Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 2.

14.12.2010 (08:15) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1160×

Proti mně kráčela ta poslední osoba, kterou bych si teď přála vidět. Dívala jsem se do země a uhnula ke straně. K mé smůle mi zastoupila cestu i tak.

„Co ode mne chceš?“ řekla jsem a podívala se jí do očí. Tak moc jsem v ní viděla Aleca, až jsem se otřásla.

„Jen jsem ti chtěla říct, že ať jsi jakkoli úžasná, ať budeš mít jakoukoli moc, tak já s Alecem budeme vždy nad tebou, rozumíš?“ řekla výhružným dětským hlasem, chytla mě za zápěstí a stiskla, až jsem sykla bolestí.

Zdá se mi to, nebo má strach, abych jí nesesadila z postu Arova mazlíčka?

„Rozumím, ale proč mi to říkáš, nestojím o to být mrcha jako ty.“ Jen co jsem to dořekla, tak jsem ucítila spalující bolest po celém těle, až mi to vyrazilo dech. Najednou bolest přestala tak rychle, jako začala.

„Jen pro pořádek,“ odpověděla posměšně a odešla. Namyšlená blondýna, pomyslela jsem si. Ruka mě bolela, asi bych si ji měla zchladit, už začínala natékat. Vrátím se do pokoje, jenže kudy? To chvilku potrvá.

Šla jsem, kam mě nohy zanesly a doufala, že snad někoho potkám. Mé přání bylo, asi po půl hodině, vyslyšeno. Z jedné chodby vyšel upír v, jak jinak, černém plášti. Byl to chlap jak hora, s černými vlasy a úsměvem na tváři. Jakmile mě zahlédl, zamířil ke mně. A jéje.

„Copak tady děláš, Heidi.“

„Odkud znáš mé jméno?“ tak  trochu mě to vyděsilo.

„Demetri se u mě stavil a vše mi řekl. Hlavně se na něj nezlob, tak trochu jsem ho k tomu donutil. Jmenuji se Felix,“ pořád se na mě usmíval. Tomu snad nic nezkazí náladu. Udělala jsem dva kroky k němu.

„To je dobře, že se bavíš, ale nemohl bys mě odvést do pokoje? Nějak jsem se tu ztratila,“ tiše jsem se zasmála své hlouposti.

Úsměv se mu ještě víc rozšířil, ale pak se zarazil. Zmateně jsem se na něj podívala. Oči měl uhlově černé. To je divné, řekla bych, že před chvílí měly červenou barvu.

Felix ucouvl. „Demetri říkal, že krásně voníš, ale tak moc, to jsem nečekal.“ Všimla jsem si, že přestal dýchat.

„Pojď, pokoj máš skoro až na druhé straně hradu, dovedu tě tam,“ s tím se rozešel a udržoval si ode mne odstup. Tentokrát mi to ticho přišlo až příliš tíživé.

„Jak dlouho už jsi u Volturiů?“ nedalo mi to a zeptala se.

„Dvě stě třicet osm let,“ odpověděl stroze.

„A to se tu nenudíš?“

„Ne, to zas ne. Většinou spolu s Demem a Alecem vymýšlíme žerty na celou Volteru. Nikdy to ale není bez trestu.“

„Počkej, slyšela jsem dobře, že s Alecem?“ To by bylo hodně divný.

„Ano. Doslech jsem se o tom, jak se k tobě choval. To se mi zdá zvláštní. Nejspíš to byla jen reakce na to, jak si se k němu chovala ty. Jindy je v pohodě. Co ti na něm vadí?“ zastavil se a otočil se.

„To je těžký. Možná je to hlavně tím, že mě sem přivedl. A ta jeho schopnost, nahání mi strach, je to tak... nepřirozené. Říkal jsi, že jsem jeho chování zavinila já?“

„Možné to je,“ To má pravdu, možné je vše.

„Už vím, jaké schopnosti mají dvojčata. Co je tvá schopnost?“

„Já patřím mezi ty bez schopností. Ale mám větší sílu, než ostatní.“

„A co Demetri?“

„Ten je stopař. Umí najít po celém světě kohokoli, pokud o něm něco ví. Čím více informací o dotyčném má, tím ho najde snáze.“ Pořád mě zajímala ještě jedna věc.

„Existují dva upíři se stejným darem?“

Felix se na chvíli zamyslel. „Nemyslím si to. Ta možnost je téměř nulová.“

„Ale je tu, ne?“

„Ano, je tu. Možné je vše,“ zopakoval to, na co jsem myslela a už zase se smál.

„Zvlášť když žiješ ve Volteře.“ To už jsem se smála i já.

„Tak s tebou se tu rozhodně nudit nebudu, co?“

„To teda rozhodně ne.“ A je tu zas, to mi nemůže dát chvíli pokoj? Něco mě napadlo. Otestuji tu Felixovu teorii.

„Ahoj, Alecu.“

„Heidi,“ jen na mě kývnul, trochu vyvedený z míry. „Felixi, chce tě Aro,“ a byl zas pryč.

„Musím jít, takže tě tam hodím trochu rychlejším způsobem,“ přešel ke mně, podrazil mi nohy, chytl mě do náruče a rozběhl se upíří rychlostí. Během ani ne pěti vteřin mě zas stavil na zem před mým pokojem. Zíral na mě černýma očima.

„Tak já jdu, možná se někdy stavím,“ mrkl ne mě.

„V to doufám,“ usmála jsem se na něj a vešla do pokoje. Zavírala jsem dveře, když mi ošklivě píchlo v ruce. Zašla jsem si tedy do koupelny, a dala ruku pod ledový proud vody. Dívala jsem se na svou nateklou, rudou ruku, a přemýšlela, jestli tady mají doktora. To asi ne. Radši nechám tu ruku ležet v klidu.

V pokoji jsem objevila pár knížek. Sice byly starší, některé dokonce v jiných jazycích, ale bylo mezi nimi a pár titulů, co jsem znala. Vybrala jsem si mojí oblíbenou, jak jinak, Romea a Julii a začetla se. Odjakživa jsem měla ráda ten příběh. Ani jsem si neuvědomila, kolik uběhlo času. Začínala jsem šilhat na písmenka, jelikož začínalo být šero. Když se já začtu, je to nadlouho. Usmála jsem se, tak to bylo vždy. Porozhlédla jsem se po nějakém světle, bez úspěchu. To nejspíš upíři vidí taky ve tmě.

Neměla jsem co dělat, a jsem tu sotva pět hodin. Vyšla jsem z pokoje, tentokrát však ne s úmyslem se jít projít. Stoupla jsem si ke dveřím naproti těm mým, a sbírala odvahu zaklepat. Přešlapovala jsem z nohy na nohu. Nakonec jsem se otočila a chtěla odejít.

„Jen pojď dál, Heidi,“ ozval se tichým, sotva slyšitelným hlasem Demetri.

Nesměle jsem sáhla po klice a stiskla. Nahlédla jsem do místnost. Pokoj měl stejný jako já, ale bez oken a se stropním světlem. Demetri ležel na posteli se zavřenýma očima a lehce se usmíval.

„Pojď sem ke mně.“ Přišla jsem k posteli a sedla si na kraj.

„Jak jsi věděl, že tam stojím?“ otázala jsem se ho.

„Slyšel jsem tvé srdce, každý tvůj nádech, každý pohyb,“ otevřel oči a usmál se na mě záhadným úsměvem. „Přede mnou se neschováš,“ odmlčel se.

„Proč jsi za mnou přišla?“ řekl potichu.

„Přišla jsem se tě zeptat na pár věcí.“

„Tak se ptej.“ Řekla jsem jednu ze dvou věcí, která mě zajímal nejvíce.

„Proč je Jane proti mě?“

„Proč by byla?“

„Byla jsem se projít a náhodou ji potkala. Říkala mi, že je, a bude vždy lepší, než já. Dokonce na mne použila svou moc. Podívej, co mi ta mrcha udělala,“ na důkaz jsem mu ukázala svou ruku.

„To ti udělala ona?“ zašeptal napůl vyděšeně a starostlivě. Posunul se blíž a vzal mou ruku do té své. Jeho dotek mě příjemně chladil.

„Bolí tě to?“ opatrně se dotýkal mé ruky.

„Když s tím nehýbám, tak ne. Au,“ vyjekla jsem, když mi jemně zmáčkl zápěstí.

„Promiň. Když s tím vydržíš do zítřka, bude to dobré. Zatím si to něčím zpevni. S Jane si zatím nedělej starost. Každému nováčkovi vyhrožuje. I když, tak daleko ještě nezašla. Promluví si s ní, a kdyby se to zas opakovala, tak si to s ní vyřídím. Bojí se o to, aby se tu nenašel někdo silnější, než je ona.“ Přesně to jsem si myslela. Napadlo mě, co by se asi tak stalo, kdybych měla větší moc, než Jane a zachvěla se hrůzou.

Demetri si toho samozřejmě všiml. „Neboj se, kdyby se o něco pokusila, budu tě chránit. Chceš se mě zeptat ještě na něco?“

„Ta přeměna, bolí to?“ Když jsem to vyslovila, znělo to dětinsky.

„Chceš pravdu, nebo milosrdnou lež?“ zeptal se vážně.

„Pravdu.“ Posmutněl.

„Až tě kousnu, jed se ti rozleje do celého těla. Bude ti připadat, jako bys hořela. V tu chvíli si budeš přát, aby jsi zemřela. Na konci proměny se ti bolest bude soustředit do srdce, které naposledy udeří a ty  se probudíš jako novorozený upír. To vše trvá tři, až čtyři dny.

Když to dořekl, myslela jsem na jediné. Proč jen já.

Kapitola 1. << >> Kapitola 3.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 2.: