Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 3.

18.12.2010 (08:30) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 987×

Nejraději bych teď vzala nohy na ramena a utekla někam hodně daleko, ale nešlo to. Sedím tu teď na posteli, v hradě plném krev sajících upírů a budu jedna z nich. Demetri sedící vedle mě, nic neříkal. Dával mi tím čas, srovnat si to v hlavě, a za to jsem mu byla vděčná.

Dostala mě sem souhra náhod, ale odsud se nedostanu nikdy. Kdybych jen tolik nepospíchala a více se dívala na cestu, nestalo by se to. Ale co se jednou stalo, nevrátím zpět, ani kdybych se sebevíc snažila. Budu se s tím muset smířit. Možnost volby jsem ztratila, když jsem v noci upadla na ulici. Osud si teď se mnou pohrává, jako dítě s hadrovou panenkou. Zhluboka jsem se nadechla. Pro Demetriho to byl signál, že je vše v pořádku.

„Bude to dobré, uvidíš.“

„Děkuji za vše.“ S tím jsem se zvedla a šla ke dveřím.

„Nemáš za co, Heidi.“ Zaslechla jsem ještě, než jsem stihla zavřít dveře.

Ve svém pokoji jsem se pak dívala z okna na usínající Volterru. Věděla jsem, co teď musím udělat. Musím zapomenout. Naposledy jsem si vzpomněla na Roberta.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem do ticha tmavého pokoje. „Promiň, prosím,“ a zavřela oči. Přinutila jsem se nemyslet na nic, co by se týkalo mé minulosti. Zadívala jsem se na tmavou oblohu, kde se začaly objevovat první hvězdy. To jejich svit mi dával naději, že i já snad někdy objevím světlo svého života. Ale bylo tu právě to velké snad.

Odvrátila jsem se od okna. Zítřek bude jedna velká změna. Zítřek bude začátek mé smrti. S těmito myšlenkami jsem si lehla do měkké postele a poměrně rychle usnula.

Běžela jsem temným lesem, který jsem ale nepoznávala. Věděla jsem však, kudy se mám vydat. Dostala jsem se na louku. Uprostřed hořel oheň a u něho seděla žena. Měla mahagonové  vlasy a štíhlou postavu. Žena se postavila, ale skrz plameny jsem jí do obličeje neviděla. Udělala jsem pár kroků k ní a zastavila se. Teď jsem jí do tváře viděla. Ona byla já. Jen vypadala krásněji a měla karmínově rudé oči. Byla jakýsi přízrak budoucnosti. Varování toho, co si pro mě osud nachystal.

Nevěděla jsem co dělat. Začala jsem před ní couvat, rychle jsem se otočila a utíkala do lesa. Než jsem však stihla doběhnout na kraj lesa, objevila se vedle mě.

„Svému osudu neutečeš, Heidi. Jen se podívej, toto tě čeká taky. Poddej se tomu.“ Její přízračný hlas mě vyděsil ještě víc. Nohy jsem měla jako z olova. Nemohla jsem se hnout z místa. Z té bezmocnosti jsem byla zoufalá.

Naklonila se ke mně. Pevně mě sevřela a těsně u ucha zašeptala neutečeš a kousla mě.

S křikem jsem se probudila, uklidňovala se, že to byl jen sen, ale moc mi to nepomáhalo. Bála jsem se znovu usnout, znovu vidět tu druhou Heidi, ale spánku jsem se neubránila. Usnula jsem, tentokrát už klidným spánkem.

Ráno mě probudily první paprsky slunce dopadající na mou tvář. Už dnes, pořád na to musím myslet. Zašla jsem si do koupelny. Po návratu jsem na posteli zas našla oblečení se vzkazem. Až budeš chtít, přijdi za mnou. D. Tentokrát to bylo tričko s potiskem a kalhoty. Oblékla jsem se a zvažovala, jestli za ním mám jít hned, nebo až za chvíli. Rozhodla jsem se, že chvíli počkám. Vzala jsem si knížku a začala si číst. Asi po půl hodině jsem knížku odložila a šla za Demetrim.

U jeho dveří jsem se opět zdráhala zaklepat, i když už o mě určitě věděl, o tom nebylo pochyb. Nakonec jsem tedy zaklepala. Vyšel na chodbu. Docela jsem se divila, že na sobě neměl obvyklý plášť, ale obyčejné triko a džíny. Slušelo mu to tak.

„Pojď, něco ti ukážu,“ řekl.

„A co to bude?“ snažila jsem se zjistit.

„To by pak nebylo překvapení, ale myslím, že to víš,“ odvětil nakonec. No, to jsem se toho dozvěděla.

Po nějaké době jsme došli ke dveřím, otevřel je, a mně se naskytl pohled do zahrady, kterou vidím z okna. Teď se mi však zdála krásnější, než předtím. Úzká cestička vedla kolem keřů a končila u fontánky. Na některých místech se rozdělovala a lemovala květinové záhonky. Kamenné lavičky napomáhaly k celkovému dojmu.

„To je nádhera, jak jsi to věděl?“ vydechla jsem úžasem.

„Viděl jsem tě, jak sedíš u okna a pozoruješ zahrady. Tak mě napadlo, že by jsi možná byla ráda, kdybych tě sem vzal.“

„To jsem, a moc,“ prohlížela jsem si zahradu. Byla kouzelná. Sedla jsem si na lavičku u fontány a poslouchala zvuk padající vody. Demetri chvíli počkal a pak si váhavě sedl vedle mě. Opřela jsem se o něj a dál se dívala do zahrady.

„Potkala jsem Felixe,“ řekla jsem jen tak mimochodem.

„Vážně? Kdy?“ takže o tom neví.

„Včera, pomohl mi dostat se do pokoje, když jsem se ztratila. Řekl mi pár zajímavých věcí.“ Cítila jsem, jak po mých slovech ztuhl. Asi nechtěl, aby mi Felix něco říkal.

„Jakých věcí?“ Snažil se, aby to znělo, že je mu to jedno. Nepovedlo se.

Neodpověděla jsem. Byla jsem zvědavá, co bude následovat. Všimla jsem si, že neustále zatínal a povoloval pěsti. Vypadal naštvaný.

„Říkal jsem mu, ať o tom nemluví.“

„Vždyť se nic nestalo.“

„Co vše ti řekl?“

„Jen že jsi byl u něj a pověděl mu o mně. A že to z tebe vytáhl.“ Trochu se uvolnil.

„V pořádku?“ optala jsem se ho. Neodpověděl mi hned.

„Ano. Už jsem si myslel, že ti řekl něco jiného.“

„A to je?“

„Nech to plavat,“ uzavřel téma.

Pozorovala jsem vzory na fontáně a přemýšlela. To dělám od té doby, co jsem se dostala do hradu, poměrně často. Má to tu na mě divný vliv. Celé toto místo je divné.

Slunce začínalo nepříjemně hřát, mě to však nevadilo, jelikož jsem byla stále opřená o Demetriho.

„Co se mnou bude po proměně?“ zeptala jsem se.

„Aro se bude snažit zjistit, co je tvůj dar. Až to zjistí, dá ti určité postavení v gardě. Pokud to bude schopnost výhodná v boji, bude tě vysílat na mise. Pokud schopnost spojená s přesvědčováním, iluzemi, nebo něco podobného, nejspíš budeš tady na hradě. Nejdříve se budeš muset cvičit v boji. Cvičení novorozených máme na starosti já s Felixem. Potom se naučíš ovládat svůj dar, to mají zas na starost dvojčata. Nakonec se budeš cvičit v odolávání lidské krvi, i kdyby jsi byla jen na hradě, je to důležité. Tímto si musel projít každý zde. Nemáš mít z čeho strach, zní to hůř, než to ve skutečnosti je. Hlavně dělej vše, co ti Aro s Caiem a Marcusem řeknou. Neposlušnost, tu oni netolerují."

Teď jsem si udělala o svém novém životě jasnější představu. Budu se cvičit v boji a používání darů a pak skákat jak nějací tři upíři z doby kamenné řeknou. Děkuji, to jsem si vždy přála, pomyslela jsem si ironicky.

„Říkal jsi novorozených?“

„Ano, novorozených upírů.“

„A v tom je nějaký rozdíl? Myslím mezi novorozenými a upíry?“

„Je i není. Novorozenou budeš prvních pár měsíců po proměně.Rozdíl je v tom, že budeš mít v sobě stále lidskou krev, tím pádem budeš silnější a rychlejší než jakýkoli jiný upír. I když, myslím že v té síle by se ti Felix snad mohl vyrovnat, jeho ještě nikdo neporazil.“

To ještě uvidíme, kdo je tu silnější. Nad představou Felixe na zemi, poraženého mnou, jsem se musela zasmát.

„A tebe?“

„Mě? Nikdo a nikdy,“ řekl se smíchem. To ti tak budu věřit chlapečku.

„Nevěřím.“

„Tak to mi teda věř."

Dál jsem to radši nekomentovala a v duchu se smála. Začínala jsem mít hlad. Uvědomila jsem si, že jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Žaludek mi zakručel na souhlas. Pochybuji však, že upíři to mají schované zásoby pro lidi.

„Nemáš hlad?“ Jemu nic neunikne.

„Mám, ale vy upíři přece nejíte, takže tu žádné jídlo nemáte, ne?“ Divila bych se, kdyby řekl ano. A zas by to nebyl on, kdyby mě svou odpovědí nepřekvapil.

„Máme. Jelikož tu máme za sekretářku člověka, máme tu i jídlo. Upíři takovouto podřadnou práci odmítají dělat. Aro to tedy vyřešil tak, že vždy vybere jednu dívku, vše ji osvětlí a pod záminkou, že ji promění, ji tu nechá pracovat. Tentokrát je tu dívka jménem Katarina. Myslí si, že nakonec bude jako my, ale skončí jako něčí svačina. Někdy mi je jich až líto. Ale to jsem trochu odbočil. Pojď zavedu tě do kuchyně." Zvedl se z lavičky. Počkal na mě a vydali jsme se opět do spletitých, tmavých hradních chodeb.

Kapitola 2. << Shrnutí >> Kapitola 4.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 3.: