Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Symboly smrti - 2. kapitola

26.01.2011 (20:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1549×

2. kapitola

Nečekané

Dneska mě čekala cesta naleznout symboly smrti. Je pravda, že mi o nich Kílové říkali dostatek informací, ale přesto jsem o nich nevěděla všechno, třeba to, jak vypadají a jak nebezpečné dokážou být. Byla jsem nervózní a cítila jsem úzkost, což se nestávalo často. Nevěděla jsem ani úplně přesně, co mám od této cesty očekávat. A to je teprve začátek. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Co potom, až budu tam venku? Nechápala jsem sama sebe. Z mého toku myšlenek mě vyrušilo klepání na dveře. S povzdechem jsem vstala z postele, na které jsem ležela, a vydala jsem se tomu dotyčnému otevřít. Jak jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát jako přimražená na místě. Přede mnou stál anděl, ano opravdový anděl. Byl to chlapec asi kolem 17-ti let se zlatavýma očima, bronzovými vlasy a krásným vypracovaným sexy tělem. Na sobě měl triko a rifle.  Svůdným úsměvem se na mě usmál. Kupodivu to na mě nezapůsobilo, i přesto všechno, jak božsky vypadal, nedokázal mě vyvést z rovnováhy.

„Ahoj, ty musíš být Isabella, pokud se nepletu?“ jeho hlas byl medový a krásný. Nad čím to tu k sakru přemýšlím? Chtěla jsem promluvit, ale v krku mi najednou uvízl knedlík.

„Ehm, jo potřebuješ něco?“ podařilo se mi vysoukat ze sebe nakonec.

„No, jen jsem ti přišel vzkázat, že budu tvým společníkem, nebo spíš bodyguardem, na cestě za hledáním symbolů smrti,“ pousmál se na mě a já na něho překvapeně zírala. Co to má k sakru znamenat?

„Cože?!“ nezmohla jsem se na víc.

„No, požádali mě o to tví věrní Kílové, kteří tě nechtěli nechat samotnou jít, protože se o tebe bojí,“ odpověděl mi předem na otázku, na kterou jsem se před chvilkou chtěla zeptat. Jako by mi četl myšlenky. Založila jsem si naštvaně ruce na prsou. A snažila se působit klidně. Ve mně to však vřelo.

„Ale já nepotřebuji žádnou ochranku. O nic takového jsem se neprosila, i když je to od nich milé, ale já se umím o sebe postarat sama,“ řekla jsem odměřeně.

„To já netvrdím, Bello, a nemrač se, jo? Nesluší ti to. A taky mám za úkol tě zavést za nejstarším Kílem, který je čaroděj a řekne ti více o symbolech smrti,“ pousmál se na mě. Tohle chlapečkovi nedaruji. Ze mě si srandu nikdo dělat nebude.

„No, to bude skvělé. Už se nemůžu toho všeho dočkat. A vůbec, jak se ty jmenuješ a co jsi zač? Na jednoho z Kílů nevypadáš,“ odfrkla jsem si, ignorovala jsem jeho poznámku a s nadzvednutým obočím jsem se ho zeptala.

„Jmenuji se Edward Cullen a jsem poloviční Kíl a zároveň i upír. Určitě přemýšlíš nad tím, jak je něco takového vůbec možné, ale neptej se mě na to. Postupem času se všechno dozvíš. A měli bychom už jít. Pan Krasomil Pohroma nás očekává.“ Moje mysl byla plná otázek týkající se jeho samotného, symbolů smrti a toho záhadného čaroděje Krasomila, kterého jsem v životě neviděla. Vlastně čemu se divím, když ani o Kílech, s kterými tu žiji necelé 3 roky, toho moc taky nevím, a často je navíc nevídám. Natož ještě k tomu polovičního Kíla, který je upír. Na jednu z otázek jsem se však zeptat musela, a to, kdo je vlastně ten čaroděj jménem Krasomil Pohroma.

„Krasomil Pohroma?“ zeptala jsem se.

„Je to jeden z nejmocnějších čarodějů Kílů a podsvěta vůbec. Je velice známý. Udivuje mě, že o něm toho moc nevíš, ale to se dá chápat,“ vysvětlil mi, s pobavením se na mě podíval a já se na něho opět zamračila.

„Nejsem vševědoucí,“ odsekla jsem mu.

„To nikdo,“ řekl Edward a zbytek cesty už se mnou nemluvil. Na chvilku jsem opět mohla nechat svoje myšlenky volně plout.

Kílové sídlí v utajovaném Institu, který je před světem lidí utajen. O jejich členech a bdění kolem, moc toho nevím. Vědět o tomhle světě znamenalo jisté riziko. Vždy mě tížilo to, že si jsem si na to, jak jsem žila před tím, absolutně vůbec nepamatovala. Procházeli jsme chodbou, která byla zdobena různými sochami. Nejčastěji to byly sochy, které o samotných Kílech vypovídaly – například hlava draka označující sílu, byly tam i sochy démonů a  taky dokonce vytesaný bílý vampýr - náš úhlavní nepřítel. Pár ze soch drželo v ruce louče, které ozařovaly celou chodbu. Na zdech visely i obrazy, na kterých byli nejstarší členové v řadě Kílů. Byli to velice známé osobnosti - nejčastěji ochránci tohoto světa, kteří chránili lidi před bílými vampýry a také  dokonce před démony z jiné dimenze. Já si to všechno s úžasem prohlížela, jako bych to viděla poprvé v životě. Zastavili jsme u těžkých dřevěných dveří.

„Tak a jsme tady, Izzy,“ řekl mi  Edward s úsměvem na tváři a zaklepal na dveře. To, jak mě oslovil, mě překvapilo. Nedala jsem to však na sobě znát. Po chvilce otevřel dveře ten záhadný čaroděj a já na něho zůstala fascinovaně zírat.

Tak co, stála ta kapitola za něco? Má smysl pokračovat? Adminům se předem  moc omlouvám za chyby, které jsem přehlédla a vy jste je nalezli.