Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 37. kapitola

07.11.2011 (20:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3686×

Alex:

Pomalu jsem se vynořovala z temnoty. Ležíc na čemsi pohodlném jsem se protáhla a otevřela oči. Zasténala jsem, když mě odpolední sluneční paprsky udeřily plnou silou do očí. S přivřenými víčky jsem se rozhlédla po místnosti. To byl můj pokoj, došlo mi – a to, co mě plnou silou přitáhlo k vědomí, byl Martinův rozzlobený hlas, který se rozléhal chodbami. Když jsem si pořádně uvědomila, co to říká – mno, spíše křičí -, zasténala jsem podruhé. S usykáváním jsem se postavila a s vroucným přáním, ať nezabloudím, jsem se spěšně vydala k sálu. V duchu jsem přitom spílala Martinovi, že to každým slovem dělá horší a horší.

„Jane!“ zaslechla jsem Arův rázný hlas a s nepříjemnou předtuchou zrychlila. Jane vypadala jako nevinná dívenka, do boje se však vrhla s plným nasazením – a silnou mocí, jak jsme postřehla. Jestli ji použije i na Martina, bude s ním amen. A se mnou taky, protože bez něj budu ztracená…

Ve chvíli, kdy jsem polootevřenými dveřmi vklouzla do sálu a zadívala se směrem k trůnům, jsem zadržela dech. Ta mrcha!

Rozzuřeně jsem zúžila oči do dvou malých škvírek a nenávistně si ji prohlížela. V ten moment jsem se neovládala – a to bylo dobře. Zachvátil mě vztek a ten dal průchod mému nejsilnějšímu daru, ohni. Nechala jsem jej obklíčit ty prokleté vládce – v tu chvíli mi bylo jedno, že Marcus je v tom úplně nevinně – a tu mrchu, co ohrožovala mého milého.

„A vy,“ šlehla jsem pohledem po členech gardy, kteří se zrovna zdržovali v sále a chystali se na mě zaútočit, „zůstaňte tam, kde jste. Nebo z vás celkem snadno zbude jen malá hromádka popela…“ V mém hlase byla jasně patrná výhružka.

Nechala jsem ostatní nevěřícně zírat a vrhla se k Martinovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se vystrašeně a něžně ho pohladila po tváři. Zavřel oči.
„Teď už ano,“ zamručel. „Efektivní představení,“ šeptl po chvilce ticha a krátce se zachechtal. Zaculila jsem se na něj.

„Ve válce a v lásce je vše povoleno,“ obhajovala jsem se. Sladce se na mě usmál a vtiskl mi polibek do vlasů. Přitulila jsem se k němu.

„Bravo! Bravissimo!“ zahalekal Aro nadšeně a dokonce zatleskal. Nevraživě jsem se na něj zadívala.

„Má drahá, právě jsi prokázala své schopnosti. Síla, věrnost, nasazení, rychlost, to jsou přesně ukázkové požadavky našich věrných. A ten tvůj dar k tomu… Velmi, velmi zajímavé!“ Nevěřícně jsem vykulila oči. Já ho tu ohrožuji na existenci a on se z toho raduje? Zvláštní to upír…

„Nezáleží na tom, že se ti dnešní boj trochu… trochu víc vymkl z ruky. Ale to nevadí. Nyní jsi předvedla, co v tobě doopravdy je. Dokázala jsi, že chráníš ty, na kterých ti záleží. Vítej do rodiny, má milá.“ Zadíval se na Martina.

„A co se týče tebe, Alecu, o tom si ještě promluvíme. Nyní si jděte odpočinout, oběma vám to prospěje. Uvidíme se opět večer, na mimořádném shromáždění. Poznáš každý článek naší hustě rozvětvené rodiny, drahoušku.“ Ve dveřích nás ještě zastavil.

„Ještě něco… Má nová drahá přítelkyně, co ti to ten ošklivý Rumun udělal?“ Zrozpačitěla jsem.

„Jen obyčejný šok…“ Nervózně jsem zatěkala očima. „Je mi trapné to přiznávat, ale zcela obyčejně jsem omdlela. Mé tělo bylo připraveno na nejhorší, a tak se vyhnulo přicházející bolesti, která by se ho spolu s upířím jedem, proudícím mými žilami, zmocnila. Upíří jed je totiž pro můj druh smrtelný…“

„Obyčejné mdloby?“ protáhl zklamaně, ale hned se škrobeně usmál, aby to zamaskoval. „Mno, hlavně že jsi v pořádku. Můžu ti zaručit, že Rumuni už dlouho potíže dělat nebudou. A ty… ty nám s tím pomůžeš…“ Teď už mi bylo jasné, proč tolik toužil po tom, abych rozšířila jeho gardu. Měla jsem ho zbavit jeho úhlavních nepřátel. Ale pokud to znamená, že budu moci být s Martinem, je mi to jedno.

„Můžete jít,“ propustil nás a my se ruku v ruce vydali do mé komnaty, kde jsme v objetí ulehli do veliké postele.

„Opravdu ti nic není?“ strachovala jsem se a bedlivě ho prohlížela. Bezstarostně se zasmál.

„Samozřejmě, žádné strachy.“

„Ale kdyby se ti udělalo nějak špatně nebo tak něco, okamžitě mi to řekni, ano?“ zapřísahala jsem ho.

„Alex, klid, brzdi. Nejsem žádný nemocný člověk, prostě jsem si jen zažil trošku nepříjemné chvíle s Janiným darem. Ale věř, že ona to tak nemyslela. Kdyby jí to ten… syčák nenařídil, nikdy by to neudělala. Pořád s ní manipuluje. Chudák Jane…“ Zamračila jsem se. Nechtěla jsem se bavit zrovna o ní…

„Co má být to mimořádné shromáždění?“ zkusila jsem odvést jeho pozornost jinam. Povedlo se.

„Budeš před všemi členy rodiny slavnostně přijata do gardy. Aro si na takové ceremoniály potrpí,“ řekl a protočil oči. Zasmála jsem se.

„Ale než to začne, máme ještě spoustu času sami pro sebe. A to by se mělo využít.“ To tedy mělo. A taky využilo…

„Co si mám obléct?!“ šílela jsem, když se shromáždění blížilo. Zuřivě jsem se prohrabávala svým skromným šatníkem.

„Co takhle ten krásný obleček, co jsi měla na sobě při závodech na gondolách?“ popichoval mě Martin s jiskřičkami v očích. Probodla jsem ho pohledem a dál hledala něco vhodného.

„Bude ti stačit tohle?“ zeptal se, a když jsem se na něj podívala, podal mi uzlík tmavomodré látky. Podezíravě jsem ho od něj převzala a rozprostřela hebkou látku. Okouzleně jsem se dotýkala splývavých dlouhých šatů, které byly pro tuto příležitost jako stvořené. Avšak…

„Kdes je vzal?“ otázala jsem se ho mírně nabroušeně. Tajemně se usmál a zavrtěl hlavou na znamení, že mi to neřekne. Vztekle jsem od sebe šaty odhodila. Divíte se mi? Nedivte. Kdo by nebyl nervózní, když se má za necelou půlhodinu stát středem „vybrané“ společnosti.

„Alex, hlavně se uklidni. Netřeba se stresovat. A jestli tě to uklidní, ty šaty jsou od Ara. Daroval ti je speciálně pro tuto příležitost,“ pronesl vemlouvavým hlasem. Co však nedodal a já si briskně přečetla v jeho myšlenkách, které mi v tuto chvíli umožnil vidět – což mi připomíná, že mi stále neřekl, jaký je jeho dar, kdežto on o mně ví všechno… -, že Aro tak provedl na jeho popud. Vrrr!

„Ale jen pro tentokrát,“ varovala jsem ho a zalezla do koupelny, kde jsem na sebe po krátké a osvěžující sprše oblékla ten skvost. Šaty padly jako ulité. Zálibně jsem se prohlížela v zrcadle. Celkový dojem kazily jen ty rozcuchané vlasy, se kterými jsem však nemohla nic udělat.

„Hotovo,“ zahlásila jsem, když jsem se vrátila zpět do pokoje. „Jen ty vlasy…“ Povzdechla jsem si.

„Posaď se,“ vybídl mě po důkladném očním rozboru mých vlasů Martin a poklepal na posteli vedle sebe. Překvapeně jsem se posadila tak, abych nezmačkala ty krásné šaty, a čekala, co se bude dít. Po chvíli, co se Martin přehraboval v jedné zásuvce skříňky, mi začal ve vlasech projíždět hřebenem. Poté, co je všechny pořádně rozčesal, ucítila jsem mírné zatahání. A další a další. Několikrát jsem bolestí přivřela oči, to když zatahal příliš silně.

„Tadá!“ zavýskl a rozhodil rukama. Podívala jsem se do zrcátka, které mi podával, a nevěřícně vykulila oči. Tohle že jsou mé vlasy? A bez použití žehličky, uhlazovací emulze či laku?

„Jsi muž skrytých kvalit,“ pochválila jsem ho a slibně si povzdychla. Možná se mi povede ho přesvědčit, aby mi s tím mým hnízdem pomohl častěji, pomyslela jsem si. Takhle vypadám mnohem, mnohem líp, už si po jeho boku nepřipadám až tak nepatřičně…

„Můžeme jít?“ zeptal se po chvíli. Překvapeně jsem přejela pohledem po jeho černé košili a kalhotách stejné barvy. Byla jsem do svého zrcadlového já tak zabraná, že jsem ani nepostřehla, že se převlékl. Naposledy jsem se podívala, jak vypadám, a kývla.

Cesta do sálu trvala ještě déle, než obvykle. A mohla jsem za to já. Všemožně jsem zdržovala, bála jsem se tam jít, měla jsem prachobyčejnou trému. Už teď jsem se červenala při pomyšlení, že se na mě budou všichni dívat, budou sledovat, co dělám špatně, a pak mě za to odsoudí…

„Odvahu, Alex,“ popřál mi Martin, než jsme vešli do trůnního sálu.

„Vítejte, mí drazí,“ přivítal nás Aro okamžitě, ani jsem Martinovi nestačila odpovědět. Kývla jsem mu na pozdrav, přitáhla Martina k jednomu ze sloupů a snažila se s tím sloupem splynout. Jak jsem však po zběžném přejetí místnosti pohledem zjistila, nebyla jsem úspěšná. Oči všech byly upřeny na mne a ti odvážnější začali dokonce nahlas větřit. Bylo mi pěkně trapně. Mé rozpaky přerušilo až zabouchnutí dveří.

„Moji nejvěrnější,“ začal Aro pateticky a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ty jeho pojmenování…

„Sešli jsme se tu zde, abychom přivítali a přijali mezi nás novou členku. Alex, přistup blíž…“ Martin mi pevně stiskl ruku, pak ji pustil a lehce do mě strčil, když jsem se neměla k pohybu. Bojácně jsem vyšla Arovi vstříc.

„Je mi ctí, že mohu někoho tak mocného zařazovat do naší rodiny. Spolu s Alecem a Jane,“ pokynul jim, ať stanou po jeho boku, „budou tvořit perfektní trojici. Když se ti tři spojí dohromady, budou nepřemožitelní. A to doslova. Náš velký triumf. Naše ďábelská trojčata…“ Trojčata? Nedá se říct, že bych k Martinovi chovala prosté sourozenecké city. A co se týče té prťavé blondýny, tak s tou mě svazuje pouze vzájemná nevraživost.

Strašně dlouho trvalo, než mi Aro postupně všechny představil. Zapamatovala jsem si pouze pár jmen, poté mi to začalo splývat. Bylo jich tolik… Byl mi představen každý bezvýznamný bojovník, osobní stráž, lovci… Prostě všichni.

Když se shromáždění chýlilo ke konci, Aro si neodpustil ještě malý proslov. Nemálo upírů tím šokoval. A mě také.

„Pokud nás někdo udrží u moci, tak je to ona. Její potenciál je opravdu veliký, na tak vzácné a křehké stvoření. Není to obyčejná dívka, to je jasné už na první pohled. S ní se už nikdy nemusíme bát útoku podlých Rumunů. Ona je naše víra. A právě proto jsem se rozhodl jí dát nové jméno. Jméno, ze kterého budou mít všichni upíři na světě respekt. Kterého se budou bát. Které bude ve všech krajích světa známé. A právě proto, že ona je naší vírou, vírou v budoucnost, rozhodl jsem se ji nazvat Faith…“

Toto Alexino nové jméno bude velmi důležité pro budoucnost - kdo uhádne, v jakém smyslu? :))

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 37. kapitola: