Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 5.

29.12.2010 (22:00) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1066×

Tuto kapitolku bych chtěla věnovat Rajčeti1 za skvělé chvíle strávené na chatu. Děkuji. ;)

Pohled Heidi

Ležela jsem na posteli a ještě dlouho si povídala s Felixem. S ním se člověk nenudil. Zjistila jsem, jak se dostal do Volterry. Měl to o mnoho jednodušší než já nebo Demetri, jelikož ho s lidským životem nic nepojilo. Proměnil ho omylem jeden bláznivý upír. Ani mu nevysvětlil, co se z něj stalo, nebo jaká pravidla musí dodržovat. Nedokázal se ovládat, touha po krvi ho zaslepila, a tak jeho řádění upoutalo Volturiovy. Dvojčata a Demetri ho vyhledali a řekli, že má na výběr. Smrt za své skutky, nebo se přidat k nim. Neměl co ztratit, a tak odešel s nimi. Jen málokdy litoval svého rozhodnutí.

Začínalo se stmívat, každou chvíli sem přijde Aro. A nemýlila jsem se. Asi o tři minuty později vešel rázně do pokoje Aro a hned v závěsu za ním Demetri.

„Heidi, tak rád tě zas vidím,“ řekl přesládlým hlasem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„Nerozmyslela sis to? Můžu ti dát víc času. Jak vidím, tak ne,“ dodal, když jsem mu neodpověděla. Natáhl ke mně ruku. Věděla jsem přesně, co chce, dotkla jsem se ho zdravou rukou. Vzpomínky mnou projely jako náhlý blesk, opět mě to zaskočilo. Ve tváři měl zamyšlený výraz, pustil mou ruku.

„Nebrání tedy nic tomu, aby tvá přeměna započala. Demetri,“ pokynul mu. S bolestným výrazem přistoupil ke mně.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se.

„Ne, nemám co ztratit."

Znovu jsem si sedla. Naklonila jsem hlavu na stranu a odhalila krk. Sklonil se ke mně a já na krku ucítila jeho ledový dech. Zachvěla jsem se. Položil mě na postel a zubama se mi dotkl kůže.

„Vážně si to ještě nerozmyslíš?“

„Ne,“ vydechla jsem.

„Promiň,“ řekl. Na krku jsem ucítila bodavou bolest. Zatnula jsem zuby a pevně zavřela oči. Bolest se pomalu rozlévala do celého těla. Připadalo mi, jako bych ležela v ohni.Ne, nebudu křičet. Každičká část mého těla hořela a já s tím nemohla nic udělat. Chtěla jsem křičet, ale kdybych se jen trošičku pohla, bylo by to jen a jen horší. Ne, nebudu křičet. Přála jsem si, abych zemřela, aby někdo ukončil mé utrpení. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na tu příšernou bolest. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. Vteřiny se protahovaly v minuty, minuty v hodiny a hodiny se zdály jako celá věčnost.

Po nekonečně dlouhé době bolest začala ustupovat od konečků prstů. Začala se však soustředit na jediný orgán, který boj nevzdal, na srdce. Bolest se zvedla na maximum, cítila jsem to, jako by mi někdo zabodl do srdce rozžhavený nůž. Srdce zběsile tlouklo a snažilo se vyhrát předem prohraný boj. Bolest byla nesnesitelná. Pak jsem najednou ucítila, jak moje srdce vynechalo úder, a pak zas. Párkrát ještě bouchlo a vzdalo se. Pak žár v mé hrudi vybuchl a zas zmizel, jako by tam nikdy nebyl.

Cítila jsem se konečně volná. Volná od té bolesti. Opatrně jsem pohnula prsty, nic se nestalo. Otevřela jsem oči, a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.

Pohled Demetriho

„Co teď budeš dělat?“ zeptal jsem se.

„Nevím, asi půjdu do svého pokoje.“ Přikývl jsem. Vzal ji do náruče a rozběhl se s ní. Za chvíli jsem zastavil u jejích dveří. Opatrně jsem ji postavil na zem.

„Tak já půjdu. Musím na lov, jestli tě večer nemám zabít. Tak zatím.“ S tím jsem se otočil a odešel. Nelhal jsem, vážně potřebuji na lov, ale taky jsem si potřeboval utřídit myšlenky.

Vyběhl jsem z hradu ven a schovával se ve stínech. Plížil jsem se tmavými uličkami a přemýšlel o tom, co udělám. Měl jsem vážně strach, že ji zabiji, ale nechápal jsem proč. Vždyť ji sotva znám, včera jsem ji viděl poprvé, tak co tu řeším? Přiznávám, je mi s ní dobře, ale tím to končí. Nebo snad ne? Je to snad něco víc, než jen pouhé přátelství a vzájemná náklonost? Možná, kdo ví.

Vyhlídl jsem si oběť. Z baru právě vycházela jedna žena, což bylo divné v tuto dobu. Nijak jsem to neřešil a sledoval ji. Za chvilku se zastavila a začala něco hledat v kabelce. Využil jsem toho a upíří rychlostí ji zatáhl do uličky. Vzpouzela se a snažila se vyprostit, proti mně však neměla šanci. Držel jsem ji pevně a nehodlal ji pustit. Nahnul jsem se a kousnul ji přímo do tepny. Cítil jsem, jak mi ta lahodná, životodárná tekutina stékala do krku a hasila moji žízeň. Její tělo ochablo. Odtrhl jsem se od ní a tělo schoval pod hromadu odpadků na konci uličky.

K mému účelu však jen jeden člověk nestačil. Ještě jedna žena mi posloužila svou krví.

Zpět do hradu jsem nešel, potřeboval jsem být chvíli sám. Běžel jsem opačným směrem. V lese jsem zamířil na mé oblíbené místo. Sedl jsem si na kámen poblíž malého vodopádu. Užíval jsem si to náhlé ticho a vědomí, že jsem tu sám a že mě nikdo nenajde. Poslouchal jsem zurčení vody. Plula dál, nehledě na překážky, které jí příroda házela pod nohy. Proč to tak lehké nemůže mít každý? To je pak těžké.

Zavřel jsem oči a snažil se na nic nemyslet. Nebylo to snadné, ale nakonec se mi to na chvíli povedlo. Mít možnost takhle vypnout, i když jen na chvíli, jsem si vážil. Nestávalo se totiž často, že bych měl volno. Aro si na mě dával pozor. Bál se, abych mu neutekl, a tak mě většinu času něčím zaměstnává. Jako bych měl proč utíkat, jako by on sám nevěděl, že jsem se se svým osudem už dávno smířil. Někdy jsem ho nechápal.

Všemocný Aro se bojí o své talenty. On by už pak nebyl tak všemocný. Co by byl Aro bez nás? Asi tolik, co král bez koruny. Jen další upír s talentem. A i přes to má v upířím světě obrovskou autoritu, když nepočítám pár vzbouřenců. Všichni je poslouchají na slovo.

Tři mocní, tři páni, nevyšší, tak jim říkají. Podle mě si takovou úctu nezaslouží. Jediné, co dělají, je, že sedí celé dny na trůně a rozkazují všem okolo. Co se s tím však dá dělat? Nic. Nad tímto jsem se dál nezabýval. Radši jsem přemýšlel nad večerem. Bál jsem se ho. Ne kvůli sobě, ale kvůli Heidi. Měla život před sebou a teď nemá nic kromě vyhlídky na mizerné upírství. Nerad bych ji obral i o to málo. I za tu krátkou chvíli, co ji znám, mi přirostla k srdci a vidina, že bych přišel o někoho, kdo mi rozumí, byla zvláštní.

Jasně, je tu Felix a Alec, s nimi se nikdy nenudím, ale oni si neprošli tím co já nebo Heidi, oni mě nechápou. Ona je jediná v tomto ponurém čase, která mi rozumí. Je pro mě světlo v temném čase.

Slunce pomalu začalo klesat. Měl bych se vrátit, nechtělo se mi, ale musel jsem. Zvedl jsem se z kamene a šel kolem potoka do lesa. Za hranicí lesa jsem se rozběhl. Miloval jsem tu rychlost, tu volnost, kterou jsem při tom pociťoval. Ale jako vše i to muselo jednou skončit. Vyběhl jsem z lesa a před sebou jsem uviděl nedaleké hradby. Zastavil jsem se až v hradu. Dál jsem šel. Nikam jsem nepospíchal. V chodbách hradu bylo ticho, jako vždy, ale věděl jsem, že skoro za každými dveřmi někdo je. Má schopnost se mi občas hodila, ale víc než mně se hodila Arovi. No jasně, komu jinému, že?

Pomalu jsem se přibližoval k pokoji, ale nakonec jsem se tam nedostal. Za sebou jsem slyšel kroky.

„Demetri, tebe jsem hledal. Mohl bys na chvíli jít se mnou do pracovny?“ Ten hlas se nedal nepoznat. Otočil jsem se. Nehodlal jsem odpovědět nahlas, tak jsem jen kývl. Aro se rozešel a já ho chtě nechtě musel následovat. Došli jsme k velkým dubovým dveřím. Otevřel je a vešel dovnitř. Arova pracovna byla velká a obložená dřevem. Příjemné prostředí.

Sedl si za velký dřevěný stůl a pokynul mi, abych si sedl taky. Sepnul ruce a zvědavě se na mě podíval. Docela by mi zajímalo, co se mu teď honí hlavou.

„Takže, Demetri, myslíš si, že to zvládneš?“ položil mi otázku, na kterou se celý den snažím odpovědět.

„Nemyslím si. Nemohl by to udělat Alec? Těžce se ovládám v její přítomnosti, nezvládnu to, zabiju ji.“ Doufal jsem, že vyhoví mému přání.

„Respektuji přání ostatních přání ostatních, Heidi chce, abys to byl ty. Věří ti a kdyby ses neovládl...“ nedořekl to, a já si mohl jen domýšlet, co tím chtěl říct.

„Jestli vše dopadne, jak má a Heidi se stane upírkou, tak bych měl pro tebe malou žádost. Budeš ji hlídat a obeznámíš ji s pravidly našeho světa, ano?“

„Ano,“ souhlasil jsem. Nijak mi tento požadavek nevadil. Mohl bych i říct, že to rád splním. Aro spokojeně pokýval hlavou. Zas dosáhl čeho chtěl.

„Takže můžeme jít.“

„Vždyť ještě není večer,“ namítl jsem. Mé poznámky si nevšímal a zvedl se.

Celou cestu jsem se nemohl zbavit pocitu, že se to nepovede. Že to nezvládnu. Snažil jsem se marně myslet na něco jiného. Po chvíli jsem rozeznal zepředu tlukot srdce. S někým se bavila a v tom někom jsem poznal Felixe. Aro otevřel dveře a vešel dovnitř. Já šel těsně po něm.

„Heidi, tak rád tě zas vidím,“ řekl směrem k ní. „Nerozmyslela sis to? Můžu ti dát víc času. Jak vidím, tak ne,“ dodal, jelikož Heidi mlčela a dívala se do země. Prameny vlasů ji zakrývaly oči.

Felix se zvedl, stoupl si do rohu místnosti a jen tiše přihlížel. Aro natáhl ruku k Heidi. Chviličku váhala, než se ho dotkla. Mírně sebou škubla, když na ni použil svou moc.

„Nebrání tedy nic tomu, aby tvá přeměna započala. Demetri,“ řekl, když pustil její ruku a otočil se na mě. I když jsem to čekal, stále jsem na to nebyl připraven. Podívala se na mě. V jejích očích jsem neviděl téměř žádný strach.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ řekl jsem. Její odpověď mě nepřekvapila, i když jsem si přál slyšet pravý opak.

„Ne, nemám co ztratit.“  Sedla si na postel a odhalila mi krk. Pohledem jsem hypnotizoval její tepnu. Její krev mě tak lákala, že jsem se čím dál tím hůř ovládal. Sklonil jsem se k ní. Zachvěla se. Položil jsem ji na postel a zubama jí přejel přes tepnu.

„Vážně si to ještě nerozmyslíš?“ zkoušel jsem to.

„Ne,“ téměř zašeptala. Odhodlal jsem se k tomu.

„Promiň,“ řekl jsem a kousl ji do krku. Napnula se, jakmile to ucítila. A to tohle je ještě nic oproti tomu, co ji čeká. Do úst se mi dostala její krev. Nemohl jsem přestat, nemohl jsem se odtrhnout. Snažil jsem se, ale to zvíře ve mně bylo silnější. Najednou mě dvě silné ruce odtáhly od Heidi, která nehnutě ležela na posteli. Vzpamatovával jsem se z toho, co se právě stalo.

„Děkuji, Felixi,“ řekl jsem, aniž bych se na něho podíval. Měl jsem pravdu, nezvládnul jsem to. Kdyby tady nebyl Felix, už by byla mrtvá.

Po celou její proměnu jsem byl u ní. Neodešel jsem ani kvůli lovu. Pořád jsem myslel na to, co se stalo, nemohl jsem si to přestat vyčítat. Po třech dnech jsem uslyšel změnu. Její srdce začalo tlouct na maximum, jak se snažilo přežít. Pak ale vynechalo jeden úder. A pak znova. Nakonec utichlo úplně.

Heidi opatrně vydechla a pak otevřela rudé oči.

Kapitola 4. << Shrnutí >> Kapitola 6.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 5.: