Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene? 11. kapitola - Omluva
06.08.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4478×
Švihla jsem batohem do kouta a sedla si na jeden z pařezů. Vztekle jsem i zkřížila ruce na prsou a čekala.
„Kdo tě rozzuřil?“ vyzvídala majitelka obchodu. Opět mě napadlo, že bych se možná měla zeptat na její jméno, ale říkat jí teto mi přišlo přirozené.
„Nikdo,“ odsekla jsem.
„Máš úplně černou auru. Někdo to být musel. Nechceš mi o tom říct? Takhle s tebou nemůžu pracovat.“
„Tak nepracujte,“ štěkla jsem.
„Tak jdi domů,“ vybídla mě a mně spadla brada.
„Co?“
„Nepotřebuju tě. Ty potřebuješ mě a až si to uvědomíš, vrať se.“ Zírala jsem. Najednou jsem si připadala, jako blbec. Chovala jsem se děsně.
„Mám zmatek, teto. Oni něco tají a zabili mi rodiče a já nevím, co mám dělat,“ blekotala jsem.
„Kdo oni? Cullenovi?“
„I Blackovi. Všichni. Lhali mi. Hráli si na přátele a přitom,“ nedokončila jsem. V očích mě pálily slzy.
„Proč myslíš, že ti zabili rodiče?“
„Řekl mi to.“
„Josh? Vyloženě ti řekl, že je zabil?“
„Jak víte, že on? Jak je znáte? No, neřekl. Jen, že to auto, které je zabilo, řídil Jacob.“
„Byla to nehoda, ne?“
„Jejich vinou,“ vyštěkla jsem.
„Aha, to jsem nevěděla. Někdo je honil? Jak se to stalo?“ vybízela mě.
„Táta se pokoušel ujet policii, protože něco provedl a oni se vyřítili ze zatáčky.“ Když jsem to říkala, docházelo mi, že je nejspíš vina jinde, ale mlčela jsem. Celý rok jsem žila v přesvědčení, že to způsobilo to Volvo a teď?
„Neměla bys to přehodnotit?“
„Jak? Stejně se mnou nemluví. Je paličák a sobec. Myslí si, že nemám city, nebo co.“
„Ještě, že ty jsi tak nesobecká a citlivá vůči němu. Do ničeho tě nikdo nemusí dokopávat, protože nejsi paličatá, vid?“ I když mluvila klidně a na první pohled to vypadalo, že je na mé straně, přesto jsem si nemohla nevšimnout toho, jak mě kárá.
„Jak víte, že to byl Josh? Že on se jmenuje Josh?“ změnila jsem téma, abych nemusela odpovídat na ty její jízlivosti.
„Znám ho. Je to velice milý a slušný hoch. Má hodně ze svého otce i matky. Je temperamentní, ale má srdce na správném místě.“
„Jistě, že,“ odfrkla jsem si.
„Zkus se na tu věc podívat z jiného pohledu. Jsi v tom moc ponořená. Chápu, že je to hodně bolestivé, přiznat si, že by tvůj otec mohl zabít sebe i mámu, ale co když ano?“
„Ještě vy začínejte. Proč jsou všichni proti mně?“ vzlykla jsem.
„Nejsem proti tobě. Jen ti chci otevřít oči.“
„Tak si to nechte.“
„Jak chceš.“
„Co budeme dělat?“ vyzvídala jsem.
„Jdi domů,“ zopakovala mi.
„Vždyť jsem vám to řekla, proč mě vyhazujete? Chci tu být, potřebuju peníze,“ bláznila jsem.
„Je to tvůj boj. Nemůžu pracovat s někým, kdo má černou auru. Bílá z tebe nebude, dokud neodpustíš.“
„Jak mám odpustit? Komu? Joshovi? I kdyby je nezabil, lhal.“
„Odpusť nejdřív sobě a pak požádej o odpuštění. Potom teprve můžeš odpouštět dál.“
„Sobě? Co si mám odpustit?“
„To, že jsi to přežila. To tě bolí, ne? Že tvoji rodiče zemřeli a ty ne.“ Když to vyslovila nahlas, byla to ta nejhorší věc. Udělala z pouhé myšlenky a nočních můr pravdu. Rozbrečela jsem se.
„Neplakej, Lure. Poslouchej mě. Musíš získat důvěru v sebe a ve svou budoucnost. Nic není náhoda.“
„Jakou já můžu mít budoucnost?“
„Krásnou a barevnou, věř mi. Nebyla to ani tvoje a ani jejich vina. Kdyby tvůj otec neujížděl, nemuselo se to stát. Tvůj táta byl určitě velký muž a stál si za svým cílem, jenže někdy se hold Osud rozhodne jinak, než my chceme. Děkuj za to, že ty můžeš žít a omluvit se za něj.“ Chvíli jsem přemýšlela nad jejími slovy. Já bych se měla omlouvat za jejich smrt? Proto jsem žila?
„On o to nestojí,“ vzdychla jsem.
„Určitě stojí. Nejen o to, ale i za to,“ usmála se.
„Edward mi řekl, že zuří.“
„Jistě, že. Nedivím se mu. Představ si, že chceš někoho vytrestat a málem ho tím zabiješ? Nepříjemný pocit, že?“ Tahle spojitost mě nenapadla. Pořád jsem si myslela, že zuří, protože jsem ho obvinila.
„Podle mého je rozčílený kvůli tomu, co jsem mu řekla.“
„Že je vrah?“
„Jak to víte?“ vyhrkla jsem.
„Vím.“
„Tenhle sever mě zabije. Všichni mají tajemství a já abych jen mlčela a tiše proplouvala.“
„To nikdo nechce. Naopak. Já tvé tajemství znám, jsi budoucí Bílá čarodějka a možná jednou i něco víc. Já jsem už Bílou čarodějkou a umím toho tolik, že kdybych ti to měla vyprávět, zestárneme tu obě,“ smála se.
„Já jen píšu verše,“ vzdychla jsem.
„Ne, to je jen začátek. Máš obrovský potenciál, a jakmile se do toho dostaneš, zjistíš spousty věcí. Zvládneš vklouznout do cizích vzpomínek, pohnout zemí, nechat rozkvést strom, nebo spustit déšť. Odhalíš zlo, anebo dobro. Ucítíš pravdu i lež. Ty to dokážeš, když budeš dělat to, co ti řeknu.“ Otřásla jsem se při výčtu schopností, které bych měla umět.
„Jak?“
„Pouhým slovem, které s postupem času dokážeš ovládat jen myslí. Nebudeš potřebovat papír. Bude stačit myšlenka.“
„Ehm… začínám se bát.“ Teta se rozesmála.
„Teď máš čeho, protože to ještě neovládáš, Lure. Mimochodem, co ty odpadky za domem?“
„Jsou v pytlích, uklizené,“ bránila jsem se.
„Měla jsi je zničit. Vygumovat, ale to nevadí. Udělám to, ty zatím piš.“
„Jo,“ vyhrkla jsem a v půli pohybu se zarazila.
„Ty ho nemáš,“ vyhrkla.
„Zůstal nejspíš u Cullenů,“ zaúpěla jsem. Viděla jsem, jak sbírám z podlahy rozsypané učebnice, když jsem od nich odcházela a prasklo mi dno u starého batohu. Musel se po plovoucí podlaze odsunout pod postel, nebo někam.
„Vezmi si tenhle papír, to ti postačí.“
„Co mám psát?“
„Omluvu, co jiného? Chceš být čistá?“ vyzvídala.
„To zní divně, ale jo, chci.“
„Chceš, aby s tebou mluvil?“
„Ani ne,“ ušklíbla jsem se hystericky. Přitom jsem si nic jiného nepřála. Jenže stále mé podvědomí šílelo při představě, že bych se já měla omlouvat za smrt rodičů.
„Teto?“ vyhrkla jsem.
„Hm,“ křikla ze zadní zahrady.
„Víte, proč na mě Rory vrčela?“
„Můžu se podívat? Nevím teď, o čem mluvíš,“ zeptala se. Podívat?
„Je to trošku nepříjemné a možná děsivé, ale buď v klidu a mysli jen na tu chvíli s Rory,“ vybídla mě a než jsem stihla reagovat, měla jsem pocit, že omdlím. Zatočila se mi hlava a před očima se mi roztančila malá kolečka. Rory! Rory! Vybízela jsem se a vrátila se na chodbu dnes odpoledne. Na její děsivý pohled a vrčení. Na její slova…
„Byla jsi moc blízko pravdě,“ vydechla vedle mě a mžitky v tu chvíli zmizely. To bylo moc! Sevřela jsem kořen nosu mezi palec a ukazováček. Pískalo mi v hlavě.
„Co prosím?“ špitla jsem a snažila se soustředit.
„Přiblížila ses k jejich tajemství. Musíš pomaleji, nenápadně.“
„Aha,“ vydechla jsem a přitom nechápala jediné její slovo.
„Teď piš.“ Souhlasně jsem kývla a zadívala se na bílý papír.
Jak se mám omluvit? Proč musím hned verši?
„Nešlo by to zkusit postaru?“ vyhrkla jsem.
„Zkus to. Zavolej mu a omluv se.“ Měla jsem hned lepší náladu. Nemusela jsem se mordovat s verši. Tohle bude lehčí.
Vytáhla jsem mobil a vytočila Rory číslo. Snad budou spolu, uvažovala jsem. Neměla jsem jeho číslo. Jen Rory.
„Lure? Co se děje?“ vyzvídala.
„Nic, neboj. Je tam Joshua?“ špitla jsem. Na druhém konci nastalo ticho.
„Rory?“
„Je tu, ale telefon nechce, promiň,“ kuňkla.
„Ne, to já se ti omlouvám za to odpoledne na chodbě. Prosím, potřebuju s ním mluvit,“ škemrala jsem. V mobilu to zarachotilo a já slyšela Rory hlas.
„Brácho, nebuď blb! Chce s tebou mluvit.“
„Já s ní ne. Co na tom nechápeš?“ vrčel jeho hlas. Tak tohle nebude tak lehké, pomyslela jsem si.
„Vezmi si to!“ poručil mu Rory hlas a opět jsem slyšela vrčení. Dvojhlas? Bože!
Telefon opět zapraskal.
„Hm,“ zamručel do sluchátka Josh.
„Joshi, já jsem se ti chtěla omluvit, přehnala jsem to,“ špitla jsem. V krku jsem měla knedlík, jak hrom a celá jsem se třásla. Bylo chvíli ticho, než promluvil.
„Hm.“ V mobilu nastalo ticho a následně obsazovací tón.
On to položil?
Střelila jsem pohledem k tetě. Měla na tváři pobavený výraz.
„Smějete se mi?“
„Ne, jen mě překvapuje, že jsi věřila, jak lehce to půjde.“
„Co mám dělat?“ škemrala jsem. Role se obrátily. Místo toho, aby se omlouval on mně, uháněla jsem ho já. Měla bych se na něj vykašlat, protože jsem svůj úkol splnila. Omluvila jsem se a jeho „hm“ by mohlo jako přijetí stačit, no ne?
„Napiš to, Lure.“
Vzala jsem papír a tužku. Několikrát jsem si ji převalila mezi prsty. Odpuštění? Hm…
Potila jsem se dlouhou chvíli, než jsem zvedla pero od papíru. Spousta čmáranců a děr od urputného škrtání.
„Mám to,“ křikla jsem a teta se přišla podívat.
„Přečti mi to,“ vybídla mě. Odkašlala jsem si a začala.
„Slýchám já ve snu sametový hlas, slýchám, jak volá mě: Přijď mezi nás! A pak poznám, že to zase byl můj sen, slyším tu švitoření ptáků jen. Snad dočká se má duše hladová a najde to, co hledá, bláhová, a budu šťastná, v srdci mír a klid, jen tohle přání mělo by se vyplnit.“
Přikrčila jsem se před očekáváním reakce.
„Nejspíš jsem se špatně vyjádřila, nemáš se omlouvat sobě. Jinak ale máš pravdu. Někde se začít musí. Hodně se hledáš. Bohužel. Tvoje panická hrůza ti nedovolí myslet na někoho jiného, jako na svou součást. Zbav se toho děsu,“ prosila.
„Vám se to mluví!“ neudržela jsem se a bouchla.
„Já vím.“
„Jak mám zahodit něco, co je mou součástí?“
„Není to součást, kterou nutně potřebuješ k životu. Když jsi mě pustila do hlavy, viděla jsem toho mnohem víc. Věř mi. Zvládneš to.“
Vztekle jsem zaúpěla. Chtěla toho tolik! Moc! Hodně!
„Nejsem dokonalá, nedokážu to,“ hořekovala jsem. Pak se mi před očima mihla slova. Chopila jsem se pera a nechala myšlenky, aby se otiskly do veršů.
Přicházím s prosbou, srdce v dlani,
vím dobře, že mám spoustu chyb,
že často mluvím bez váhání
a necítím se proto líp.
Jenže mi to přišlo málo, neřekla jsem vše a mé podvědomí křičelo. Víc! Piš víc!
Přicházím s prosbou, červenám se,
chtěla bych vidět úsměv tvůj,
a jestli dneska nepřiznám se,
pak nikdy už mě nelituj.
Ano, jeho úsměv, který rozehříval ledy mezi námi a já jej vyhledávala. Pro ten úsměv by i Julie ožila a Oceán vyschl. Když jsem četla své verše, pomalu mi docházelo, že to tak vážně je. Mé svědomí křičelo. Má duše plakala. Mé srdce bolelo.
Přicházím žádat odpuštění.
Nechtěla jsem ti ublížit.
Svědomí na mě zuby cení
a od té chvíle nemám klid.
Zapomeň, prosím, na ta slova
ve zlosti, zlobě vyřčená,
odpusť mi, odpusť, prosím znova
a třesou se mi kolena.
Nejen kolena, ale i ruce, které dopsaly své verše. Víc jsem říct nechtěla. Pro tohle jsem se modlila a maskovala jeho nezájem za zlobu.
Táto, promiň, pomyslela jsem si, když mi došlo, že tímhle vším přiznávám, že mé rodiče zabil táta.
Do očí mi znovu vyhrkly slzy. Slaný důkaz mého provinění vůči všem.
Švihla jsem batohem do kouta a sedla si na jeden z pařezů. Vztekle jsem si zkřížila ruce na prsou a čekala.
„Kdo tě rozzuřil?“ vyzvídala majitelka obchodu. Opět mě napadlo, že bych se možná měla zeptat na její jméno, ale říkat jí teto mi přišlo přirozené.
„Nikdo,“ odsekla jsem.
„Máš úplně černou auru. Někdo to být musel. Nechceš mi o tom říct? Takhle s tebou nemůžu pracovat.“
„Tak nepracujte,“ štěkla jsem.
„Tak jdi domů,“ vybídla mě a mně spadla brada.
„Co?“
„Nepotřebuju tě. Ty potřebuješ mě a až si to uvědomíš, vrať se.“ Zírala jsem. Najednou jsem si připadala jako blbec. Chovala jsem se děsně.
„Mám zmatek, teto. Oni něco tají a zabili mi rodiče a já nevím, co mám dělat,“ blekotala jsem.
„Kdo oni? Cullenovi?“
„I Blackovi. Všichni. Lhali mi. Hráli si na přátele a přitom…“ nedokončila jsem. V očích mě pálily slzy.
„Proč myslíš, že ti zabili rodiče?“
„Řekl mi to.“
„Josh? Vyloženě ti řekl, že je zabil?“
„Jak víte, že on? Jak je znáte? No, neřekl. Jen, že to auto, které je zabilo, řídil Jacob.“
„Byla to nehoda, ne?“
„Jejich vinou,“ vyštěkla jsem.
„Aha, to jsem nevěděla. Někdo je honil? Jak se to stalo?“ vybízela mě.
„Táta se pokoušel ujet policii, protože něco provedl, a oni se vyřítili ze zatáčky.“ Když jsem to říkala, docházelo mi, že je nejspíš vina jinde, ale mlčela jsem. Celý rok jsem žila v přesvědčení, že to způsobilo to Volvo, a teď?
„Neměla bys to přehodnotit?“
„Jak? Stejně se mnou nemluví. Je paličák a sobec. Myslí si, že nemám city, nebo co.“
„Ještě, že ty jsi tak nesobecká a citlivá vůči němu. Do ničeho tě nikdo nemusí dokopávat, protože nejsi paličatá, vid?“ I když mluvila klidně a na první pohled to vypadalo, že je na mé straně, přesto jsem si nemohla nevšimnout toho, jak mě kárá.
„Jak víte, že to byl Josh? Že on se jmenuje Josh?“ změnila jsem téma, abych nemusela odpovídat na ty její jízlivosti.
„Znám ho. Je to velice milý a slušný hoch. Má hodně ze svého otce i matky. Je temperamentní, ale má srdce na správném místě.“
„Jistěže,“ odfrkla jsem si.
„Zkus se na tu věc podívat z jiného pohledu. Jsi v tom moc ponořená. Chápu, že je to hodně bolestivé, přiznat si, že by tvůj otec mohl zabít sebe i mámu, ale co když ano?“
„Ještě vy začínejte. Proč jsou všichni proti mně?“ vzlykla jsem.
„Nejsem proti tobě. Jen ti chci otevřít oči.“
„Tak si to nechte.“
„Jak chceš.“
„Co budeme dělat?“ vyzvídala jsem.
„Jdi domů,“ zopakovala mi.
„Vždyť jsem vám to řekla, proč mě vyhazujete? Chci tu být, potřebuju peníze,“ bránila jsem se.
„Je to tvůj boj. Nemůžu pracovat s někým, kdo má černou auru. Bílá z tebe nebude, dokud neodpustíš.“
„Jak mám odpustit? Komu? Joshovi? I kdyby je nezabil, lhal.“
„Odpusť nejdřív sobě a pak požádej o odpuštění. Potom teprve můžeš odpouštět dál.“
„Sobě? Co si mám odpustit?“
„To, že jsi to přežila. To tě bolí, ne? Že tvoji rodiče zemřeli a ty ne.“ Když to vyslovila nahlas, byla to ta nejhorší věc. Udělala z pouhé myšlenky a nočních můr pravdu. Rozbrečela jsem se.
„Neplač, Lure. Poslouchej mě. Musíš získat důvěru v sebe a ve svou budoucnost. Nic není náhoda.“
„Jakou já můžu mít budoucnost?“
„Krásnou a barevnou, věř mi. Nebyla to ani tvoje a ani jejich vina. Kdyby tvůj otec neujížděl, nemuselo se to stát. Tvůj táta byl určitě velký muž a stál si za svým cílem, jenže někdy se holt Osud rozhodne jinak, než my chceme. Děkuj za to, že ty můžeš žít a omluvit se za něj.“ Chvíli jsem přemýšlela nad jejími slovy. Já bych se měla omlouvat za jejich smrt? Proto jsem žila?
„On o to nestojí,“ vzdychla jsem.
„Určitě stojí. Nejen o to, ale i za to,“ usmála se.
„Edward mi řekl, že zuří.“
„Jistě, že. Nedivím se mu. Představ si, že chceš někoho vytrestat a málem ho tím zabiješ? Nepříjemný pocit, že?“ Tahle spojitost mě nenapadla. Pořád jsem si myslela, že zuří, protože jsem ho obvinila.
„Podle mého je rozčilený kvůli tomu, co jsem mu řekla.“
„Že je vrah?“
„Jak to víte?“ vyhrkla jsem.
„Vím.“
„Tenhle sever mě zabije. Všichni mají tajemství a já abych jen mlčela a tiše proplouvala.“
„To nikdo nechce. Naopak. Já tvé tajemství znám, jsi budoucí Bílá čarodějka a možná jednou i něco víc. Já jsem už Bílou čarodějkou a umím toho tolik, že kdybych ti to měla vyprávět, zestárneme tu obě,“ smála se.
„Já jen píšu verše,“ vzdychla jsem.
„Ne, to je jen začátek. Máš obrovský potenciál, a jakmile se do toho dostaneš, zjistíš spousty věcí. Zvládneš vklouznout do cizích vzpomínek, pohnout zemí, nechat rozkvést strom nebo spustit déšť. Odhalíš zlo anebo dobro. Ucítíš pravdu i lež. Ty to dokážeš, když budeš dělat to, co ti řeknu.“ Otřásla jsem se při výčtu schopností, které bych měla umět.
„Jak?“
„Pouhým slovem, které s postupem času dokážeš ovládat jen myslí. Nebudeš potřebovat papír. Bude stačit myšlenka.“
„Ehm… začínám se bát.“ Teta se rozesmála.
„Teď máš čeho, protože to ještě neovládáš, Lure. Mimochodem, co ty odpadky za domem?“
„Jsou v pytlích, uklizené,“ bránila jsem se.
„Měla jsi je zničit. Vygumovat, ale to nevadí. Udělám to, ty zatím piš.“
„Jo,“ vyhrkla jsem a v půli pohybu se zarazila.
„Ty ho nemáš,“ vyhrkla.
„Zůstal nejspíš u Cullenů,“ zaúpěla jsem. Viděla jsem, jak sbírám z podlahy rozsypané učebnice, když jsem od nich odcházela a prasklo mi dno u starého batohu. Musel se po plovoucí podlaze odsunout pod postel nebo někam.
„Vezmi si tenhle papír, to ti postačí.“
„Co mám psát?“
„Omluvu, co jiného? Chceš být čistá?“ vyzvídala.
„To zní divně, ale jo, chci.“
„Chceš, aby s tebou mluvil?“
„Ani ne,“ ušklíbla jsem se hystericky. Přitom jsem si nic jiného nepřála. Jenže stále mé podvědomí šílelo při představě, že bych se já měla omlouvat za smrt rodičů.
„Teto?“ vyhrkla jsem.
„Hm,“ křikla ze zadní zahrady.
„Víš, proč na mě Rory vrčela?“
„Můžu se podívat? Nevím teď, o čem mluvíš,“ zeptala se. Podívat?
„Je to trošku nepříjemné a možná děsivé, ale buď v klidu a mysli jen na tu chvíli s Rory,“ vybídla mě a než jsem stihla reagovat, měla jsem pocit, že omdlím. Zatočila se mi hlava a před očima se mi roztančila malá kolečka. Rory! Rory! Vybízela jsem se a vrátila se na chodbu dnes odpoledne. Na její děsivý pohled a vrčení. Na její slova…
„Byla jsi moc blízko pravdě,“ vydechla vedle mě a mžitky v tu chvíli zmizely. To bylo moc! Sevřela jsem kořen nosu mezi palec a ukazováček. Pískalo mi v hlavě.
„Co prosím?“ špitla jsem a snažila se soustředit.
„Přiblížila ses k jejich tajemství. Musíš pomaleji, nenápadně.“
„Aha,“ vydechla jsem a přitom nechápala jediné její slovo.
„Teď piš.“ Souhlasně jsem kývla a zadívala se na bílý papír.
Jak se mám omluvit? Proč musím hned verši?
„Nešlo by to zkusit postaru?“ vyhrkla jsem.
„Zkus to. Zavolej mu a omluv se.“ Měla jsem hned lepší náladu. Nemusela jsem se mordovat s verši. Tohle bude lehčí.
Vytáhla jsem mobil a vytočila Rory číslo. Snad budou spolu, uvažovala jsem. Neměla jsem jeho číslo. Jen Rory.
„Lure? Co se děje?“ vyzvídala.
„Nic, neboj. Je tam Joshua?“ špitla jsem. Na druhém konci nastalo ticho.
„Rory?“
„Je tu, ale telefon nechce, promiň,“ kuňkla.
„Ne, to já se ti omlouvám za to odpoledne na chodbě. Prosím, potřebuju s ním mluvit,“ škemrala jsem. V mobilu to zarachotilo a já slyšela Rory hlas.
„Brácho, nebuď blb! Chce s tebou mluvit.“
„Já s ní ne. Co na tom nechápeš?“ vrčel jeho hlas. Tak tohle nebude tak lehké, pomyslela jsem si.
„Vezmi si to!“ poručil mu Rory hlas a opět jsem slyšela vrčení. Dvojhlas? Bože!
Telefon opět zapraskal.
„Hm,“ zamručel do sluchátka Josh.
„Joshi, já jsem se ti chtěla omluvit, přehnala jsem to,“ špitla jsem. V krku jsem měla knedlík, jak hrom a celá jsem se třásla. Bylo chvíli ticho, než promluvil.
„Hm.“ V mobilu nastalo ticho a následně obsazovací tón.
On to položil?
Střelila jsem pohledem k tetě. Měla na tváři pobavený výraz.
„Smějete se mi?“
„Ne, jen mě překvapuje, že jsi věřila, jak lehce to půjde.“
„Co mám dělat?“ škemrala jsem. Role se obrátily. Místo toho, aby se omlouval on mně, uháněla jsem ho já. Měla bych se na něj vykašlat, protože jsem svůj úkol splnila. Omluvila jsem se a jeho „hm“ by mohlo jako přijetí stačit, no ne?
„Napiš to, Lure.“
Vzala jsem papír a tužku. Několikrát jsem si ji převalila mezi prsty. Odpuštění? Hm…
Potila jsem se dlouhou chvíli, než jsem zvedla pero od papíru. Spousta čmáranců a děr od urputného škrtání.
„Mám to,“ křikla jsem a teta se přišla podívat.
„Přečti mi to,“ vybídla mě. Odkašlala jsem si a začala.
„Slýchám já ve snu sametový hlas, slýchám, jak volá mě: Přijď mezi nás! A pak poznám, že to zase byl můj sen, slyším tu švitoření ptáků jen. Snad dočká se má duše hladová a najde to, co hledá, bláhová, a budu šťastná, v srdci mír a klid, jen tohle přání mělo by se vyplnit.“
Přikrčila jsem se před očekáváním reakce.
„Nejspíš jsem se špatně vyjádřila, nemáš se omlouvat sobě. Jinak ale máš pravdu. Někde se začít musí. Hodně se hledáš. Bohužel. Tvoje panická hrůza ti nedovolí myslet na někoho jiného, jako na svou součást. Zbav se toho děsu,“ prosila.
„Vám se to mluví!“ neudržela jsem se a bouchla.
„Já vím.“
„Jak mám zahodit něco, co je mou součástí?“
„Není to součást, kterou nutně potřebuješ k životu. Když jsi mě pustila do hlavy, viděla jsem toho mnohem víc. Věř mi. Zvládneš to.“
Vztekle jsem zaúpěla. Chtěla toho tolik! Moc! Hodně!
„Nejsem dokonalá, nedokážu to,“ hořekovala jsem. Pak se mi před očima mihla slova. Chopila jsem se pera a nechala myšlenky, aby se otiskly do veršů.
Přicházím s prosbou, srdce v dlani,
vím dobře, že mám spoustu chyb,
že často mluvím bez váhání
a necítím se proto líp.
Jenže mi to přišlo málo, neřekla jsem vše a mé podvědomí křičelo. Víc! Piš víc!
Přicházím s prosbou, červenám se,
chtěla bych vidět úsměv tvůj,
a jestli dneska nepřiznám se,
pak nikdy už mě nelituj.
Ano, jeho úsměv, který rozehříval ledy mezi námi a já jej vyhledávala. Pro ten úsměv by i Julie ožila a Oceán vyschl. Když jsem četla své verše, pomalu mi docházelo, že to tak vážně je. Mé svědomí křičelo. Má duše plakala. Mé srdce bolelo.
Přicházím žádat odpuštění.
Nechtěla jsem ti ublížit.
Svědomí na mě zuby cení
a od té chvíle nemám klid.
Zapomeň, prosím, na ta slova
ve zlosti, zlobě vyřčená,
odpusť mi, odpusť, prosím znova
a třesou se mi kolena.
Nejen kolena, ale i ruce, které dopsaly své verše. Víc jsem říct nechtěla. Pro tohle jsem se modlila a maskovala jeho nezájem za zlobu.
Táto, promiň, pomyslela jsem si, když mi došlo, že tímhle vším přiznávám, že mé rodiče zabil táta.
Do očí mi znovu vyhrkly slzy. Slaný důkaz mého provinění vůči všem.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Tabula rasa - 11. kapitola:
Tak Bílá čarodějka... 
To by mě zajímalo, jestli se i dozví, kdo jsou její biologičtí rodiče. 
Ale ty verše byly krásné, snad je eben přijme. 
Tak moje podezření se nakonec nepotvrdilo. Všechno je asi úplně jinak. Ale to vůbec nevadí, já mám ráda překvapení.
A tahle povídka mě stále víc a více poutá. Jen jsem právě zjistila, že jsem začala číst od (druhé) poloviny velice dlouhého příběhu.
Teď už to ovšem měnit nebudu. Jsem moc zvědavá, jak se to bude s Lure vyvíjet dál. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!