčela jsem.

„Paličáku,“ sykl a já na něj vyplázla jazyk.

„Mňam,“ zasmál se a já zrudla.

„Myslíš taky na něco jiného?“

„S tebou? Ne!“ dobíral si mě. Kdyby jen věděl, že se o mě pokouší mrákoty, když si představím společnou noc s ním. Jedna polovina mého já po tom prahla, ta druhá mi mávala před očima rudým fáborkem.

Když mě po škole vyprovázel do krámku Bylinkové tety, neodpustila jsem si další pátrání v jeho rodině.

„Když Edward čte ty myšlenky, umí zbytek rodiny taky něco?“

„Teta Alice vidí budoucnost, strýček Jasper ovládá emoce, Bella je psychický štít a mamka se naopak dostane do každé mysli pouhým dotykem. Taavetti umí mazat vzpomínky.“

„Ty nic nemáš?“ vyhrkla jsem a do hlasu se mi vkradlo nechtěné zklamání.

„Ne, bohužel. Jsem úplně obyčejný poloupír, omlouvám se,“ mrkl na mě.

„To budu první čarodějka, viď?“ konstatovala jsem a až poté mi došlo, jak to mohlo vyznít.

„To budeš. Jako druhá Bella. Ona taky do chvíle, než potkala dědu, nic o našem světě nevěděla. Jsi moje tabula rasa,“ culil se a neodolatelně mě políbil uprostřed chodníku.

„No, to jsem celá já. Nepopsaný list,“ smála jsem se jeho přirovnání.

„Já tě popíšu, neboj,“ zasmál se.

„Nech si ty dvojsmysly!“ vrčela jsem. Tentokrát se tvářil překvapeně.

„Já ale mluvil o zasvěcení do naší historie, Zázraku. Co jsi myslela ty?“ vyzvídal a pak mu to konečně došlo. Začal se neuvěřitelně smát a já zrudla.

„Vtipné,“ sykla jsem.

„No tak, uznej, že to bylo vtipné. Jedinkrát jsem to nemyslel jako dvojsmysl a ty to jedinkrát tak pochopíš,“ culil se a tiskl si mě do náruče.

„Jdi někam, bubáku. Já musím jít pracovat,“ odbyla jsem ho a Josh mi jen od dveří mávl, než zmizel za rohem.

Do obchůdku jsem vešla, jako sluníčko.

„Vyšlo to?“ vyzvídala teta.

„Hm,“ zamručela jsem rozverně.

„Odpustil ti?“

„Hm.“

„Napsala jsi něco dalšího?“

„Hm.“

„Chceš facku?“ vyhrkla nabídku a já se už chystala zahuhlat, když mě to trklo.

„Nechci, dík.“ Teta se začala smát spolu se mnou.

„Očividně jsi toho překonala víc, než se žádalo, co?“

„Nejspíš ano, dokonce už znám i jejich tajemství. Udivilo mě, že jsem neutekla.“

„To je ta síla toho kouzla lásky. Zní to hrozně sentimentálně a lacině, ale je to tak. Když je člověk vážně zamilovaný, je mu jedno, jestli je to masový vrah, nebo nějaký přitrouble krásný poloupír, no ne?“ mrkla na mě a já jen kývla.

„No, ale teď se mi soustřeď. Vodu ovládáš, to už víme. Zemi očividně taky, když pod tvým dotekem vykvetl ten strom z umělé hmoty. Další je oheň. Možná jej taky zvládneš, ale spíš bych to nechala někam k vodě. Poslední je vzduch. Hm…“ odmlčela se a zkoumavě se rozhlédla kolem sebe. Nakonec zůstala pohledem viset na mně a potutelně se usmála.

„Co?“ vyhrkla jsem v obavě.

„Vznes se,“ ušklíbla se spokojeně.

„Jasně, vtipné,“ zbledla jsem.

„Myslím to vážně. Levituj.“

„To nejde! Nemůžu tu létat, nejsem pták!“

„Zkus to.“

„Bojím se výšek.“

„Nebojíš, komediantko. Honem. Piš a létej.“

Se skučením jsem se uvelebila u jednoho z pařezů a přemýšlela.

„Nemůžu zkusit spíš ten oheň?“

„Ne. Budeš dnes létat.“

„Nechci létat.“

„Lure!“ zavrčela.

„Fajn,“ pitvořila jsem se.

Začala jsem ťukat perem do dřeva a zírala tupě do prázdna. Pořád jsem viděla, jak si mě Josh prohlížel. Jeho úsměvy, hlas, slova. Na mou první lásku, která byla teprve malým nedovyvinutým poupětem a pomalu se chystala vykvést do krásného květu, ze kterého bude nejsladší plod…

„Lure!“ okřikla mě teta.

„Jo, přemýšlím!“ bránila jsem se.

„Tak toho nech, protože mi tu kvete zase ten strom!“

Prudce jsem se otočila a viděla záplavu kvítků.

„A jé,“ zaskučela jsem.

„Cos veršovala? Máš létat, ne kvést!“

„Když to není moje vina. Myslela jsem na Joshe a ne na kvetoucí stromy! Proč to kvete?“

„Vážně ani jediný květ?“ změřila si mě teta pohledem.

„Možná jeden,“ kuňkla jsem.

„Zastav to! Hned!“

„Jasně, jen mi řekněte jak,“ prosila jsem.

„Jak jsi to udělala minule?“

„To nevím,“ skučela jsem a poskakovala v květech. Byl to příjemný pocit. Už to nebyla ta květinová klec, jako minule… Hm!

Nestraší mě už ve snech klec,

Stromečku, prosím, přestaň kvést.

Jen pár slovíček v hlavě a poupátka ustala.

„Jenže i když jsem nad tím přemýšlela, nebyly to verše. Jak to, že se to spustilo?“

Teta přemýšlela a očividně nemohla přijít na vysvětlení. Se svraštělým čelem mě nechala v obchůdku samotnou a odešla pryč. Opět uklízet tu spoušť. Jenže květy voněly a mě se je nechtělo vyhazovat. Zavřela jsem oči a zabořila se do peřiny z kvítků.

„Už existují!“ vyjekla teta a přihnala se ke mně.

„Co tam děláš,“ vyzvídala překvapeně.

„Mazlím se s přírodou,“ mrkla jsem na ni.

„Jo mazlíš jo? Hele, tak se nemazli a poslouchej mě. Verše o tom stromu máš v deníku. Proto ti stačí jen intenzivnější pomyšlení a opakuje se to. Musíš ty verše zničit.“ Ztuhla jsem.

„No vůbec! Je v nich moje hrdinství!“

„Musíš, jinak začne pršet, jen když budeš trošku chtít a tenhle strom začne snad plodit i ovoce.“

„Musím ničit všechny?“ vyhrkla jsem prosebně.

„Jistěže ne!“ culila se teta a podala mi deník.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 14. kapitola: