Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 9. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

- - -

9. IRINA

Stáli jsme tam jako figurky na šachovnici postavené proti sobě. Potom se zlehka lstivě pousmála, otočila se a zmizela.

Edward vydechl zděšením a tvář mu proměnila ohromná bolest a drtivý strach. „Ne! To ne!“ Zatínal pěsti.

Nechápala jsem, zírala jsem na něj a kroutila hlavou. „Co se děje? Proč je tady?“

„Je to ještě horší, než to bylo, když sem přišla. Chce pomstu, ale změnila plán. Jen tě zabít jí nestačí. Její nový plán nejspíš zabije nás oba.“

„Co chce udělat?“ ptala jsem se celá bez sebe.

Musel se nutit, aby mluvil: „Irina je bývalá družka Laurenta. Od té doby co kvůli tobě umřel, tě usilovně hledá. Je podobně umanutá jako Victoria. Posedlá. A divoká! To ona se potulovala kolem Forks dokud nezjistila, kde tě má hledat. Potom přeběhla celé Státy, až se dostala sem. Ale teď když tě uviděla a… ucítila, vymyslela lepší plán než tě jen zabít. Ví o naší dohodě s Volturiovými a to, že jsi stále ještě člověk, se jí velmi hodí.“ Na chvíli se odmlčel a hledal další slova.

Prosebně na něj zírala. „Řekni mi to!“

„Rozhodla se, že půjde informovat Volturiovy. A špinavou práci nechá na nich.“

Krve by se ve mně nedořezal.

„Neměl jsem o ní ani tušení. Musíme něco udělat.“

Popadl mě za ruku a utíkali jsme domů. Nebo se spíš směsně ploužili nejvyšší rychlostí, kterou jsem dokázala vyvinout. Edward se mi musel přizpůsobit, byli jsme na veřejném prostranství. „Co udělají?“ snažila jsem se ptát za běhu. „Půjdou po nás, to je jisté. Jen nevím kolik máme času,“ odpověděl.

V domě vyzváněl telefon. Alice. „Viděla jsem to. Vím, co chce udělat.“

„Můžeme ji zastavit?“ zeptal se Edward.

„Ne, je příliš pozdě. Je neuvěřitelně rychlá. Nenapadá mě způsob, jak ji dohonit dřív než se k nim dostane.“

Edwardova čelist byla napjatá, jak usilovně přemýšlel.

Promluvila zase Alice: „Jedeme za vámi. Nemáme moc času. Všechno se seběhne příliš rychle.“

„Kolik máme času?“

„Tři dny.“ A zavěsila.

Edward se na mě zoufale podíval. „To je zlé. MOC zlé…“

Kousla jsem se do rtu: „Ještě je tu šance… Můžeš to udělat hned. To je zastaví.“

Propíchl mě pohledem. „Nepřipadá v úvahu. Nejsi připravená. Nemůžu tě přece jen tak zničit… Potom už bude pozdě, aby sis to rozmyslela.“

„Jen tak! Stejně už mě nemůžeš zachránit. Navíc svou bezbřehou tvrdohlavostí ohrozíš celou svojí rodinu!“ vztekala jsem se.

Bylo vidět, jak je to pro něj nesnesitelně zničující. Na jedné straně já a jeho nekonečná touha mě chránit, na druhé straně jeho rodina a představa naší smrti. „Ne,“ řekl rozhodně. „Ne ze strachu!“ „Alice a já… dáme se dohromady, budeme před Volturiovými vždy o krok napřed.“

Nemohla jsem ho poslouchat. Můj vztek nebral mezí. Kdybych ho tak mohla nějak donutit! Jeho zatvrzelost byla čiré šílenství.

O několik hodin později přijela celá rodina. Všichni byli plní úzkosti a na tvářích se zračila hluboká ustaranost. Vzduch kolem nás byl najednou těžký jako z olova.

Edward okamžitě zpovídal Alici. „Co přesně jsi viděla?“

Neodpovídala, jen vyděšeně kroutila hlavou. Jako by nemohla najít slova.

„Řekni mi to!“ přikázal jí Edward.

Sklonila hlavu: „Sejdeme se na ohromném skalním bloku nad řekou. Felix splní Arovy příkazy a nejprve … budu já, potom ty a nakonec Bella. Ostatní nechají být.“

Edward zařval. Všichni se tvářili příliš vážně.

„Můžete mě proměnit hned…“ hlesla jsem tiše a nepochybovala jsem, že mě slyší každý z nich.

„NE!“ zařval Edward a chvěl se zuřivostí. „Ne kvůli nim!“, otočil se ke zdi a vzteky do ní praštil, až popraskala.

Zničeně jsem se na něj podívala a poraženě si podepřela hlavu dlaní. Těžko to udělá někdo proti jeho vůli. Ani Alice na to nevypadala. Představa, co nás kvůli tomu čeká, mě zabíjela.

Trochu se uklidnil a otočil se zpátky k nám. „Budeme moci zastavit cokoliv, co budou chtít udělat dřív, než to udělají. Vždy před nimi budeme v předstihu. … čtení, vize…“

„To nebude tak jednoduché,“ řekl Carlisle. „Jane dovede paralyzovat pouhým pohledem, Alec nás může obrat o kterýkoli z našich smyslů, oslepit nás… Arovi se stačí dotknout a může mít každého z nás jako na dlani, Demetri nám nedovolí utéct, lepší stopař než on neexistuje… Ta hrozba opravdu ohromná. “

Edward vypadal rozhodnutý. „Zabráníme tomu. Budeme rychlejší. Zvláštní pozornost musíme zaměřit na Aleca – ten jediný má dar, kterým může útočit na všechny najednou.“

Cullenovi, zvláště Carlisle a Esmé, nevypadali zrovna přesvědčeně, nicméně začali si domlouvat signály, kterými se budou moci vzájemně informovat koho v určitou chvíli napadnout, aby mu zabránili provést jeho záměr. Jediný Emmett vypadal sebejistě, jako ostatně vždy. Zatínal pěsti a v duchu určitě připravoval svou útočnou taktiku. Všichni přitom zůstali klidní, bezesporu díky Jasperovi, který šířil klidnou atmosféru. Muselo ho to stát dost sil, když sám určitě tak klidný nebyl.

Unaveně jsem to poslouchala a mojí představivost zachvátily obrazy, které jsem nechtěla vidět. Hrozivé obrazy.

Unaveně jsem se zvedla od stolu a nechala je u jejich důležitého rozhovoru. Připadala jsem si tak bezmocně, hloupě… V tu chvíli jsem já byla ta největší přítěž na světě. A nikdo mě nechtěl poslouchat. Cloumal mnou vztek a vyčerpání. Nevěděla jsem, které je větší, jestli to emocionální nebo to fyzické.

Lehla jsem si na pohovku u krbu a proti své vůli usnula. Bylo to ale lepší než myslet na to co přijde.

Vzbudil mě ostrý zvuk, když celá upíří smečka zavrčela. Snažila jsem se zjistit, co se děje a donutit své oči sotva po probuzení, aby něco viděly.

Edward ke mně promluvil. „Jacob tě čeká venku.“

„Jacob?“ pronesla jsem ohromeně a rozrazila dveře. Jako by tu bylo málo lidí, které jsem milovala, ve smrtelném ohrožení!

Mezi stromy jsem ho zahlédla. V ruce svíral malý batoh.

„Jacobe, co tu proboha děláš?“ vyjela jsem na něj. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím, ale zrovna teď…“

"Bello!" jeho rty se roztáhly v úsměvu, hned potom se ale zadíval vážně. „Charlie mi řekl, že Cullenovi odjeli za tebou. Řekl, že se mu ale jejich odjezd zdál až příliš překotný a vypadali znepokojení. Okamžitě jsem si vzpomněl na tu blonďatou upíří holku, co se před časem potulovala kolem Forks. Něco se mi na tom hned nezdálo… A potom zmizela směrem na východ, rovnou čarou – jako by měla namířeno přímo sem. Nevím co, ale vím, že se něco děje. Přijel jsem tě chránit. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Jestli tě ta pijavice ohrožuje, chci ji vyřídit. Nebo aspoň pomoct.“

Zírala jsem neschopná slova. Tolik mu na mně stále záleželo, že opustil Susan, aby se kvůli mně vystavil nebezpečí?

Odkašlala jsem si: „Irina mě neohrožuje. Nebo tedy aspoň ne … přímo. Tu se ti vyřídit nepovede. Není tady. Nebo o tom aspoň nevím.“

„Ale něco se děje. To nejde nevidět. Jsi bílá jako stěna.“

„Budeme se muset postavit mnohem větší přesile. Volturiovým. Chtějí zabít nejen mě, ale i Edwarda a Alici.“

„Volturiovi?“ kroutil hlavou, nic mu to neříkalo.

„To je na dlouhé vysvětlování… Je to upíří klan-“

Z jeho kamenné tváře se nedalo nic vyčíst. „Takže jsem tu správně,“ řekl jen.

„Ne, nejsi… Jeď zpátky do Forks. Je tu už tak dost lidí, o které se k smrti bojím.“

Pohladil mě na tváři. „Ty víš, že nikam nepojedu,“ řekl takovým tónem, že nebylo pochyb o tom, že debata na tohle téma je ukončena.

Nechal si potom vysvětlit jaký je důvod toho všeho, přičemž střídavě přikyvoval a střídavě zuřil.

Potom si zhluboka vzdechl a vzal mě kolem ramen. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi pořád člověk. Vypadá to, že ta pí… Edward má vážně víc rozumu než jsem čekal.“

Vyvolalo to ve mně vlnu nesouhlasu, obrátila jsem oči v sloup. Další osoba, u které jsem si mohla být jistá, že by odmítla nejrozumnější řešení. Zvedla jsem se ze starého kmenu, na kterém jsme seděli.  „Pojď si o tom radši promluvit s nimi. Jo a,“ ještě na chvilku jsem se zastavila „jsem ráda, že tě vidím. Billy mi všechno řekl…o tobě… Jsem šťastná s tebou.“

Obdařil mě hřejivým úsměvem a objal mě.

Když jsem otevřela dveře, Edward na mě upíral tak pronikavý pohled, že jsem neměla pochybnosti, že celý náš rozhovor poslouchal. Emmett, Jasper a Rosalie se mimoděk nakrčili a tiše zasyčeli, když ho viděli ve dveřích.

„Jen ho nechte. Chce nám nabídnout pomoc,“ řekl s neutrálním klidem Edward.

- - -

Nevím, jak jsem přežila následující den. A den potom. Všechno se mi zdálo jako v mlze, ve které se kolem mě pohybovaly zřetelné tváře lidí, které jsem milovala. Jedině ty jsem viděla naopak až příliš ostře.

Vyhrála jsem dílčí bitvu, když Edward přišel s plánem jak mě někam ukrýt až přijdou Volturiovi. Samozřejmě to měl do puntíku vymyšlené.

„NE,“ řekla jsem hlasem tak pevným, že ho to překvapilo. Věděla jsem, že tohle nepřipadá v úvahu. „Jestli mě někam zavřeš, uteču. Ty a Alice jste stejně ohrožení jako já a ostatním hrozí obrovské nebezpečí. Nikam – se – neschovám.“

Zkoušel se se mnou chvilku hádat, dokud nemusel uznat, že prohrál. Moje odhodlání bylo nezlomné.

Stejně tak si z té mlhy dobře pamatuju, že jsem viděla fotografii, kterou mi ukazoval Jacob. Susan. Koukala jsem na ní se zaujetím. Jedna věc byla jasná na první pohled. Tázavě jsem se na něj podívala, oči přimhouřené. Těžko by se mi podařilo skrýt překvapení, kdybych se o to pokoušela.

„Jo, je ti podobná,“ řekl.

„Podobná je slabé slovo, Jacobe.“

„Hm... to málem porazilo všechny, když Susi poprvé uviděli… A nejvíc asi mě," usmál se, „Sam tvrdí, že proto mě to k tobě tak zoufale táhlo. Proto mě to málem zabilo, když jsi…“ nedokončil „Podvědomě jsem věděl, jak bude můj otisk vypadat, jako bych to měl naprogramované někde v hlavě. Byla jsi to téměř ty.“

To dávalo smysl.

„Ale,“ pokračoval „ať už byl důvod jakýkoli, jsem tak rád, že tě znám. Jsi tak… krásná a neobyčejná. Kdo jiný by dokázal svou vrozenou nemotornost dovést k takové dokonalosti, hm?“ zavtipkoval a potom zvážněl: "Vždycky budu tvůj přítel, pokud o to budeš stát."

To bylo jedinkrát za celou dobu před bitvou, kdy jsem se pousmála. „Jacobe…“ vydechla jsem. Jeho oddanost a přátelství tak silné, že jsem se ho téměř mohla dotknout, mě ohromovalo. Objala jsem ho. „Ty měsíce bez tebe, byly nekonečné… ale neměl jsi sem chodit, když jsi konečně ze všeho venku. Celou tu dobu, co jsi byl pryč, jsem si nepřála nic jiného, než abys byl šťastný a teď, když konečně jsi, se chceš se zase vystavit takovému nebezpečí. Nebuď blázen, nedělej to. Tohle nejsou jen obyčejní upíři. Je to elita, každý z nich je extrémně nebezpečný, děsím se toho co potom spolu…“

"Pšššt…“ vzal mi slova z úst. Díval se na mě něžně, až jsem musela sklopit zrak.

- - -

Čas jsem neuměla vnímat. Cullenovi a Jacob trávili celé dny v lese a cvičili se v boji. Bylo toho hodně, co Emmett (rozený bojovník) a Jasper (bývalý voják) mohli ostatní ještě naučit. Kéž by na to ale měli víc času… Těch pár dní bylo strašně krátkých a zároveň nekonečných.

„Je čas,“ řekla potom Alice. „Musíme jít."

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: