Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 9. kapitola

11.05.2011 (17:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1084×

Edit: Článek neprošel korekcí!

9. kapitola ~ Budu čekat

Alice:

Ráno mě probudily paprsky slunce. Překvapeně jsem se posadila. Místo ve tmavém sklepě jsem byla v posteli. A ne sama. Vedle mě ležel Jasper.

A v ten okamžik jsem si na všechno vzpomněla. Útěk, vyznání, polibek, dnešní noc... opravdu se to stalo?

V návalu štěstí jsem objala spícího Jaspera, který se okamžitě probudil. Šťastně se usmál a políbil mě.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem.

„Lepší než dobré...“ zamumlal a zopakoval polibek. Po chvíli ale přestal a začala ta opravdu nepříjemná vysvětlovací část, které jsem se tolik obávala.

„Povíš mi, kde jsi byla celou tu dobu?“ zeptal se.

„Nebudeš mi to věřit,“ zamumlala jsem se sklopenou hlavou.

„Alice, ty jsi přišla z 21. století a vidíš budoucnost. Tohle všechno jsem ti věřil. Co může být horšího?“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Upíři.“

„Cože?“ divil se.

„Upíří můžou být horší než všechno tohle dohromady. Ten muž, co zabil ty dvě ženy, je upír. Potkala jsem ho tehdy v noci na ulici po útěku od tebe. Zbil mě a unesl do svého domu, kde mě nějakou dobu držel zavřenou ve sklepě. Potom tvrdil, že pro něj mám udělat nějakou práci. Musela jsem s ním jít ven a přilákat do úzké tmavé uličky jednu prostitutku, kterou potom... Ó můj bože! Já na ni úplně zapomněla. Určitě ji zabil. Je to moje vina!“

„Co je tvoje vina? O čem to mluvíš?!“

„On jí začala ubližovat a nevšímal si mě. Využila jsem příležitost a utekla. Chtěla jsem po cestě zavolat té ženě nějakou pomoc, ale ulice byly v noci vylidněné. Potom jsem se dostala k tobě a úplně na to zapomněla!“ Z očí mi začaly vytékat slzy. Nejspíš je mrtvá. Co jsem to jenom udělala?!

„Prosím, neplač,“ snažil se mě utišit.

„Ale když já jsem tak zbabělá a sobecká! Myslela jsem jenom na sebe!“

„Nejsi ani zbabělá ani sobecká! Kdyby se někomu jinému stalo to, co tobě, už by se dávno nervově zhroutil. Ale ty jsi silná. A to, že jednou taky myslíš na sebe, z tebe nedělá sobeckého nebo špatného člověka. Po tom všem si zasloužíš už jenom dobré věci. Každý má určitý příděl smůly a štěstí.“

Jako na povel jsem přestala brečet.

„To jako... Ty si myslíš, že už bych teď měla zažít jenom samé dobré věci?“

„Určitě,“ přitakal. „Nikdo si to nezaslouží víc než ty,“

Slabě jsem se pousmála a objala ho.

„Slib mi něco.“

„Cokoliv,“ tvrdil.

„Kdyby jsi pro mě ten upír přišel, tak na mě co nejdřív zapomeň a najdi si někoho lepšího, než jsem já. Buď beze mě šťastný. Ano?“ řekla jsem. Jasper ztuhnul a okamžitě se odtáhnul.

„Zní to, jako by ses loučila.“

„Možná se loučím. Je to upír. Pro něj nebude problém mě najít...“

„Nedovolím, aby ti někde ještě ublížil!“

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se o úsměv.

„Mám takové tušení, že se tě o svolení ptát nebude.“

„Takhle nemluv,“ zaprosil.

„Dobře, ale musíš mě vzít ven,“ začala jsem vyjednávat podmínky.

„Ven?! V žádném případě. Mohl by tě najít!“ zděsil se.

„Nebudu tady zavřená do konce života,“ namítla jsem. „Chci si koupit noviny.“

On se náhle zklidnil a uvolnil sevření. Došlo mu, proč chci jít ven.

„Dobře.“ Popadl košili i kalhoty a začal se oblékat. Já udělala to samé, ale samozřejmě mi to trvalo stokrát déle.

Po obléknutí jsem neměla v bytě stání. Celá netrpělivá jsem seběhla shody, že mi ani Jasper nestačil. Na ulici bylo plno lidí, ale jasně jsem v dálce viděla kamelota mávajícího výtisky novin. Rychle jsem se k němu vydala a silou vůle se ovládla a neběžela. V dostatečné blízkosti jsem pak konečně uslyšela jeho hlas. Bohužel se vyplnily moje obavy. Vlastně to bylo ještě mnohem horší...

„Vrah z Whitechapelu znovu udeřil! Dnes v noci byly zavražděny další dvě ženy! Policie si neví rady! Přečtete si o záhadném vrahovi z Whitechapelu!“

Zezadu mi někdo položil ruku na rameno. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila kdo to je.

„Je mi to líto,“ zamumlal Jasper.

„Mě taky...“

***

O pár dnů později...

Seděla jsem na pohovce, objímala svoje kolena a zároveň se lehce pohupovala dozadu a dopředu. Už od mala mě tohle a procházky strašně uklidňovalo. Jenže tentokrát to nemělo žádný účinek. Z očí mi v proudech tekly slzy a nemínily zastavit. Navíc – ven jsem jít nemohla. Nebo spíš jsem neměla odvahu. Každý den jsem čekala, kdy si pro mě dojde. To, že ještě nepřišel, mou nervozitu jenom zhoršovalo. V noci jsem skoro nespala, pronásledovaly mě noční můry a já se s křikem budila. Navíc od té noci se podivně vyostřil můj vztah s Jasperem. Vůbec jsme o tom nemluvili a Jazz mě odmítal i jenom políbit. Možná lhal. Možná mě nemiluje. Možná by bylo lepší, kdyby si pro mě ten upír konečně přišel, možná...

„Už dost!“ ozval se Jasper ode dveří. Asi ho probudily moje hlasité vzlyky.

„Od doby, co jsi si přečetla ten článek v novinách, každou noc probrečíš, skoro nespíš a když přece jen usneš, tak křičíš ze spaní. A ve dne se neustále ohlížíš ke dveřím, jako by měl někdo přijít, Takhle to už dál nejde!“ rozčílil se. Takového jsem ho neznala.

„Co chceš dělat,“ zašeptala jsem. Hlasivky mě moc neposlouchaly.

„Pojď,“ vyzval mě a přešel ke dveřím. Až teď jsem si všimla, že je oblečený.

„Nemůžu jít ven!“

„Ale ano. Pojď!“ rozkázal. Opravdu nevím, kde se to v něm vzalo.

Poslušně jsem vstala a následovala ho. S oblékáním jsem se obtěžovat nemusela. Šaty jsem už měla na sobě, protože mi bylo jasné, že zase neusnu a budu se pokoušet při svitu petrolejové lampičky číst, abych na chvíli přišla na jiné myšlenky.

Jasper šel opravdu rychle. Já mu se svým pomalým tempem nestačila, takže mě popadl za ruku a táhnul za sebou. Kdyby se nechoval tak neurvalo, možná bych měla radost, protože poprvé od toho rána kdy... se mě dotkl.

„Kam to jdeme?“

„Uvidíš,“ odpověděl a pokračoval v cestě. Teprve až po chvíli mi došlo, kam směřuje. Do domu se zrcadlem.

Okamžitě se můj strach ještě vystupňoval. To, co se mi v tom domě stalo minule, mě doteď straší ve snech. A co tam vůbec budeme dělat?

Chtěl jsem se zeptat, ale při pohledu na Jasperův rozzlobený výraz jsem pusu raději rychle zavřela. Sice se takhle ještě nikdy nechoval, ale bylo mi jasné, že je rozhodně lepší mlčet a na nic se ho neptát.

Po chvíli jsme stanuli před domem. Jazz bez zaváhání otevřel dveře a vešel dovnitř. Mě se tam zrovna dvakrát nechtělo, ale šla jsem, protože mě stále držel za ruku a protože jsem ho nechtěla rozzlobit ještě víc.

Jakmile jsme se ocitli v domě, snažila jsem se nevnímat tu zvláštní atmosféru, ale nešlo to. Ten dům má na mě zvláštní účinky. Navíc mě v něm vždycky ještě více obtěžují potlačované vize. Rozhodně tohle místo není normální.

V zrcadle jsem tentokrát naštěstí neviděla nás dva a tu holčičku s rudýma očima, ale obyčejný odraz. Vlastně... ne tak obyčejný. V odraze jsem měla krátké vlasy a oblečení z mého století, které jsem dobře znala. Moje oblíbené seprané džíny, tenisky, šedá mikina a vyčuhující spodní lem bílého trička. Tohle jsem měla na sobě, když jsem přišla sem, do této doby.

„Vrátíš se,“ oznámil zničehonic Jasper.

„Cože? Ne!“ vykřikla jsem. Opustit ho?! Nikdy!

„To nebyla otázka.“

„Jak můžeš být tak krutý! Tvrdil jsi, že mě miluješ a teď...“ Z očí se mi opět začaly řinou slzy.

„A teď co?!“ zajímal se.

„Nechceš mě ani políbit, nebo se mě vůbec jen dotknout! A to, jak se chováš... Vůbec tě nepoznávám!“

„Možná jenom roto, že jsi mě předtím vůbec dobře neznala!“ odsekl .

„Ale znala!“ odporovala jsem. „A nikam nepůjdu!“

Jeho výraz se náhle změnil z rozzuřeného na opravdu zoufalý.

„Prosím. Musíš odejít. Není to tu pro tebe bezpečné. Všechny ty nemoci... a ještě ten upír!“

„Jaké nemoci? O čem to vůbec mluvíš? To tě tu mám nechat?!“

„Já za tebou příjdu! Slibuju!“ tvrdil. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Zbláznil se?! On přece zrcadlem projít nemůže!

„To nejde,“ namítla jsem.

„Ale ano! Přijď večer poslední den v roce sem do domu! Já tu budu čekat.“

„V roce 2010?“ divila jsem se.

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Ale co když se nevrátím do roku 2010?! Co když bude nějaký jiný?!“

„Já tam budu čekat každý rok. Ale teď už jdi! Neztrácej čas!“

Nechce mě tady, blesklo mi hlavou. Nemilujeme mě. Lhal...

„Tak... tak dobře,“ vzlykla jsem a odvrátila se od něj. Udělala jsem pomalý krok k zrcadlu. V odraze jsem viděla Jaspera. Upřeně mě sledoval. Už jsem se neotočila.

„Miluju tě. Vždycky budu,“ řekla jsem a prošla zrcadlem.

Omlouvám se za to, jak jsem v poslední době občas přeskakovala třeba několik dnů, ale ona Alice nemůže dělat moc zajímavých věcí v 19. století. :)

← 8. kapitola x 10. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 9. kapitola: