Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 38. kapitola

13.11.2011 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3443×

Alex:

Stále ještě omámená jsem se vpotácela do pokoje. Tak kdo vlastně jsem? Už se v tom nějak neorientuji. Jsem Scarlett Alexandra Cullenová? Nebo Alexandra Whiteová? Či snad Faith Volturi? Nebo nejsem nikdo?

Rozrušilo mě to. To, že jsem dostala nové přízvisko. Nestála jsem o něj. Chtěla jsem už navždy zůstat Alex, uchovat si všechny vzpomínky, ne spálit všechny mosty a začít od začátku. Instinktivně jsem vycítila, že to jméno mělo vejít do upírských dějin jako jméno krvelačné a neústupné věrné Volturiové. A to já nechtěla.

Aro mi předtím, než nám dovolil odejít, oznámil, že odteď už mi nikdo neřekne jinak, než Faith. Je to kvůli utajení a v neposlední řadě kvůli tomu, že toto jméno vzbuzuje mnohem větší… respekt, úctu, než to mé, zcela obyčejné.

Byla jsem zmatená. Každou takovou změnou jsem ztrácela kus sebe. Za chvíli to ani nebudu já…

Z dumání mě vytrhla až Martinova dlaň na mém rameni.

„Na co myslíš?“ optal se tiše. Smutně jsem se pousmála.

„Na to, kým vlastně jsem... Na to, jestli tím, že jsem se k vám přidala, neztratím vše, co mě dělalo mnou...“

„Pro mě vždy budeš tou krásnou a milující Alex!“ prohlásil srdečně a objal mě. „A pokud se obáváš pobytu ve Volteře... Není to tady tak zlé, časem si zvykneš. A možná tě to jednou začne i bavit, když zrovna neválčíme, užijeme si spoustu legrace. A když dostaneme pár dní volna, budeme si moci vyjet na všechny ty turistické atrakce, které Itálie nabízí. Naše výdaje jsou neomezené, když si budeš chtít zaletět do Ruska, můžeš, když se budeš chtít jet slunit na Bahamy, můžeš. Jen musíš být vždy v pohotovosti, kdyby se něco dělo. A vždy musíš zachovat věrnost, ať se ti rozhodnutí vládců líbí, nebo ne. Nesmíš jim odporovat, slyšíš? Mohlo by tě to stát i život...“  Zhluboka jsem se nadechla. Chce to čas...

„No tak, nebuď smutná,“ konejšil mě. „Nebo tu nejsi ráda? Nechceš tu být – se mnou?“ Jeho tvář se zachmuřila a ramena mu poklesla.

„Ale to víš, že chci,“ ujistila jsem ho a schoulila se mu do náruče, „jen je to... všechno moc nové, budu to vše muset poznat, změnit své zvyky, podřídit se. Ale když budeš stát po mém boku, zvládnu vše,“ pronesla jsem pevným hlasem. Věřila jsem svým slovům, s ním dokážu všechno. On byl už nějaký čas nedílnou součástí mě samé.

„Jsi milá,“ povzdechl si a vtiskl mi polibek na temeno hlavy.

„Nezasloužím si tě.“

„To já si nezasloužím tebe,“ protestovala jsem. Slabě se pousmál.

„Je to osud. Naše setkání, ta přitažlivost mezi námi, náš vztah, naše budoucnost… Osud. Nikdy jsem na něj nevěřil, ale teď už věřím. Bez něj bych tě neměl právě teď v náručí…“ Blaženě se na mě zadíval.

„Nebudeme se hádat, kdo si koho nezaslouží. Zkrátka jsme si souzeni. Tečka. Konec diskuze.“ A poté mi ukázal, že osud není jen krutý, jak jsem ho znala do doby, než jsem ho potkala, ale i sladký…

„Alex,“ zaslechla jsem jako by z dálky. Zachumlala jsem se pod přikrývku a ignorovala to volání.

„Alex, vstávej. Musíme jít, vyskytl se tu… drobný problém,“ vysvětloval Martin a nepřestával mnou lehce třást. Nespokojeně jsem otevřela oči a roztrpčeně se na něj zadívala.

„Ještě pět minut!“ zafňukala jsem, a abych se vyhnula jeho nekompromisnímu a zároveň pobavenému pohledu, přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu.

„Hej!“ zaječela jsem, když mi ji stáhl. Na holých nohou mi naskočila husí kůže a já se schoulila do klubíčka, abych se alespoň trošku zahřála.

„Potom můžeš spát tak dlouho, jak jen budeš chtít, ale teď musíme jít. Rychle se obleč, už na nás čekají,“ řekl s autoritativním podtónem, otočil se a vyšel z mého pokoje. Neochotně jsem vstala a oblékla se do vybledlých džínů a bílého trička. V podstatě je jedno, co si na sebe obleču, bude to skryté pod tím protivným černým pláštěm, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Na rozdíl od Martina mi totiž vůbec neslušel…

Sotva jsem vyšla z pokoje, narazila jsem do Martina. Pomohl mi do pláště, vzal mě za ruku a poklusem jsme se vydali k sálu. Potichu jsme vklouzli dovnitř a malými krůčky se přiblížili k trůnům. Postavila jsem se za Marca, zatímco Martin za Caia. Postranním pohledem jsem postřehla Jane, která se téměř ztrácela za Arovou vysokou postavou.

„O co jde?“ zeptala jsem se tiše Martina, než však stačil odpovědět, otevřely se dveře. Doprostřed sálu se pomalou, impozantní chůzí přesunuli dva upíři, kteří mezi sebou vláčeli vzpouzejícího se muže, též upíra.

„Fabio,“ oslovil Aro chladně cukající se postavu. Upír vzhlédl.

„Ty víš, proč tu jsi. Víš, co jsi provedl. Víš, že zrada je ten nejtěžší zločin. Ty ses ho dopustil. A víš, jaký tě za to stihne trest.“ Aro se zhluboka nadechl, udělal mezi svým proslovem dramatickou pauzu a pokračoval.

„Nechť je tento podlý tvor výstrahou pro každého, kdo by nás chtěl zradit. Fabio několik let využíval výhod člena gardy, nosil honosné jméno Volturi, avšak hrál to na obě strany. To díky němu byla Faith,“ krátce se na mě zadíval „zraněna. To on donášel Rumunům. To díky němu nás svou návštěvou poctil někdo tak vysoce postavený, jako je Andrej. Nechť slouží jako odstrašující případ, co se stane každému, kdo zradí.“ S roztaženýma rukama na důkaz své moci se usadil na trůn a pokynul Jane, Martinovi a mně. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem je prostě následovala. Postavili jsme se před trůny.

„Jane?“ pobídl Aro malou upírku a ta se děsivě rudýma očima zadívala na upíra. Vmžiku spadl na podlahu a začal sebou cukat, jakoby v křeči. Jeho tělem projížděly vlny šoku, jedna za druhou – a každá čím dál tím bolestivější.

„Stačí. Alecu?“ Kolem Fabia, jak ho předtím oslovoval Aro, se začala vznášet mlha a on se úlevně zhroutil na podlahu. Vypadal duchem nepřítomný. Na jeho tváři se zračil klidný výraz, vůbec nevnímal okolí. Klid se z jeho tváře však vytratil, když zmizela mlha – věděl, co přijde.

„A… Faith,“ upozornil mě Martin, že jsem na řadě. Zmateně jsem se na něj podívala. Co mám dělat?

Oheň, zaslechla jsem jeho myšlenky a vtom mi to došlo. Zděšením se mi rozšířily zorničky. To přece nemůžu…!

„Faith?“ ponoukl mě chladně Caiův hlas a já věděla, že nemám na výběr. Dneska někdo umře. A je jen na mně, jestli to bude Fabio, nebo já.

Nasadila jsem chladnou tvář hráče pokeru a zahleděla se na Fabia. S nadějí v očích se na mě díval. Chtěla jsem mu pomoci, tak moc jsem mu chtěla pomoci…

Mou paži stiskla chladná ruka. Caius neváhal pohnout svým vznešeným pozadím a postavil se po mém boku, aby sledoval boj v mých očích. Nerozhodný boj, který mohl skončit jen smrtí…

„Do toho, zrzko – nebo to nezvládneš?“ zašeptal mi arogantně do ucha svým protivným hlasem. Sevřela jsem ruce v pěst a přivřela oči. Soustředěně jsem se zadívala na upíra uprostřed sálu, který se vmžiku ocitl uprostřed ohnivého kruhu. Očima mu proběhlo poznání. Když se oheň rozšířil i na jeho šaty a začal ho mučit zaživa, sálem se rozezněl jeho bolestí poznamenaný hlas. Ten za chvíli utichl. Po tváři mi stekla slza. Je po všem. Právě jsem zabila. Z lidské bytosti, i když přeměněné v krvelačné stvoření, zbyl jen popel.

Zhluboka jsem se nadechla. Udělalo se mi ze sebe nevolno. Začala jsem nasucho polykat a roztěkaně jsem se rozhlédla po sále. Členové gardy měli skloněné hlavy, čímž mi vzdávali úctu. Proboha!

Bez ohlédnutí jsem vyběhla ze sálu. Nevěděla jsem, kam můj běh směřuje, ale bylo mi to jedno. Po pár nekonečných minutách jsem se ocitla před svým pokojem. Rozrazila jsem dveře a vrhla se do kouta, kde jsem se schoulila do klubíčka.

Plakala jsem. Plakala pro ztracenou existenci. Cítila jsem se strašně, štítila jsem se sebe samé. Když ke mně po pár minutách ticha přišel Martin a snažil se mě konejšivě vtáhnout do své náruče, odtáhla jsem se. S panikou v očích jsem ho sledovala.

„Alex, no tak…“

„Ne! Mlč…“ přerušila jsem ho ostře. Při pohledu na jeho krásnou tvář jsem se cítila ještě hůř.

„Bude to v pořádku,“ utěšoval mě. „Patřilo mu to. Díky němu jsi málem zemřela. Kdybych mohl, provedl bych mu něco mnohem horšího!“ rozhorlil se.

„Ne! Nikdo si nezaslouží umřít. Ne, ne, ne, ne, ne!“ vzlykala jsem. „Já… jsem vrah.“ Hystericky jsem se zasmála. „Jsem… zrůda!“

Věnováno dnešním úžasným vítězům.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 38. kapitola: