Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 6. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

31.08.2010 (10:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3304×

Před čtením doporučuji přečíst předcházející kapitoly a předmluvu.

Části psané touto barvou jsou originální části z knihy.

- - -

Shrnutí:

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

- - -

6. Rozptylování

Moje rozptylování se v dalších dnech na ostrově Esmé stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsme se (no, já jsem plavala se šnorchlem v puse, zatímco on předváděl svou nekonečnou schopnost obejít se bez kyslíku). Prozkoumali jsme džungli, která obklopovala skalnatý vrcholek. Šli jsme se podívat na papoušky, kteří žili pod zeleným příkrovem na jižním konci ostrova. Sledovali jsme západ slunce ze skalnaté západní zátoky. Plavali jsme s delfíny – tedy alespoň já. Když se ve vodě objevil Edward, delfíni zmizeli, jako by byl nablízku žralok.

Věděla jsem co se děje. Snažil se mě zabavit, abych přišla na jiné myšlenky a nenaléhala. Je pravda, že s veškerou únavou, kterou mi to přineslo, se to celkem dařilo, ale doopravdy možné to nebylo. Jeho snaha byla ale důkladná, Pokaždé když jsem navrhla, že bychom mohli zůstat doma a koukat na nějaké z milionu DVD, které tam měli, lákal mě z domu kouzelnými slovy jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Snad každý večer jsem usínala nad talířem.

Ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem se hádat, stěžovat si a brblat, ale všechno marno. Proto jsem si zvykla nosit pár kousků z Aliciny kolekce v noci na spaní – věcí, které toho mimochodem neodhalovaly tolik jako ty mrňavoučké bikiny, které mi taky zabalila. Začala jsem pomalu s nevinnými slonovinovými satény, v obavách, že odhalováním své kůže s modřinami na žebrech si prokážu medvědí službu, ale připravená vyzkoušet cokoli. Edward si zřejmě ničeho nevšiml, jako kdybych na sobě měla své odrbané tepláky.

Nedalo se nic dělat – účel světí prostředky, řekla jsem si nakonec a oblékla jsem si jeden z odvážnějších kousků – bylo to černé a samá krajka a už pouhý pohled na sebe samu ve mně vyvolával rozpaky. Dávala jsem pozor, abych se na sebe nekoukla do zrcadla, když jsem šla kolem něj, a potěšilo mě, že na chviličku vykulil oči, než zase dokonale ovládl svůj výraz.

„Co tomu říkáš?“ zeptala jsem se a otočila se, aby mě viděl ze všech stran.

Odkašlal si. „Vypadáš krásně. Jako vždycky.“

„Díky,“ řekla jsem kysele a rezignovaně se svalila vedle něj do postele. Rozložil kolem mě paže a přitáhl si mě na prsa, ale to už byla rutina. Bylo tu příliš horko na to spát bez jeho chlazení.

Zavřela jsem oči a nechala návnadu viset ve vzduchu. Něco mi říkalo, že jsem prohrála, ale naděje ještě žila kdesi pod mojí náhlou ospalostí a únavou. Zavládlo ticho.

„Proč mi tohle děláš?“ zeptal se nečekaně a sevřel v pěsti hrst černých krajek, které se mi vlnily na stehně. Otočil svou hlavu ke mně a zabořil obličej do mých vlasů. „Doháníš mě k šílenství, Bello. Cožpak jsme se kvůli tomu nehádali už dost?“

„Nejsi sám, kdo je napůl šílený. Tobě se nezdají žádné zrádné sny, ze kterých by ses budil napůl mrtvý vyčerpáním. Vlastně se divím, že se po nocích nebudím a nemusím to všechno vysvětlovat.“ Hlas se mi zlomil a do oči mi vstoupily slzy.

„Máš noční můry?“

„Ne… To přímo ne. Ale měla bych je snad raději.“

„Tak proč pláčeš?“ zeptal se udiveně.

„Protože se z každého takového snu probudím…“ zakňourala jsem, ovinula mu paže kolem krku a vzlykala.

„Vyprávěj mi o tom. Možná to pomůže,“ řekl ustaraně.

„Byli jsme na pláži…“ nevěděla jsem, jak pokračovat. Odmlčela jsem se, odtáhla jsem se, abych se podívala do jeho úzkostného andělského obličeje, skrytého ve tmě. Zadumaně jsem na něj zírala a ten neopodstatněný žal se mě zmocňoval stále víc.

„A?“ vybídl mě nakonec.

Zamrkala jsem, slzy mi sklouzly z řas. Byla jsem rozpolcená. „Ach, Edwarde.“ Vzdala jsem snahu své sny jakkoli popsat.

„Pověz mi to, Bello,“ prosil celý nesvý kvůli bolesti v mém hlase.

Ale já jsem nemohla. Jenom jsem mu zase ovinula paže kolem krku a zuřivě přitiskla ústa na jeho rty. Nebyla to vůbec touha – byla to potřeba, tak naléhavá až to bolelo. Jeho reakce byla okamžitá. Jeho ledové odhodlání se v té chvíli zlomilo, snažil se mě odstrčit a mumlal: „Nemůžu, Bello, já nemůžu“ A z hrdla se mu vydral bolestivý sten.

„Prosím,“ žadonila jsem tak vyčerpaně, že bych snad donutila smilovat se i skálu. „Prosím, Edwarde…!“

Nepoznala jsem, jestli se nechal pohnout slzami, kterými se mi chvěl hlas, jestli ho tak zaskočil můj nečekaný útok nebo jestli jeho touha byla v té chvíli stejně nesnesitelná jako ta moje. Ale ať už byl důvod jakýkoli, přitáhl si mé rty zpátky ke svým a se zasténáním se poddal.

Přitáhl si mě v pase a jeho dlaně hned sklouzly do černých krajek. Jako by byl všude kolem mě a já kolem něho. Občas jsem ucítila ostrou bolest, když ztrácel pojem o citu, ale hned potom jsem viděla, jak otevřel oči, chvíli se soustředil a stisk povolil. Pokaždé jsem se bála, že mi najednou zmizí z náruče na druhý konec pokoje jako už tolikrát, ale po pár vteřinách oči vždy zase zavřel… Stejné to bylo, když se dostal až příliš blízko k divoce pulzující tepně na mém krku. Uslyšela jsem tiché zasyčení a cítila jsem, jak se nepatrně chvěje ovládaným napětím. Otevřel oči zaslepené vášní, nebo spíš vášněmi a pomalu se mu do nich vkrádal přítomný výraz. Nebála jsem se bolesti, jen toho, že mě opustí. Ale tentokrát u mě zůstal, tentokrát opravdu dokázal překonat svůj strach, své instinkty. Dokázal neodejít. A cokoliv dalšího kromě toho jsem sotva dokázala vnímat.

- - -

Když jsem se ráno probudila, zůstala jsem bez pohnutí a snažila se dál rovnoměrně oddychovat, jako bych spala. Bála jsem se otevřít oči. Ležela jsem Edwardovi na prsou, ale on mě neobjímal. To bylo zlé znamení. Opatrně jsem koukla skrz řasy a potom se zvedla na loket, abych mu lépe viděla do obličeje. Byl klidný a vyrovnaný.

„Jak moc se na mě zlobíš?“ pípla jsem nesměle.

„Strašně moc,“ odpověděl, ale otočil hlavu a pousmál se.

„Vidíš… jde to,“ řekla jsem a cítila při tom směs obdivu a štěstí.

Zvedl obočí. „Stejně bys mi nedala na výběr…,“ řekl odevzdaně a krásně se usmál.

Stiskla jsem zuby a cítila jsem, jak se červenám. Pálila mě vzpomínka na mé včerejší slzy a drtivý žal.

„Ještě jsi mi neřekla, o čem jsou ty tvé sny.“

„Neřekla, ale tak nějak ukázala.“

„Aha,“ vykulil oči a pak zamrkal. „Zajímavé.“

„Jsou to velmi pěkné sny,“ zašeptala jsem a o pár minut později se zeptala. „Je mi odpuštěno?“

„Přemýšlím o tom.“

Posadila jsem se, abych se nenápadně prohlédla. Čekala jsem, že ačkoli jsem v noci nevnímala nic než jeho, a nebo právě proto, objevím nějakou tu modřinu jako důkaz jeho prudké vášně (a těžko mu kdy vysvětlím, že pokud mi doopravdy neublíží, vůbec mi to nevadí…). Místo toho jsem ale uviděla všude kolem nadýchaný bílý sníh, který se mi lepil na kůži a vplétal se do vlasů. Prachové peří. Prohlédla jsem si pozorněji celé své okolí a musela jsem se začít pobaveně a zároveň šťastné usmívat, když mi to došlo.

„Tys… prokousl polštář?“ Nemohla jsem zadržet příliv příjemného a uvolňujícího smíchu. Nesmála jsem se jemu a on to věděl, smála jsem se tomu, jak originálně to vyřešil.

„Jo,“ řekl rozpolceně. A hned potom se taky rozesmál. Oba jsme chápali, že to, to celé, je velké vítězství.

Zjistila jsem, že mě nic nebolí, a i když jsem pár modřin přece jen našla, nebylo to nic ve srovnání s tím, co jsem na oplátku dostala.

„Promiň…“ začal se hned omlouvat, když viděl čím se zabývám.

„To nic není. Pamatuj si to už,“ řekla jsem důrazně. „I tak to byl nadlids… no vlastně nadupíří výkon.“

Trochu ho to pobavilo, ale i tak jsem mohla vidět, že úplně spokojený a bezstarostný v tomhle smyslu není.

Teprve potom jsem si všimla rozlámaného kování v čele postele. Sáhla jsem na pokroucený kov. „No, páni“ vydechla jsem. „Tos udělal taky ty?“ No, jasně, hloupá otázka. „Kdy?... Lámání kovu si doopravdy nepamatuju.“

Místo odpovědi se jen tajemně usmál a podíval se stranou.

„Aha,“ šeptla jsem a projel mnou mráz.

„Jsi mimořádně nevšímavá, když je tvoje pozornost zaměstnaná jinde.“

„Nechala jsem se trochu unést,“ přiznala jsem a silně zrudla.

Dotkl se mé rozpálené tváře a vzdychl: „Po tomhle se mi bude vážně stýskat. To, že jsi člověk, je tak neskutečně okouzlující. Ten život v tobě, tvoje lidská vášeň, kolísavý tlukot srdce, teplo tvé kůže, barva tvých očí.“ Věci, které jsem považovala za samozřejmé, nezajímavé a nebo dokonce přitěžující, mu zjevně připadaly neobyčejné.

„Jak se cítíš ty?“ chtěla jsem vědět.

Zasmál se.

„Co je?“

„Ptáš se tak… provinile. Jako bys spáchala zločin.“

„Cítím se provinile,“ zamručela jsem.

„No… tak jsi svedla manžela… To není hrdelní zločin.“

„Ty se nezlobíš?“

Uličnicky se usmál. „Nezlobím.“

„Proč ne?“

„Je pravda, že nemáš za mák rozumu, ale neublížil jsem ti. Nebo tedy, alespoň ne příliš. Tentokrát bylo snazší se ovládnout, vyhnout se excesům. Asi jsem měl lepší představu co očekávat. I když…“

„Co?“

„I když jsem vlastně netušil vůbec nic. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude, když jsem upír. Carlisle mi řekl, že je to velmi silný zážitek, kterému se nic nepodobá. Velká rozkoš, to nejlepší hned po pití lidské krve… Ale – po pravdě není na světě slov, která by to mohla popsat. Já jsem ochutnal tvou krev, a žádná krev nemůže být lepší než… ty.“

Ohromeně jsem vydechla, když tohle řekl. Hned potom mi nevhodně a hlasitě zakručelo v žaludku.

„Dobře…“ rozhodl se energicky. „Měli bychom se o tebe postarat a potom uklidit to peří.“

„To máme celý den co dělat,“ řekla jsem při pohledu na tu spoušť.

Odtáhl mě do kuchyně a potom na terasu, kde jsem spořádala velmi dobrou snídani. Dlouho mi nic tak nechutnalo.

- - -

Když jsme potom zápasili s peříčky v ložnici (nic na ně nezabíralo, neposlušně poletovala po pokoji a nakonec nezbylo, než je posbírat jedno po druhém, což Edwardovi šlo mnohem lépe než mně) a já si přitom prohlížela celou tu bitevní scénu, nebo to co z ní zbylo, najednou mi to bylo jasné. Jako by kolečka hodin zapadla na svoje místo. Zarazila jsem se uprostřed činnosti. Potom jsem odložila pytel, do kterého jsem skládala peří, a přešla přes pokoj k němu.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho vážně. Zvedl ke mně oči a já si sedla k němu na koberec. „Myslím, že bych chtěla ještě chvíli zůstat člověkem.“

Ohromeně na mě zíral.

„Rozmyslela jsem si to. Jeden, dva semestry na Darmouthu mě nezabijou. Za rok se mi přece vrásky nenadělají, ne? Charlie by byl z historek z Dartmouthu nadšený, to se vsadím. Jasně, bude to asi trapas až nedokážu udržet krok se všemi těmi génii, co jich tam bude, ale i tak osmnáct, devatenáct, to vážně není tak velký rozdíl.“

„Bello, to… to nechápu. Co tak najednou?“

Sklopila jsem oči. „No… Měl jsi pravdu. Jsou lidské záležitosti, o které bych nejspíš neměla přijít. Jen jsem o tom do včerejší noci nevěděla.“

Zavrtěl hlavou. „Ty se mi snad zdáš!“ pobaveně a zároveň nevěřícně si mě měřil, ale na tváři se mu roztáhl potěšený úsměv. „Přijdu z tebe o nervy, víš to?“ Odmlčel se a přitom se zářivě usmíval. „Ale jinak samozřejmě souhlasím. Mělo mě napadnout, že tohle tě přesvědčí…, ech, tvoje splašené hormony. Takže jedeme do Dartmouthu? Vážně?“ nemohl tomu uvěřit.

„Stejně mě vyhodí hned v prvním semestru.“

„Já tě budu učit. Na škole se ti bude moc líbit.“

„Myslíš, že takhle pozdě seženeme bydlení?“

„No, my už tam tak trochu máme dům. Pro všechny případy.“

„Ty jsi koupil dům?“

„Reality jsou dobrá investice.“

„Takže jsme připravení.“

„Ano, ještě mě napadá, že musím zjistit, jestli si to auto na předtím můžeme nechat o něco déle.“

„Rozhodně, co kdybych se dostala do střetu s tankem.“

Zakřenil se. „Ale, paní Cullenová,“ změnil téma i výraz na částečně vážný, částečně uličnický. „Nějak zvlášť si to nemalujte. Mám jenom jedny nervy a ačkoli Vám to údajně nevadí, bylo by podezřelé, kdybyste chodila na přednášky posetá modřinami…“

Chtěla jsem ho praštit, ale pochopitelně uhnul.

---

7. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: