Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života - Kapitola 1.

13.12.2010 (20:00) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1396×

Pohled nikoho

Potemnělým městem byly slyšet tiché, rychlé kroky. Vysoká, krásná žena pospíchala úzkými uličkami domů. Dlouhé, mahagonové vlasy jí vlály kolem obličeje a zakrývaly její jasně modré oči.

Jmenuje se Heidi Venetti, je jí dvacet let a bydlí se svým přítelem, Robertem, v městečku Saline. Její život nic nepostrádal. Měla dokonalého přítele, vysněnou práci a hezký malý domek na kraji města. Nechybělo jí nic. A taky by to tak zůstalo, kdyby nebyla ve špatný čas na špatném místě. Heidi zatím ale nic netušila.

Lampa před ní zablikala a zhasla. Jen stěží viděla na cestu. V rychlé chůzi o něco zakopla. Spadla na chladnou, kamennou dlažbu a řízla se do tváře o kousek skla. Tenký pramínek krve jií stékal po kůži, ani se ho nesnažila zastavit. Opatrně se zvedla a už pomalejší chůzí se rozešla dál.

Z druhé strany ulice to zašumělo. Nezajímajíc se o to šla dál. Najednou ji někdo prudce odstrčil. Znovu upadla, ale než se stihla z toho šoku vzpamatovat, tak ji dvě studené ruce zvedly a přirazily na zeď, až nemohla popadnout dech. Snažila se osvobodit z kamenného sevření svého věznitele, ale marně. Z nedostatku vzduchu se jí začala motat hlava. Těsně před tím, než ztratila vědomí, zahlédla pár jasně rudých očí.

(...)

Pohled Heidi

Když jsem přišla k sobě, nacházela jsem se v obří kulaté místnosti. Úzká okna sem vpouštěly denní světlo. Vše tu bylo z mramoru, působilo to na mě jakýmsi klaustofobickým dojmem, i když byl ten prostor velký, nemohla jsem si pomoc.

Naproti byly postaveny tři velkolepé trůny, na kterých seděli podivní muži. Ten první se tvářil až příliš zaujatě. Měl delší tmavé vlasy a bledou pleť. Napravo seděl menší muž s blond vlasy a tvářil se, jako kdyby spolknul citron. Podezíravě si mě chvíli měřil pohledem, a pak se radši odvrátil. Poslední vypadal staře, měl dlouhé, černé vlasy, ve tváři nezaujatý výraz a díval se do prázdna. Prostřední z nich povstal.

„Vítej ve Volteře. Jsem Aro,  to jsou mí bratři, Caius a Marcus. Jsme klan Volturiů, vládnoucí ve světě upírů.  Byla jsi sem přivedena z jednoho jediného důvodu. Ještě před tím, než ti to povím, něco ti prozradím. Jsem, stejně jako všichni tady na hradě, upír. Téměř vše, co jsi o nás slyšela, je lež. Slunce nás nezabíjí, nepotřebujeme spát, jsme neuvěřitelně rychlí a silní, máme dokonalý sluch, česnek, nebo stříbro nás nezabíjí. Jak nás zabít, to ti říkat nebudu. Přistup blíž a pověz mi, jak se jmenuješ.“

Nevěřila jsem ani jednomu z nich, přesto jsem však povstala a udělala pár nejistých kroků směrem k němu. Mluvit jsem ale nemohla.

„Odpovíš mi?“ řekl Aro už ne tak přívětivě.

„Jmenuji se Heidi. Heidi Venetti,“ nějak jsem ze sebe vykoktala a pozorovala špičky bot, které mi v tu chvíli připadaly děsně zajímavé.

„Pojď blíž,“ řekl znova a já s velkou nechutí přišla až k němu. „Podej mi ruku.“

Netušila jsem, co ode mne chce. Zmateně jsem se na něj podívala. Netrpělivě mi pokynul. Vložila jsem tedy svou ruku do té jeho. Jakmile jsem se ho dotkla, v mysli se mi odehrály mé vzpomínky znovu. Nevěděla jsem vůbec, co se to děje. Aro pustil mou ruku a mumlal si něco pro sebe.

„Proč jste mě sem přivedli?“ zeptala jsem se, aniž bych přemýšlela.

„Jsi tu, protože jsi jednomu z mých gardistů připadala zvláštní, a já to jen potvrzuji. Víš, někteří upíři mají zvláštní schopnosti jako například já. Umím přečíst všechny myšlenky jediným dotekem. Ale jsou i jiné. Jsou tu dvojčata, Jane a Alec. Jane ti způsobí nesmírnou bolest jediným pohledem, zatímco Alec tě dokáže odříznout od smyslů. Ty, s největší pravděpodobností, budeš mít také nějaký dar, ovšem až tě proměníme.“ Jeho slova ve mně vyvolala strach. Mě a přeměnit? Ale to já nechci.

„Co když odmítnu. Budu moct jít pryč?“ ptala jsem se s nadějí, že řekne ano, ale to jsem se mýlila.

„Bohužel, znáš naše tajemství. Musíš si vybrat mezi věčným životem a smrtí.“

Ne, to nemůže být pravda. Teď se určitě probudím v posteli a zjistím, že to byl jen sen. Pevně jsem zavřela oči a napočítala do deseti. Otevřela jsem oči. Stál tam pořád.

„Víš, co je na tom ta ironie? Kdybys neupadla a neřízla se, tak by tě Alec nenašel a tys mohla být v klidu doma se svým přítelem, jako by se nic nestalo.“

To už jsem se neudržela a rozplakala se. Došlo mi, že ho už nikdy neuvidím. I kdybych přijala jeho nabídku a stala se upírkou, s Robertem se už nikdy neuvidím. Co mám teď dělat? Ne, nechci zemřít. To vím jistě. Pak mi teda zbývá jen jedna jediná možnost. Nevím, jak probíhá proměna, ale horší než smrt to snad být nemůže. Nadechla jsem se, utřela si slzy a podívala se na Ara.

„Přijímám tvou nabídku,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a čekala, co bude dál.

Jen se usmál a zavolal: „Alecu, pojď sem.“

Do sálu vešel upír, nevypadal na víc než na šestnáct. Měl světle hnědé, na krátko střižené vlasy a vypadal celkem mile. Tedy jen do té doby, než jsem uviděla jeho oči. Ty karmínově rudé oči bych poznala kdekoli.

„Alecu, odveď, prosím, tady Heidi do pokoje.“ Pak k němu přišel a řekl mu něco, co jsem už neslyšela.

„Tak pojď,“ řekl Alec a vyvedl mě ze sálu do dlouhých a spletitých chodeb. Procházeli jsme kolem řady tmavých dveří, už menších než ty, kterými jsme vyšli. Snažila jsem si zapamatovat cestu, ale marně, bylo to tu hotové bludiště.

Za celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Každou chvíli se otočil a propaloval mne tím svým rudým pohledem, až mi z toho běhal mráz po zádech. Zastavil se u černých dveří na konci chodby, pokynul mi, abych vešla. Raději jsem neodporovala a vešla.

Pokoj byl poměrně velký, sladěn do béžové barvy. Na to, že upíři žijí věčně, vypadalo to tu zařízeno docela i moderně. U zdi stála velká postel se zlatým přehozem, na kterém bylo velké ozdobné V. Otevřenými dveřmi bylo vidět do prostorné, plně vybavené koupelny. Posadila jsem se na postel směrem k oknu s výhledem na zahradu a zamyslela jsem se. Uslyšela jsem tiché zavření dveří a pomalé kroky směřující ke mně.

„Můžeš odejít, nepotřebuji chůvu,“ řekla jsem, aniž bych se ohlédla.

„Mám tu zůstat, tak zní rozkaz.“ Poprvé za tu dobu promluvil.

Snažila jsem se ho nevnímat. Marně. Zlostně jsem se na něj otočila a prohlédla si ho. Měl dlouhý černý plášť a na krku zlatý přívěšek ve tvaru V. Světle hnědé vlasy mu trochu spadaly do očí. Tvář měl ještě trochu dětskou. Musím přiznat, že je hezký, ale jeho přítomnost se mi hnusila.

„Jdi pryč!“ už jsem na něj zakřičela.

„Když myslíš. Ale samotnou tě tu nenechám. Někoho sem pošlu.“ Slyšela jsem pak už jen, jak práskl dveřmi. Vzdal se rychle, zvláštní. Napadlo mě, co teď ze mě bude. Nesmrtelná stvůra, co zabíjí lidi. Kam jsem se to jen dostala?

Někdo zaklapal na dveře. Neodpověděla jsem. Copak mě nemůžou nechat chvíli o samotě?

Neznámý pomalu otevřel dveře a vešel. Nesnažila jsem se jakkoli dát najevo, že o něm vím. Nic neřekl, jen přišel k posteli a natáhl se. Sledovala jsem s předstíraným zájmem zahradu. Slunce bylo vysoko, to jsem musela být v bezvědomí skoro půl dne.

Najednou mě to ticho znervózňovalo. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Copak mě tu musí všichni očumovat?

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě neznámý milým hlasem.

„Heidi Venetti,“ zašeptala jsem.

„Vím, jak se teď asi cítíš, se mnou to bylo podobné. Měl jsem ženu, Sophie se jmenovala, byli jsme tehdy v lese, když za námi přišli, prý mne už déle sledují. Sophii zabili a mě proměnili. Moc si na svůj lidský život nepamatuji, asi jako každý upír, ale tuto chvíli si vybavuji jasně.

Jsem tu již dvě stě padesát let a dá se s tím nějak žít, každý musíme přinést nějakou oběť. Chápu tě. Mimochodem, jmenuji se Demetri.“

Po tváři se mi skutálela jediná slza. Když jsem slyšela jeho příběh, vzpomněla jsem si na mého Roberta. Snad se mu nic nestane a bude mít krásný život.

Demetri se zvedl a posadil se vedle mě. Podívala jsem se na něj. Smutně se usmíval.

„Když zapomeneš na svůj dosavadní život, bude to tak lepší.“

„Ale co když zapomenout nechci?“ Začaly mě pálit oči. Jak po mně může chtít, abych zapomněla?

„Tak se tím budeš trápit a bude to jen horší, věř mi.“ Stiskl mi ruku na důkaz, že mi rozumí. To už jsem to nevydržela. Slzy se mi začaly valit z očí. Opatrně mě objal. Přesně to jsem teď potřebovala. Přivinula jsem se k němu. Ani mu nevadilo, že mu takhle akorát zmáčím košili. Začal mě kolébat ze strany na stranu a šeptal mi, že to bude dobré. V jeho náruči jsem si připadala v bezpečí. Když jsem se uklidnila, cítila jsem se mnohem lépe.

„Děkuji,“ otřela jsem si slzy a zas se začala dívat z okna.

„Nemáš za co, vím, že je to pro tebe těžké. Kdybys mě potřebovala, jsem tu pro tebe.“ Věděla jsem, že to myslí opravdu vážně.

„Vážím si toho.“ Snad to tu nebude tak špatný.

Do pokoje někdo vtrhl.

„Teda Demetri, jak jsi to udělal? Na mne jenom řvala,“ vykřikl Alec a bylo po klidu. Odtáhla jsem se. Začalo to ve mně vřít.

„Alecu, mlč!“ řekl rázně Demetri a propaloval ho pohledem.

„Ale, ale, copak se to tu stalo?“ Alec už se skoro smál. Najednou Demetri neseděl vedle mě, ale byl na druhé straně pokoje a držel ho pod krkem a... vrčel? Ano, vrčel.

„Demetri, pusť ho,“ zazněl klidný hlas. Do místnosti vešel Aro. Demetri neochotně povolil stisk a poodstoupil od něj.

„Takže, Heidi, zvolila jsi přeměnu v upíra. Zbývá už jen určit datum,“ díval se na mě s otázkou v očích a já nebyla schopna slova. Demetri na mě kývnul a dodal mi tím odvahy.

„Co bys řekla na to, kdyby to bylo příští týden?“ zeptal se.

Týden? Až moc dlouhý čas strávený vzpomínáním a trápením se. Jestli má Demetri pravdu, tak si svůj lidský život nebudu příliš pamatovat a ostří se časem otupí.

„Zítra,“ vyhrkla jsem. Čím dřív, tím líp. Aro se na mě zmateně podíval.

„Chtěl jsem ti dát čas, ale jestli je toto tvé rozhodnutí, pak souhlasím,“ řekl. „Zítra přijdeme. Promění tě Alec...“

„Ne, Alec ne,“ vykřikla jsem na něj.

„Tak kdo tedy? Alec se skvěle ovládá, pochybuji, že by v tom byl někdo lepší.“

„Chci, aby mě proměnil Demetri.“ Dívala jsem se na něj a on vyděšeně vzhlédl.

„Heidi, ne! Nedokážu se ovládnout, zabil bych tě.“

„Nezabil. Věřím ti. Prosím,“ prosila jsem ho a podívala jsem se mu do očí. „Prosím...“

Povzdechl si. „Co s tebou mám dělat?“

„Takže domluveno, zítra večer tě Demetri promění,“ řekl se samolibým úsměvem Aro a odcházel. „Alecu, ty pojď se mnou.“ Když se zavřely dveře, klesla jsem opět na postel.

„Vážně chceš, abych to byl já?“ Sedl si vedle mě.

„Ano.“

„Neuvědomuješ si to riziko? Když upír ucítí krev, je pro něj velmi těžké se ovládnout. Už jen to, že jsem vedle tebe, mě stojí hodně přemáhání. Nádherně voníš. Chci tvou krev. Copak to nechápeš?“

„Znám to riziko a stojím si za svým. Věřím, že se ovládneš.“

„Proč mi to jen děláš?“ povzdechl si a zvedl se z postele. „Kdybys cokoli potřebovala, mám pokoj hned naproti.“

Najednou jsem byla v pokoji sama. Lehla jsem si na postel a zaposlouchal se do toho ticha. Když mě to přestalo nudit, rozhodla jsem se to tu trochu prozkoumat, třeba najít tu zahradu.

Nejdříve ale navštívím koupelnu. Svlékla jsem se a zalezla do sprchy. Nechala jsem na sebe dopadat uklidňující kapky horké vody. Vylezla jsem ze sprchy a omotala kolem sebe ručník. Ve skříňce jsem našla hygienické potřeby. Učesala jsem se, ale nelíčila se, mám raději přírodní vzhled.

Na posteli jsem měla hromádku oblečením se vzkazem. Snad ti to bude. D.

No, to ještě uvidíme. Oblékla jsem si tedy černé šaty, padly mi jako ulité. Budu mu muset poděkovat. Vyšla jsem ze dveří na chodbu a zahnula vpravo. Nejspíš někoho požádám, aby mi sehnal mapu.

Procházela jsem se upíroprázdnými chodbami a spoléhala na to, že mi pak někdo poradí jak zpět. Naproti mně kráčela upírka menší postavy, měla světle hnědé, skoro až blond vlasy a tmavý plášť. A sakra, Jane, Alecova sestra, jestli je jako on, tak to jsem v pěkné kaši.

Kapitola 2.

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života - Kapitola 1.: