Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 5. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

Shrnutí:

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

- - -

5. Ostrov Esmé

„Houston?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím když jsme přišli k odbavení.

„Jenom mezipřistání.“

Měla jsem pocit, že jsem v letadle sotva usnula a už mě zase budil. Byla jsem groggy, když mě protahoval terminály a snažila se nezapomenout, že musím po každém mrknutí zase otevřít oči.

„Rio de Janeiro?“ zeptala jsem se o něco neklidněji.

„Další zastávka,“ sdělil mi.

Let do jižní Ameriky byl dlouhý, ale pohodlný díky širokým sedadlům první třídy a Edwardovým pažím, které mě celou cestu objímaly. Vzbudila jsem se neobvykle čilá.

Na letišti jsme nezůstali čekat na další let, jak jsem si myslela, místo toho jsme si vzali taxi a projížděli rušnými ulicemi Rio de Janeira.

Zastavili jsme v loděnici. Edward mě vedl kolem dlouhé řady bílých jachet kotvících podél mola. Byla černá noc. Loď, u které zastavil, byla menší než ostatní, štíhlejší, zjevně postavená spíš pro rychlou jízdu než pro pohodlí. Edward zlehka skočil dovnitř, třebaže měl v rukou těžká zavazadla. Pustil kufry a pomohl mi přes okraj.

„Pojedeme ještě daleko?“ zeptala jsem se po nějaké době. Napadlo mě, jestli nemá v úmyslu strávit nějaký čas na moři.

„Ještě asi tak půl hodiny.“

No dobře, pomyslela jsem si. Koneckonců je to upír. Možná jedeme do Atlantidy.

O dvacet minut později zavolal: „Bello, koukni támhle!“

Zpočátku jsem rozeznala jenom tmu a bílý odraz měsíce na mořské hladině. Když jsem se ale pozorně zadívala do míst, kam ukazoval, objevila jsem nízký černý obrys, který se zakusoval do měsíční záře na vlnách.

Když jsem pořádně zaostřila, začalo mi to dávat smysl. Před námi z vody vyrostl ostrov mávající palmovými ratolestmi, s bledě zářící pláží na jedné straně a hustým rozlehlým lesem na straně druhé.

„Kde to jsme?“

„Tohle je ostrov Esmé.“

„Ostrov Esmé?“ Mluvila jsem a můj hlas se mi v té tmě a tichu zdál příliš hlučný.

„Dar od Carlisla. Esmé nám nabídla, že si ho můžeme vypůjčit.“

Dar. Kdo dává ostrov jako dar? Došlo mi, že se Edward měl svou neskutečnou štědrost od koho naučit.

Postavil kufry na molo a pak se otočil zpátky a s oslnivým úsměvem se natáhl pro mě. Místo aby mě vzal za ruku, zvedl si mě do náruče.

„Neměl bys s tímhle počkat až přes práh?“ zeptala jsem se udýchaně, zatímco on zlehka vyskočil z lodi.

Zakřenil se: „Jsem prostě důkladnost sama.“ Nesl mě po molu na úzkou pískovou pěšinu, která vedla temnou vegetací. Chvilku v té džungli byla tma jako v pytli a potom jsem za listím spatřila široká okna rámující vstupní dveře.

Dům byl ve stejném stylu jako jejich dům ve Forks, jen trochu menší, zato stejně světlý.

Přenesl mě přes práh, jak jinak, a potom mě konečně postavil. Nastal moment tíživého ticha. Podíval se na mě a hned zase stranou. I já jsem očima pátrala po zdech.

„Možná bys teď chtěla chviličku jenom pro sebe… Pro člověka to byla dlouhá cesta.“

Prkenně jsem přikývla. Vážně jsem jen slabý člověk a chvilička pro sebe mi jenom prospěje. Byla jsem si jistá, že vypadám přesně jako člověk, který strávil noc v letadle.

Váhavě se na mě podíval a přišel blíž. Přejel mi prsty po krku, těsně pod uchem a jeho studený dech mě pošimral po přehřáté kůži. Jako bych ale místo chladu znovu pocítila oheň.

„Až budeš hotová, počkej na mě. Musím… na lov,“ dostal ze sebe s obtížemi. A opravdu – jeho oči byly nebezpečně tmavé. Až příliš tmavé.

„Vrátím se co možná nejdřív. Mezitím si trochu odpočiňte, paní Cullenová.“

V tu chvíli byl pryč.

Připomněla jsem si, že mám dýchat a vrávorala jsem k obřímu kufru, který musel být můj, protože moje stará známá taška na toaletní potřeby ležela přímo na vrchu. Bezmyšlenkovitě jsem prohrabávala oblečení, které mi Alice s sebou zabalila. Hledala jsem něco starého a pohodlného. Nejenže jsem nic takového nenašla, ale přímo jsem se otřásla, když mi do očí padl komínek samá krajka a jemný satén. Prádlo. Nebo spíš prádélko, sexy s francouzskými visačkami. Ta představa byla tak neslučitelná s čímkoli čeho bych byla schopná, že jsem na takový nesmysl odmítla vůbec myslet. Zároveň mě děsila představa, co mohla asi Alice vidět, že mi tohle vložila do kufru.

Dala jsem se trochu do kupy - sprcha byla příjemná a připadala jsem si jako znovuzrozená. Problém s tím, co na sebe, přetrvával a nezbylo nic, než si na sebe obléknout něco z toho, co jsem měla k dispozici. Výběr byl opravdu zoufalý. Nakonec to vyhrály lehké šaty v barvě měsíce. Na těch alespoň nebyla žádná krajka, i když to mi k úplné pohodě opravdu nestačilo.

Edward se nevracel, a tak jsem šla ven před dům na písčitou bílou pláž, nad kterou se vznášel měsíc a na černočerné vodě vykresloval mihotavé zářící skvrnky. Písek mi jemně hladil bosé nohy.

Posadila jsem se do písku a čekala na něj v tomhle neobvykle krásném koutku světa.

Skvrnky na hladině poskakovaly jako malé bílé myšky. Nebo spíš kočky s jejich protáhlými ladnými těly. Fascinovaně jsem se do těch obrazů vpíjela. Potom jsem pochopila, proč se mi to tak líbí – bylo to tak podobné Edwardovi! On byl stejný jako majestátná kočkovitá šelma. Krásný, neskutečně ladný, každý pohyb mi vyrážel dech svou dokonalostí. I jeho oči byly takové, vyzařovaly osobnost a zároveň nebezpečí. Měla jsem neustálou chuť to obdivuhodné zvíře hladit. Kdyby opravdu byl puma nebo levhart… neodolala bych se schovat v jeho měkkém hedvábném kožichu. A přitom byl stejně nebezpečný. Stačí když puma vycení své ostré špičaté zuby a vysune ostré drápy na silných tlapách a celý výjev se okamžitě změní v děsivou hrozbu. K tomu ta rychlost, mrštnost, obratnost… Je to dravec, lovec, šelma, je vybavená přesně vybroušenými instinkty, které jsou dokonalým nástrojem pro jednoznačné vítězství v boji…

Někdy jsem si představovala, jak asi vypadá jeho lov. Srovnání s pumou rozehrálo moji představivost. Uvědomila jsem si, že právě něco takového se zrovna teď odehrává v lese, který ze zřejmých důvodů pokrýval více jak polovinu ne zrovna nejmenšího ostrova. Fascinující a zároveň ledově děsivé. A přitom to byl stále týž Edward.

Kroky, které jsem uslyšela za sebou, mě vyrušily. Mohl se samozřejmě objevit přímo za mnou, ale nechtěl mě vyděsit. Přicházející kroky působí mnohem přirozeněji. Usadil se vedle mě.

Otočila jsem se a dotkla se jeho hrudi. „Jsi zpátky,… šelmo.“

Překvapeně se na mě zadíval a zjevně ho to uvedlo do rozpaků.

„Neříkej mi tak. Nechci, abys mě tak viděla. Tvůj lidský pohled je na to příliš... citlivý.“

„Ale je to tak? Cítíš se tak, alespoň… na lovu?“

Zaváhal. „Ano. Není možné se tak necítit. Instinkty a vlohy, které v sobě mám, jsou příliš jasné. Ale nejsem a nechci být jen to.“

Chtěla jsem vědět víc. „A je ti to příjemné?“

Zavrtěl hlavou, jako by se o tom nechtěl bavit.

„Nic není příjemnější, než být s tebou,“ vyhnul se odpovědi a já to nechala tak. Nebyla jsem zrovna v náladě, kdy by se mi chtělo nutit ho, aby mi řekl víc.

Zadívala jsem se znova na měsíc a na skvrnky poskakující na hladině. „To je krása,“ vydechla jsem.

„Hm, ujde to,“ řekl jako by si toho sotva všimnul. „Ale slovo krása bych nepoužil. Co je to za krásu v porovnání s tebou?“

Otočila jsem se zpátky na něj a viděla, že se na měsíc ani nepodíval. Očima si vychutnával pohled na mě. Uvědomila jsem si co mám na sobě a jak křehce v tom asi vypadám, zvláště v tomhle světle.

Prsty se zlehka dotknul jemné látky a pomalu obkružoval její spodní lem na mých nohou. Srdce mi začalo tlouct a dech se mi zkrátil. Vychutnával si hebkost mojí kůže se zavřenýma očima a prsty zajel pod látku. To už na mě bylo moc - překulila jsem se, přehodila přes něj nohu a přitiskla se k němu vší silou. Okamžitě mě začal líbat na krku a zrychleně dýchal. Zvedl mě přitom do náručí a přenesl do velké bílé postele v bílé ložnici v domě.

Dál mě líbal, já jeho také, jak jen to bylo možné mezi přiškrcenými výdechy. Cítila jsem jeho vlhké rty klouzající po mé kůži. To bylo přímo nesnesitelné. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že už se nikdy nedokážu nadechnout! Ze rtů mi uniklo dlouhé zasténání. A jako ozvěna bylo slyšet jeho. Vzápětí mě stisknul kolem hrudníku tak pevně, že jsem nemohla dýchat.

Bolelo to. Opravdu to bolelo, měla jsem pocit, že některé kosti ve mně to nevydrží a popraskají. „Edwarde, nemůžu dýchat!“ snažila jsem se říct s důrazem a pokoušela jsem se mu vykroutit, což bylo nemožné. Bylo zjevné, že si není vědom toho, jak pevně mě drží. Oči měl stále zavřené. Popadla jsem ho oběma rukama za hlavu a přiměla ho, aby se na mě podíval. Zaslepující závoj z jeho očí okamžitě zmizel jak procitl a uvědomil si, co dělá. Okamžitě mě pustil a pokoušel se vzpamatovat.

Trochu se uklidnil a zlehka se mě dotkl na žebrech, přitom se na ně zkoumavě a soucitně zadíval. „Vidíš… To nepůjde!“ řekl zlomeně. „Jak moc jsem ti ublížil?“

Nezmohla jsem se na odpověď.

„Jsi tak lidská... Je tak snadné ti ublížit, a tak těžké ti neublížit," jeho hlas zněl zoufale.

Ten zkoumavý pohled jsem mu vrátila, snažíc se zahlédnout tu obrovskou sílu, která se v něm skrývá. „A ty jsi tak zvířecí…,“ řekla jsem na oplátku. Pohnula jsem se a sykla bolestí. Přimhouřila jsem oči a s náhlou otevřeností přiznala: „Je v tom něco přitažlivého. A děsivého zároveň. Ale já se nebojím.“

„Ale prosím tě!“ odtáhl se. „Copak se chceš dát zabít? Nebo rozmačkat!“ řekl naštvaně. Musela jsem si přiznat, že to jsem opravdu nechtěla. „Nemůžu tě vystavovat takovému nebezpečí, ani když tolik chceš. To prostě nejde. Když jsem viděl, jak moc to pro tebe znamená, zkoušel jsem nemyslet na to jak těžké to bude. Chtěl jsem to dokázat… Kvůli tobě… A kvůli sobě,“ přiznal tiše. „Nevíš, jak moc tě chci, ale jsi tak zranitelná. Příliš zranitelná v mých rukou, když se dost neovládám.“

Vzal mojí chvějící se dlaň a položil si ji na svou tvář. V hlavě jsem měla takový zmatek. Nedovedla jsem si vybrat mezi tím být rozumná a šíleně nerozumná. Jak těžké to asi musel mít on?

Donutila jsem svoje myšlenky se poskládat. „Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Myslela jsem, že se to rozumí samo sebou. Tohle,“ dotkla jsem se svých pomačkaných žeber, „to nic není.“

„Rozumí samo sebou? Počítáš snad s tím, že ti ublížím? Myslela sis, že to bude horši? Považuješ experiment za úspěšný, protože jsi ho přežila? Žádná zlomená kost – to se rovná vítězství?“

„Ne - nevěděla jsem, co očekávat, ale rozhodně toho nelituji. Věř mi, že těch několik krásných minut s tebou mi za to stojí. Edwarde, když se mě takhle dotýkáš, zapomínám kdo jsem…“

„A kdo jsem já!“ přerušil mě důrazně. „Bello, my si nemůžeme dovolit zapomínat.“

„Nebyla to tvoje vina.“

„Nechci poslouchat, jak se snažíš zlehčovat každou moji chybu.“

„Nesnažím… Já jen – jsem to přece já kdo naléhá. Nebýt toho, věřím tomu, že bys mě dokázal udržet v bezpečí. Na to jsi dost silný.“ Někdy až příliš, chtělo se mi dodat.

Díval se na mě nesouhlasně a přitom zamyšleně.

„Nevěřím, že bys to nedokázal,“ nechtěla jsem pustit svojí šanci. „Tohle… tvoje doteky, takovéhle doteky, to je… … …já jsem nikdy nebyla tak šťastná – nebyla jsem tak šťastná, ani když ses rozhodl, že mě miluješ víc, než mě toužíš zabít, ani to první ráno, kdy jsem se vzbudila a tys tam na mě čekal… Ani když jsem slyšela tvůj hlas v baletním studiu. Ani když jsi řekl „Ano“ a já jsem si uvědomila, že tím tě získávám navždycky. Tohle jsou moje nejšťastnější vzpomínky. Ale tohle je ze všeho nejkrásnější.“

Podíval se na mě jako by mě chápal a současně nechápal. „Jsi tak okouzlující. Nedokážeš se vzdát naděje. Neumíš si představit, jak mě to trápí. Jaké to je pokaždé skončit jako… … dravá zvěř, s tebou v náručí,“ odmlčel se. „Radši ti půjdu obstarat něco k jídlu.“

Vzdychla jsem, ale to už byl pryč. Vypadalo to, že je po líbánkách. Při té myšlence mi v krku vyrostl knedlík.

6. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: