Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 4.

21.12.2010 (17:45) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

Tentokrát jsme šli po schodech dolů. Vzduch se pomalu ochlazoval, jak jsme klesali níž. Níž, až na dno, jako já. Ale kdyby nebylo dna, nebylo by se od čeho odrazit. Klesáme vzhůru. Minulost nezměníš, budoucnost nevidíš, žij dnes. Budu se snažit, odpověděla jsem si sama sobě. Přestali jsme klesat a šli temnou chodbou k cíli.

Čekala jsem jen tmavou místnost, ale opak byl pravdou. Okna sem vpouštěla světlo, které se odráželo od nádobí. Kuchyň sice vypadala trochu starobyle, ale ve výborném stavu. Mířila jsem si to ke kuchyňské lince, ale Demetri mě zastavil.

„Jen si sedni, já to udělám.“ Byla jsem docela překvapená.

„A ty to umíš?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Na tom přeci nemůže být nic těžkého,“ řekl.

Tak to bude ještě zajímavý, napadlo mě, když jsem ho viděla jen jako rozmazanou skvrnu, pobíhající po kuchyni. Nakonec přede mě postavil talíř s něčím, co vzdáleně připomínalo jídlo. Píchla jsem do toho vidličkou, jestli se to nezvedne a neuteče. Opatrně jsem si kousek vzala, ale hned to zhnuseně vyplivla, jak to bylo slané.

„Co jsi do toho dal?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala.

Mlčel a vypadal uraženě. Když mi došla trapnost této situace, rozesmála jsem se. On se na mě díval, jak tele na nová vrata, jelikož mu to asi nedocházelo. Byla na něm vidět přesná chvíle, kdy mu to docvaklo a začal se smát se mnou.

„Radši si udělám jídlo sama,“ dostala jsem ze sebe po nějaké době.

Neřešila jsem, co budu jíst, a tak jsem si narychlo udělala míchaná vajíčka.

Sedla jsem si ke stolu a začala jíst. Demetri se na mě díval s mírným znechucením. Nevšímala jsem si toho. Hotova jsem umyla nádobí a uklidila ho.

„Co teď budeš dělat?“ zeptal se.

„Nevím, asi půjdu do svého pokoje.“ Přikývl. Vzal mě do náruče a rozběhl se se mnou. Zavřela jsem oči, jelikož se mi dělalo z té rychlosti mdlo. Běh trval déle než s Felixem. Zastavil přede dveřmi a postavil mě na zem.

„Tak já půjdu. Musím na lov, jestli tě večer nemám zabít. Tak zatím,“ s těmito slovy odešel.

V pokoji jsem chodila tam a sem, jen tak, z nudy. Chůze mě jaksi zázračně uklidňovala. Občas jsem se koukla do zahrady a pozorovala její krásu.

Proč život nemůže být jednodušší? Návod na něj máme každý napsaný v srdci, bohužel mu rozumí jen pár z nás.

Začínám už bláznit, říkám tu jedno životní moudro za druhým, možná za to může tato situace. Nebo jsem se vážně zcvokla. To nevyřeším. Sedla jsem si na postel, když v tu chvíli někdo rozrazil dveře.

„Klika cvakla, dvéře letí, Felix vchází do dveří,“ zařval jak na lesy.

„Co ten velkolepý příchod? To jsem ti tak chyběla?“ řekla jsem ironicky.

„Ani nevíš jak,“ oplatil mi stejnou kartou.

„Copak tu chodíš jako bludný holanďan?“ To kdybych sama věděla.

„Coby? Nudím se.“ Po tváři mu přelétl zlověstný úsměv. To nevěstí nic dobrého.

„Tak to jsem přišel ve správnou dobu, co?“

„No, nevím, nevím.“

„Můžu zase odejít,“ řekl napůl uraženě, i když jsem viděla, jak se směje.

„Ne, zůstaň tady, chci se tě na něco zeptat.“ Otočil se a čekal. Nejspíš čekal, jaký ze mě zase vypadne blábol. Ani jsem se mu nedivila.

„Tak mě napadlo, jestliže existují upíři, existují i jiné nadpřirozené bytosti?“

„Jak to myslíš?“ nechápavě se na mě díval.

„Tak, jak to říkám. Však víš, duchové, vlkodlaci, víly, andělé, elfové, nemrví a tak.“ Když jsem se dozvěděla o světě, kde žijí upíři, proč by nemohl existovat jiný, paralelně s tímto, proč by jich nemohlo být víc? Proč by nemohlya žít stvoření, které nezabíjejí lidi na potkání.

„Víme jen o dvou a zároveň všech, co jsi vyjmenovala. Existují vlkodlaci, tak, jak je znáš. A ti ostatní jsme my.“

„Teď zas nevím, jak to myslíš ty.“ Mluví na mě v hádankách a myslí, že to pochopím. Na to jsem já nikdy nebyla.

„Přemýšlej. Na světle se třpytíme, v měsíčním světlu tlumeně záříme. Představ si, že bys šla v noci a viděla nás. Co by sis myslela?“

„Že vidím ducha, přízrak.“ Už mi to pomalu do sebe začalo zapadat.

„Nebo kdyby jsi nás viděla ve dne, myslela bys, že vidíš anděly. Nebo, když otec vidí svého dávno mrtvého syna.“

„Nemrtví,“ zamumlala jsem. „A jste nepřirozeně krásní, to vysvětluje víly a elfy.“

„Ano,“ souhlasil.

„Ale nechceš mi snad tvrdit, že jste i trpaslíci a šotci, že ne?“ Tak, a jsem zvědavá, jak vysvětlí tohle.

„To je jednoduché, šotci přeci kradou věci, ne? A upíři mají super rychlost.“ No, tak to mě nenapadlo.

„A trpaslíci?“ Najednou ticho.

„Že bys nevěděl?"

„Tak pro tohle žádnou odpověď nemám."

„Takže, abych to shrnul, jsme tu jenom my a oni. Nikdo jiný.“ To je škody, pomyslela jsem si. Ale pak mě něco napadlo. Právě sedím s duchem v jednom pokoji. To by mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Mnoho věcí, co je teď realitou, by mě nenapadlo.

„Tak co, sestřičko, pobíráš to?“

„Sestřičko?“ zeptala jsem se ho.

„No jasně. My tu jsme jedna velká rodina." Jsem zvědavá, jestli ho někdy uvidím se nesmát.

„Tady se ale dozvídám věcí...“ Hodila jsem sebou na postel a zavřela oči. V pokoji jsem slyšela jen můj dech, nic víc, nic míň. Upíři se svým způsobem dokážou stát neviditelní. Někdy se jim to hodí, někdy ne. Vše má své pro a proti, klady a zápory. Má to, že jsem tu, nějaký vyšší účel? Osud ví a nepoví. Ani se mu nedivím, je to jeho tajemství, které se my dozvídáme pozdě.

„O čem tak usilovně přemýšlíš?“

„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ řekla jsem mu a doufala, že ho to odradí od dalších otázek. Tentokrát se mé přání splnilo. Sledovala jsem jasné sluneční paprsky tančící na posteli. Pomalu se pohybovaly centimetr po centimetru po povlečení. Po chvíli doputovaly k Felixově ruce, o kterou se opíral. Jeho ruka vypadala jako diamant, který odráží sluneční světlo. Třpytil se. Koukala jsem na to vyjeveně, jako by to byl zázrak. Nad tou krásou jsem tiše žasla. Natáhla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale jakmile jsem zakryla jeho ruku tou svou, tak odlesky zmizely. Ruku jsem rychle stáhla, jako bych si uvědomila, co jsem právě chtěla udělat a odvrátila pohled.

„Bojíš se?“ zeptal se vážně.

Otázka k zamyšlení. Bát se přeměny? Ano, to se bojím. Odjakživa se bojím bolesti. Kdo by taky ne. A jestli se bojím toho, že budu jako oni, to už je těžší. Už jsem se s tím svým způsobem smířila.

„Jak se to vezme,“ řekla jsem nakonec.

„Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváš. Přeměny se bojím, to ano. Možná i trochu toho být jako ty, jako upír. Ale jinak si myslím, že se nemám čeho bát.“

„Odvahu máš, to se musí nechat,“ řekl uznale.

Najednou jsem v dálce uslyšela hodiny, co odtikávaly poslední vteřiny mého života.

Kapitola 3. << Shrnutí >> Kapitola 5.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 4.: