Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 6.

04.01.2011 (16:45) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1019×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Cítila jsem se konečně volná. Volná od té bolesti. Opatrně jsem pohnula prsty, nic se nestalo. Otevřela jsem oči, a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.

Viděla jsem každou částečku prachu ve vzduchu, každou nerovnost ve dřevě. Vše jsem viděla tak detailně, až jsem tomu nemohla uvěřit. Posadila jsem se a rozhlížela se kolem. Postřehla jsem, jak se mi o mnoho zlepšili i ostatní smysly. Slyšela jsem šustění listů v zahradě a pootevřeným oknem jsem cítila vůni květin.

Vše to bylo takové jiné, ostré. Jako bych po celý svůj lidský život byla zahalená v mlze, z níž jsem se sama nedokázala osvobodit. Teď, jako by někdo ze mě tu mlhu strhl a najednou i každá maličkost byla pro mě zajímavá.

Vedle sebe jsem zaregistrovala pohyb. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stála u zdi v bojové pozici a vrčela jsem. Toto chování bylo zcela instinktivní a přirozené. Podívala jsem se, proti komu to vlastně stojím. Demetri se na mě obezřetně díval, ruce zvednuté na důkaz toho, že mi nechce nic udělat. Nikdo jiný v pokoji nebyl. Trochu jsem se uvolnila, stále jsem však byla připravená se bránit, kdyby se něco stalo.

Když jsem se teď na něj dívala, vypadal jinak, tak nějak dokonalejší. Asi je to tím, že teď vidím líp, nic jiného v tom nebude. Nebo snad ano? Ne, nic. Vyhnala jsem tyto myšlenky z hlavy.

Demetri spustil ruce, ale nic víc neudělal. Jen sebou občas škubl. Nejspíš nevěděl, co dělat. Jestli stát na místě, nebo jít ke mě. Rozhodla jsem za něj. Pomalými kroky jsem se začala přibližovat a přitom se usmívala. Demetri zbledl, jestli je to u upíra možné, a díval se trochu vystrašeně. Zdálo se mi to, nebo se mě bál? Začínalo mi být nepříjemné, jak na mě zíral. No, přímo nepříjemné ne, ale bylo to divné.

„Demetri?“ jakmile jsem to řekla, udivil mě můj hlas. Něco takového jsem ještě neslyšela.

„Můj hlas...“

„Je nádherný,“ dořekl.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Za co?“ zeptala jsem se. Zapátrala jsem v paměti, jestli něco neudělala, ale paměť mi halila mlha a já si téměř nic nevybavila.

„Málem jsem tě zabil. Neovládl jsem se, promiň,“ díval se mi do očí a čekal, co mu odpovím.

„Jen málem. Nic se přeci nestalo, nezlobím se na tebe.“

„Ale já na sebe ano,“ odpověděl. Povzdechla jsem si. Proč si upíři stojí pořád za svým? Teď jsem jedna z nich, změnila jsem se, nebo ne? To asi nikdo neposoudí, nikdo mě tu nezná. Co bude teď? Jako by mi četl  myšlenky, promluvil.

„Teď ti vysvětlím vše, ohledně našeho života, poté budeš muset na lov. Nakonec tě odvedu k Arovi.“ To nezní špatně. Počkat.

„Na lov?!“ zhrozila jsem se. „Co tím myslíš?“

„Přeci se musíme něčím živit.“ To budu zabíjet? Sice jsem netvor, ale to neznamená, že musím být i vrah.

„To neudělám,“ řekla jsem rozhodně.

„Tu averzi k zabíjení budeš muset překonat, nebo tu nepřežiješ. Máš nový život, tak si ho užij. Chápu tě, pro mě to taky nebylo lehké. Nesmíš na to myslet. Po první oběti přijdou výčitky, je proto lepší si vybírat osamocené lidi, které nebude nikdo postrádat.“ To, co říkal, mě děsilo. Nedokázala jsem si představit samu sebe, zabíjejíc někoho, kdo by mohl žít další život.

„Není možnost, že by se dalo žít i na něčem jiném, než na lidské krvi?“ Zaváhal.

„Není.“  Uhnul mému pohledu. Lže, to jsem poznala hned. Možnost nezabíjet tu nejspíš je, ale není tolerována. Pokud je to tak, musím brát životy jiným.

„Chceš něco ukázat?“ zeptal se. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Přikývla jsem. Chytl mě za ruku a odvedl do koupelny.

„Přeměna z tebe udělá něco, co by tě v životě nenapadlo. Nejen v schopnostech, ale i...“ nechal větu nedokončenou a naznačil, abych se podívala do zrcadla. Z něho se na mě ale díval někdo úplně jiný, který se jen trochu podobal mě. Ta žena vypadala jako bohyně. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to já. Všechny rysi se zdokonalily. Rty byly plnější, vlasy lesklejší. Jediné, co to kazilo, byly oči, které byly rudé jako krev. Zvedla jsem ruku, ta druhá udělala to samé. Vypadala jsem jako anděl, jako anděl smrti.

„To jsem já?“ zeptala se nevěřícně.

„K nevíře, že?“

„Ano,“ řekla jsem sotva slyšitelně.

„A to ještě není vše.“ Odvedl mě zpět do pokoje, kde mi začal vysvětlovat vše, ohledně našeho života. Osvětlil mi situaci kolem tří bratrů, vládnoucích už přes dva tisíce let. Nejméně hodinu jsem od něj získávala informace. I když mluvil rychle, já jsem si vše zapamatovala bez problémů.

V krku mi po celou dobu nepříjemně pálilo. Jak jsem zjistila, dá se uhasit jedině krví. Demetri mě nakonec vzal za ruku a vedl pryč. Když se mě dotknul, bylo to, jako by mnou projel blesk. Jeho dotyk mi byl tak příjemný. Přála jsem si, aby mě nepouštěl. Aspoň na chvíli.

Šli jsme chodbami hradu, když jsme se dostali ven, rozběhli se uličkami města. Najednou mě zastavil.

„Nadechni se, co cítíš?“ Poslechla jsem ho a nadechla se. Do nosu mě udeřila vábivá vůně, z níž mě rozpálilo hrdlo. Toužila jsem se rozběhnout za zdrojem té vůně. Slyšela jsem buchot srdce koudek od nás.

„Ovládej se. Co cítíš?“ zeptal se znovu.

„Člověka. Ta vůně...“

„Nech se ovládat instinkty, ale pamatuj, co jsem ti říkal. Dávej si pozor.“ Zamlžilo se mi před očima. Nechala jsem svou temnější část, aby se ujala vedení. Rozběhla jsem se za tím vábivým zvukem a spatřila jeho zdroj. Muž středního věku seděl u zdi a zíral do prázdna. Zastavila jsem se před ním. Zpozoroval mě a vzhlédl. Začal si mě prohlížet, jako bych byla na prodej. Trochu mě to znechutilo. Toho vážně nebude škoda. Usmála jsem se na něj. Vstanul. Využila jsem šance a přitáhla ho k sobě. Dívala jsem se na jeho pulzující tepnu a pak kousla. Ústa mi zaplnila sladká tekutina, která uhasila oheň v mém krku. Odtrhla jsem se až když v něm nezbyla ani kapka krve. Jeden mi však nestačil. Ukryla jsem tělo, jak mi přikázal Demetri a rozběhla se za svou další obětí. Tentokrát měli smůlu dvě postarší ženy. I je jsem skryla. Najednou na mě dolehlo to, co jsem udělala. Právě přišli tři lidi o život, a to mou vinou.

„Heidi? Netrap se tím. Tak už to chodí,“ řekl smutně Demetri. Ani jsem si nevšimla že přišel.

„Je to takové... Právě jsem o život připravila tři lidi a ani mi to nedalo zabrat. Bylo to přirozené, ale i tak... Je pro mě těžké přijmout to.“ Dívala jsem se na zeď a snažila se nemyslet, ale ty obrazy, zjevující se v mé mysli, bylo těžké nevnímat. Jsem vrah. Nic víc, nic míň. To, co jsem teď provedla, se nedá odpustit.  Byla jsem jako návnada a lovec v jednom. Nebezpečný a vraždící tvor, který se nezastaví před ničím.

„Pojď, vrátíme se do hradu,“ s těmito slovy se otočil a odcházel pryč. Věděl, že půjdu za ním.

V hradě mě dovedl k Arově pracovně. Zaklepal a vešel dovnitř.

„Heidi, očekával jsem tě trochu později. Demetri, dekuji ti, můžeš jít,“ řekl na úvod. Demetri odešel pryč a jsem s ním v pracovně zůstala sama, až na jednoho dalšího upíra.

_______________________________________________________________________

Prosím vás o komentáře. Pár slovíček vás snad nezabije. ;)

Kapitola 5. << Shrnutí >> Kapitola 7.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 6.: