Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 8.

28.01.2011 (09:00) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 904×

Dívala jsem se do tváře té, kterou jsem nenáviděla od první chvíle, co jsem ji viděla. Povzdechla jsem si. Co s tím nadělám. Zvedla jsem se ze židle a šla vstříct svému novému osudu.

Jane stála ve dveřích a dívala se mi do očí. Její ledový pohled mě mrazil. Byla jako kus ledu. Uhnula jsem pohledem.

„Pojď se mnou,“ řekla stroze. Vyšla ze dveří s hlavou nahoře. Následovala jsem ji dlouhými a nekončícími chodbami. Přemýšlela jsem o tom, jak se v takto malém a zdánlivě neškodném těle, může ukrývat pravá ruka ďábla. Využije jakoukoli záminku k tomu, aby mohla použít svou moc. Jen se povyšuje nad ostatní. Bez své moci by nebyla nic. Až příliš na ni spoléhá. Myslím, že by neobstála v boji proti jakémukoli upírovi. Poochybuji, že se vůbec obtěžovala se naučit bojovat, to by bylo pod její úroveň.

Došly jsme do větší místnosti, ve které nebyl žádný nábytek. Celá místnost byla v bídném stavu, jak si tam desítky upírů cvičily své dary. Zdi byly popraskané, na zemi byla popadaná omítka. Na druhé straně sálu se o zeď znuděně opíral Alec a pozoroval nás. Jeho výraz mluvil za vše. Nenašla jsem v něm nenávist nebo zlobu. Jen nesmírný nezájem. Když jste upírem delší dobu, asi už není téměř nic, co by vás bavilo. Jane se zastavila uprostřed a otočila se mým směrem. Pohlížela na mě s tou její neustálou arogancí. Kdyby bylo po mém, vymlátila bych jí ten výraz ze tváře. Představila jsem si ten její zmatený, snad i ublížený výraz a pousmála se. Samozřejmě to zpozorovala. Hodila po mně ještě více nenávistný škleb. Kéž bych jí to mohla oplatit. Čím dál více jsem si uvědomovala, že jsem si z Jane udělala nepřítele číslo jedna.

„Aro mi vysvětlil tvůj dar. Nejdříve ho v sobě budeš muset objevit. Jakmile zvládneš tento krok, stačí ho jen zdokonalit.“ Toto už jsem jednou slyšela, jen jsem nevěděla, jak to mám udělat. Nevěděla jsem, jak objevit ten můj dar, a už vůbec ne to, jak ho zdokonalit. To, jakým způsobem to říkala, vyznělo tak, jako by čekala, že všechno vím. Že se teď jen postavím a ukážu, jak jsem skvělá. Ale věděla jsem, že to tak nemyslela. Chtěla mít jen další příležitost k tomu, aby se mi zas mohla posmívat. To se jen potvrdilo. Na tváři se jí objevil takový ten samolibý úsměv.

Napadlo mě, proč já musím mít takové „štěstí“? Nad tímto jsem přemýšlela už tolikrát. Povzdechla jsem si. Musela jsem udělat to, co jsem nechtěla. Zeptat se jí co udělat. Nevěděla jsem však jak. Ale ať už řeknu cokoli, budu jí jen pro smích. Zhluboka jsem se nadechla nepotřebného vzduchu.

„Jane, já... Nevím co dělat.“ Zasmála se a s pohledem já to věděla se obrátila na Aleca. Ten pouze kývl, odrazil se ode zdi. Nějak nepospíchal, neměl proč. Jsem přeci jen další nadaná upírka, která neví jak ovládnout svůj dar. Dar, znělo to, jako by to mělo být něco výjimečného, ale byl to dar od ďábla. Dar, o který nikdo nestál. To, že mají někteří upíři schopnost, jen pomohlo k tomu, že se jejich, teď už vlastně náš, svět rozdělil na dvě poloviny. Na ty, co dar neměli a na ty, co byli něco víc. Toho využili ti tři, co sami sebe nazvali vládci upírů. Sjednotili náš svět a přinesli mu... No, mír se tomu říct nedá. Přinesli mu jakousi toleranci, i když ne úplnou. Slovo náš se mi v tomto smyslu příčí. Nic s tím nenadělám, je to tak, patřím do světa krvelačných zrůd. Ale stále se mi to vše příčilo.

Alec došel až po bok Jane a až po chvíli něco řekl.

„Jak už řekla má sestra, musíš v to uvěřit. Zní to neřešitelně, ale abych ti to lépe vysvětlil... Tvá moc je něco, co ti bylo přiděleno navíc. Když zapátráš ve svém nitru, najdeš nějakou věc, co by tam neměla být. Každý svůj dar vidí jinak. Někteří ho vidí jako průsvitnou bublinu, nebo jako malé světlo. Já vidím mlhu. Některé dary jsou, jak bych to řekl, automatické. Například čtení myšlenek, nebo vize do budoucnosti, neprosíš se o to, ale slyšíš je. Ale to není tvůj případ.

Jakmile najdeš svůj dar, uchop ho a snaž se ho na někoho přenést. Tvůj dar je být lovec a návnada. To se bude cvičit velmi špatně, jelikož tu nemáš oběť. Budeme ti muset tedy postačit my dva. Bude to obtížné, ale půjde to. Jakmile se ti to jednou povede, bude se to jen zlepšovat.“ Poodstoupil od Jane. „Teď to zkus, zapátrej ve svém nitru. Musíš uvěřit.“

Jeho slova smysl dávala, ale to bylo asi to jediné. Ale za pokus přeci nic nedám, když se mi to nepovede, hlavu mi neutrhnout. Otřásla jsem se. Až příliš reálné, jestli náhodou toto slovní spojení nevymysleli upíři. Člověk nikdy neví.

Opět jsem se zhluboka nadechla. Snažila jsem se pokusit použít něco, co bych nazvala vnitřním zrakem. Viděla jsem pouhou tmu. Asi proto, že jsem měla zavřené oči. Ponořil jsem se ještě hlouběji. Přede mnou se zjevil malý světelný bod. Jako bych viděla malou kouli čiré, bíle zářící energie. Představila jsem si, jak ji chytám do rukou a světlo se zvětšilo. Otevřela jsem oči. Světlo zmizelo, koule se rozplynula. Nepovedlo se mi to. Podívala jsem se na dvojčata a najednou jsem uslyšela dvojí zalapání po dechu. Zírali mi nevěřícně do očí.

„Co se děje?“ zeptala se jich, ale odpovědi se nedočkala. Začalo mi to připadat divné. Proč by na mě někdo zíral? A ještě ke všemu proč zrovna oni dva? Jak jsem se přestala soustředit, koule mi vyklouzla z vědomí ale já však její přítomnost stále vnímala. Byla tu.

Jakmile zmizela, oba se na mě dívali ještě udiveněji.

„Na co tak zíráte?“  První se vzpamatovala Jane. Ne, že by mi něco řekla, ale znovu nasadila svůj pohrdavý výraz. Zas byla chladnější než kámen. Nic překvapivého. Alec se probudil až o chvilku později. Otřepal se jako pes a znovu se mi zadíval do očí.

„Jak jsi to udělala?“

„Co jsem udělala? Vy tu na mě zíráte jako na zjevení, ale já něco udělala?“ Byla jsem mírně podrážděná. Nevěděla jsem, co se stalo, ale vysvětlení se čekalo ode mě.

„Tvoje oči, byly… změnily barvu na fialovou. Jak jsi to udělala?“ Mé oči že změnily barvu? Měla jsem dojem, že to u upíra nejde. A to, co se tu stalo, spíše jak na mě zírali, mě v tom utvrdilo.

„Řekni mi přesně, co se stalo. Co jsi viděla.“ Jestli ode mě nechtěl moc. Co mu mám říct? Viděla jsem kouli a pak světlo? Díval by se na mě jako na blázna. I když… Upírů s darem prošlo jeho výcvikem mnoho. Zkusit to můžu.

„Udělala jsem to, co jsi mi řekl. Našla jsem ji, svou moc. Vypadala jako světelná koule. Představila jsem si, že ji chytám do rukou. Rozzářila se ještě víc. Jakmile jsem otevřela oči, vše se rozplynulo, avšak já cítila, že mou moc stále držím. Pak jste na mě začali zírat, přestala jsem se soustředit a ztratila kontrolu nad svou mocí. Stále však cítím její přítomnost,“ dokončila jsem popis toho, co se stalo, a čekala na jeho, nebo jejich reakci. Jak jsem předpokládala, Jane jen pozvedla hlavu a propalovala mě pohledem. Zatímco Alec na mě zíral ještě více nevěřícně.

„Tak to jsem viděl poprvé. Aby někdo skoro ovládl dar hned napoprvé, tak to se mi ještě nestalo. Aro měl pravdu, jsi zvláštní. Ke své schopnosti jsi dostala navíc krásu a jinou, míň nápadnou barvu očí. Pomůže to tvému lovu. Ale nejdříve se ji musíš naučit ovládat.“ Tak toto dnes slyším nejméně po třetí.
„Zkus to znovu, tentokrát se nenech ničím rozptylovat. Uchop svou moc a zkus ji použít. Jak, to ti neporadím, to je u každého jiné. Tak do toho.“

Tentokrát mi to nepřipadalo tak nesplnitelné. Už jsem věděla jak na to. Zavřela jsem oči a to zářivé světlo mě opět zalilo. Připadalo mi hřejivé a přívětivé. Kousek ze mě, ale zároveň něco úplně cizího. Opět jsem ji uchopila a otevřela oči.

Jak ji ale použít jsem nevěděla. Vzpomněla jsem si, jak si malé děti hrají s míčem. Házejí ho sem a tam. Proč to nezkusit? Znovu jsem si začala představovat. Imaginární kouli jsem hodila proti Jane. Trochu sebou trhla a pak se jí v očích objevil jakýsi sklený výraz. Návnada? Lovec? Společné mají jedno a to kořist. A kořist jde za návnadou. Začala jsem Jane volat vnitřním hlasem k sobě. Jako beránek přišla. Přerušila jsem svůj dar. Jakmile z ní padla má moc, nevěřícně se na mě podívala. Zdálo se mi to, nebo byla zmatená? Nezdálo.

Ovládnutí své moci, byť jen na okamžik, bylo opojné. Zatočila se mi hlava. Byla jsem jaksi vyčerpaná. Ne fyzicky, ale duševně.

„Výborně. Jsi vážně výjimečná. Takto ovládnout dar… Vím, někdy to vyčerpá. Pro dnešek můžeš jít. Zítra přijď ve stejný čas zas sem.“ Otáčela jsem se k odchodu, když se na mě Alec usmál a uznale kývl. Nezdálo se mi to. Radši jsem urychleně odešla. Možná vážně nebude tak zlý a nepříjemný, jak jsem si myslela. Možná se v něm vážně jen odráželo mé chování. Felix s Demetrim měli nejspíše pravdu.

7.kapitola << Shrnutí >> 9.kapitola

Všem, co čtou tuto kapitolovku se moc omlouvám za to, že jsem dlouho nepřidala další díl. Trochu jsem se sekla, a jelikož nejsem moc spolehlivá, tak jsem se na to vykašlala.

Za to, že jsem to nakonec napsala, můžete poděkovat jediné osobě, které bych chtěla věnovat tuto kapitolu.

Deedee, která mě dokopala k napsání, i když jsem nedoufala v to, že to půjde zas rozchodit.

Doufám, že teď budou kapitoly přibývat rychleji, snad se to povede. Děkuji vám, mým čtenářům, za vaši trpělivost.

Dakota

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 8.: