Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 2. kapitola

28.08.2010 (11:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3937×

Na vysvětlenou:
Text je bohužel na můj vkus místy až příliš zkrácený a zhuštěný, nemohu tomu ale věnovat tolik času, kolik bych si přála, stručnost je proto jediná možnost.

A oproti originálu se v celé "knize" vyskytuje jeden základní rozdíl: odmítla jsem na věci pohlížet tak, že Edwarda už vlastně neláká Bellina krev a že se přes to přenesl. Chápu, že si na to určitě trochu zvyknul, ale přesto považuji tohle riziko za podstatné. Lev přece nemůže přestat být lvem... Nehledě na to, že této skutečnosti byla přece věnována celá první kniha. Podle mě to není možné vypustit, a tak jsem to zachovala.

Před čtením doporučuji přečíst předcházející kapitolu a předmluvu.

Barevný text jsou originální části knihy Rozbřesk.

- - -

Shrnutí:

1. kapitola

- - -

2. Dlouhá noc

„Už se mi stýská.“

„Nemusím odcházet. Můžu zůstat…“

„Hmmm.“

Na dlouhou chvíli jsme zmlkli, bylo slyšet jen tlukot mého srdce, kolísavý rytmus našeho přerývaného dechu a šeptání našich rtů, které se o sebe něžně třely.

Někdy bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne snad, že bych mohla zapomenout, že doopravdy je upír, na to jsem příliš vnímala, že v mé náruči je bytost podobná andělu, ale protože mě líbal na rty a na tvář s takovou lehkostí, jako by to ani nebylo tak nesnadné. Zapomínala jsem na to, jaké pokušení pro něj doopravdy znamenám. Toužil po mně a zároveň toužil po mé krvi, víc než po krvi jakéhokoliv jiného člověka. Její vůně zaslepovala jeho mysl a úsudek a mohl by jí snadno propadnout. Přesto se dokázal ovládat jako nikdo jiný. Jeho sebekontrola byla starostí nás obou, ale někdy bylo tak neskutečně těžké nepřestat myslet… Byly chvíle, kdy jsem mu to rozhodně neusnadňovala, nevnímala jsem strach, jen jeho opojnou blízkost.

Tím vším si získal můj nekonečný obdiv. Nedovedla jsem pochopit jak to dělá. Já bych to nedokázala… Věděla jsem, že mu vůně mé krve stále působí bolest – stále ho v krku pálila jako by vdechoval plameny.

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je má také otevřené, díval se mi do tváře, jako bych byla jeho výhra, a ne výherce, ne kterého se usmálo neskutečné štěstí. Nedovedla jsem pochopit, že se na mě dokáže tak dívat. Jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem měla pocit, že mu vidím až do duše. Nechápala jsem, jak může existenci své duše zpochybňovat, třebaže skutečně je upír. Měl tu nejkrásnější duši na světě, byla krásnější než jeho brilantní mysl, půvabná tvář nebo úchvatné tělo.

„Rozhodně zůstanu,“ zašeptal o chvilku později.

Ale měl by jít. Svatba už bude jen za několik dní... „Ne, ne. Je to loučení se svobodou. Musíš jít.“ Sice jsem ho posílala pryč, ale mé prsty se mu zamotaly do jeho bronzových vlasů a moje levá ruka se přitiskla pevněji k jeho kříži. Vpíjeli jsme se do sebe na mé malé posteli a připadala jsem si jako v nebi.

Studenými doteky mi hladil tvář. „Ale já se nepotřebuju s ničím loučit. Čekal jsem na tebe příliš dlouho a nemůžu se dočkat…“

Znova přitiskl svoje rty na mé a rukou jsem přejížděla po jeho kamenné hrudi. Projelo jím lehké chvění. Opatrně jsem se dotkla špičkou jazyka jeho rtu hladkého jako sklo a on si vzdychl. Jeho sladký dech mi chladně a voňavě ovanul obličej.

Začal se odtahovat – to byla jeho automatická reakce, kdykoliv usoudil, že věci zašly příliš daleko. Jeho obranný reflex, třebaže hrozně chtěl pokračovat. Strávil většinu svého života odmítáním fyzického uspokojení, to jediné mu situaci ulehčovalo.

„Ne…“ řekla jsem, chytila ho za ramena a přitiskla se k němu pevněji. Kopnutím jsem si uvolnila jednu nohu a ovinula mu jí kolem pasu. „Procvičování, matka dokonalosti…“

Uchichtl se. „No tak potom bychom měli mít k dokonalosti dost blízko, ne? Spala jsi vůbec za poslední měsíc?“

Ale potom hned zvážněl. „Je příliš těžké se soustředit, když jsi tak blízko. Já – nedokážu myslet rozumně. Nedokážu se ovládat. Ublížím ti.“

„Neublížíš.“

„Bello…“

„Pšt…“ Přitiskla jsem mu rty na ústa, abych zastavila ten záchvat paniky. Tohle už jsem slyšela. A nedokázala jsem myslet na strach. Chvíli mi polibky oplácel, opatrně. Cítila jsem, že v myšlenkách se soustředí na mé bezpečí, nervy napjaté k prasknutí. Přejela jsem rukama podél jeho páteře a v tu chvíli se tomu poddal, jako by nikdy nic jiného nechtěl. Obtočil mi ruce kolem pasu a pevně stiskl. Jeho prsty si vychutnávaly mojí jemnou teplou kůži, její vůni a opojnost a celý svět se se mnou houpal. Ze rtů, kterými mě hladově laskal, se mu vydral tichý a naléhavý vzdech a hned za ním můj. Bylo to tak opojné, že jsem nedokázala přemýšlet.

Něco mě ale probralo. Ten zvuk tam nepatřil. Přímo u ucha jsem slyšela slabé vrčení. Jeho rty opustily ty moje a sklouzly na krk. Cítila jsem, jak se Edward třese a zůstala jsem jako ochromená. Věděla jsem, že jakýkoli pohyb by mohl být tou poslední kapkou, nemohla jsem se ani bránit. Jenom doufat a nedýchat. Jeho rty se otřely o kůži na mém krku a hned nato stál Edward na druhém konci pokoje. Okamžitě se chytl za hlavu, oči těsně zavřené.

Neodvažovala jsem se hnout.

Jak jen jsem mohla? Okamžitě jsem se cítila nesmírně provinile. Kéž bych se bývala dokázala kontrolovat!

Upřeně jsem se na něj dívala, plná strachu. Ne o sebe, ale o něj. Otevřel oči plné děsu. Bylo mi to tak líto a tak málo jsem s tím mohla dělat!

„Řekni něco, ať mě přivedeš na jiné myšlenky,“ požádal mě. Ještě stále se chvěl, ale na jeho výrazu bylo vidět, že se začíná ovládat.

Rychle jsem zapátrala v tom zmatku, co jsem zrovna měla v hlavě. Najednou jako by byla prázdná. Zoufale jsem se snažila čehokoli zachytit.

„Přemýšlela jsem, co dají Esmé a Carlisle Jasperovi k jeho – hm - kulatinám. Padesát let jako upír, to je přece pěkný věk. A -  Alice se nemůže dočkat jak – mu uspořádá oslavu.“ Mluvila jsem a zadrhávala jsem se. Nutila jsem se soustředit na téma. Edward se zdál být víc a víc uvolněný. Nakonec přišel zpátky ke mně a sedl si na kraj postele.

„Bello…" řekl smutně a zklamaně.

„Hlavně, prosím, neodcházej… Já se vůbec nezlobím. Vím, jak to je těžké. A já ti vůbec nepomáhám…“

Skousl rty. Kdo ví, co si myslel a nechtěl říct. I když nebylo těžké uhodnout. Bylo mi jasné, jak moc se obviňoval, že nechal věci zajít tak daleko. Jeho vina to ale nebyla. Jen moje. Neměla jsem naléhat, neměla jsem ho pokoušet, měla jsem mít víc rozumu… Zhluboka jsem vzdychla. Kdybych jen nebyla proti té síle tak slabá!

Dlouho jsme nepromluvili. Pomalu jsme si lehli vedle sebe, mezi námi tlustá přikrývka, jak už bylo naším zvykem, aby mi z chladu Edwardovy kůže nebyla zima. Charlie by asi nepochopil, proč chci uprostřed července pustit topení. Kdo ví, jak dlouho jsme byli mlčky, každý ponořen do vlastních myšlenek, které ovšem mezi námi byly téměř hmatatelné.

Bojí se, pořád se o mě tak bojí. Po tomhle už vím lépe čeho se přesně bojí. Jak moc to bude jiné, až se o mě konečně přestane bát?

Jeho myšlenky se zřejmě potulovaly na podobných místech. U změny, která pro mě bude znamenat nový život...

„Stále jsi si jistá, že opravdu chceš být… upír?“ Poslední slovo odmítavě procedil mezi zuby.

„Jsem si jistá tebou. S tím ostatním se dokážu smířit.“ A hned jsem uvažovala, jestli jsem se radši neměla kousnout do jazyka.

„Dokážeš?“ zeptal se tiše. „Já nemyslím jen svatbu a… naši domluvu, která mě teď děsí ještě více než předtím, ale co potom… co Renée? Co Charlie? Co tví kamarádi?“

„Jasně, bude se mi stýskat. A ještě horší bude pomyšlení, že se jim bude stýskat po mně.“ Mluvila jsem a říkala jsem si, že bych neměla přilévat olej do ohně. „Edwarde, tohle už jsme mnohokrát probrali. Vím, že to bude těžké, ale já to takhle chci. Chci tebe a chci tě napořád. Jeden lidský život mi prostě nestačí.

„Navěky zůstaneš osmnáctiletá,“ zašeptal.

„Splněný sen každé ženy.“

„Nikdy se neměnit, nikdy se nepohnout dopředu.“

„Co to znamená?“

Pomalu odpovídal. „Navěky budeš muset žít život jako žiješ teď. Stále na škole, žádné poslání. Uběhnou desetiletí, staletí… budeš chtít mít děti, ale nepůjde to. Přijdeš o tolik věcí, které patří k lidskému životu. O všechny, které jsi ještě nepoznala.“

„Já vím co dělám.“

„Jak bys to mohla vědět…“ řekl poraženě a unaveně.

„Vím, co tím získám. A o tom není pochyb. Moje budoucnost jsi TY.“

„Vlastně uvažuji nad tím, že bych měl od naší dohody odstoupit. Nechci tě o to všechno připravit. Nechci tě tolik ohrozit. Není to tak jednoduché. Nechci, aby ses kvůli mně musela obětovat. Nemůžu…“

Skočila jsem mu do řeči. „Neobětuju se kvůli tobě. Vůbec se neobětuju! Miluju tě a představa, že bych se kvůli čemukoli měla vzdát úplného života s tebou, mě děsí víc než cokoli na světě,“ odmlčela jsem se. „Vlastně když tohle říkáš, nejradši bych si tě vzala třeba hned, tady a teď. Nechci riskovat… čas, který ještě může všechno změnit. S tebou člověk nikdy neví, co se stane zítra… “

Objal mě a pevně mě k sobě přitiskl. Jeho láska mě zaplavila jako příliv. Oba jsme věděli, že naše budoucnost je už stejně nevyhnutelná.

„Bello…“ řekl rezignovaně, ale zároveň smířeně. „Nic s tebou nepohne, jsi tak paličatá! Jestli tohle tedy opravdu chceš…“

„Nikdy jsem nic tolik nechtěla.“

Chvíli přemýšlel. „Jestli jsi si opravdu tolik jistá, tak myslím, že toho s sebou do Vegas zase tolik nepotřebujeme. Vyspat se můžeš v letadle. A… Alice, Charlie, Esmé… nám to prominou, uvidíš.“

Šokovaně jsem na něj zírala. Myslí to vážně? Opravdu by to udělal? Takhle jsem to přeci od začátku chtěla, když už to musí být, a teď ještě víc. Netrvalo to ani sekundu se rozhodnout. Byl to náhlý impulz, který naplnil celou místnost. A byl silnější než představa rozzuřené Alice, která skončí uprostřed příprav, i než představa zastavení pozvánek... To samo o sobě sice bylo strašidelnější než hrad v Karpatech, ale byla jsem příliš v šoku z toho, že to byl Edward, kdo to navrhl. Upřeně se na mě díval a na rtech mu pohrával usměv.

„Ano. Uděláme to přesně tak. A hned...“ podívala jsem se na něj a připadala si jako v jiné realitě. Mohli jsme se vzít, bez všech tradičních oplétaček, které mi už jenom při té představě svazovaly nohy. Mohli jsme se vzít a u toho volně dýchat... Mohli jsme se vzít a jediné, na čem by záleželo, a co by stálo vysoko nad vším ostatním, by byla naše láska.

Můj výraz asi musel být všelijaký, ale on se nežně usmál a v jeho tváři jsem vyčetla, že moje nadšení se přeneslo i na něj. Oba jsme se začali těšit a v očích se nám blýskly plamínky.

„Zabal si,“ zašeptal mi Edward spiklenecky do ucha. „Doběhnu pro to nejnutnější a hned se pro tebe vrátím. Poslouchej, až uslyšíš přijíždět auto.“ Vtiskl mi polibek a byl pryč.

Zmocnilo se mě vzrušení, rychle jsem si promyslela, co všechno asi potřebuju. No, promyslela je asi silné slovo… Ve zmatku jsem naházela pár věcí do batohu. Bezradně jsem se pozastavila nad svým oblečením. Co si obléct na svatbu? Nic vhodného na sebe prostě nemám. Popadla jsem svoje nejlepší šaty a mávla nad tím rukou. Copak při tom všem vůbec záleží na tom, co budu mít na sobě?

Před domem jsem zaslechla tiché vrčení motoru Edwardova auta. Nezapomněla jsem ještě ani na svůj slib Charliemu, abych mu o všem vždy řekla a nemusel se trápit strachem. Vzkaz na stole sice zrovna asi nebyla jeho přesná představa oznámení, navrch ještě takového oznámení, ale bylo to alespoň něco. Snad mi odpustí. Snad nám všichni odpustí.

Nasedla jsem do auta, s pocitem, že jsem se odrazila na vršku šíleného tobogánu a odmítla jsem nad tím znova přemýšlet. Nemělo to smysl. Nejspíš se neuvěřitelné věci opravdu stávají… Tohle byl první, opravdový hmatatelný krok k tomu, po čem jsem toužila. Jen jsem nechápala, proč zrovna já bych to měla dostat.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 2. kapitola: