Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.
06.09.2010 (08:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2728×
Před čtením doporučuji přečíst předcházející kapitoly a předmluvu.
Text psaný touto barvou, jsou originální části knihy.
- - -
Shrnutí:
- - -
11. PROMĚNA
Ta bolest byla ničivá. Jako sršní žihadla zapíchaná do každého milimetru mého těla. Zvenku i zevnitř.
Moje tělo se snažilo to utrpení odmítnout a já jsem byla znovu a znovu pohlcována temnotou, která mé odstřihovala na celé vteřiny a možná dokonce minuty od bolesti, čímž mi stěžovala vnímání skutečnosti.
Někde v koutku vědomí jsem si byla jistá, že existuje nějaký důvod, proč tohle musím snést, ale nemohla jsem si vzpomenout jaký.
Pálení, bolest.
Temnota převládla a pak byla zase odplavena vlnou utrpení. Nemohla jsem dýchat. Už jsem se topila, ale tohle bylo jiné. V krku mě nesnesitelně pálilo.
Snažila jsem se cítit své srdce, najít ho, ale byla jsem ztracená ve svém vlastním těle. Necítila jsem věci, které jsem cítit měla a nic nebylo na správném místě.
Temnota mi zakryla oči pevněji. Věděla jsem, že by bylo mnohem snadnější se jí poddat. Kdyby to bylo jenom kvůli mně, nebyla bych schopná bojovat donekonečna. Byla jsem jen člověk a veškerá lidská síla ze mě vyprchala.
Ale nešlo tu jenom o mě. Kdybych teď udělala to, co mi připadalo snadné, nechala se vymazat tou černou prázdnotou, ublížila bych jim.
Vždycky jsem byla lidská a slabá, ale jediné, čeho jsem kdy byla schopná, bylo jít dál. Vydržet. Přežít. Až dosud to stačilo, bude to muset stačit i teď.
Pálení rostlo – stoupalo a vrcholilo a zase stoupalo, až překročilo všechno, co jsem kdy pociťovala.
Chtěla jsem křičet. Prosit ať mě někdo okamžitě zabije, abych už ani vteřinu nemusela žít v té bolesti. Ale nedokázala jsem pohnout rty. Když nedokážu křičet, jak jim mám říct, aby mě zabili? Chtěla jsem jenom umřít, nikdy se nenarodit. Celá moje existence nepřevážila tuhle bolest. Nestála za to, abych ji snášela ještě jeden jediný úder srdce.
Mohly uběhnout hodiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec pro mě čas zase začal něco znamenat.
Ačkoli se oheň nesnížil ani o jeden stupínek, začínala se ve mně rozvíjet nová schopnost jak vnímat bolest. Cítila jsem odděleně každý plamenný jazyk, který mi zevnitř olizoval žíly. Přitom jsem objevila, že dokážu zaznamenat i něco jiného než jen pálení.
Když se ozvaly nějaké zvuky, mohla jsem je poslouchat. Jako teď – kroky, které se zastavily u mě.
„Stále žádná změna?“
„Žádná.“
„Poslechni její srdce, Edwarde. Je ještě silnější než bylo Emmettovo.“
Tlak na zápěstí, potom na prsty.
„Bello? Bello, lásko? Můžeš otevřít oči? Můžeš mi stisknout ruku?“
Nereagovat na tenhle hlas bylo těžké, ale nemohla jsem se pohnout. Věděla jsem, že bolest v jeho hlase nemohu nijak zahnat.
Zlomený šepot: „Musí strašně trpět.“
„Bello, miluju tě. Je mi to tak líto.“
Tak moc jsem mu chtěla odpovědět. Nebo alespoň stisknout jeho prsty.
Věděla jsem, že u mě potom zůstal, slyšela jsem jeho dech. Začala jsem počítat jeho výdechy, bylo to jediné přímé spojení s realitou.
O třicet jeden tisíc sto sedmnáct výdechů později se bolest změnila. Začínala povolovat od konečků prstů na rukou i na nohou, zatímco oheň v mém srdci pálil ještě silněji.
„Carlisle!“ zavolal Edward. „Poslouchej.“
„Hm… Už brzo. A jsem přesvědčen, že bude úchvatná.“
Můj srdeční tep už tak rychlý se zrychlil ještě víc. Oheň se mi stáhl z dlaní, takže zůstaly blaženě bezbolestné a studené.
Zápěstí jsem měla volná a kotníky taky. Oheň tam byl úplně uhašený. Ale stáhl se mi do srdce, které planulo jako by bylo samo Slunce. Místo srdce jsem měla v hrudníku žhavou díru.
Cítila jsem, jak mi Edward stisknul prsty ještě křečovitěji. A pak – och! Bolest se stáhla do jediného orgánu v mém těle, který ještě vzdoroval, stáhla se do jediného místa v mém těle, jako by to místo proťal rozžhavenou šavlí. Srdce se mi vzedmulo a následoval hluboký, dutě znějící úder. Srdce mi poskočilo a pak ještě jednou tiše udeřilo.
Nebylo slyšet žádný zvuk. Žádný dech, ani můj.
Nepřítomnost bolesti bylo chvíli to jediné, co jsem dokázala chápat.
A pak jsme otevřela oči a podívala se nad sebe.
„Bello…!“ vydechl Edward úlevou a štěstím a v tu chvíli jsme mu ležela v náruči.
Byla jsem příliš slabá se k němu přitisknout, ale on sám mě tiskl dostatečně. Hladil mě ve vlasech a šeptal: „Bello, ach, Bello…“
Podívala jsem se mu do očí a zůstala zírat. „Edwarde!“
Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!