Stejné příčiny nikdy nemají stejné následky. Znovu trénink moci. Tato kapitolka bude ještě kratší než poslední, příště se vám to pokusím vynahradit.
16.02.2011 (08:00) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 994×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
„Tak rychle, ať to máme za sebou,“ řekla Jane svým dětským hláskem. Její přístup se mi nelíbil. Kdyby alespoň nedávala tolik najevo svou otrávenost a nenávist ke mně. Propalovala mě pohledem a já se na ni jen mile usmála. To ji naštvalo. Její výraz se změnil. V očích se ji blýsklo a já už předem věděla, co bude následovat. Spalovala mě bolest, nesnesitelná bolest. Vykřikla jsem a zhroutila se na zem. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale nešlo to.
Přestala, konečně. Podívala jsem se na ni. Stála tam a snažila se vykroutit z Alecova sevření. Teď už jsem věděla, proč přestala. On jí donutil. Byla jsem překvapená. Proč to udělal? Neviděla jsem jediný důvod k tomu, jak se zachoval. Jako by byl jiný, jako by...
Pak jsem si to uvědomila. V nouzi jsem použila svou moc a ovládla ho. Ale jek je to možné? Vždyť Elezar mluvil pouze o lovci a kořisti... Ale o světelné kouli taky nevěděl. Mohlo by být tedy možné, že dokážu ovládat upíry? Možné to je. Jak stále říkám, možné je vše. Ať už je to jakkoli šílené, možné to je. Uvolnila jsem pouto kolem Aleca a sledovala, jak je zmatený.
„T – tos byla ty? Úžasné,“ dostal ze sebe. Pustil Jane a ta ho jen zpražila pohledem a s nosem nahoru pyšně odkráčela někam... někam. Protočila jsem oči. Chová se jako malá holka. Chvíli jsem se dívala do prázdna, jako bych byla v tranzu, ale pak jsem se otočila na Aleca.
„A je tu ještě jedna věc, o které nevíš,“ řekla jsem tajemně a pousmála se. Ukázala jsem mu to světlo. Zůstal ohromeně stát. Nad jeho výrazem jsem se musela zasmát, jako by se právě dozvěděl, že bůh existuje. Komické. Přerušila jsem tok energie a světlo zhaslo.
„Jak jsi to dokázala?“ Prostá otázka, prostá odpověď.
„Bylo to ve mě, součást mé moci. Uvěřit v neuvěřitelné, to je to, co musíš udělat. Jinak řečeno, uvěř, stane se. Jednoduché a zároveň tak těžké. Nejtěžší je uvěřit. Jak někdo může uvěřit, když má z dané věci třeba strach? Řeknou ti skoč, nic se ti nestane, ale ty tomu nevěříš. Když už uvěříš, může se stále stát něco, co tě znovu přesvědčí o opaku. Jak můžeš uvěřit, když máš strach. Strach tě varuje, je to někdy to nejsilnější, co v danou chvíli cítíš.
Strach ale většina upírů částečně nebo zcela postrádá, jak se tedy můžeme zachovat správně? Máme pocit, že jsme něco víc a podle toho se chováme. Když postrádáme strach, jak můžeme poznat, kdy je potřeba utéct?“ dokončila jsem svou řeč. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Ještě za mě bude filozof. No, to asi ne, ale i tak...
„Zajímavé, k zamyšlení. No, myslím, že když nemáš strach, moc se nehlídáš například při boji. Uděláš hodně chyb jen kvůli tomu, že nemáš strach za soupeře. Nemáš strach, nemáš respekt a tím ho podceňuješ. Nehlídáš se a za tím poté stojí porážka. Něco na tom bude.“
„To ano. Příliš sebevědomí může uškodit, vždyť se koukni na jednu nejmenovanou malou blondýnu,“ rozesmála jsem se.
„Jestli je Jane taková kvůli nedostatku strachu, to abychom se jí báli,“ rozesmál se i on.
Následující cvičení mé moci jsme brali s humorem, bavili jsme se o všem možném i nemožném. Říkal mi zajímavosti z trénování mocí jiných. Z toho co říkal, jsem pochopila, že svou moc jsem zvládla nečekaně rychle. Zjistila jsem, že Alec je v pohodě a je s ním sranda.
Do pokoje jsem se opět vrátila unavená, ale v dobré náladě. Musím jít na lov, uvědomila jsem si, jakmile jsem ucítila pálení v krku. Celý dva dny jsem bez krve a ovládám se. Na novorozenou jsem klidná, tedy alespoň podle toho, co jsem pochopila z vysvětlování ostatních.
Zvedla jsem se z postele a posoudila, jestli lov ještě zvládnu. Vyčerpaná jsem byla méně než dnes v noci a touha po krvi mě poháněla vpřed. Oblékla jsem se a vyrazila na lov, sama. Doufám, že se nic nestane...
10. kapitola << Shrnutí >> 12. kapitola
Věnování
Toto věnování bude v jistém smyslu jiné než ta ostatní. Rodina zjistila že píšu, takže si to čtou.
Věnování by tedy bylo těmto lidem: Babičce, Tátovi, Mamce a Dědovi. :)
Omlouvám se za délku této kapitolky, nejdříve nebyla můza a potom jsem trochu poupravila děj povídky. Za to můžu poděkovat zas a jedině Dee, která mi vnukla nápad. Další kapitolkou se přemístíme v čase, teké malé kouzlo. :) Snad budu mít můzu a další kapitolka přibude brzy. Všem vám moc děkuji, že čtete tuto kapitolovku. To potěší. ;)
Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života - Kapitola 11.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!