Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 10. kapitola

05.08.2010 (08:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4241×

Dal jsi mi lásku, vzals mi víc,

a mně nezbylo vůbec nic.

Jsem sama jako v plotě kůl

a z mého srdce zbylo půl.

Dal jsi mi lásku, já chci zpět

to štěstí uplynulých let,

kdy žili ti, co tys mi vzal

a zůstal jenom hořký žal.

Nad hlavou rudý úplněk

a v ústech hořký pelyněk,

tak chutná zrada, já to vím,

kéž už tě nikdy nespatřím.

V hlavě jsem měla jen pár věcí. Neustále omílaná slova té básničky a zmatek.

Jednou bylo i Edwardovo odhalení. Už delší dobu jsem se nad těmi vztahy pozastavovala a zvažovala, co v nich je. Nedávalo mi to spát. Jejich vzhled, oči, to co řekli, nebo jak v určitých situacích reagovali. Jejich prořeknutí, která nedávala smysl. Tenkrát například jejich údiv nad barvou mých očí.

…

„Zlaté oči?“ vyhrkla Nessie.

„Rarita, Nessie. Občas se objeví někdo s takovou barvou. Není to nic zvláštního,“ tišil ji. Přišlo mi to dost komické, protože on sám je měl do zlata. Ostatně i Bella s Taavettim. Měli doma hned tři rarity a mně se divili?

…

Nebo Josh, ten mizera, který se mi dnes vyhýbal. Jeho poznámky a špatná kamufláž.

…

„Ty jsi Black?“ vyhrkla jsem, když mi došla ta spojitost.

„No a?“

„Neznáš Jacoba?“

„To je můj ot… ravný brácha, proč?“ Přimhouřila jsem oči. Přísahala bych, že chtěl říct něco jiného.

…

Jenže co chtěl říct? Ot, ot, ot… Co je ot? Nic mi nedávalo smysl nemluvě o tom, že se Rory s Taavettim líbala a Bella s Nessie mluvila láskyplně a něžně. Podobně, jako to dělávala máma s tátou. Hladila ji ve vlasech, objímala ji. Stejně tak i Nessie a Rory. Jenže nejen Rory, ale i ten paličák Joshua. U nich bych i věřila sobrozeneckému vztahu. Stejné rysy ve tváři, tvar očí, rtů… Prostě mi nikdo nemohl vymluvit, že jen Jacob s Joshem jsou sourozenci. Možná, že kdybych víc přitlačila na Rory, řekla by mi víc. Ona v tomhle vynikala. Byla zbrklá a nehlídala si tolik pusu. Jenže musela bych ji dostat od předčítače, neboli Edwarda. Určitě informoval celou rodinu, ale na jakou vzdálenost to mohlo fungovat? Proč by řekl Joshovi to o tom dárku tenkrát?

…

„Nech si ho, dávám ti ho. Je tvůj. Ber to, jako dárek,“ odsekla jsem. V tu chvíli jsem se rozhodla, že její jméno už znát nechci.

-

„Zvykni si na to. Já když se pro něco rozhodnu, tak se mnou nikdo nehne. Nikdo, rozumíš? Nejsem dárek, aby si mě někdo předával, jako putovní pohár. To si pamatuj,“ vrčel a poté se stala zvláštní věc.

…

On tam v té třídě tenkrát nebyl a Edward vlastně taky ne. Jak to mohl vědět? To jeho sluch? Nadměrně vyvinutý? Proč? Čím, nebo jak? Probírala jsem se tím dnem, dokud mi nedošla jedna spojitost. Rory tenkrát řekla: „Brácha? Hele, on je prostě po tátovi, to musíš takhle brát. Jacob je to samé.“

Konečně mi došlo i to slůvko: Ot – ec! Táta! Moment, blbost! Jacob byl stejně starý, jako Josh. Nemohl být jeho otec. Jenže potom by znamenalo, že jsem Rory špatně pochopila. Jvk by ale Rory mohla znát jejich tátu?

Po zádech mi přejel mráz. Něco tu šíleně páchlo a rozhodně to nebyl alkoholový odér mé spící spolusedící v lavici. Nejspíš dlouhá noc.

Poklepala jsem tužkou do lavice a opět se zamyslela. Rory toho věděla hodně. Možná dokonce až moc, když se vezme, že jsem jí polovinu věcí ani neřekla.

…

„Chápu, v pořádku. Stejně nic za vítězství nechci. Jen se mnou dnes zajdi na oběd a popovídáme si o něm. I o tvé fobii,“ navrhla a zarazila se stejně, jako já.

„Jaké fobii? Jak o ní k čertu víš?“ syčela jsem a automaticky jsem sevřela batoh pevněji. Byl v něm můj deník.

„Jen mě to tak napadlo. Bráníš se vztahům, jak divá. Vaši byli hippies, volná láska a podobně. Není se čemu divit,“ vysvětlovala.

„Jak víš o hippies?“ syčela jsem čím dál víc v šoku.

…

Tohle by se dalo logicky vysvětlit – Edward. Jenže on sám řekl, že ví jen o myšlenkách, které probíhají v tom okamžiku, a já o rodičích v jejich společnosti nepřemýšlela.

Promnula jsem si spánky a pokoušela se vnímat učitele angličtiny. Jenže ten uspávač hadů mi vehnal opět vzpomínky do celé hlavy. Nedalo se soustředit. Angličtinář měl čelo od poloviny hlavy a přes zvětšovací skla v brýlích jednou tak velké oči. Byl divný. Stejně, jako oni. Už tenkrát mi Josh řekl, že by mi o divnosti mohl vyprávět. Nejedli, nepili, žili v téhle mrtvé zóně ve Washingtonu a byli odporně bohatí. Joshovo auto stálo majlant a přesto nakonec jezdil tím Volvem. Tím vražedným Volvem.

Proč si jej nechávali? Byl to nějaký fetiš? Zvláštní bylo, že když jsem chtěla zpět naše auto, řekli mi, že to je nemožné, protože po té srážce je na padrť. Jejich ne? Proč by jej opravovali, kdyby si mohli koupit nové? Možná melancholie nad majetkem?

Zarazila jsem se. Nad čím to probůh přemýšlím? Melancholie nad vražedným autem neexistuje. Od nich to prostě byl podraz. Ne od nich, ale od něj. Věděl to! Lhal mi a mezitím mě tahal za nos. Chtěl se prolíbat k odpuštění? Vrátit jim to?

S Rory jsem uzavřela sázku a zbývali čtyři dny. Ne! Rozhodně končím. Tenhle kluk mě nedokáže přesvědčit o své dobrotě.

Vždyť si ze mě pořád jen střílel.

…

„To je pravda. To jsi. Máš zlaté oči, medové vlasy, hebkou kůži. Alice by z tebe byla nadšená a Rosalie bys posloužila, jako panenka.“

„Kdo jsou ty dvě?“

„Moje tety,“ vydechl a skousl si ret.

„Nevlastní?“

„Jo.“

„Kde jsou?“ zajímala jsem se.

„Ve Finsku. Žijí tam.“

„Jsou sami? To jsou takové ty tety, co bydlí spolu a nemají manžela?“ vyptávala jsem se víc a víc.

„Ne, ony mají manžela. Obě. Jenže nás bylo na jeden dům až moc a ta stěhování. Prostě jsme už budili moc velký zájem. Proto jsem odjel jen s rodiči a sourozenci.“

„Čí jsou to sestry?“

„Edwarda,“ vyhrkl a já zpozorněla. Všiml si mého výrazu ve tváři a začal se smát.

„Jen vtip. Promiň. Mám divný smysl pro humor. Jsou Carlisleovy.“

…

Nebo ne? Pokud by to byly sestry Edwarda, jak by to mohly být tety Joshe?

Už blázníš, Lure! Okřikla jsem se a s posledním zvoněním jsem se zvedla.

Má spolusedící stále spala a ignorovala zvonek.

„Vstávej, cos dělala v noci?“ drkla jsem do ní.

„Pařila,“ zaskučela.

„S kým?“ vyzvídala jsem.

„S Tiff a Joshem a Merilyn s Chrisem…“ vyjmenovávala se zavřenými víčky.

„Josh pije?“

„Ne, neblázni. On nepije. Já ho vlastně nikdy neviděla pít. Jen se na to šklebí.“

Prostě tomu musím přijít na kloub! Nejí, nepijí, opakovala jsem si znovu, jako mantru a zamířila ke své skříňce.

„Už mizíš?“ vyhrkla Rory, která se přihnala ve chvíli, kdy jsem třískla dvířky a chtěla odejít.

„Musím do práce.“

„Edward mi říkal, že ti řekl o svém dárku. Nebojíš se?“ vyzvídala.

„Ne, jen mi to vysvětlilo pár otázek, ale dalších padesát jich je na světě.“

„Omlouvám se, ale je to tak lepší,“ vzdychla.

„Jak pro koho. Nerada jsem za idiota u lidí, které jsem považovala za přátele,“ sykla jsem. Byla to pravda. Rory jsem si oblíbila.

„Já vím, ale vážně buď ráda, že to nevíš. Nechci, abych utekla s křikem,“ špitla. Tohle šlo moc jednoduše. Rory bych mohla zvládnout. Poví mi to. Už teď mi to chtěla říct, jenže se bála? Možná.

„Proč bych měla? Nebojím se,“ vyhrkla jsem. Rory tentokrát povytáhla pobaveně obočí.

„Co v tom lese?“

„Lekla jsem se, nic víc.“

„Jo, na silnici jo, ale v tom lese?“ pokračovala. Zrychlil se mi srdeční pulz. V lese nebyla. Jen v telefonu.

„V mobilu?“ navrhla jsem a ona instinktivně zavrtěla hlavou. Pak jí to nejspíš došlo stejně, jako mně.

„Já ne…“ obhajovala se a já měla oči navrch hlavy.

„Co ty ne?“ zašeptala jsem.

„Ten úchyl, já ne!“

„Co ty ne!“ zopakovala jsem.

„Já tam nebyla, vážně ne. Musím jít, promiň,“ pokoušela se odejít. Prudce jsem se po ní natáhla a přitiskla ji ke zdi. Jen pár sekund, protože když jsem se jí podívala do očí, ta krásná zelená zjedovatěla a zorničky se jí rozšířily. V uších jsem zaslechla vrčení, které na sto procent vycházelo z jejího hrdla.

„Vrčíš?“ vyhrkla jsem a odstoupila od ní.

„Nikdy!“ bránila se.

„Vrčela jsi.“

„Nech to být,“ poprosila naléhavě a vydala se chodbou pryč.

Kam jsem se to do háje dostala?

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 10. kapitola: