Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 13. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

- - -

13. ODPOVĚDI

Konečně přišel čas na to se začít ptát. Hlavou se mi honilo asi milion otázek, na které jsem zatím neměla čas se zeptat, zatím tu vždy byly naléhavější věci. Nebo potřeby.

S vděčností jsem si uvědomila, že se nemusím bát, že by mě mohla přepadnout únava, která by odstrčila mou zvědavost.

Některé otázky byly palčivější a některé mohly počkat na svojí příležitost.

A tak jsem se dozvěděla, jak vypadal konec bitvy.

„Edward nás svým rozhodnutím zachránil v poslední chvíli,“ vyprávěl Carlisle. „A ty jsi nás zachránila tím, že jsi ho k tomu dokázala přemluvit. Když Aro viděl, že jste se rozhodli dohodu nakonec dodržet, zastavil to běsnění a dokonce se mi zdálo, že se mu i ulevilo. Řekl něco jako: ´Přece jenom ten hoch má špetku rozumu. A jeho smysl pro dramatičnost je pozoruhodný.´,“ usmál se a pohlédl na Edwarda, který se tvářil nepřístupně. „Rozhodl, že tím příčina k trestu pominula. Caius z toho evidentně radost neměl a Arovi nejspíš trhalo srdce, že si nás nemůže vzít s sebou, přesněji řečeno Edwarda a Alici. Blahosklonně nám poděkoval za zajímavé rozptýlení a vrátili se do Itálie.“

Kývla jsem a zeptala se: „A Jacob?“

Alice se zvedla od stolu. „Vlastně pro tebe od něj něco mám. Dal mi to, než odjel,“ ztratila se z místnosti a v mžiku byla zpátky. Podávala mi kousek plochého hladkého dřeva. Vzala jsem si ho – v jeho středu, který tvořil nějaký původně tvárný materiál, byly otisky vlčí tlapy a lidské ruky. Ten dar jako by tiše mluvil sám za sebe. K jeho spodní straně byl přilepený vzkaz, který jsem se rozhodla nechat na později.

Alice promluvila. „Muselo to pro něj být asi dost těžké být u toho, když tě Edward... kousnul. Bolestně se zkroutil a potom vystřelil kamsi do lesa, nevěděli jsme kam. Jen Edward by to býval věděl, kdyby se nemusel tolik soustředit na jiné věci. Když se k nám Jacob vrátil, aby zjistil jak jsi na tom (a to bylo asi tak druhý den tvé proměny), informoval nás, že ji dostal. Irinu. Po bitvě ucítil její pach v lese. Přišla se podívat, ale chtěla se sama bitvě vyhnout. Zbabělá mrcha! K útoku mu nejspíš výborně pomohla zuřivost a bolest z toho, co se právě stalo.“ Odmlčela a naklonila hlavu mírně na stranu. „…ačkoli si myslím, že by měl být spíš šťastný, že jsi naživu, jako jsme byli šťastní i my všichni. Kdo ví, co se těmhle psiskům ale honí v hlavě.“ Řekla sice psiskům, ale neznělo to nepřátelsky. „Každopádně si s ní poradil docela sám.“

„Takže Irina je mrtvá.“

„Dokonale,“ přitakala Alice.

Cesty osudu jsou někdy tak zamotané. Jacob sem přece přijel Irinu zabít a nakonec to i udělal, ačkoli to bylo to poslední, co by se dalo předpokládat.

Byla jsem ráda nejen za jeho zadostiučinění, ale i za to, že Irina nás už nadále nebude ohrožovat. Nepochybovala jsem, že by klidně mohla vymyslet nějaký další druh pomsty, když tohle nevyšlo… „A potom?“ ptala jsem se.

„Potom se šel na tebe podívat, což nejspíš neměl dělat. Byl to pro něj těžký pohled… na tvou bolest. Ujistili jsme ho, že budeš v pořádku. Věděli jsme, že Edward to udělal stejně dobře jako by to udělal Carlisle. Potom se smutně rozloučil, dal mi dárek pro tebe a odjel. Prý nemělo smysl, aby tu dál zůstával.“

Cítila jsem k Jacobovi lásku a nekonečnou vděčnost za jeho oddanost, kterou jsem si po tom všem co jsem mu provedla, ani trochu nezasloužila.

„Bello,“ promluvil opět Carlisle. „Chceme se tě na něco zeptat.“

Kývla jsem.

„Nemáš ponětí, proč na Edwarda nepůsobil Alecův oslepující pohled? Že nepůsobí na tebe, to už víme, ale Edward nikdy podobnou schopnost neměl.“

„Nemám tušení,“ krčila jsem rameny. „Nevím.“

„Říkali jsme si, že jediný kdo by to mohl způsobit, jsi ty.“

„O tom nic nevím. Nic jsem neudělala…“ nedovedla jsem jim v tom pomoci.

Tiše si mě prohlíželi a Edward mě přitom vzal za ruku.

- - -

Při nejbližší příležitosti jsem si přečetla Jacobův vzkaz:

Bello,

snad si na mě líp vzpomeneš, když budeš mít tohle u sebe. Předpokládám, že teď se nějakou dobu neuvidíme, ale takové otisky se jen tak nesmažou, nemám pravdu? Chci říct, že ačkoliv se... situace změnila, zůstanu s tebou.

Teď ale nemělo smysl, abych tu dál zůstával, když se to nakonec opravdu stalo, i když jsem do poslední chvíle doufal, že to půjde bez toho.

Až se z toho dostaneš, bude z tebe… upírka. Nechci ti to ztěžovat, vím, že moje přítomnost by ti zrovna dvakrát nepomohla. Na vlastní kůži jsem poznal, jak je téměř nemožný ovládat některý instinkty…

Aspoň, že jsem to vyřídil s tou zbabělou pijavicí… Irinou. Nestačila překvapením ani vydechnout. Měla holt smůlu, byl jsem bez sebe vzteky. Holt, byla ve špatný čas na špatném místě.

Až se dáš trochu do pořádku, a já navzdory všemu věřím, že ti Cullenovi pomůžou, zkrátka až na to budeš mít, přijeď do Forks, do La Push.

Jacob

Cítila jsem naléhavou potřebu ho vidět. Kdyby to šlo, jela bych hned. Představila jsem si tu chvíli, kdy ho opět uvidím. Kdy se alespoň na čas vrátím do Forks… Zatím se mi ale zdála nekonečně vzdálená, pokud vůbec možná.

- - -

Když jsme později s Edwardem zůstali sami v naší věžičce plné knih, které mi nyní připadaly jako by byly z minulého života, musela jsem se ho zeptat: „Bylo to pro tebe hodně těžké… mě kousnout?“

Výraz mu ztvrdl. „Byla to ta nejtěžší chvíle v mém životě hned po té, ve které jsem tě musel opustit.“

„Jaké to bylo?“

Ticho. „Mučivé.“

Otazníky v mých očích.

Povzdechl si a přinutil se o tom mluvit. „Nechtěl jsem to udělat, to víš. Bylo to proti mé vůli. Celá ta situace stála proti mně. Zatraceně… Ale když jsi tak naléhala, byla jsi tak přesvědčivá, tak rozhodnutá. Nezbylo mi, než ti uvěřit. Navíc tam byla Alice… Neměl jsem na výběr… Okolnosti mě donutily.“

Čekala jsem, cítila jsem, že chce pokračovat.

„Na chvíli jsem zapomněl na bolest a své zuřivé odmítání, když je ochutnal tvou krev. Nejsladší chuť na světě... Probral jsem se akorát včas, abych ti neublížil. Láska k tobě mě donutila se ovládnout. Musela to být láska.“

Dovedla jsem si teď lépe představit, jak omamující to muselo být.

„A teď ze všech sil doufám, že toho nebudeš litovat. Teď když už nemáš strach o sebe, o nás…“

Zadívala jsem se mu hluboko do očí: „Nebudu toho litovat,“ řekla jsem pomalu a důrazně. Nechala jsem váhu slov vyznít do ticha. „Kdybych to neudělala, nebyli bychom tu. A za to není žádná cena dost vysoká. Neztratila jsem nic, čeho bych se nebyla ochotná s radostí vzdát výměnou za to zůstat s tebou. S vámi. Děkuji ti. Pochopíš to?“

Jeho výraz se uvolnil jako by přesně tohle potřeboval slyšet. Potřeboval se ujistit o neochvějnosti mého rozhodnutí.

„K zbláznění tě miluju, moje úchvatná Bello,“ vydechl něžně.

Držel mě v náruči a vpíjel se do mých očí, když jeho pohled sklouznul na mé rty. Okamžitě se ve mně všechno napjalo. Políbil mě.

Bylo to jako vstoupit do nebe, jako by mým tělem projíždělo vysoké napětí. Líbal mě silněji, lačněji a potom jsem ucítila, jak mě váhavě sevřel v pase a přitiskl se ke mně. Myslela jsem, že vybuchnu. Mé vybroušené smysly mi poskytovaly zážitek zesílený na nesnesitelnou úroveň. Jako bych se ho vždycky předtím dotýkala v částečném bezvědomí.

Byla jsem to tentokrát já, kdo se od něj prudce odtrhl.

Okamžitě pochopil a pobaveně se usmál: „Copak?“

„Ech… ah…“ soukala jsem ze sebe. „Je to tak jiné, tak… nesnesitelně intenzivní!“

Kýval hlavou a propaloval mě jiskřičkami ve svých očích.

„To jsi mi zatajil!“ obvinila jsem ho prudce. „Mělo to být přesně naopak!“

„Chtěla jsi kvůli tomu zůstat člověkem. Zatajení bylo tak trochu nutné.“ Usmál se s jistou dávkou zadostiučinění.

Vydechla jsem. Takový donebevolající podraz! Neměla jsem slov a snažila se popadnout dech.

Přistoupil ke mně blíž. „Teď si zase budeš ty muset dávat pozor, abys neublížila mně. Umíš být tak nezkrotná...“ Opět se ke mně přitiskl a já opět přestala dýchat. Jeho doteky byly hladové a naléhavé. Jeho touha pálila jako oheň. Úplně jsem ztratila hlavu, nemohla jsem dál myslet, jeho tělo, jeho vůně… mě stáhla do zdrcujícího víru, který setřel rozdíly prostoru a času.

- - -

Rozhlížela jsem se kolem na tu spoušť, která tentokrát proměnila naší věžičku v dokonalý zmatek. Ohromeně jsem zírala. Edward byl vedle mě a tiše mě pozoroval.

S lítostí jsou koukala na to, co zbylo ze zástěny vedle pohovky. „To ty?“

Usmál se. „Ne… ty. Vlastně jako i to ostatní… Bello, jsem z tebe celý pryč,“ řekl pobaveně.

„Ale dům ještě stojí,“ odpověděla jsem vzdorovitě a on se od srdce zasmál.

„To jen díky mně. Kdyby to bylo na tobě…“

Vzpomínala jsem a být člověkem, zcela jistě bych byla rudá jak rak.

Edward mě pohladil po nose. „Každopádně jsi dokázala překonat veškerou mojí představivost. Byla jsi tak nezastavitelná, tak nenasytná… a to nejenom co se týká toho lámání a ničení.“

„A ty…!“ řekla jsem a před očima se mi měnily obrazy našeho téměř bezvědomého omámení… Vzdala jsem hledání výstižných slov. „Bude mi chvilku trvat, než se z toho vzpamatuju. Nevím, jak se mi to předtím mohlo zdát jako ta nejlepší věc pod sluncem. To ti nezapomenu, chtěl jsi mě o to připravit! Ty bídáku!“ skočila jsem po něm v záchvatu zuřivosti.

Zasmál se. „Au,“ podařilo se mu nějak mi sdělit během smíchu. „To se pleteš. Vlastně právě tohle byl jediný důvod, kvůli kterému jsem občas litoval, že tě nemůžu proměnit, nejlépe ihned.“

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: