Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 10. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

- - -

10. VOLTURIOVI

Čekali jsme na rozlehlém prostranství velkého skalního masivu nad řekou. Byl porostlý jen nízkou drsnou trávou a malými stromky a okraje lemovaly vzrostlé smrky. Nervy jsme měli napjaté k prasknutí. Já tedy určitě. Všichni byli naprosto nehybní, jen já jsem překonávala třes. Byla jsem neskonale vděčná, že alespoň ve své dlani cítím ledovou Edwardovu ruku. To jediné mi dávalo sílu. Ať už se stane, co chce, jsme v tom oba. Pokud umře on, umřu s ním.

Z druhé strany jsem cítila příjemné teplo sálající z kožichu mého oddaného přítele. Naše oči se setkaly a jako už nejednou jsem musela obdivovat jeho vlčí krásu. Krásu, o které nikdo nemohl říct, jak dlouho ještě přetrvá. Vdychla jsem si a když Jacob zaměřil svůj pohled zpět dopředu, odvrátila jsem od něj pohled. Nedokázala jsem snést myšlenku, že všichni jsou tu připraveni k boji kvůli mně, ať už jsem to tak chtěla nebo ne. Strašné, šílené, smrtící…

A pak jsme je viděli přicházet. S okázalostí, které nechyběla krása. Šli společně, ale nebyl to pochod. Vypluli z lesa v dokonalém souladu – útvar, který jako by se vznášel nad bílým sněhem. Kráčeli krokem neporazitelných.

V jejich tvářích bylo sotva znát nějaké napětí. Nezatvářili se zaskočeně ani při pohledu na obrovského vlka, který stál v naší řadě.

Byli tam všichni: Aro, Marcus, Caius, Jane, Alec… a s nimi samozřejmě Felix a Demetri. Irinu jsem mezi nimi neviděla. Neměla odvahu se ani ukázat.

Jejich zjevná nadřazenost a sebejistota mě děsila. Jako bychom neměli nejmenší naději. Vzduch kolem mě ztěžkl zoufalstvím a stlačil mě ještě větší silou než předtím.

Zastavili se naproti nám.

„Tááák…,“ promluvil Aro skoro líně. „Milí Cullenovi… Celá staletí jste měli na to, přesvědčit se, že druhé šance nedáváme. Vlastně… obvykle ani první,“ zamyslel se na chvíli nad svými slovy. „Po pravdě je to pro mě velké zklamání. Myslel jsem si, že nejste tak hloupí, neschopní dodržovat zákony. Ať se snažím sebevíc, nedokážu to pochopit. Dobrovolně si podepsat rozsudek smrti.“ Zakroutil hlavou a upřeně se zadíval na Edwarda, potom na Alici a na mě. „Jak je vidět, datum není stanoveno, jak jste se nám snažili namluvit,“ pohledem zavadil o Jane. „Vašimi skutky dokazujete pravý opak.“

Nějakou dobu si nás prohlížel. Caius se přitom tvářil neklidně. Jako obvykle neměl dost trpělivosti s Arovými proslovy. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že chtěl vykonat to, co sem přišel vykonat. Příliš dobře se o něm vědělo, že slitování nebo lítost nebyly v jeho povaze.

„Jaký nepochopitelný vliv na vás má asi vaše sladká Bella,“ pokračoval Aro a upřel svůj zrak na Edwarda a Alici.

V tu chvíli to byl Marcus, kdo po těch slovech povytáhl obočí – jeho jedinečná vloha vidět sílu vztahu mezi lidmi se zřejmě probudila. „Je nebezpečná, Aro. On ji chrání až příliš…,“ sípavě shrnul své dojmy.

Jeho slova na mě dopadla jako balvan. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu.

Aro si vzdychl.„Bude nekonečná škoda zničit takové neobyčejné nadání. Nejspíš mi to utrhne srdce. Jak úžasné by bylo mít vás mezi námi a nikoli stát proti vám. Ale stejně jako platí: Bez příčiny ne,“ propíchl pohledem Edwarda při vzpomínce na jedno z předešlých setkání, „platí i: Příčina rovná se trest. Jeden z vás, Edward…,“ poukázal na něj ušlechtilým pohybem zápěstí, „minule získal odklad za slib, který dala Alice – ta ho ovšem nedokázala dodržet. Nebezpečí přetrvává – Bella. Příčina je tedy zjevná pro všechny tři. Tak jednoduché.“

Smutně a dlouze se po nás podíval. „Nepamatuju se, že by mi kdy bylo tak velmi proti mysli spravedlivě potrestat zločince.“ Odmlka. Caius už už chtěl něco říct, ale Aro pokračoval: „Ááááách… Raději to nebudeme protahovat, je to příliš skličující.“

V tu chvíli se Edward nepatrně pohnul a všichni až na něj a na Alici na jeho pokyn vyrazili kupředu.

Alec stál přímo v jejich středu, aby mu ostatní poskytli ochranu a mohl tak získat čas na použití svých schopností, mocnějších než neobyčejné schopnosti jiných upírů. Naše rodina se proto jako první soustředila právě na něj a byla to Esmé, kdo se k němu dokázal dostat první, kdo využil momentu překvapení a kdo mu tak zabránil kohokoli z nás oslepit.

Téměř souběžně Alice zasáhla Jane, vrhla se na ni zezadu, aby nebyla schopná proti ní použít svůj zničující pohled.

Edward zůstal u mě, nemohla jsem se sama bránit, musel bránit nás oba. Bleskově mě odtáhl dál od nebezpečí. Jednou rukou mě držel u sebe zatímco se soustředil na myšlenky, které létaly vzduchem.

Viděla jsem vše jako ve zpomaleném filmu. Země se mi otřásala pod nohama a jen němě jsem pozorovala, jak se šutry kolem nich tříští na prach, stromky se lámou jako třísky a jak jejich těla snášejí ohromující údery. Skála pod námi praskala. Edward čas od času vyslovil nějaký povel, varování… a některý z Cullenů nebo Jacob v poslední chvíli zachránil sebe nebo někoho jiného. Nemohla jsem se na to dívat, byla jsem polomrtvá strachy o všechny. Edward přitom v jednom kuse vrčel, cenil zuby a krčil se. Já jsem řvala děsem a sama sebe sotva slyšela.

V tu chvíli Alice dostala od Jane zásah. Padla na zem v bolestivých křečích jako bezbranné dítě. Edward mě musel držet, abych za ní neběžela. Nemohla jsem se na ni jen dívat, bylo to zoufale žalostné.

A to byl začátek konce. Jasper se otočil za Alicí, když slyšel její sténání. Na chvíli polevil ve svém soustředění a Alec toho využil, aby ho oslepil. Tím se uvolnil z boje, aby mohl svou nebezpečnou zbraň použít i na ostatní. Volturiovi získávali navrch.

„Rosalie – Alec!“ řekl Edward vteřinu předtím než Jasper dostal zásah, ale Alec byl rychlejší. Rosalie ho chtěla napadnout, ale varování přišlo příliš pozdě – i ona ztuhla oslepením. Emmett to vzal za ní a vrhl se na Aleca, ale už nás zbývalo příliš málo -  Cauis a Demetri ho stihli zastavit ještě v letu a všichni tři s ohlušujícím zaduněním spadli na zem. Emmett zůstal pod nimi, jeho tělo popraskalo. Vyjekla jsem zděšením. Hned vedle sebou odkudsi smýkl Jacob s bolestivým zakňučením.

Nemohla jsem uvěřit, děsem jsem se držela za hlavu.

Během dalších dvou vteřin byli oslepení všichni a bitva ustala jako když utne. Zírala jsem na tu scenérii. Cullenovi i Jacob stáli nehybní, s nepřítomným pohledem jako loutky. Alec byl volný a mohl se nerušeně soustředit na svůj úkol. Volturiovi se naproti tomu opět tvářili povýšeně a sebejistě. Decentními pohyby smetali špínu ze svého oblečení. Myslela jsem, že mě ten pohled roztrhne.

Náhlý klid přerušovalo Alicino sténání.

Alec nakonec zaměřil svůj pohled i na Edwarda. Křečovitě jsem se ho držela a stejně pevně držel i on mě. K mému i Edwardovu překvapení na něj jeho pohled nefungoval. V tu chvíli mi bylo jedno proč to tak je, ale byla jsem za to neskonale vděčná. Potřebovala jsem, aby zůstal při vědomí. Zbyli jsme jediní dva. Utéct jsme nemohli, i bez oslepení jsme byli zajati. Před Demetrim nebylo kam se ukrýt.

Věděla jsem, že zbývá už jen jediný způsob, jak nás ještě zachránit.

Otočila jsem se na něj a dostala zásah šílenou zuřivostí, bolestí a zoufalstvím v jeho očích.

„Edwarde,“ hlas se mi zlomil. „Udělej to.“ Celá jsem se chvěla. „Miluju tě víc než cokoli. Prosím, udělej to.“

„Jane, pusť ji, už bude hodná,“ ozval se za námi Arův hlas. A po chvíli byl klid úplný, když Jane přestala trápit Alici bolestí.

„Vy ostatní můžete být v klidu, potrestáni budou jen viníci, navzdory vašemu spojenectví,“ oznamoval ostatním.

Edward váhal a jako by se přitom tříštil na kusy.

Na to ale nebyl čas!

„Edwarde, prosím!“ zaprosila jsem tak důrazně, jak jsem jen dokázala. Zmučeně, zničeně se na mě díval a držel mě kolem ramen.

„Felixi,“ požádal Aro svého vykonavatele o službu – oddělit Alicinu hlavu od těla.

Přitiskla jsem se k němu celým rozechvělým tělem. „PROSÍM!!! To čeho se vzdám, ať už je to cokoli, není nic proti tomu, co zůstane!“

Edward stiskl čelisti až to zaskřípalo, otočil hlavu směrem ke ztichlému bitevnímu poli a zařval: „Felixi, NEEE!“ Ten výkřik byl srdcervoucí. Aro, Felix s Alicinou hlavou v dlaních i ostatní se otočili směrem k nám.

„Miluju tě, Bello. Miluju tě!“ téměř zavzlykal a potom se sklonil a zakousnul se svými jedovatými zuby do tenké kůže na mém krku.

Jakoby to ani nebolelo. Vnímala jsem jen jeho blízkost, jeho ledovou náruč. Celý se třásl. Před očima se mi téměř okamžitě objevil závoj zahalující mé vědomí.

Nevím, kolik času uběhlo, než se napřímil a zachytil mě, když se mi podlomily nohy. Čas a svět jako by se zastavil. Matně jsem ještě viděla jak Felix na Arův rozkaz pouští Alici. Zároveň jsem viděla Jacoba, jak vyráží s vyceněnými tesáky směrem k lesu. Jakoby z obrovské dálky jsem slyšela táhlé žalostné zavytí. To už jsem si ale nestihla vysvětlit. Zavřela jsem oči bolestí, která přehlušila všechno.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 10. kapitola:

a sakra skvělé,pomalu jsem se nemohla ani nadechnout

Přidat komentář:

Nick:

Text: