Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života - Kapitola 9.

28.01.2011 (17:15) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 933×

Do večera se nedělo nic zajímavého. Celou tu dobu jsem proseděla a přemýšlela. Neustále jsem si v hlavě přehrávala, co jsem dokázala. Donutila jsem Jane, aby mě poslechla. Já jsem donutila chladnokrevnou Jane. Bylo to až k neuvěření. To, jak za mnou na příkaz přišla jako vycvičený pes. A pak má moc. Cítila jsem ji. Byla tu, tak dlouho potlačovaná a neobjevená, předem nenáviděná. Teď tomu tak ale nebylo.

Se svou mocí jsem se smířila mnohem rychleji než se vším ostatním. S mým údělem v tomto světě. S tím, co jsem. A také s tím, že jsem podřízená někomu vyššímu. To bylo něco nového. A i když trůny byly čtyři, vládce byl jen jeden. Dva stáli v pozadí a jen jeden vládl. Aby nebyl samozvaným vládcem upírů, musel si kvůli nenápadnosti obstarat stínové hráče. Marcus a Caius se na první ohled zdají mocní, zdá se, že mají na chod Volterry i celého světa stejně silný vliv jako Aro. Ale tak tomu není. To už mají větší vliv na chod Volterry čarodějná dvojčata.

To mi opět připomíná to, co se stalo v tom sále. Ten Alecův úsměv. Nevím, jestli měl nějaký hlubší význam, než jen povzbuzení, uznání, nebo to, že nakonec nemusíme být nepřátelé. Nic víc v tom snad být nemohlo, a kdyby ano… O tom raději přemýšlet nebudu. To jsou potom úvahy coby kdyby, a to se poté vše zamotá více, než už je. Svět je tak složitý, že ho nikdy nikdo nemůže pochopit.

K večeru jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do zahrady. Cestu jsem poznala podle vůně, která byla v chodbách znatelná. Dostala jsem se ke dveřím, které jsem následně otevřela. Přede mnou se rozkládala zahrada, která byla snad ještě krásnější díky těm detailům. Došla jsem k lavičce a sedla si. Chtěla jsem na chvíli vypnout. Jsem upírem jeden den a už mi to leze na mozek. Nechápu, jak to někdo může vydržet i několik století ba tisíciletí.

Sledovala jsem vodu fontány rudě se třpytící ve světle zapadajícího slunce. Nikdo nepřicházel, byla jsem sama, a to mi vyhovovalo. Nikdy jsem se lidí nestranila, naopak, byla jsem ráda středem pozornosti, ale teď to bylo jinak. Byla jsem jedna z mnoha, i když ojedinělá tím, že jsem měla dar, a ještě více, že jsem byla ta jiná. Připadala jsem si odstrčená od ostatních, ale svým způsobem mi to nevadilo. Měla jsem spoustu času, který pro mě teď nic neznamenal.

Vedle mě si někdo přisedl. Ani jsem si nevšimla, že přišel. Přišla, opravila jsem se při pohledu na neznámou. Tu ženu jsem na hradě ještě ani nezahlédla. Měla světlé vlasy až do půli zad a křídově bílou kůži. Vypadala jako duch. Oči měly zvláštní červenohnědou barvu. I když jsem ji neznala, měla jsem pocit, že bych ji znát měla, že je někdo důležitý. Nechtěla jsem promluvit první, a proto jsem mlčela.

Seděly jsme vedle sebe potichu a pozorovaly fontánu. Byly jsme jako dvě sochy. Začínalo se stmívat. Nadechla se a pak konečně promluvila.

„Trpělivost máš. To je dobře. Nejspíše si říkáš, kdo jsem. Určitě jsi o mně slyšela, jen pár upírů mě vidělo. Jen ti, kterým jsem se ukázala já. Někteří říkají, že jsem dávno po smrti, ale všichni mě znají. Jsem Sulpicia.“ Když vyslovila své jméno, uvědomila jsem si, vedle koho tu vlastně sedím. Toto je Arova žena, přezdívaná Neviděná.

Nevěděla jsem, co se v její společnosti má dělat. Především jsem na ni přestala zírat a sklopila hlavu. Říkala, že ji viděli jen ti, co si sama zvolila. Tak proč já? Proč si zvolila mě? Kvůli mé zvláštní schopnosti? Nebo kvůli mé kráse, že se bála, abych jí nepřebrala manžílka? Tolik otázek a ani jedna odpověď. Dál jsem mlčela a čekala, co řekne. Jestli se něco z toho, co jsem říkala, potvrdí.

„Jsem tu, abych ti řekla pár věcí. Za prvé, vidím tvoji krásu na vlastní oči. S tímto darem by si mohla mít kteréhokoli muže, na kterého by sis ukázala. Proto bych tě chtěla požádat, abys neudělala v tomto směru žádnou hloupost. Jen jediný malý zásah do chodu Volterry se může projevit jako velká katastrofa.

Za druhé, tvá odlišnost mě fascinuje, byla bych ráda, kdyby ses u mě někdy zastavila. Myslím, že my dvě bychom si mohly rozumět.

A za třetí, slyšela jsem o Jane, a tak bych ti mohla nabídnout ochranu. Jane je mocný nepřítel, který dokáže ovlivnit kohokoli. Bojí se, aby ji někdo nepředčil, a ty jsi pro ni byla hrozba. Když říkám byla, tak teď už nejsi. Ví, co máš za moc, nebojí se. Ale když někoho nenávidí na začátku, zůstane to. Většinou se to vystupňuje do neuvěřitelných výšek. Když budeš pod mou ochranou, nic se ti nestane. Přijímáš mou nabídku?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Ona mi nabízí ochranu. Nevěděla jsem, jestli mám odmítnout, nebo přijmout. Kdybych odmítla, mohla by to brát jako urážku. Na druhou stranu, přijmu a ukážu jí, jak jsem slabá a závislá na cizí pomoci. Pořád ale lepší než urážka. A navíc ochrana před Jane by se mi hodila. Jestli je toto jen začátek, nechci vědět, co bude dál.

„Přijímám vaši nabídku,“ řekla jsem se skloněnou hlavou, jelikož jsem se jí neodvážila pohlédnout do očí.

„To je vše, proč jsem přišla. Ještě se uvidíme, někoho pro tebe pošlu. S Jane si nedělej starosti.“ S těmito slovy odešla. Nechala mě zmatenou sedět na lavičce. Slunce už pomalu zapadlo a já začínala vidět v tmavších odstínech než za světla. Chtěla jsem se nějak zabavit, a tak jsem zkoušela ovládnutí moci. Ta koule byla naprosto hypnotizující. Kdybych mohla, šla bych za ní, jako zbloudilý poutník za světýlkem uprostřed bažiny.

Kdyby jen to světlo šlo zviditelnit pro ostatní...

Jen co jsem na to pomyslela, stalo se. Na úrovni očí se mi objevila neuvěřitelná záře. Netušila jsem, že toto jde. Nejspíše další pomocná schopnost. Zjišťovala jsem, že svoji schopnost ovládám snadno.

Dokázala jsem se světlem pohybovat podle své vůle. Nebylo hmotné, takže dokázalo procházet věcmi. Nakonec jsem ji nechala na dně fontánky, kde rozzářila vodu. Vypadala teď jako tekoucí stříbro.

Čím více jsem svoji moc měla pod kontrolou, tím větší světlo bylo. Ale také čím déle jsem svou moc držela, tím jsem byla vyčerpanější. Radši jsem zhasla světlo a zavřela oči. Točila se mi hlava a zatmívalo se mi před očima. Chytila jsem se okraje lavičky a čekala, až to přejde. Zhluboka jsem dýchala, ale nepomáhalo to. Lehla jsem si a snažila se nehýbat. Síla se mi pomalu navracela.

Vrátila jsem se do pokoje, ani se nerozhlížela a svalila se na postel. Stále jsem byla vyčerpaná, i když méně než v zahradě, ale i tak to bylo dost.

„Už jsem si říkal, jestli vůbec přijdeš,“ ozvalo se kousek ode mě. Lekla jsem se. Měla jsem smysly stále rozostřené, takže jsem jeho přítomnost nezaznamenala. Otočila jsem hlavu jeho směrem.

„Kde jsi zase zabloudila?“ zeptal se s úsměvem. Zmučeně jsem se na něj podívala a hodila po něm polštář.

„V zahradách. Měla jsem zajímavý rozhovor s jednou upírkou. No, že by se tomu dalo říct rozhovor, to zrovna ne. Spíš ona mluvila a já poslouchala... Ale bylo to zajímavé.“

„A kdo byla ta neznámá?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem.

„Sulpicia. Nabídla mi pomoc." Demetri na mě zůstal zírat.

„Teda, holka, ty se nezdáš."

8.kapitola << Shrnutí >> 10. kapitola

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života - Kapitola 9.: