Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.
01.09.2010 (08:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3366×
Před čtením doporučuji přečíst předcházející kapitoly a předmluvu.
Části psané touto barvou jsou originální části z knihy.
- - -
Shrnutí:
- - -
7. DARTMOUTH
Vrátili jsme se do Forks, abychom mohli začít s přípravami na odjezd na universitu.
Cullenovi, zvláště Emmett a Alice si nás po příjezdu chvíli potutelně měřili.
Emmett se prosmýkl kolem Edwarda s tichou otázkou, kterou jsem naoko neměla slyšet. „Tak co? Dům ještě stojí?“ a hned potom se rozchechtal.
Edward jen zakoulel očima.
Alice za zase zaměřila na mě: „Jsem ráda, že jsi nakonec ocenila, jak dobře jsem ti zabalila,“ mrkla na mě.
Pane jo… myslela jsem si. Nemohla by Alice být přece jen ve svých vizích trochu diskrétnější? Zase jsem zrudla.
„Neboj, nikomu to nepovím,“ řekla Alice přátelsky.
- - -
Bylo to tak zvláštně nekomplikované – následující týdny jsme dělali jenom to, co všichni lidé kolem nás očekávali. Zvláštní pocit, nemuset neustále vymýšlet nějaké výmluvy.
Musela jsem nějak přežít další svoje letní narozeniny. Devatenáct. Tentokrát jsem to zvládala o trochu líp – sama jsem se pro to přeci rozhodla, ne? Alici jsem nechala připravit oslavu podle jejího gusta, abych jí alespoň částečně vynahradila to, o co jsem ji posledně připravila. Sešli se snad všichni a musela jsem bez reptání přijmout hromadu darů.
Charlie byl spokojen, že mě konečně vidí šťastnou a nic dalšího ke spokojenosti nepotřeboval. Jen svou práci, své zápasy a své ryby. Byl ke mně neustále tak milý. Jako ostatně všichni. Pro mě to byl obrovský nezvyk – před ničím neutíkat, neschovávat se, neumírat strachy o všechny kolem.
Jen jeden šuplík se opět otevřel a zůstal znepokojivě trčet. Jacob. Samozřejmě jsem se vídala s Billym a stejně jako dřív, každou chvíli se ptala, jestli neví něco nového. Už to přece bylo tak dlouho. Billy jen smutně kroutil hlavou a sžírala ho lítost, že mi nemůže říct nic povzbudivého. „Mám obavy, aby si ještě vůbec pamatoval, jaké to je být člověk.“
Jak nezměrná musela být jeho bolest? Nesnesla jsem to pomyšlení.
Potom mi ale Billy zatelefonoval. „Bello, nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale nastala změna. Jacob se, no vlastně náhodou, dostal do blízkosti domu našich přátel, kteří už spoustu let žijí na jedné lesní usedlosti v Kanadě, nedaleko Dawson Creek. Jsou to vlastně naši vzdálení příbuzní. Ujali se ho a jsou rádi, že u nich chce chvíli zůstat. Žijí poměrně osaměle, návštěvy jsou pro ně osvěžující. Dokonce i takové návštěvy, které…“ zarazil se. „… si u nich lížou své rány.“
Uvědomila jsem si, že hltám každé jeho slovo ani nedýchám. „Děkuju, Billy, že jsi mi to řekl. Vážně, jsem moc ráda. Doufám, že mu společnost pomůže.“
Chvíli bylo ticho jak přemýšlel nad tím, co by tahle nová situace mohla znamenat. Potom řekl jen: „Nemáš za co. Kéž by se brzy vrátil. Smečka ho potřebuje. Opatruj se, Bello,“ dodal a zavěsil.
Zdálo se mi to jako dobrá zpráva. Konečně něco. Přála jsem si jen to, aby našel způsob, jak se dát dohromady. Připadala jsem si tak bezmocná. Tak ráda bych ho zase viděla bezstarostného a šťastného, připomínajícího slunce. Jenže mi to v tuhle chvíli připadalo jako science fiction.
- - -
Nastal čas odjezdu a loučení. Nezbývalo už moc dní na to se přestěhovat na nové místo a alespoň trochu se v něm zorientovat. Ačkoli jsem věděla, že Edward se tam vyzná víc než dobře. Nebylo to poprvé, co na téhle škole studoval, i když to asi muselo být už hodně dávno, jinak by se tam nemohl vrátit.
A bylo to tu zase: kufry, letiště, letadlo, únava, ale nakonec jsme se dostali na místo. Samozřejmě bylo zataženo, ale ačkoli toto místo nebylo nepodobné Forks, vegetace tam byla jaksi umírněnější. Všude kolem spousta hlubokých lesů, jak mě ujistil Edward, ale ne tak tmavých a zkrátka tam všechno působilo „uklizenějším“ dojmem. Jen ty mraky byly úplně stejné. Městečko Dartmouth se svými 35 tisíci obyvateli působilo podobně úhledně. A ta architektura! Nemohla jsem si nevšimnout. Stavby byly rozlehlé, staré a přitom působily zvláštním dojmem lehkosti. Převažovala cihlová barva, obvykle orámovaná zdobením ve smetanové barvě, které zdůrazňovalo obrysy staveb. To místo mě okamžitě uchvátilo.
Taxi zastavilo u ne zrovna malého a zároveň ne zrovna velkého cihlového domečku na kraji města. Vlastně stál téměř v lese – jak jinak. Jednopatrový domek měl červenou střechu a dokonce malou věžičku, na oknech okenice. Úchvatné, pomyslela jsem si. To bude tedy změna oproti Forks. Nebylo to podobné ani domu Cullenových ani Charlieho skromné stavbičce.
Edward mi pomohl vystoupit z auta, s pomocí našeho řidiče vyložil zavazadla a taxi odjelo.
Popošli jsme ke vstupním dveřím, Edward chvíli zápolil s klíči a potom mě opět obřadně vzal do náruče.
Začala jsem se zmítat. „Nemusíš mě přece přenášet přes všechny prahy, které vidíš,“ zlobila jsem se.
„Ještě tenhle mi dovol,“ zaprosil a vstoupili jsme do domu, kde mě opět postavil.
Rozhlédla jsem se kolem. Ten domeček byl krásný, asi by se mi měl líbit. Věděla jsem, že by se mi měl líbit. Místo toho mě ale nečekaně zachvátila stará panika.
„Hmmm…“ řekla jsem zaraženě. „Nejdřív svatba, pak manželství…“ začala jsem jančit, „a teď tohle. To už je vážně trochu moc. Kde je můj pokojík? Co jsem to provedla?“ připadala jsem si jako ženuška s manžílkem za zády v jejich útulném domově. Přesně jako z reklamy na prášek na praní.
Edward se usmál. „Budeme se tedy stěhovat na kolej?“
Jo a hned, chtělo se mi odpovědět a měla jsem chuť vyběhnout ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. „Kéž by…“
Ale musela jsem myslet na něj. Jaké by to asi bylo pro něj tísnit se někde v domě plném lidí a nemít ani chvíli oddychu. „Ale ne. Pro tebe je to tu lepší. Les hned za domem, široko daleko ani živáčka. Nebudeš tu tolik v pokušení…“
„Myslíš?“ řekl a znělo to dost pochybovačně. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem pohled, který na mě upíral.
„Víš jak to myslím…“ řekla jsem a pokoušela se nezčervenat.
„Tak mi ukaž, co tu ještě pro mě máš za překvapení,“ vzdychla jsem.
Popocházeli jsme dolní částí domu. Ke všemu jsem se stavěla dost obezřetně, ale musela jsem uznat, že celé zařízení bylo neobyčejně vkusné. „Vlastně to tu více méně zařizovala Esmé…“ vysvětlil mi.
Když jsme ale došli do kuchyně a mně se před očima objevil další obraz, tentokrát z reklamy na Heru, utekla jsem po schodech do patra. Edward se chechtal a byl přímo za mnou.
Tam jsem otevřela první dveře a můj zrak padl na dřevěnou postel dovedenou do dokonalosti pomocí všelijakých měkkých nebo průsvitných textilních doplňků. Obrátila jsem oči v sloup a zakryla si oči.
Edward se jednoznačně bavil. „Tvoje averze k postelím je pozoruhodná. Budeš mi o tom muset podrobně vyprávět. Čekáš snad, že tě ta postel sežere?“
„To zrovna ne…“ Kruci. Co asi čekal, že mu povím? Měla jsem pocit, že jsem rudá tak, že po místnosti šířím červené odlesky.
Chytil mě v pase, stále s úsměvem na tváři. „Tak co hrozného se tedy podle tebe má stát?“ Sklonil se a ucítila jsem dotyk jeho jemných elektrizujících rtů kdesi pod uchem.
Dvakrát jsem se nadechla a řekla radši hned než později: „Edwarde, to není fér! Pusť mě!“
Což kupodivu udělal. Vylítla jsem ze dveří a vrazila do dveří od protilehlé místnosti. Otevřela jsem je. V tom pokoji, který se spojoval s prostorem kulaté věžičky, která byla součástí domu, byly jen stoly, počítače, police na knihy, křesla, pohovka... Vydechla jsem si. „Díkybohu. Konečně něco normálního…“
Edward vstoupil do místnosti a začal se rozmachovat jak letuška v letadle. „Tvůj stůl – je větší, vejdeme se k němu oba, chceš přece, abych ti pomáhal… A můj stůl.“ Jo, ten byl o poznání menší.
Už jsem viděla to trápení, kterým tu budu procházet, až se budu snažit ze všech sil se na té škole udržet.
„Měj trochu slitování. Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z prvního šoku a ty hned přijdeš s tímhle. Víš, že bych tu vlastně vůbec neměla být. Pochybuju, že vůbec snesu ten jas všude kolem, až mě budou všichni oslňovat svým IQ. Stejně se na to brzo přijde.“
Podíval se mi zpříma do očí. „Za prvé tomu ani trochu nevěřím. A za druhé – tak snadno se odsud nedostaneš. I kdyby ses na všechno vykašlala a v hlavě ti zbyl jen recept na knedlíky…“ Propíchla jsem ho pohledem. Neřád! „… vždycky se dá najít nějaké řešení. Lidé mají od nepaměti pořád hluboko do kapsy.“
Vší silou jsem do něj strčila. Měl hravou náladu a tak se pod razancí mého útoku jakoby svalil na pohovku. Začala jsem do něj bušit, ačkoli jsem věděla, že to víc bolí mě, než jeho. Usmíval se a nechal mě. I když se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédla i záblesk něčeho trochu jiného než jen čirého pobavení. „Bello, ovládej se přece trochu…“ napomenul mě. Nechala jsem toho. Otočil se na břicho a zvážněl: „Proč vůbec pochybuješ, že na to máš? To celé je nesmysl. Jasně, máš pocit, že budeš potřebovat pomoct. Pomůžu ti. Ale i beze mě by ti to šlo dobře. Kdybych ti dal šanci dostat se sem legálně, taky bys to zvládla.“
To určitě… Tak možná na šestnáctý pokus a to by mi bylo šedesát… Uáá… Mračila jsem se.
Potom jsem si všimla, že přikrývka, která byla přehozená přes pohovku, je z mého pokojíku ve Forks. Poprvé na mě dýchl domácí pocit. Vzala jsem její cíp do ruky. „Tak proto jsem ji nemohla najít… No, možná si tu zvyknu. Díky…“
„Myslel jsem, že by tě to potěšilo.“
Když jsem si ji prohlížela, vzpomněla jsem si na Charlieho. Na Forks a na ostatní. Věděla jsem, že se mi tu po nich bude stýskat. A věděla jsem, že teď to ještě nebude nic s porovnání s tím, co přijde potom. Až se k nikomu nebudu moci přiblížit na vzdálenost menší než půl kilometru. „Bude se mi stýskat,“ řekla jsem.
„Mně taky…“
„Nemyslím teď, myslím potom. Až to bude úplně jiná otázka než semestr nebo dva, tedy pokud vůbec, na vysoké.“
Chvíli nic neříkal, potom se ztěžka nadechl. „Až budeš mít to nejhorší za sebou, až se tvoje srdce zastaví, postarám se o tebe. Možná zůstaneme tady. Není to tady tak zlé, pro upíra. Les plný vysoké nebo divoké zvěře, která voní až sem. Nebudeš muset mít žízeň. A až budeš chtít vyvádět hlouposti, ohlídám tě…“
Slova mu sotva šly přes pusu, ale jedno bylo jasné. Chtěl mě otrávit, odradit. „Tahle část netrvá věčně. Jednou ale budu jako ty,“ nedala jsem se.
„Jako já, ano. A už nikdy jiná.“
Sotva jsem toužila po tom být jiná – starší a starší a nakonec s hlavou plnou bělostných vlasů umřít.
„Vím, o co ti jde. Namáháš se zbytečně.“
Vstala jsem a seběhla jsem schody dolů. Edward mě kupodivu nenásledoval, tahle část už asi nebyla tak zábavná. Všimla jsem si, že v dolní části věžičky, v kruhovém proskleném výklenku navazujícím na obývací část, stojí klavír. Okamžitě jsem viděla, jak nástroj ožívá Edwardovou přítomností. Došla jsem k němu a zlehka se dotkla jeho neuvěřitelně hladkého povrchu. Nikdy jsem neoplývala láskou ke klavírům, teď už ale bylo všechno jinak.
Slyšela jsem jeho kroky a otočila se. „Zahraješ mi?“
Přišel ke mně blíž. „Chceš?“
„Víš, že pro to mám slabost,“ řekla jsem zasněně. „Pro tvoje ruce vznášející se nad klávesami. Pro to, jak se nálada změní, když se ozvou tóny, které nosíš v hlavě… Je to fascinující… nádherné.“
Jemně se usmál a když začal hrát, lehla jsem si na pohovku před krbem. Hudba jako by si žila vlastním životem. Naplnila celý prostor a všechno se změnilo jejím působením. Člověk, když ji poslouchal, jako by přestal být sám sebou.
Zavřela jsem oči a po několika skladbách, jako by někdo stlačil v mém mozku tlačítko OFF, jsem usnula.
- - -
Když jsem se probrala, všechny věci byly na svém místě, kufry prázdné. Edward rozhodně nezahálel. Za okny byl soumrak.
I když světla venku nebylo příliš, přesto jsme se rozhodli prohlédnout si městečko. Moje zvědavost byla příliš veliká. Samozřejmě ne celé – nebyli jsme přece turisti, abychom museli spěchat. Vlastně jsme se jen prošli od nás malou oklikou přes náměstí ke Connecticut River. Nakonec mě začaly bolet nohy a vydali jsme se cestou domů.
„Doufám, že jsi spokojená. A to teprve počkej až uvidíš školu,“ řekl Edward. „I když se na ní určitě hodně věcí změnilo, jako tady všude kolem.“
„Nepochybuji, že sem bude dokonale zapadat,“ řekla jsem zamyšleně. „Jde ale o to, jak sem zapadnu já – a ty. I když uznávám, že tvoje dovednost být co nejméně nenápadný je ohromující.“
Edward to rozhodně neviděl tak zle. Tvářil se bezstarostně. „Už jsi zvládla mnohem horší situace.“
Tou větou nepřímo narazil na další mojí obavu, o které jsem zatím nechtěla mluvit. „Jo, horší… Ale to také není za námi. Co myslíš, že udělají Volturiovi, až zjistí, že jsme se rozhodli jinak? Až zjistí, že máme zjevně na všechno dost času…“
Ačkoli jeho výraz ztvrdnul, snažil se mluvit nezaujatě. „Volturiovi vnímají čas jinak než lidé. Pro ně pět deset let nic neznamená. Jsou tu už věky, lidská měřítka jsou jim krátká. Máme dost času, buď klidná. Ani si toho nevšimnou.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Znamenám pro váš druh přece stále hrozbu, ať vnímají čas jak chtějí. Kdybych chtěla, za pět deset let o vás ví celý svět.“
Zasmál se: „Tak lehké by to nebylo. Nejspíš by tě zavřeli do blázince a my bychom byli ze hry. I když uznávám, že jsou způsoby… a ty bys alespoň na jeden určitě přišla, kdybys chtěla. Na to už jsem dostatečně poznal, jak umanutá umíš být.“ Obdařil mě jedním z těch úsměvů, které mi braly jistotu z kolen.
Vypadalo to, že ho to doopravdy netrápí. Nebo alespoň z naprosté většiny netrápí. Neuměla jsem to pochopit, ale přesto mě jeho jistota uklidnila. Tak trochu proti mé vůli.
Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 7. kapitola:
Nechci nějak kritizovat, ale zdá se mi, že se Bella v této kapitole chová divně. Jinak je to super.
Jajko, to jsem ráda, že se ti to líbí, alespo%n potud.
no mě se to líbí pomalu víc než od Stephanie ale souhlasím s katynkou "budu sklamaná jestli Bella nebude těhotná" je to moc hezký alespon to za den stihnu přečíst a ne jako normalní rozbřesk kterej čtu čtyři dny od rana do večera a někde bych to fakt změnila jako tadyhle .
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!